díl 6 - 10


   Díl šestý

O tajemství začarovaného hradu a jedné stejně tak začarované sovy

            Vydali jsme se tedy po schodišti vzhůru a záhy jsme si uvědomili, že chodbou se ozývá tlumený šepot, jakoby něčí hlasy, ale po původci ani vidu ani slechu. A také nebylo jasné, jakou řečí ten někdo šeptá. Dost nás to rušilo, ale přesto jsme se statečně pustili dál. Skrz další dveře nám cestu prorazil Hrun a tak jsme se dostali do hraběcí ložnice. No, uměli si to zařídit. Vedelea obdivovala tapisérie, Tuilin si všimla pěkného koberce… ale pozor, na zlodějiny jsem tu přeci já! Také jsme si všimli postele a poličky, na níž byl portrét muže a ať jsme stáli kde jsme chtěli, pořád se nám zdálo, že nás pozoruje. Dost dlouho jsme si s tímhle obrázkem lámali hlavu, ale Hrunovi to tu nebylo zrovna dvakrát po chuti a tak jsme si z místnosti odnesli jen klíč, protože takové věci se jen tak bez dozoru nenechávají, ještě by je mohl někdo ukrást, že?
           V další místnosti si na své přišla Vedelea, nalezli jsme alchymistickou komůrku a v ní spoustu váčků a baněk, bylinek, flakonků a všelijakých roztodivností, ale, to si přiznejme, většina se nám v rukách rozpadala v prach. Přesto se ale několik flakonků zachovalo, pět z nich s neznámým obsahem, tři s popisky – opět nějaký životabudič, amorfo cosi a pavoučí cosi, no záhada. Vedelea si flakonky ponechala a pokračovali jsme v průzkumu. Po dalších ne tak zajímavých místnostech jsme vlezli do jedné, kde si domov našlo pět fialových řasnatek. Boj byl zajímavý, ale vcelku rychlý.
            V rámci bezpečnosti Vedelea zakouzlila schodiště, aby bylo pro další možné vetřelce kluzké a neschůdné.
Naše cesta se zatím stáčela a zavedla nás k poloztrouchnivělé skříni, na níž si hověla sova. A ne ledasjaká, byla veliká, načepýřená a mluvící. Také hladová a schopná vyžebrat od Hruna jako pamlsek ty mrtvé krysy, o které jsme se postarali minule. Poté jsme si s ní velice plodně popovídali, zjistili, že se jmenuje Favena, že byla dříve obyčejná, ale poté, co hrabě laškoval s démony a odnesli to i jiní, se magie jaksi vymkla z normálu a ovlivnila tak mnohé. Hraběnka přišla
o pevné tělo a hrad přišel k několika medúzám. Ech. Je jich víc jak dvě a míň než pět, hmm. S Favenou jsme se radili i
o knihovně a o Arvedanském svazku, po němž jsme prahli, ale víc nám toho říci nedokázala. Vedelea byla zvědavá, co má sova v té skříňce a veškeré naše odlákávací pokusy byly marné, takže těžko říct, co si chudák Favena asi pomyslela, když Vedelea dala evidentně najevo své zklamání, že objevila jen piliny a trus. No, ne každý starožitný nábytek ukrývá poklad
a navíc, dost už bylo mluvících sov, náš cíl byl jinde.
            Tuilin vybídla Hruna, aby nám vysvětlil, proč si tak nešťastně povzdechl, když zjistil, že se máme utkat s medúzami a Hrun tedy vysvětlil, že ty potvory dokáží proměnit člověka v kámen, pokud se na něj podívají. Tahle informace vyvolala docela vášnivou při, protože jsme si nebyli vůbec jistí, jestli se na nás nesmějí podívat, jestli se na ně nesmíme podívat my a jestli nám pomůže zrcátko (tuhle teorii prosazovala Vedelea, já nevím, kde ta holka bere čas na parádu). Do vzniklého zmatku se zčistajasna potichu zapojil Hrun s tím, že vlastně má ještě něco, co by nás mohlo zajímat a to to, že u těch krys dole ležely něčí kostěné ostatky a že odtamtud vylovil pergamen s textem: „a správně jest tyto tři: nahoře veprostřed, vprostřed vp“ a co že s tím. Hned jsme zapomněli na medúzy a tryskem se vydali dál, plni napětí, co nás asi ještě čeká za překvapení s tím pergamenem.
            Nečekali jsme dlouho, nalezli jsme honosně dlážděnou místnost, v jejímž výklenku stála rytířská socha, na jejíž hrudi byla připevněná kamenná mřížka - čtverec složený z devíti menších čtverců. Bylo zjevné, že je třeba zatlačit na správné čtverce… ale které jsou ty správné? Pergamen mluvil jasně jen v první řadě, Vedelea svou holí zatlačila na prostřední kostku a ta s tichým a spokojeným cvaknutím zapadla. Potom zatlačila na pravou a opět se ozvalo cvaknutí. Povzbuzena úspěchem, zatlačila na poslední levý čtverec a rázem vyletěly modravé blesky a my bolestí jen zamrkali. O další pokus se postaral zdatný a odolný Hrun, který byl při prostředním čtverci opět odměněn bleskem a až při posledním pokusu čtvereček vpravo dvakrát zalupnul a kamenné dveře se otevřely.
            Vysoké místnosti vévodil oltář vkusně doplněný o dvě železné sochy. Na oltáři, či alespoň jakémsi podstavci pak byl měšec (1 stříbrný, 6 měďáků) a hlavně křišťálově vyhlížející věcička, která nejvíc připomínala dýku, ale mně po nějaké chvilce došlo, že to bude spíš speciální klíč, s kosočtvercovým průřezem. Místnost jsme opustili a pustili se do prohlížení knih a svazků, které jsme potkali dál… ale bez úspěchu, vše zteřelé a práchnivějící.

            Taky jsme našli dveře s nápisem NEVSTUPOVAT, což bylo docela zbytečné, protože dveře stejně postrádaly jakýkoliv zámek, otevřít se nedaly a když jsem se snažila pořádně zabrat za kliku, dostala jsem akorát pořádnou ránu. Prachmizerná magie!

