Ryonův web.    Fantasy povídky‚ dobrodružství pro Dračí Doupě

Díl třicátý první

O ústech ve zdi, zakleté elfce a srdci v ohni

PJ: „Tak jste přede dveřmi, co uděláte?“

Rillian: „Já bych je otevřela.“

Tuilin: „Já bych o tom radši diskutovala.“

Hrun: „Já mám 8.“

 

            Hrun se pokusil otevřít, ale nešlo to. Zato za chvíli zarachotil v zámku klíč a objevil se kostlivec. Držel zbraň, ale nezaútočil. Poslal nás pryč, ale nechtělo se nám. Za ním svítilo nazelenalé světlo.

Hrun: „Jak se jmenuješ?“

Kostlivec: „Já nemám jméno.“

Rillian: „Budeme ti tedy říkat Bruno.“

            Vysvětlil nám, že Uragron tu není a jeho pán se jmenuje Damron. A má na sobě maso. Zvolila jsem diplomatickou cestu a zkusili jsme si domluvit setkání s Damronem. Odešel, zaslechli jsme těžké kroky a objevil se mohutný chlap v luxusním oblečení a ptal se, co tam pohledáváme. Vysvětlil nám, že Uragron je o patro níž. Tak jsme se omluvili, že rušíme a měli jsme se k odchodu. Ještě nás vyprovodil s tím, ať se tu moc necouráme, že to jeho pán (Uragron) nemá rád.

            Šli jsme tedy dál zkratkou, kterou Hrun objevil. Vešli jsme do dalších dveří a pokračovali jsme na západ, do místnosti s koulí. Pak přes poletuchu a po schodech dolů. V místnosti, kde jsme stáli, jako by tepalo srdce. Uprostřed stála pyramida, její stěny žhnuly a uvnitř tepal rudý kámen. Bylo to jako živé. Dotkla jsem se stěny pyramidy, ale hodně mě to popálilo. Vedelea to polila vodou, zasyčelo to, ale nic víc se nestalo. Tak jsme šli dál na sever. V podivném rohu jsem našla tajné dveře a tak jsme pokračovali jimi. Chodba nás dovedla do podlouhlé místnosti, v níž na Vedeleu cosi žuchlo a byl to zelený hlen, takže ji to popálilo.

Vedelea: „Jsem tak trochu zahleněná do sebe.“

            Nakonec musel Hrun použít olej a místo zapálit. Fuj, to bylo nepříjemné. Tuilin a rudý kříž pak pomohli a mohli jsme pokračovat na jih. V kruhové místnosti pak cupitaly nožičky a něco pištělo. Vytušili jsme krysy a byly skutečně tam. Byly čtyři a byly macaté. Hrun na ně vlítnul a zastrašil je. Utekly jižní chodbou. A my jsme se tudy dostali ke schodům nahoru.

            Vrátili jsme se tedy ke křižovatce a vyrazili jsme k další místnosti. Ozvalo se mlaskání a všimli jsme si, že v protější stěně jsou ústa. Všimla si nás a pozvala nás dál a prý že když ji nakrmíme nějakým kovem (libovolný, záleží jen na váze), zodpoví nám naše otázky, protože se tu v bílém hradu vyzná, jako nikdo jiný. Hrun vybral pár měďáků a nakrmil to. Zeptal se na místní slovo moci a prý je v truhle v Uragronově komnatě. Pak to Hrun nakrmil krátkým mečem a ta věc si docela libovala. Za dalších 20 stříbrňáků jsme se s Tuilin dozvěděli, že to srdce je paní Ciraniel a že jí bylo vyrváno kletbou. Vedelea vyzjistila, že za pomoci Ciraniel získáme Orlandovo oko. Pak Hrun obětoval krumpáč a díky třem dalším otázkám vyzjistil, že Ciraniel je v prvním patře tohoto hradu, že srdce získáme s radou právě Ciraniel a že – pozor pozor – kouzelné předměty jsou na hradě na speciálních místech a která místa to jsou.

            Dál už se nám nechtělo nic obětovat a tak jsme šli k nalezeným schodům a po nich výš. Zaslechli jsme zvonivý hlas a spatřili na podstavci křišťálovou sochu elfky. Oči měla ze smaragdů. Cítili jsme se podivně. Byla velmi smutná. Vešli jsme za ní do místnosti a ona se rozvyprávěla. Byla to ta Ciraniel a srdce prý lze získat jen obětováním kousku svého zdraví. Orlandovo oko je kamenný amulet, kterého se Uragron panicky bojí. Vypravili jsme se k pyramidě a vnořila jsem do ní ruku. Hrozně to pálilo, ale srdce jsem nakonec vylovila.  A pyramida se roztříštila a zmizela. Pak mě uzdravila Tuilin a my jsme dotykem srdce vysvobodili paní. Ta se proměnila v normální elfku ve středních letech. Poděkovala nám a rozhodla se nám pomoci.

           
 

            Po rychlém boji v místnosti plné netopýrů jsme se dostali do skladiště a skládku obývali jacísi drobní tvorečci – skřítkové. Paní rádi viděli a skřítčím kouzlem nám vyspravili vybavení, což nás potěšilo. A také nám dali kus kovu (asi na vydolování toho oka). A pak jsme došli k místu, které paní označila jako místo, kde je Orlandovo oko a Vedelea se pustila do kutání. I s elfčiným kouzlem holky odkryly ten kámen. Byl oválný, černo-fialový a Ciraniel si ho vzala. Při návratu jsme v místnosti s bývalou pyramidou potkali šest kostlivců, ale boj byl rychlý. Ciraniel nás vedla dál, kolem magického zrcadla a pak do místnosti s houbou, která se hrozným způsobem rozječela. Elfka to sežehla zeleným plamenem a pokračovali jsme zase dál. Místnost na konci byla jako v nějakém paláci – vykládaná vzácnými kameny a ve fontánce se blyští zlato. Náhle se za zády ozval řev medvěda a vběhl na nás skutečně medvěd. Jenže nás dost poškrábal a Hruna i pokousal a po boji se ukázalo, že to byl medvědodlak, ajajaj. Z fontánky jsme ovšem získali každý deset zlatých. Pak jsme objevili další tajnou a ještě zdobenější místnost. A tam byl Uragron.

            Chtěl čarovat, ale Ciraniel vytáhla Orlandovo oko a on se dal na útěk. Doběhl k bazénku se slizem a chtěl něco udělat se zrcadlem, ale elfka ho okem zežehla. Pak se čaroděj rozpliznul a s ním
i všechna dekorace (i naše kradené mince se změnily v podivné bahno). Zachovaly se jen dvě truhly. V jedné byl diamant a deset zlatých nugetů a druhá byla zamčená. Vedelea ji otevřela kouzlem
a uvnitř byl na sametovém polštáři kámen – slovo moci. Kámen jsme vzali a já si vzala i metr čtvereční toho sametu (juch, bude aspoň na rukavičkyJ). Elfka se s námi rozloučila a my jsme ještě znovu prohledali místnosti, známé i neznámé. Našli jsme knihovnu, staré přesýpací hodiny a knihu, které se samy otevírají stránky ! Dočetli jsme se, že je dobře, že jsme zachránili Ciraniel. Ejhle.

            A pak jsme taky našli dva modré magické huňáče (něco jako rys), zabili jsme je a Hrun je stáhl z kůží. Obě kožešiny jsme si vzali – Hrun a já.

 

 

Díl třicátý druhý

O kočičích lidech a doručeném psaní 

 

  Vyšli jsme z podzemí a zašli jsme se občerstvit do blízké vsi. Ciraniel se s námi rozloučila a vydala se domů. Vesničané si nás vážili, slušně nás zdravili a prodali nám i kus uzenky. Máme tu asi dobré jméno. S večerem jsme se dali do oslav, vesničané nám kupovali truňky a rozhodli jsme se tu
i přenocovat. Hrun se sťal… ale jen maličko.

Rillian: „Truňky z žabí tůňky.“

            Pak se nám představil Galmis, člen řádu Bílého štítu a pochválil nás za statečnost, ale proroctví označil za kacířství. Nebyl fanatik (ale v pořádku asi taky nebyl). A mluvil o Spasitelích slunce, v červeno černých hábitech, co mluví o konci světa, klaní se slunci a blábolí očistě světa plamenem a s tím nesouhlasil a varoval nás před nimi. Klášter bílých je v Goryonu, ale on sám putuje.

            Pak se do pití pustila Vea a vesničani žasli nad jejím splávkem. Vládla dobrá nálada.

            Hrun rytíři vyprávěl o Ardee, ale on mu nevěřil a označil to za bludy. Tak jsme šli spát. Pryčna stála zlaťák. Uf. Ale dobře jsme si odpočinuli.

            A pak jsme se vydali na dlouhou cestu – zelenou, k Zalosu a na východ. Pak po obchodní cestě, přes dva průsmyky Divokých hor. U jedné vsi kousek od Folvisu (Amrik z Folvisu!!!) u pole se hádali dva sedláci. U stromu. Že je posvátný a ten druhý, Tadys, ho chtěl pokácet. Že saje živiny pro úrodu. Tak jsme jim poradili, ať se podělí o úrodu společně, napůl a to se jim líbilo.

Hrun: “Hele, lípa, ze záhybu brnění vytáhnu sekeru a vrhnu se na strom.“

            Začalo se tu pomalu měnit nářečí, ale ještě jsme docela rozuměli. Ale mince přestaly platit. Budeme asi platit diamanty.

            Překročili jsme řeku Dagdu. A stavili jsme se i ve Folvisu!

Rillian: „Kde tu máte nejbližšího Amrika?“

            Trefili jsme k jeho domu, ale dveře se neotevřely. Tak jsem mu napsala aspoň psaní
a podstrčila jsem ho pod dveřmi.

 

MYLEJ AMRIKU. ŇÁKO SME SE MINULI, ASI SI NA ŇÁKYM DOBROSRUŽNÝM TAŽENÍ, ALE TO JÁ SEM TEĎ TAKY A TAK TU NEMUŽU ZVOSTAT. JMENUJU SE RILLIAN A HROZNĚ MOC SE TĚŠIM, AŽ TĚ POTKÁM, PÁČ SI MŮJ HRDINA. TAK AŽ PŘIJDEŠ DOM, POJĎ MĚ HLEDAT. PTEJ SE PO SEBRANCE, JO? SPĚCHEJ, PÁČ SE NA TEBE TĚŠIM. POSÍLÁM TI PUSU. RILLIAN.