            Pak jsme zaslechli kouzelný zpěv, vydali se po hlasech a spatřili jsme čtyři podivné tvory s hlubokým pohledem. Divná melodie. Ale když jste ji chvilku poslouchali, dost možná vám na ní mohlo přijít něco divného – jako mně a Tuilin. Prokoukli jsme tu léčku, uvědomili si, že ten líbezný zpěv je vlastně krákání a skřehotání a to navíc ještě dost mizerné a že ti tvorové mají dost zajímavé peří a drápy a ostré zobáky a že jimi klovou do Vedelei a do Hruna a fuj, no co je to vlastně za zrůdy? Kamarádi se nám naštěstí brzy z očarování probrali a společnými silami jsme ty harpyje, či co to bylo, udolali. Boj byl ovšem namáhavý a tak jsme si v té místnosti schrupli. Těl jsme se zbavili tak, že jsme je vyhodili z oken a na památku mi zbylo jen jedno jejich pírko, co ho teď nosím ve vlasech.
            Nad schody už jsme žádnou místnost nenašli a tak jsme se dali po schodech dolů, do sklepení. Moc dobře se nám nešlo, protože tam byla tma jak v pytli a tak jsme rozsvítili lucernu, ale zase – co když za nejbližším rohem číhá medúza? Beze světla by si nás nemusela hned všimnout? Po dlouhém dohadování se Vedelea zneviditelnila, ujala se svítilny a opatrně vykročila vpřed. Než vkročila do nové chodby či místnosti, vždy se tam nejprve podívala přes zrcátko. Těžko říct, jestli by jí to bylo pomohlo, ale pocit jsme z toho měli lepší. Dlouho jsme šli za světlem a nepotkali nic než trouchnivo a smrad, ale pak se objevil výklenek a na něm nápis CO JEST HLUCHÉ, NĚMÉ, ALE PŘESTO VŽDY ŘÍKÁ PRAVDU“ Rozlouskli jsme to jako ZRCADLO a pookřáli jsme. Mně sice napadlo, že stejně tak dobře to může být i správná mapa, hodiny a bůhvíco ještě, ale radši jsem mlčela. Malá naděje je stejně pořád aspoň nějaká naděje.

            Dál jsme potkali dvoukřídlé dveře, ale šli jsme dál jinam a tak jsme se utkali se třemi kostlivci v brnění, s kopími a štíty. Po boji si Tuilin obohatila zásoby (a teď už nevím čeho, ale asi zbraní) a i my jsme si přišli na své – v měšcích tam bylo krásných dvanáct stříbrných a dvacet devět měďáků. Napadlo mě, jestli jeden z těch kostlivců nebyla paní hraběnka Adia – no, o moc hmotném těle se v jejich případech taky mluvit nedalo, ale doufala jsem, že radši ne. Malá naděje – stejně naděje. V další na pohled prázdné (až na ten trus) jídelně nás překvapilo několik netopýrů, ale po vítězství nás nečekalo nic než rezavý prach.

       

 

            Do další místnosti jsem nás opět úspěšně dostala za pomoci paklíčů, jsem dobrá. Uvnitř byla jakási křišťálová socha ženy (asi představovala paní Adiu ?) a dávala nám hádanky: „Nemůžeš vidět nic jiného, když pohlédneš mi do tváře. Já pohlédnu ti do očí a nikdy nezalžu.“ Hned mě napadlo slunce, protože zkoušeli jste se do něj někdy koukat a pak vidět něco jiného? Ale nakonec to asi zase bude to zrcadlo. Naše podezření v této věci stoupá. A prý nám ta odpověď ulehčí cestu. Tak jo.
            Vypadalo to, že dál už cesta nevede, ale Hrun, který je dobrý v kreslení naší mapy našel tajnou chodbu, ba dokonce tajné chodby dvě a tak jsme objevili nápis :

ZRCADLEM SE NA SVĚT DÍVEJ A JAKO ZRCADLO SVĚT VNÍMEJ.

            No tohle už by došlo i méně bystrému, než jsme my! V další místnosti byl citelný chlad a v bílém světle zářil duch nějaké dívky. Mluvila, ale nehlasně, takže ještěže Tuilin uměla odezírat ze rtů! Prý to byla hraběnka a dala nám další hádanku: “Čím víc ze mě vezmeš, tím jsem větší.“ Hm, no, asi nějaká díra, že?
            V další tajné místnosti, kam jsme se dostali po zmáčknutí tajného tlačítka, jsme objevili malou nádrž s vodou, které když se Hrun napil, dodala mu síly a zdraví. Odpočinuli jsme si tu, pili do sytosti a také jsme si vodu nabrali s sebou do cestovních měchů.  Pak jsme se konečně odvážili za dvoukřídlé dveře, které se otevírali tím křišťálovým klíčem.
           V místnosti nebylo než zrcadlo, ale zrcadlo obrovské, nástěnné, v černém rámu, který byl vyřezávaný a obličeje postav jako by neslyšně křičely, ječely a vzlykaly. Pěkné to nebylo a navíc se ze zrcadla vynořila stínová postava, jakoby člověk, ale bez nohou. Bojovali jsme, ale mnohem účinnější byla moje trefa do zrcadla, které naprasklo a stín se evidentně zachvěl. Tak jsme nakonec zrcadlo roztříštili, stín zaječel a zbělel a obličeje z rámu zmizely. Ta postava nebyl nikdo jiný než samotný hrabě Stanis, chvíli jsme si povídali, ale on bledl a mizel, řekl, že máme zachránit slova moci a že se nesmějí dostat do cizích rukou. Jo a taky že ta horní místnost s nápisem nevstupovat už nám nebude klást takový odpor. (Fajn.) A že po celém Goryonu… a pak se rozplynul úplně.

            Každý jsme se vybavili zrcadlem, o které teď nebyla nouze a vykročili jsme dál chodbou, která byla za zrcadlem. Našli jsme malé sošky krys a věděli jsme, že nejsme daleko od medúz. Pak jsme objevili i sochu trpaslíka a viděli pohybovat se stíny a tak začal další boj. Přes zrcátko měly šupinatou kůži a žlutozelené hadí oči a stříleli po nás z luků. Boj byl dlouhý a napínavý, ale po mnoha zraněních jsme je udolali. Našli jsme ještě další dvě sochy lidí ve výklenku, pár drobností a pozor – dvacet zlaťáků! A Tuilin zase ocenila jejich luk. I kdyby nic, tak tohle byla podle mě slušná odměna.