PJ: „Je tu klenotník, můžete nakupovat.“

Hrun: „Hej klenotníku, chci krumpáč.“

            Směnili jsme si mince za diamanty (za 100 zlatých jeden) a pokračovali jsme dál, přes Hromovou řeku a k Divokým horám. Po cestě jsme potkali chlápka, oděného černě se znakem červeného slunce. Tvářil se zádumčivě. Chtěla jsem mu podpálit hábit, ale udělala to za mně Vedelea. Tumáš, očistný plamen! Naštěstí nás nezaklel. Ani nezaklekl. Radši zmizel.

            Pak jsme prošli Malým průsmykem, cesta byla vyšlapaná a pohodlná. Pak, asi míli za průsmykem jsme spatřili chýši, z komína se kouřilo a nás napadlo si odpočinout. Hrun zkusil zaklepat a někdo nás pozval dál. Podivný, zarostlý, veselý, u stropu visely bylinky a on sám si házel runami. Přečetl v nich, ať si dáváme pozor a že jednomu máme dát oba. Hmmm, co to asi znamená? A pak povídal, že tu jsou stvůry a lupiči, ale ti že se bojí. A chtěl vyměnit maso za léčivé bylinky, což se mu povedlo. A varoval nás kvůli pomstě černých.

Hrun: „Dědo dědo, ty nejsi v pořádku.“

PJ: „Co že máš v pařátku?“

            Ten někdo zlý je prý před námi a přiletí. Blížila se noc a tak jsme se rozhodli uložit se poblíž ve skalách ke spaní. Hrun nás poslal na dřevo a věnoval se Dračímu dechu.

            Dalšího dne jsme pokračovali horským terénem a přiblížili jsme se po zvuku hukotu k řece. Pak jsme si všimli mostku a dvou velikých postav. Mostek byl kamenný a strž hluboká. Asi to byli mýtní trollové. Chtěli zaplatit. 10 stříbrných za jednoho. A dát dárek. Hruna napadlo, že máme obdarovat jednoho. Prvnímu dala Tuilin mušli a já jsem mu dala sadu na údržbu koně. Ten druhý se naštval a už byli v sobě… a my jsme pelášili přes most. Hrun Vedelee pomohl, ovšem natrhl tornu  a ztratil jí při tom kamenný pohár. To bylo křiku.

            Velký průsmyk byl úzký. Za námi se ozval řev a žbluňknutí - trollové při rvačce spadli do strže. Vrátila jsem se tedy pro sadu, chybělo jen čistidlo kopyt.

            Prošli jsme průsmykem a vnořili se do plání. Pak jsme spatřili ves a zaslechli nějaký povyk. Ves byla podivně vylidněná a hlouček lidí byl srocený okolo podivného tvora – prý kočkodlaka. Volali, že ho upálí. Řekli jsme jim, že jsme poslaní, abychom si ho vyzvedli. Vedelea je přemluvila, ať ho nekuchají, že má jedovatou krev. Vesničané tomu uvěřili a my jsme si ho odpoutali.

            Všude kolem nás se táhly travnaté pláně. Kočkodlak (Iskai spisovně) se probral a poděkoval nám. Byl z druhé strany Žlutého močálu a slíbil nám odvděčit se. Jmenoval se Zirr a byl dost zničený. Hrun zkusil ty bylinky a pomohly mu. Rozhodl se nás vzít do Džirinaaru (odtud je). Že nás bude chtít vidět jejich mudrc a poradí nás s temným sluncem. Pokračovali jsme od vsi Drhovec ke Žlutému močálu. Vedl nás neznámým Khadgarem. Cesta trvala dva dny.

            Domy ve vsi byly zašpičatěné kopule a ukázalo se, že to jsou živé houby, takhle tvarované.

Vážili si nás a zavedli nás ke starému mudrci. Ten měl zvláštní náhrdelník z klacíků, kamínků a mušlí. Mudrc Arrim nám poděkoval za záchranu jejich druha, že nejsme zlí a že nás viděl ve snech, že budeme něco potřebovat.

            Hrun se ho optal na proroctví a on nám pověděl o tom, že v poušti je chrám „našich bojovníků“
a najdeme ho podle stojících kamenů na východě (Bukové vrchy a kameny jako ležící souhvězdí Draka, 11). O Lurnenovi věděl, že to byl jeden z chrámových bojovníků. O černých věděl jen to, že jsou daleko a ani tu není nic, na čem přiletět. A řekl, že další slova moci jsou: někde tu, v poušti, v podzemí je ten klášter, ale tam bude spíš návod k Lurnenovu meči, ale jsou tu i jiné zaváté chrámy. Dvě další slova moci jsou na jihu v Trysgaru (provincie v Higardii), jeden v Dangorské džungli na jihovýchodě a další v zemi fialových čarodějů na jihu (mocná města a vysoké věže), tam by jich mohlo být i víc. A ten chrám bojovníků je Klášter úsvitu. Bojovníci byli dřív za dobře s bohy, pak zmizeli a my je máme najít. Prý jsou slova moci mocná a mají dar chránit.