 

Citáty:

PJ: „Co děláte?“
Rillian: „Svítíme.“


Rillian: “Což takhle zkusit být potichu?“
Hrun: „Tak ty dveře teda vyrazím.“

 

Tuilin (po dlouhé a nudné cestě chodbami): „Jé a my jsme se nepodívali na stopy!“
 

Hrun (poté co jsme se evidentně nedostali přes kouzelné dveře): „Už jste našli to proroctví?“


Vedelea: „Vidí neviditelný ve tmě?“


Hrun (do napjatého ticha): „Krysa zachraňuje Kňuchu!“


PJ: „Čím víc ze mě vezmeš, tím jsem větší.“
Tuilin: Ementál! … Potřebuju si odpočinout!
"


PJ: „Lidská postava, ale bez nohou.“
Tuilin: Vozíčkář.“


Vedelea (po jídle): „Drobky z osobáku nasypu si do zobáku, hej!“

 

 

Díl sedmý

O tom, jak jsme se pojmenovali a rozšířili své řady

            Po boji a odpočinku jsme ještě jednou prošmejdili celou místnost, ale nenašli jsme nic nového, sochy zůstali kamenné a my jsme se tedy vydali do místnosti, kde jsme předtím nalezli hraběnčin přízrak. Duch byl poněkud hmotnější a dokázal také mluvit. Hraběnka nám mnohokrát poděkovala a zatímco spokojeně mizela, v levé stěně se objevoval průchod. V tajné místnosti jsme pak objevili kamenný poklad – jeden drahokam měl barvu žlutou, další dva pak byly průhledné, tři byly červené a čtyři modré. Krom kamenů na místě ležel ještě amulet v podobě slunce s osmi paprsky. Copak za to můžu, že jak vidím příležitost, chopím se jí? A jak jsem měla tušit, že moji kamarádi jsou tak hrabiví? Asi to chytli od té hraběnky no, prostě když jsem se chystala poklad vzít, začali mě okřikovat a Hrun mě bacil přes hlavu. Mečem! Naštěstí na plocho, ale stejně tam mám bouli jak holubí vejce a určitě to zfialoví a já budu ohyzdná. Hamba vám, kamarádi, tohle si budu pamatovat. Poté, co jsem jim to pěkně od plic vysvětlila, mi na usmířenou nechali ten amulet, kamínky jsme si rozdělili
a vypravili se k zakázané knihovně. 

          Na dveřích se teď objevil nový nápis:


JSEM LEPŠŠÍ NEŽŽ BOHYNĚ, JSEM HORŠŠÍ NEŽ ORČÍ CHLAST,
MRTVÍ MĚ JEDÍ, KDYŽ MĚ SN͊Š, ZEMŘEŠŠ.


PJ čte hádanku: „Mrtví mě jedí…“
Tuilin: „Mozek!“


            Ten nápis byl plamenný a zvídavá Tuilin si pěkně připekla prstíky. Hi hi hi. Já vím, není to moc legrační, ale aspoň teď už možná pochopí, jaké to je, když se jeden přespříliš snaží. Mno. Chvilku nám to zabralo, ale pak jsme na to kápli – odpověď byla ´NIC´. A když jsme to vyslovili, dveře se otevřely.
 

Vedelea: „Rozdělal by mi někdo oheň?“
Rillian: „Oheň ti nerozdělám, ale můžu tě docela průměrně mučit.“



            Místnost byla asi nějak magicky zapečetěná, knihy uvnitř byly v pořádku a jedna z nich, ta na třetí, nejsvrchnější polici, byla připoutaná řetězem, opatřená zámkem a vypadala velice, ale velice prapodivně. Z ostatních knih jsme vyčetli dost zajímavých věcí ohledně proroctví a z téhle dostali strach. Protože když si Vedelea vydupala aby ji k ní Hrun zvedl, kniha po ní chňapla a div, že Vedelea nezískala novou přezdívku Jednoručka :-). Pak Hrun zkusil hrubou sílu a knížka jeho meč přivítala hřejivým plamenem. Na mojí radu knihu nakrmit ostatní kupodivu přistoupili a tak jsme tu potvoru nakrmili, ale ani to nám její přízeň  nezískalo. Chvilku jsem to ještě zkoušela, jednou jsem tu bichli dokonce držela, ale zase se vysmekla a odměnila mě chňapancem a nás to přestávalo bavit.
            Hrun a Tuilin se vypravili za sovou, Vedelea se vydala na obhlídku soví skříňky (proč se mi na jazyk dere slovíčko obsese? Asi chudáka hobitku doma strašili tím, že ve skříni číhá něco podlého… na mě to taky zkoušeli, ale já stejně vlezla všude a obzvlášť tam, kam jsem lézt neměla. Asi jsme na tom podobně). Nic nového se nestalo a tak jsme knihovnu nechali knihovnou a vyrazili zpátky za Ryonem do Torannu.
            Cestou jsme se zase zastavili ve Stříbrnodolském hostinci, najedli se dosyta a vyslechli nové klepy. Zrovna o jeden den jsme se prý minuli s bardem Eldrosem, který tu hrál – a zrovna nějaké dvě novinky o největším hrdinovi západu -
o Amrikovi, kobyla aby do toho kopla! A taky o nějakých bratrech Galienových, o válečníkovi a o čaroději, prý se jmenují Merist a Elchen a jsou to udatní lidé. Dál, že na západu zase zlobí orkové a že armáda se snad fláká či co. Jo a že v Goryonu to na usmíření druidů a královských pořád nevypadá.
            Tak a v tu chvíli mě napadlo, že by bylo fajn dostat se do balad a že jako neznámí dobrodruzi Amrika netrhnem
a tak jsem navrhla, abychom si začali říkat Ryonova sebranka. Dlouho jsme to probírali a ještě pořád to není úplně schválené, ale co, už se o nás aspoň ve Stříbrném dole ví.
            A krčmář nás hrdiny pozval na kořalku. Začíná se to vyvíjet slibně.