 

Pak jsme se vrátili do civilizace do městečka Sadris. Jakýsi ošuntělý muž se představil jako Milten a poprosil nás o doručení dopisu jeho bratru Gealinovi, kterého už dlouho neviděl. Dá nám 30 zlaťáků a bratr je boháč. A žije ve vsi Doubková. Dopis byl zapečetěný. A my jsme vyrazili, měl to být den cesty. Nesměli jsme kožený obal s rodovou pečetí otevřít.

            Došli jsme do další idylické vsi.

 Tuilin: „To je jak vod Lady!“

            Dozvěděli jsme se, že Gealina dlouho neviděl nikdo, že je asi zalezlej v tom svým nóbl baráku a kutil. Asi lektvary… naposled ho viděli před rokem. Prý to nebyl zlý člověk. A zvědavý starosta vsi povídal, že byl podivín, ale vážený a pomáhal. A do domu nás nepustí, kdyby se vrátil, starosta by se za to nerad zodpovídal.

            S večerem jsem se pokusila odemknout dveře paklíčem. S kouzelným to nešlo, ale obyčejný to zmákl. Hurá.

            Vešli jsme do přízemí, do předsíně. Pak v komoře infra Vea uviděla nářadí. Dál místnost s křesly, schodištěm a regálem s jedním flakonem. Na zemi rozbitá lahvička s nejasnou tekutinou. V knihovně jsem objevila demižónek s nápisem 956 4.V (čtvrtý věk).

Hrun: „Jak může najít demižón, když nevidí:“

Rillian: „Nahmatám.“

Hrun: „Hmatám na Rillian… teda ten demižon!“

            Prošli jsme několik dalších místností. Nalezli jsme laboratoř s alchymistickým náčiním, ložnici a skříně s oblečením prožraným od molů. Otevřený šuplík nočního stolku. Hrun rozsvítil pochodeň. Byl tam tajný milostný dopis od nějaké vdovy Delyny, co po něm chce nějakou oběť, ale nešlo přečíst jakou. A zmuchlaný papír. Pro bratra - výčitky, že ho sláva a peníze změnily. Nenašli jsme už nic jiného. Hrun slíbil za lok z demižónu zhasit pochodeň a zjistil, že to je silné, lahodné víno. Odešli jsme. Zamkla jsem za námi a vydali jsme se do hospody. Zeptali jsme se na pokoj a dostali jsme ho. A Hrun s Veou šli chlastat dopředu.

            Hrun se zeptal na Delynu a dozvěděl se, že vdova se odstěhovala a už je tomu dost měsíců. Odešla ke kmeni Slunečních jestřábů. Byla to prý nepříjemná, hádavá ženská.

 

 

Díl třicátý třetí

O barbarech ze stepí a o podzemí s podivnými duchy

  Ráno jsme vyrazili ke kmeni Slunečních jestřábů, čili k barbarům. Cesta nám zabrala dva dny, během kterých se nic moc zvláštního nestalo. Krajina se měnila pozvolna, na sever od Jestřábí hory se rozléhalo území klanu, které obnášelo asi 30 jednodušších vesnických domků. Obyvatelé si nás prohlíželi s nejistotou, ale i se zaujetím. My jsme si je prohlíželi se zaujetím a s trochou nejistoty – inu, jsme přeci jen krapet světaznalejší. Dost mě zajímalo, jestli tam někdo nebude znát Hruna, ale nic tomu nenasvědčovalo. Asi ne každý barbar je Hrun. Asi to je i dobře.

            Hrun pozdravil a ačkoliv měli místní dost odlišný jazyk, něčemu porozuměli, tedy alespoň základům a nám to zase Hrun dokázal aspoň trošku překládat.

Tuilin gestikuluje: My přátelé, my hledáme, ženu…“

Rillian překládá: „Šéfe, prej se jim rozbil hrudní pancíř.“

            Vysvětlili jsme jsme, že se o Delynu strachuje její rodina. Za chvíli poté k nám přišla typicky lidská žena a s ní přišel i menší muž. Byl to Gealin. To bylo překvapení! Předali jsme mu dopis, ačkoliv byl trošku zmatený.

Gealin: „Ale jinak jsem bystrý jako rorýs.“

            Gealin jej převzal a potom nás pozval na návštěvu a nabídli nám stan k přespání. Rádi jsme pozvání přijali. K večeři byl lahodný krysokrt na čarobinách, k pití zase kaktusová pálenka. Vedelea chtěla sehnat kotlík a bylo jí doporučeno město Ghadir. Pak jsme se uložili ke spánku.

 

PJ: „Dozvěděli jste se, co se stalo, co psala Delyna Gealinovi v tom dopise.. Přijeď...“

Rillian: „Starý jestřáb není doma a mladý to neumí?“

            Po rozbřesku nás probudila vyděšená Delyna, prý že Gealin zmizel i s koněm a dopis že tu nechal, neotevřený. No to by tak hrálo – kdo nám teď zaplatí?

Vedelea: „Co blbneš Dylino, dyť je ještě noc.“

            Kmen se seběhl jak na povel a nakonec společně usoudili, že jejich přítel zmizel kvůli nám
a že nás za to nemají rádi. Náčelník prý potřebuje lektvar a není, kdo by mu ho teď udělal. Když  jim Gealina vrátíme, odpustí nám.

Hrun: „My ho neunesli, copak jsme koňové?“

            To jsou mi věci, nejdřív nás uvítají, pak zase podezřívají, jsou tu náladoví jak počasí. Tuilin se rozhodla stopovat a Hrun poprosil Delynu, zda by nám dala ten dopis k přečtení. Tuilin našla stopy koně, což je fajn a Delyna našla zase něco jiného, seznam ingrediencí na dryák a podle Gealinových poznámek mu chyběla jen jediná, tak ji možná šel získat (byl to medvědí česnek). Chtěla jsem dopis otevřít, ale nešlo to. Prevít jeden pergamenovitá. Tak jsme se vypravili do lesa, Tuilin nás vedla a šli jsme hledat česnek a stopy. Cestovali jsme celý den, na severovýchod a pak jsme uviděli ohníček. Seděl u něj Gealin. Divil se, že jsme kvůli němu měli problémy. To je mi dobrodružství, kdybychom ten den proseděli u potůčku a počkali, až se Gaelin vrátí sám… no nic. Další den jsme se tedy vrátili společně a Gealin si prohlížel pečeť a divil se, že vypadá nějak zvláštně. Když pečeť rozlomil, prozradil nám, že zjistil, že to byla past, že rozlomením ona osoba, co dopis vytvořila, ví, kde teď Gealin je. A řekl nám, že to nebyl jeho bratr, ale pravděpodobně jeden bývalý známý, Iodan, který ho nemá rád (a chtěl by, abychom mu pomohli se jeho zájmu zbavit)  a který chce jeho sošku, která je potřeba ke vstupu do jakéhosi podzemí. Až se s Iodanem setká, budeme vědět, k čemu ta soška je. Teď Iodan bude několik hodin vědět, kde se Gealin nachází.

            S magií není legrace. Ale prý se ví, že Iodan přijde od jihu a tak se na něj můžeme připravit.

Hrun: „Půjdeme mu naproti na nádraží.“

            Je jasné, že nepřijede sám, jezdců bude víc a v Údolí černých kostí (kousek odtud) budou za den. Kmen nám poskytnul tucet bojovníků na pomoc. Asi mají Gealina rádi. Nebo se v poslední době dost nudí, řekla bych. Boj byl drsný, ale dopadl docela dobře, možná také proto, že jezdci byli jen 4 a nás 16, ha ha. Gealin při prohledávání sedlových brašen nalezl mapu bájného Orantoru. Mapu jsme si vzali a slíbili jsme mu, že zachováme pokoru, jak nám radil. Doslova říkal, že je třeba se snížit. Vedelea s tím problém jistě mít nebude, zdá se mi, ale na to snižování Hruna se těším. Také na mapě byla poznámka „prostřední menhir“, dopisovaná asi později.

            Ještě jsme u Gaelina strávili jednu noc.

PJ: „Než postel si ustelu, pomyslím na Ardeu.“

            Dostali jsme od něj různé lektvary, ale co především -  nechali jsme si koně! To je to nejbáječnější, co jsme vůbec mohli dostat. (Tedy, zdá se mi, Hrun dostal lektvar krásy, tak je možné, že ještě svoje tvrzení přehodnotím, počkám si na to, až ho vyzunkne). J

S kmenem Slunečních jestřábů jsme se tímto krokem velmi sblížili. Naši noví koně se jmenují Heki (H), Rond (R), Igmar (T) a Hogni (V).

        Také jsme si ponechali sošku (dráčka), která je prý nezbytná k tomu, abychom v jeskyni přežili.

            Mapa nás navedla ke třem menhirům. Hrun ty krajní zkusil shodit, ale nepovedlo se mu to, ovšem u paty toho prostředního jsem našla mechanismus – stlačitelnou destičku. Vzala jsem si sošku a zatlačila jsem s ní na destičku, ostatní ale přepadla nejistota a poodešli raději deset sáhů. Asi ke mně chovají velkou důvěru, cha. Náhle se objevil vír a všechny nás pohltil a najednou jsme se objevili kdesi v podzemí a ve tmě. Rozsvítili jsme a zjistili jsme, že jsme v kruhové místnosti.

            Hrun zapíchnul kopí a k němu jsme přivázali koně. Vím, bylo to naivní, ale něco jsme s nimi udělat museli, podzemí – to není nic pro koně, to ví každý dobrodruh i trpaslík.

            CHodba, která ústila z místnosti, nás dovedla do další kruhové místnosti, která vypadala úplně jinak, protože byla luxusně vybavená.

Hrun připomíná: „Pokora, pokora, sundám si boty, abych neurazil.“

            V místnosti byla mužská postava, poloprůsvitná, mluvila sice, ale ne k nám. Mluvila si pro sebe, něco o ceně dubu. Duch podivín se nám představil jako Obchodník. Ukázal nám na nějakou plombu na truhle, která mu asi nejde otevřít a Hrun ji po chvíli otevřel. Duch poděkoval a za odměnu nám dal malý zlatý klíček.