Vedelea: „Ryonova sebranka? A co Bleši z pryčny?“


            Také jsme od hostinského zjistili, že rok, kdy se rodily slepé děti (o němž se zmiňuje proroctví) byl před pěti lety… Což nás vede k tomu, že pokud by tohle byla správná verze proroctví, mělo by zatmění nastat už za dva roky. Hmmm.
            Cesta do Torannu pak uběhla rychle, byli jsme odpočatí a spokojení, že neseme zase další novinky. A mě navíc hřála ta Ryonova sebranka.
            Ryon byl docela rád, že nás zase vidí, musel si ty údaje přebrat a tak jsme mu dali čas
a udělali pár obchodů, nejvýhodnější bylo pořízení Pytle beztíže. Sice jsme se pořádně prohli, takže už zas nemáme tolik věcí, které bychom do něj dali, ale Hrun teď v pohodě unese zásoby nás všech a ještě mnohem víc a tak je nám příjemně lehko a navíc peněz bylo za ty drahé kamínky dost.

            Než nám Ryon řekl, že další cesty budou směřovat k elfům, k Minas Istimava od Duhového jezera za Čarotajným hvozdem, ale nejprve hledat Adonský klášter v Hájově, zdály se nám dva společné sny. V tom prvním se budíme za šera
a vidíme žluté světlo. Tichý hlas říká: „Spáči se probouzejí, jejich pán je volá, probuďte se“. Vidíme ve světle nějakou postavu, ale to už se probouzíme. V druhém pak v černé tmě vidíme noční nebe, známá souhvězdí Draka, Hada, Stromu
a Čaroděje, je nám mnohem příjemněji, než v tom prvním snu a najednou si všimneme, že v souhvězdí Koruny je něco jinak, ale co? Pak se vidíme jak jdeme letní krajinou a pak se sen trhá a my se probouzíme. Máme z toho pocit, jako by nastávala změna k lepšímu, ale co je s tou Korunou? Čtyři hvězdy – bílá, žlutá, modrá a zelená, symbol bohyně… Nějak nevíme co s tím.

 

            Tak tedy dál. Vydáváme se hledat alespoň zmínku o Adonském klášteře, směr Hájov. Od Ryona si neseme list pro opata, který má s Bratrstvem modré hvězdy dobré vztahy a měl by nám tedy pomoci. Hledání ovšem nemusí být bez potíží, vždyť Adonští jsou pozapomenuti a mnozí uctívače Devítky nemají ve velké oblibě.
            A ještě před odchodem se k mým uším doneslo, že zápaďané vyhlásili veřejně válku Císařství! Tiomar je ve válce! Jak barbaři chtějí bojovat s Erundilem?!? Řekla jsem to Hrunovi, ale není lehké vyvést ho z jeho věčného klidu. Zdá se mi, že to s ním ani nehnulo, skoro ho to ani nepřekvapilo. Asi ho barbarská politika moc nezajímá…
            Utábořili jsme se po slušné hospodské večeři v lese, co leží směrem na Černý kámen a chystali se k odpočinku, když se z remízku za našimi zády ozvalo praskání a hlasy. V tu chvíli jsme byli v obklíčení. Ať to byl kdokoliv, dva z nich byli za námi a navíc s kušemi a čtyři byli před námi. Nejvíc mě zaujal ten, co jim velel, takový hromotluk se šavlí a štítem a pak určitě ta zrzka. Na holky v mordpartách je potřeba dávat si obzvlášť pozor. Už to, že ji ti chlapi nechali být s nimi, znamená, že si zaslouží jejich respekt.
            Takový boj jsme ještě nezažili. Snad to, že si na nás tak nechutně počíhali, nebo to, že nás nenechají ani odpočinout, nám dodalo síly a zuřivost. Tuilin s lukem předváděla neuvěřitelné kousky, Hrun zatínal meč hluboko do živého, dokonce i Berem se na jednoho statečně vrhl, já jsem si vyhlídla tu zrzku a rozhodla jsem se pěkně si ji vychutnat, ať to stojí co to stojí. Ovšem nejlépe excelovala Vedelea, která čarovala jak mistr v oboru. Dva padli jak podťatí a váleli se po zemi, ten se štítem měl najednou z ruky škvarek, pak zase ránu schytal jeden kušník. Přesto nám dávali pořádně zabrat, už jsme přemýšleli kdy tohle vůbec skončí, když se k nám přidala nečekaná pomoc a z lesa začaly lítat kameny a dost přesně zasahovaly ty zabijáky. Pak vyběhla samotná postava (trochu připomínala obrovského opa, ale pšššt) s obrovskou sukovicí v ruce a s neuvěřitelnou krutostí se do nich pustila. Tak jsme je nakonec zvládli pobít všechny, i když mě to mrzí, chtěla jsem z té zrzky něco vymáčknout a tak pěkně už jsem ji škrtila, když jí ten silák rozlouskl hlavu. Ach jo, takové zbytečné práce. Ale aspoň jsme zjistili, že tahle tlupa má na svědomí smrt Kairana a jeho druhů. Konečně jsme ho pomstili.
            Pak se nám náš nový pomocník představil jako Orm. No, představil... Západštinou mluvil málo a špatně, se silným přízvukem. Byl to kroll, Hrun to poznal. Docela dobře mu rozuměl, ale i my jsme docela slušně chytali, že ti ´nurukové´ (pochopitelně ještě před tím, než nich udělal ´darty´) mu zabili nějakého přítele či druha a že on, Orm, je náš ´uzbra´ a že by s námi, ´tarky´ i ´nak-tarky´ rád pokračoval dál na našich cestách. A tak teda jo, ´uzbruth´ Rili, Tui, Vea i Hrun ho přeci neodmítnou, mohl by být dobrým společníkem na nebezpečných cestách a navíc by bylo krajně nemilé, kdybychom nezdvořile nepřijali a náš nový ´uzbra´ Orm by nám rozmlátil lebky, že? Tak se tedy věci mají.
A v Ryonově sebrance už nás je i s Beremem šest.

Tuilin ( udiveně po dlouhé době PJ monologu): „On něco říká!“

            Vedelea měla asi pocit, že když nám přibyl kroll, pořád je nás málo a pořád nejsme dostatečně rasově srovnaní
a tak si vyčarovala skřítčího pomocníka. Ještě mu nedala jméno, ale Tuilin mu říká Prďola a podle mě to sedí. Je to ošklivé, malé, vyzáblé a má to kopýtka. Bravo Vedeleo, jen tak dál!

 

 


Díl osmý

O dalších nemrtvých a o tajemné knize
 

            Ještě dlouho jsme přemýšleli co byla zač ta sebranka - kdo byl Rikt, který ji vedl a kdo je ten „M.“, který si je najal, aby s námi skoncovali (podle vzkazu na svitku, který jsme u nich našli). Orm odběhl ulovit něco k jídlu a my jsme se pomalu vzpamatovávali, každý po svém. Než se Orm vrátil s parádní srnkou, prohledali jsme mrtvé a získali tak dalších 36 zlatých, Hrun rozhodl, že se rozdělíme spravedlivě a že podíl dostane i Orm. Bylo to asi správné rozhodnutí, zjevně to Orma překvapilo a potěšilo.

Vedelea: „Podíváme se, jestli nenajdeme něco zajímavého.“
Tuilin: „Obrat mrtvoly se tomu říká.“

            Ráno jsme se vydali dál, minuli jsme vísku Tomon a zastavili jsme se až v malém hostinci
U Kotlíku, kde nám hostinská a její mladá dcera přichystaly kaši a jehněčí a ostružinové víno. Vyměnili jsme spolu několik slov a dozvěděli se, že nedaleko, v Hrogaru, někdo znesvětil kostel a že se hledají dobrodruhové, kteří by to napravili. Pokračovali jsme dál a přemýšleli jsme, kam se vydat, protože rozcestník na velké křižovatce nám jistě naznačil, že buď se vydáme do Hájova, nebo se chopíme výzvy starosty Hrogaru. Cesty se totiž rozcházely. S řešením přispěchal Hrun, který prý měl zvláštní sen a zdálo se mu, že máme zamířit směrem na Hrogar.

 

Hrun: „Tak jsem vám měl právě okulastický zážitek!“
 

            Když i Vedelea připustila, že se jí zdálo něco podobného, zamířili jsme vstříc umrlcům, netvorům a bůhvíčemu ještě. No… ale na druhou stranu, taky těch 30 zlatých od starosty Hegera za očištění kostela, to už je pěkná motivace.
            Kostel jsme viděli cestou, spolu s troskami vesnice Hrogar. S Vedeleou jsem zašla za starostou a vyzjistily jsme, že mrtví vstali z hrobů, že se lidé místa bojí, že už dva z vesnice se nevrátili a taky dva dobrodruzi že už se tam vypravili a víc o nich nikdo neslyšel. Že se kolem hrobů a kostela motají divné postavy a že už to trvá tak tři týdny.
            Tuilin, Hrun, Orm a vůbec zbytek naší družinky zatím od bylinkáře obstarali šest vzácných bylinek, které dodávají sil a odvahy a tak nám nic nebránilo jít tuhle záhadu vyřešit.
            Zídka, která vedla kolem hřbitova byla stará a u hnojiště se rozpadla úplně, hlavní branka byla otevřená, kostel měl vymlácená okna a zjevně se v něm někdo pohyboval. Polovina hrobů byla otevřená a také jedna hrobka. Když jí Hrun vyrazil dveře, zjistili jsme, že patřila dávnému starostovi Hrogaru. Předtím ještě napadlo Vedeleu vyslat to skřítě tajně pro svěcenou vodu, ale nic z toho nebylo, tvoreček byl odhalený a navíc nám řekl, že uvnitř je těch nemrtvých přesila. Což nás nepotěšilo, dovnitř se nám nechtělo a tak jsme se courali po hřbitově a snažili se náš vstup co nejvíc oddálit. Nakonec jsme se pak ale rozhodli jednat. Berema a Prďolu jsme nechali hlídat boční strany kostela, posílili jsme se bylinkami a vkročili jsme dovnitř.

Tuilin: „PJ, znám ty bylinky?“
PJ: „Ne, dnes jsem si je vycucal z prstu.“

            Ihned jsme si všimli velkého nepořádku a téměř v zápětí jsme si všimli toho, že ve zvonici visí na provaze ohlodaná mužská mrtvola. A v tu chvíli k nám přišla šestice kostlivců s meči. Boj nebyl krátký, ale dopadl dobře. Znechuceně jsme ostatky všech těch sedmi spálili a vydali jsme se dál,
k oltáři. Pod oltářem zela díra, asi kdysi tajná chodba. Váhali jsme zda vkročit, ale teď jsem měla snovou vzpomínku zase já a tak jsme se vybavili na cestu tmou a pokračovali jsme dolů.

            Tuilin vystopovala, že se tu pohybovali různí humanoidi, ale my i bez stopařských dovedností zjistili, že přímo před námi leží další znetvořená mužská mrtvola. A že původci budou nedaleko.


Hrun: „Je tu nějaký únikový východ?“
 

            Trochu to zkrátím – potkali jsme ještě několik nemrtvých (jednoho průsvitného) a také dva veliké brouky, z nichž měl radost jen Hrun a to proto, že si vyčinil půlku jedné krovky, doufaje, že si z ní časem vyrobí štít, porůznu jsme to všechno spálili a pak, když nás to nebavilo a Vedelea si stěžovala na plýtvání magenergií, jsme to nechávali jen tak ležet. V jednom místě se citelně ochladilo a jedna ze stěn byla podivně popraskaná, Hrun a Orm ji úspěšně rozvalili a před námi se otevřelo podzemí ještě mnohem starší, než to původní.

Vedelea: „Poznávám to, to je Novoarvedanská kultura… tak to tu zapálíme?“
 

            Bylo nám úzko, trochu zima a vzduch páchl stářím. Prošli jsme několika místnostmi
a nacházeli jen prázdno, či hromádky rzi, když v tom jsme narazili na knihu. Ležela v hromádce prachu a zub času jako by se jí vyhýbal. Byla vázaná v černé a červené kůži a na deskách bylo šest matných kamenů do kruhu a jeden uprostřed. Nějakou chvíli jsme nad tím dumali a různě ji zkoušeli otevřít. Až když jsme se postupně dotkli od nejsvrchnějšího kamene všech sedmi, ten prostřední se jasně modře rozzářil a kniha se otevřela. Písmo bylo modré, zářící a nikdo ho nedokázal přečíst. Stejným postupem jsme knihu zase zavřeli a dali do opatrování Hrunovi.
            V další místnosti se nám zatočila hlava a jakoby se zvedl silný protivítr, těžko jsme stáli na místě a kupředu skoro nebylo možné se pohnout. Hrunovy síly ale vydrží mnoho a tak se dokázal dostat do protější chodby a lanem nám pomohl přetáhnout se za ním. Jakmile jsme se všichni dostali na konec místnosti, vítr ustal. Divné, copak nás někdo pozoruje? Nebo očekává?