Vedelea: „Jak se jmenujete?“

Duch: „Já už ani nevím.“

Hrun: „Můj kůň se jmenuje Heki.“

Duch: „To je hezké jméno. A jak je starej?“

Rillian: „Asi den.“

            V další místnosti byla velká bronzová socha muže. Nápadná na ní byla zejména barevná zelená čelenka. Byla k soše pevně připojená. Hrun se sochy dotknul a ucítil, jak mu v těle probíhá nějaka myšlenka – myšlenka energie. Pocítil obrovskou sílu a sebevědomí. Když ruku sundal, postupně to zmizelo. Nám všem to udělalo to samé, protože jsme opičáci a chtěli jsme si to taky vyzkoušet.

            Dál jsme pokračovali na sever. Všimli jsme si toho, že chodby byly oproti té u první místnosti menší. Opět jsme na konci uviděli osvětlenou místnost a v ní obrazy, dvě sochy a paletu. A zase tam byl takový poloduch, tentokrát to byl Umělec. Potřeboval prý nějaký zajímavý příběh k sepsání. Vyprávěli jsme o všem možném, ale nerozuměl nám. Tihle umělci… Tak jsme se rozhodli jít dál a až něco potkáme, tak že se vrátíme a povíme mu o tom.

            Další místnost byla prázdná. O tom asi nikomu moc nepovyprávíme. Šli jsme tedy jinudy a našli jsme zase sošku, nyní s oranžovou čelenkou. Pocit z dotyku na tuto sochu byl radostný –  jako radost ze života. Obrovské štěstí.

            Pokračovali jsme dál a další socha s červenou čelenkou nám připomněla příjemným zachvěním pocit, který pocítíš, když si uvědomíš, že ti na někom záleží.

            Další osvětlená místnost byla nečekaně málo vybavená. Na židličce tam seděl poloduch Silák, který se culil, že nás všechny přetlačí. Hrun ho ovšem v páce přetlačil. To já třeba ne, což mě štve, protože prohrát v páce s duchem…. No nic, on pak zas měl lepší náladu, což je také dobře.
S tím jsme se rozloučili.

            Další místnost byla opět prázdná a ta další místnost se vyznačovalase zrcadly a hřebenem.
A s nějakým Fintilem, co shání nevěstu. Vedelea se nabídla, že by se možná nechala přesvědčit, ale on usoudil, že je moc malá a prý asi i chudá. Tak jsme šli dál. Vedelea si odtud půjčila zrcátko. Fikané. Také si ráda půjčuju věci.

            V další místnost byly parfémy a Fintilka, které toužila po tom, aby ji někdo pochválil, jak jí to sluší. Hned jsme si vzpomněli na Fintila a navrhli jsme slečně svatbu, ale ona s ní nechtěla chvátat
a tak fintilovi napsala psaní a my jsme mu ho doručili. A on napsal dopis jí. A zase jsme to doručili. To vám je legrace – mohli bychom si zařídit první podzemní poštovní pobočku, třeba bychom si i nějaký ten drobáček přivydělali… Fintilka z dopisu dvakrát nejásala a dost se divila, že Fintil jí psal jen
o bohatství a ne o kráse. Ale oblékla se a vydala se za ním. Že by to dobře dopadlo? Nebuďte včerejší – povídali si spolu, ale nerozuměli si. Zkoušeli jsme Fintila přemluvit, ale nechtěl a tak jsme šli dál. Tak náročného ducha abyste pohledali.

            Další socha měla čelenku fialovou a sálal z ní vztek.

            Uvědomili jsme si, že ta soška draka nám zachovává jakž takž dobrou náladu, ale když se od sebe oddálíme, je nám zle. Tedy, Hrunovi a Tuilin to ublížilo. Ještě že nám ji Gealin dal, asi věděl, co dělal.

            Další čelenka byla žlutá a poskytovala pocit objasnění. Byl to pocit, při kterém víte, že jen vy sami víte, co je pro vás dobré.

            Další místnost vypadala dosti neobydleně, ale za stolem se přeci jen někdo schovával. Prý proto, že se bojí bestií. A kdo ne? A pod stůl nelezu. Nebo aspoň ne moc často. A určitě ne v dobré společnosti.

            Další socha měla šedou čelenku. Dotkla jsem se jí tentokrát já a s hrůzou jsem si uvědomila jakýsi pocit, že jsem polomrtvá. Byla to čistá hrůza, opuštění, beznaděj.

            Rychle jsme pokračovali do další místnosti, kde byl muž stojící na stole. Na krku měl smyčku, asi chtěl vším skoncovat a poblíž ležely zápisky z jeho života. Bylo to napsané pěkně, skoro tak podobně pěkně, jako já píšu deník a tak jsme mu to moc chválili. A řekli jsme mu, že o tu knihu má někdo veliký zájem (Umělec) a že mu ji doneseme a pak se vrátíme a řekneme, jak se mu líbila. Doufám, že se ten poloduch do té doby neoběsí.

            Následovala hnědá čelenka a s ní strach ze zrady, strach ze všeho, strach... prostě strach.

            A další místnost, na první pohled zcela prázdná, mě už hned na druhý pohled upoutala podivným tvarem na podlaze. Byla to tajná dvířka, která pod sebou skrývala zvláštní knihu. Byla psaná neznámým jazykem a připomínala jakousi encyklopedii.