Rillian: „Au, jsem někde o dva životy kratší!“


            V následné místnosti zářilo zelenomodré světlo a uprostřed něj stála postava. Nebylo jasné,
o koho jde, postava mluvila, ale nám došlo, že slova nevnímají naše uši, ale pouze naše mysl. Rozuměli jsme v šumu slova „Kdo...dávno...říše...klíč...dveře“, ale moc nám to neříkalo, požádala jsem postavu, aby nám řekla víc, slyšeli jsme tedy : „Kniha...dveře...jen vyvolení...rozluštit hádanky...dveře...jen vyvolení“. Dumali jsme nad tím, co to může znamenat. Tedy, chvílemi jsme dumali a chvílemi jsme se klouzali na krovce, Hrun z toho byl totiž asi nervózní, odpověď neznal a tak se aspoň bavil na podlaze. Měla jsem obavy, aby to postavu neurazilo, ale přesto se ozvalo „Vy...možná...vyvolení... kniha...klíč...dveře“ a v mysli nám každému vytanulo několik znaků. Náhle jsme věděli, co znamenají a také to, že jsme něco podobného viděli v knize. A skutečně, v knize jsme pak společně rozluštili text – hádanku a jako odpověď jsme zvolili SLUNCE. Postavu jsme opustili a nalezli zdobenou místnost, v jejímž výklenku se rozzářil stejný text, jako byl v knize, nahlas jsme tedy vyslovili slunce a před námi se rozevřela chodba.

Vedelea (dotaz o orientaci): „Jdeme chodbou, co se táhne?“
 

            Ale ne aby si někdo myslel, že byla krásná a ozářená slunečními paprsky, byla pěkně stará, šerá, ale i přes velkou tmu bylo jasné, že od podlahy až po strop z boku ční ostré hroty, které se pohybují a projít tudy znamená skoro jistou smrt. Vedelea poslala na druhou stranu svého pomocníčka a ten zjistil, že nás pak čeká místnost, kde na stěně je výklenek s otvorem vytvarovaným do podoby ruky. Že by to byl klíč? A způsob jak bezpečně projít? Ale jak se tam dostat?             Nápadů moc nebylo, naše rozhodování ale trvalo dlouho. Nakonec jsme se shodli na tom, že použiji ten pavouko-šplhací lektvar a snad se mi povede prolézt bez větších zranění.

Vedelea: „Máme i lektvar zrychlené hnojení.“
 

            S sebou si vezmu bylinky na zpáteční cestu a kéž nade mnou Bohyně drží ochrannou ruku… už jsem se chystala lektvar vypít, když Vedeleu (na Hrunův podnět) napadlo, že se tam může magicky přemístit. Aaach jo, no, ale hlavně že jí to nakonec trklo! V místnosti pak stlačením ruky chodbu otevřela, hřeby zajely a my mohli projít.
            Před námi se rozléhal obrovský sál. Stropy s klenutými oblouky se ztrácely ve výškách, celou halou se nesl chlad a my se cítili úplně maličcí. V tom se Orm otřásl a zvolal Nwrra! (a tím myslel, že tam je nepřítel), nikoho jsme neviděli, ale přesto jsme se chystali bojovat, i Vedelea cítila, že jde o magické bytosti - dvě takzvané Plíživé hrůzy. No, přiznejme si, ten název byl namístě. Ještě že se Vedelee povedlo kouzlem je odvrátit, zamířili jsme pryč, do středu, k dvěma humanoidním sochám, s vousy a se zkříženýma rukama na prsou… a ke schodišti mezi nimi.

 


 

Díl devátý

O tom, jak jsme našli kámen, jehož hodnotu snad poznáme později
 

            V severozápadním rohu byla obvyklá hromádka prachu, ale tentokrát se průzkumu ujala Vedelea a nalezla tak jeden báječný cizí zub – stoličku. Divné, nikdo nejásal, hmm, přitom to byla její první samostatná kořist, mně to udělalo radost, učí se, holčina, rychle! Pak jsme na podlaze našli pět těl, které se pomalu začaly zvedat a tak jsme zase provětrali zbraně a kouzla. V následující hromádce rzi jsme našli malou sečnou zbraň, takovou dýku či co, vzal si ji Hrun (Grrr, už dlouho nic nepřipadlo mně…). Cesta se svažovala dolů až do místnosti, jejíž kamenné dveře nevyrazil ani Hrun.


PJ: „Dveře jsou zavřený.“
Hrun: „Hanibal ante portas!“


            Ovšem stěnu těch dveří zdobila veliká ústa. A pak na nás ta ústa promluvila hádankou:
 

Seveřan – Jsem hezčí, než hobit.

Člověk – Diamant schoval nejstarší z nás.

Hobit – Jsem hezčí, než nejstarší, bohužel ne tak hezký, jako ten nejmladší.

Trpaslík – Já jsem také hezčí než nejstarší.
 

            Správně jsme určili, že diamant má člověk a poté, co jsme domněnku vyslovili, dveře se otevřely.
 