            Pak následovala prostá místnost s knihami a s pergameny a s postarším mužem, který seděl na židli a četl nějakou knihu. Ale byl z toho takový nespokojený, prý proto, že mu nevychází součty. My jsme tomu nerozuměli už vůbec. Ale naštěstí si pán vzpomněl, že existuje speciální kniha, která by mu pomohla… a byla to ta naše kniha. Starý pán byl rád a pokud potřebujeme, poradí nám.

            No, pak tu byla modrá čelenka – vyrovnanost a další místnost s mužem s hlavou v dlaních. Byl to Obchodník, který přišel o vše. Ale hlavně o dekret, s nímž může prodávat.

            Další místnost byla nehezká a dost rozporuplná. Žena, která ji obývala, byla dost ošklivá, ale asi také byla dost bohatá. Haha! Napsala nám dopis (soupis majetku), který už tuším, komu naše poštovní služby doručí.

            Další místnost byla zařízena prakticky a jednoduše. Obsahovala suma sumárum tři skříně
a jednu postavu. Osoba byla taková dost strohá a říkala, že není vůbec zajímavá. Což byl osvým způsobem tak trochu i pravda. Tuilin se povedlo jednu skříň lehce pootevřít a uvnitř objevit nějaké látky a truhličky. A pak nás poslal místní duch poslal pryč.

            No a to by bylo tak vše. Co teď?

            Tedy jsme zašli za malířem a dali jsme mu knihu toho skoro sebevraha. Líbila se mu
a odměnil nás bronzovou soškou medvěda.

            Fintilovi jsme donesli dopis od bohaté škaredy a on nám napsal další – pro ni. A škareda s námi šla a asi to mezi nimi docela i klapalo. Zvláštní.

            Tuilin si pak v místnosti s našimi koňmi všimla další jamky – byla tam dvířka a kamenné tlačítko. A po zmáčknutí se z vrchu spustil provazový žebřík.

 

 

Horní místnost byla taky kruhová, ale kamenné dveře v ní byly jen jedny. Našli jsme zde sochu muže sedícího na židli. Ruce držel tak, jako by v nich něco měl, ale byly prázdné. A dveře byly zamčené. Vedelea je neotevřela, ale klíček z Gealinova domu ano.

            V místnosti byl podivný výklenek a dále se zde nalézalo osm soch, s barevně rozlišenými hlavami a modrá helma, která ležela před sochou se žlutou čelenkou. A uprostřed místnosti byla také páka.

            Nasadila jsem si přilbu, ale nic se nestalo. Ani modrá socha po nasazení přilby nijak nereagovala.         Hrun zatáhnul za páku, objevil se fialový blesk a Hrunovi ublížil. Kdyby nás někdo pozoroval, asi by se neubránil smíchu.      Vedelea si všimla podezřele vyboulené stěny (asi tajná skříň) a pokusila se ji nějak otevřít. Uvnitř bylo sedm přileb sedmi zbývajících barev.

            Nasadili jsme přilby na stejné barvy, Hrun přivázal k páce provaz a zatáhnul, ale blesk se objevil zase. Tak jsme je nasadili tak, aby to byly víceméně protiklady barev (významově). Za provaz pak zatáhla Vea, ale pořád to nebylo ono.

            Dali jsme tedy oranžovou k šedé a ozvalo se cvaknutí. Výklenek se otevřel.

            Ve stěně se nacházely dva reliéfy (drak a medvěd) a na podlaze byl červený kruh. A všimli jsme si také, že se objevil ještě někdo – malá postavička, tentokráte ani ne tak lidská, jako spíš skřítkovská. Vea poznala, že to je skřítek ze stínového světa. Mlčel a usmíval se. Dveře, které se objevily, měly zlatý a železný zámek a nešly otevřít.

            Zkusili jsme dát sošky na sloupky, ale skřítek poděšeně zaječel, že tam nemáme dávat obě naráz a tak Vea na poslední chvíli strhla dráčka a v ten moment se nám všem udělalo hrozně zle. Objevili jsme se zase na povrchu, skřítek se tam přesunul společně s námi a chtěl, abychom ho vzali s sebou někam do civilizace, ale jedním dechem dodával, že jsme sošky sice dali správně, ale bez dráčka že nepřežijeme. Nemilé. Ale teď už jsme aspoň věděli do čeho jdeme. A tak jsme se vrátili, zašli jsme za sebevrahem, potěšili jsme ho a tentokrát se nám zazdálo, že mu skutečně je líp. Těžko říct, jestli za to mohly přilby nebo naše neodolatelná společnost … asi ty přilby J

            Pak jsme šli za strašpytlem, který se značně podivil, že nás nezabily bestie a uvěřil nám, že tu žádné bestie nejsou. Šel kus s námi a z vděku nám dal dřevěný kruhový amulet, pro štěstí. Tak se mi to líbí, všechno berem, takoví už my holt jsme.