Rillian: „Mapy kronik nepopisuju, vycházím z toho, že nám je tak geniálně zakresluje Hrun, ale vynechávám v kronice i věty jako … šli jsme chodbou a pak další chodbou a zase chodbou…“
Vedelea: „Tak tam napiš ŠJCH – jako Šli Jsme Chodbou.“
Rillian: „To radši rovnou DTD – Dopadlo To Dobře…“

 

            Další místnost měla podlahu tvořenou segmenty, které byly opatřeny důlky určitého počtu. Na konci byly dveře, pochopitelně opět zavřené. Hrun se odvážil na jednu dlaždici vstoupit a když se nic zvláštního nestalo, přešel až na konec, ale dveře nic. Zkoušeli jsme po dlaždicích porůznu chodit a hopkat, ale bez valný výsledek to nepřineslo. Až po dlouhé době Vedelee došlo, že tyto obrazce jsou typické pro jednu kulturu a že tato si zakládala na číslici šest. Když jsme tedy přešly po dlaždicích, které nesly číslo šest nebo jeho násobek, dveře nás propustily.
            Dál nás čekala osvěživá fontánka a hromádka rzi, vše vypadalo idylicky, ale stejně nám tam nějak běhal mráz po zádech. Mohla za to další Plíživá hrůza, ovšem Hrun ji záhy udolal a vydali jsme se dál.
            Velká místnost působila impozantně, ovšem hned jsme si všimli stínu, který se spustil zeshora a nebohý Orm byl zasažen. Začal ječet a svíjet se bolestí a jen díky Hrunově znalosti problému jsme zasáhli včas a Zelený hlen jsme zapálili. Hrun pak Ormovi ulevil lektvarem Rudý kříž, a my jsme byli rádi, že to tak dobře dopadlo (tím chci říct, že jsem byla ráda, že ten sliz neskápnul na mě.)


Hrun na Vedeleu: „Ty máš takový útok, že tou holí spíš léčíš!“
 

            Dál jsme narazili na dveře, které byly kupodivu otevřené a byly na nich dobře patrné symboly ohně, slunce a hvězd. Pěkné to tu mají. Takové dekorativní.
            Uvnitř v místnosti stála pětice soch, čtyři tvořily čtverec a pátá stála nejnápadněji mezi nimi. A byla to právě ta pátá, která procitla a promluvila k nám: „Zasvěcení ví, připomenou mu je slova má a mých sester“, no a v tu chvíli se probraly i ty čtyři holky okolo a – jak jinak, než tomu u soch bývá, nám daly hádanky. Co mě ale překvapilo víc, bylo to, že každá socha měla moc pěkné oči z vybroušených drahých kamenů.

            Z levého horního rohu (oči z jantaru):
„Krmíš-li jej, žije, dáš-li mu napít, zemře.“ (OHEŇ)

            Z pravého horního rohu (oči z diamantů):
„Lehký jako pírko, ale jednu směnu jej nezadržíš.“ (DECH)

            Pravá spodní (oči z černých onyxů):
„Sklizeň sklizená v ten samý den na nezoraném poli, vzrůstá, zvětšuje se, ale neroste. Je zbytečná
a přesto základ národů.“

Vedelea: „Plevel.“

            Přiznávám, tohle nám dalo trochu zabrat, nebyla to ani víra, ani pochybnost, ani naděje, ale VÁLKA.

            Levá spodní (oči z rubínů):
„Cítíš to, ale nevidíš a nikdy neuvidíš. Zní dutě, ztichne, pokud se jí dotkneš.“ (SRDCE)

            Prostřední (oči ze safírů):
„Když mě ztratíš, budeš si vždy zoufat. Jsem vždy poslední.“ (NADĚJE)

            Po vyslovení všech správných odpovědí se ozvalo skřípění kamene o kámen.

Vedelea: „A sochám vypadly oči!“

            A otevřela se chodba do malé místnosti. Vkročili jsme dovnitř a spatřili jsme na podstavci z bílého červeně žilkovaného kamene ležel předmět, z něhož jsme měli skoro až posvátný pocit. Byl to plochý kámen (rozměrově asi 20x10x2 coulů), šedý, s modrými žilkami, které na něm tvořily znaky. Vea jej uchopila a my všichni jsme ucítili v nohách chvění. V mysli jsme  uviděli ducha, obraz přízraku se na nás přátelsky usmál a pak zmizel. Pak byla kolem tma.
            Když jsme zase přišli k sobě, byli jsme v místnosti, kde předtím byly na stěně znaky, ale i když to vypadalo podivně, zjistili jsme, že to nebyl jen sen, protože Vedelea měla kámen pořád u sebe. Chtěli jsme dál za duchem, ale vítr byl příliš silný a tak jsme se museli vrátit. Vypravili jsme se vzhůru a narazili jsme ještě na dvě zombie, po nichž nám zbyly 3 stříbrné a na jednu po níž nám zbyl bronzový čtvercový přívěšek. Ten jsme později nahoře směnili za další 3 stříbrné a pak jsme zašli za starostou. Dostali jsme odměnou 30 zlaťáků, za něž Hrun koupil nové lano a já 4x olej.

 

 

Díl desátý

O srubu s velice zvláštní latrínou a o dobrodružství, které mě proměnilo ve slepici

(Motto: Past přes, pravděpodobnost pod. Po kolikátý už to hraješ?)

 

  Vyrazili jsme dál a k večeru jsme došli do hostince U Hubenýho obra. Zvláštní název co? Je něco takovýho vůbec možný? No a když jsme se poptali po novinkách, dozvěděli jsme se od jednoho takového dědy, že v jeho srubu straší. A že byl děda takový veselý, energický a nejspíš totálně namol, volal, že kdo tam v tom srubu vydrží celou noc, tak tomu že ten srub rovnou dá.
            Nevím, nejspíš jsme byli taky namol, protože ještě ten večer jsme stáli na mýtince, kde stál podivný srub a v uších nám ještě znělo to staříkovo chichotání.
            Takže jsetli jsem to dobře pochopila - pokud přijdeme na kloub téhle záhadě, získáme úplně zadarmo srub? Dědeček v krčmě byl naivní, když nám to slíbil, zdálo se to jako snadná věc.
A strašidla? Nevěřte všemu!
            Ptali jsme se lidí, co o tom místě vědí a dozvěděli jsme se hned několik variant. Louce, která je před chýší, se prý říká Palouček milenců. Kdysi v těch místech jeden rozezlený otec zabil mladíka, co mu lezl za dcerou a na místě prý stále bloudí tam jeho duch.
            A nebo tam je staré Obětiště lesních druidů, velice tajemné, velice děsivé.
            A nebo je to úplně jinak a dědeček je buď bláznivý a nebo čaroděj. (A nebo obojí, tyhle dvě věci se nevylučují…) Hm.
            Využili jsme volné chvíle a vyléčili jsme se různá drobná zranění, místo nás lákalo k odpočinku. Pod paloukem, asi tak třicet sáhů se klidně vlnilo malé jezírko a vedle chajdy stála latrína. Při prohlídce chajdy jsme zjistili, že uvnitř není nic, než jedna rozbitá postel.

Vedelea: „Zlatý pryčny. Proč furt někam lezem?“

            A najednou nám div nezalehly uši z hromového hlasu, který nám poroučel, abychom hned opustili toto místno, protože patří mocnému Rifixovi. Uvnitř to začalo solidně páchnout (asi sírou)
a vyvalil se červený štiplavý dým, který nás na okamžik oslepil. Uprostřed místnosti se objevil malý plamínek a začal poskakovat po stěnách. Ty se zase začaly přibližovat a svírat, strop zvlhnul a začala z něj kapat krev. Z chajdy jsme jednomyslně utekli a za námi se zabouchly dveře. Vedelea je zase otevřela, ozval se ďábelský smích a pod chajdou začalo cosi kvílet.
            Vedelea pokračovala v pátrání, pokusila se teleportovat na střechu, ale vedlo to jen k tomu, že se praštila do hlavy. Co se nás ostatních týkalo, nechali jsme domek domkem a rozhodli jsme se následovat Orma, který už si začal chystat nocleh venku. Navíc Tuilin zjistila, že nese měch s vínem
a tak se jej rozhodla slavnostně vypít. Naráz.


Orm:“Chwyrz!“

Vedelea:“Co to je?“

Hrun:“To znamená „Magoři“. Jdu chlastat s Ormem na trávník.“

(chwyrz = zlé kouzlo, čáry )

            Ještě jednou se někteří z nás pokusili pobýt chvilku uvnitř, ale nikam to nevedlo, pokaždé nás něco vyhnalo. S večerem jsme se uložili ke spánku, srub utichl a jen já s Vedeleou jsme měli chuť prozkoumat to strašení důkladně. Vedelea poslala Absintha (no toho svého skřeta, pojmnovali jsme jí ho honosně Prďola von Absinth), aby zkontroloval, co dělá ve vsi děda. Ještě dřív, než se vrátil a řekl nám, že spí, jsme se rozhodli důkladněji prozkoumat tu latrínu.

Vedelea: „Tak prosimvás, je tu ďoura a není tu vůbec žádný Rudý Právo!“

            Ostatní si mezitím povídali, starali se o měch a nakonec Tuilin objala pařez a tvrdě usnula. Orm usnul také a Hrun se vydal na další pokus do srubu.

Tuilin ze spánku: „A ty krásný voči…a ty útlý boky… Prej jen dva prstíčky…“

            Hrun ve srubu opět neuspěl a tak se vydal za námi na latrínu. Vedelea ovšem mezitím svou snahu nevzdávala a pokoušela se zrovna přimět skřítě, aby vlezlo dovnitř a prozkoumalo to tam, jestli nenajde něco neobvyklého. Ani už si nevzpomínám, jak se to všechno semlelo, ale jasné je, že nakonec do té latríny nevlezl Absinth, ale spadl Hrun. Ještěže s sebou pořád nosím provaz a ještěže se Hrun zachytil nahoře.

 

            Všechno zlé je ale k něčemu dobré a tak jsme zjistili, že uvnitř je v hlíně vydlabaný otvor a z něj že vede chodba. Hruna jsme dostali ven a samy jsme vlezly dovnitř, neboť ten tunel byl dost úzký. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na konci našli křižovatku a pak provazový žebřík nahoru. Vylezly jsme po něm a objevily se za křovím, kousíček od spícího Orma a Tuilin. A taky hned vedle ježka, Vedeleu to docela bolestně překvapilo.
            Absinth na povel prolézal od křižovatky druhou chodbu a my jsme zatím plánovali co dál. Skřítě zjistilo, že na konci druhé chodby je světlo a místnost, kde je nějaký netvor a cosi jako trpaslík. Protože jsme nemohli vzbudit naše spící, rozhodli jsme se usnout také a nechat trpaslíka i netvora na ráno.
            Když Vedelea vyprala svého skřeta a všichni jsme posnídali, vypravili jsme se do úzkého tunelu znova.

Tuilin klaustrofobicky: „Ta chodba je úzká a temná a dá da dá da dá da dá .“

           Vážně, na konci byla osvětlená místnost, s nějakým nábytkem a kobercem a s ohavnou krysou, kterou na nás poštval ten podivný napůl trpaslík a napůl šotek. Krysa hryzla Hruna a ten ji za to zabil. Trpaslíka to šíleně rozzuřilo a začal si něco mumlat pod vousy a nám najednou začalo být divně, svěděly nás obličeje… a pak nám narostly tu hlodavčí zuby (Tuilin), tu slepičí zobák a kohoutek (já), tu veverčí ocásek (Vedelea) nebo králičí uši (Hrun).
            Trpaslík ale jako by neměl dost, začal prskat, že nás chtěl všechny přeměnit v ropuchy a že jsme mu zabili Borise (asi tu krysu, co já vim) a začal zdrhat. Po chvíli pronásledování jsme ho naštěstí dohnali a dohodli se na příměří.
            Hrun odkráčel do vsi pro medovinu, na usmíření a on nás mezitím odčarovával. Ale u mě mu to nějak nešlo a to ani při dalších pokusech, takže mám pořád pravé ucho o kus větší a ve vlasech mám takový malý hřebínek. Fůůůj, takhle na Amrika dojem neudělám. Jako satisfakci jsem od něj dostala alespoň nějaký amulet proti ohni a radu, ať zkusím poprosit nějakého mocnějšího čaroděje nebo kněze o pomoc, že to snad není ztracené. Hrun trpaslíkovi ještě z lítosti věnoval kamennou krysu, kterou s sebou už nějaký ten čas vleče a tak jsme se rozešli v dobrém.
            Vyrazili jsme, dost zmatení po takovém dobrodružství a tak divné noci, zpět do vsi, kde nás uvítal překvapený dědeček.

Děda: „Voni se vrátili, voni maj můj srub!“

Vedelea: „To je debil.“

            No, dál jsme pokračovali, prozatím srub nesrub, do Hájova, jak bylo v plánu.

 

 

 

 

TOPlist