            Obchodník nevěděl, kdo by kradl, ale Hruna napadlo, že by to mohl být ten duch se třemi skříněmi a tak jsme šli za silákem, ať nám pomůže. Pak jsem v šuplíku stolku našla ten dekret, který okradenému obchodníkovi chyběl a přinesli jsme mu ho, chudákovi zoufalému nazpět a ten byl tak rád, že nám dal železný klíček. Perfektní, příště si na ty dárky vezmeme nůši, tak se mi to líbí!

            Za zlatými a železnými dvířky pak na nás čekala zbrojnice a v ní ohnivý prsten, dračí přezky z lintiru (beru, to se ví) a pokladnice (celkem 600 zlatých, truhlička diamantů, truhlička safírů a zalosská měna – atony – těch sto a 600 higardijských guldenů.)

            Z takového bohatství mě trochu chytla závrať, ale asi se přeci jen spravedlivě rozdělíme. No jo. Potom jsme se díky medvědí sošce dostali zase nahoru a vyspali jsme se (pozn. Rillian – každý sám).

 

 

Díl třicátý čtvrtý

O menhirech s mapou, vesnických problémech a o potvoře na prameni

            Klášter Úsvitu je dle legendy nalezitelný podle souhvězdí Draka v oblasti Bukových vrchů. Na rozmístěných kamenech - obeliscích, jsou indicie k jeho nalezení.

            Byli jsme docela blízko, což nás potěšilo. Rozhodli jsme se tedy jít hledat návod k meči dvou čepelí tam.

            Bukové vrchy jsou ovšem rozsáhlým územím a tak se Tuilin rozhodla přivolat druida. Celou směnu mnula dubový list a něco si šeptala pod vousy (ne že by měla vousy) a pak nám někdo zaklepal na rameno. Byl to druid a chtěl nám pomoci. Nadočekávání dobrý výsledek! Tuilin mu pověděla o hledání menhirů ve tvaru draka, on věděl o jednom a dovedl nás k němu. Ovšem chtěl něco za odměnu, inu, ani kuře...

Rillian: „Víno, Hruna, zpěv?“

            Dal si trochu vína, poděkovali jsme mu a rozloučili jsme se. Bylo k poledni. Na vrcholku pahorku byl remízek a u něj půl sáh vysoký pravidelně zašpičatělý obelisk. A na něm jakési runy. Poznamenali jsme si je a pak jsme se vydali na východ a až k večeru jsme našli další. Zapálili jsme oheň a pojedli něco z železných zásob (já jsem si dala hřebík, haha). Hrun hledal zajíce a myslel na medvědy. Před dalším klidným a nerušeným odpočinkem se Hrun přiznal, že ho pokousal medvědodlak a že za dva dny to bude docela zajímavé. Noc proběhla za hlídek, ale v poklidu. Jen Hrun je trochu nervózní. Paradoxně my ne, myslím, že mu moc nevěříme. Kolem jedné jsme byli
u dalšího kamene. Pak jsme pokračovali v pochodu až do večera, ale k cíli jsme nedošli. Po noci další kámen, asi kolem druhé odpolední, to že si runy zakreslujeme už ani nepíšu.

            S přibližujícím se večerem jsme začali po očku sledovat Hruna a došlo nám, že to nemusí být úplně příjemné, ustlat si vedle medvěda. Tuilin pak napadlo, že by se Hrun dal nalákat do jeskyně, vchod by se zaklopil kamenem a ráno by se Hrun zase pustil. Tak jsme začali hledat jeskyni. A také si Tuilin vzpomněla na radu svého učitele, že se lykantropie dá zbavit použitím 3x „uzdrav nemocného“ den před proměnou, ale neměla tolik magů. Já jsem taky neměla moc mágů, ale radši jsem o tom pomlčela, přišlo mi, že to není věc, kterou by se jeden měl nějak chlubit.

Vedelea: „Můžu ho zneviditelnit, aby nebylo vidět, jak vás kouše.“

            Hledali jsme dál. Pak jsme jeskyni našli. Svažovala se dolů a vchod by se dal zaklestit pokácenými stromy.

            Hrunovi se do jeskyně moc nechtělo, ale za měch vína šel. Když si uvědomil, že si sám nese čtyři měchy vína, šel i s chutí. Pak jsme ho lehounce zavalili.

Rillian: „Priesnitzův zával.“

            Pak Tuilin poručila části materiálu, aby se přesunul, kus skály se pohnul a asi půlka vchodu se zavalila. Pak jsme ještě nanosili něco navíc, aby se tím medvěd neprotáhl. Chci říct -samozřejmě jsme to dělali čistě z přátelství - co kdyby Hrunovi byla večer zima – šup tam s další větví!

Tuilin: „Takže Hrune, ráno se uvidíme.“

Hrun: „Večer. Vauuuůůů…!“

            Ustlali jsme se nad jeskyní. A drželi jsme hlídky. Hrun se ožíral a my jsme mu to přáli. Pak se začalo ozývat chrápání.

Tuilin: „Lidský?“

PJ: „Normální“

Vedelea: „Takže nelidský.“

            Během hlídek se nestalo nic zvláštního. Ráno jsme nakoukli do jeskyně a poslouchali jsme tiché Hrunovo zpívání. Uf. Tak tohle bylo asi dobré. Po rozebrání barikády se Berem rozštěkal východním směrem. Proč to? Vylezla jsem na skálu a spatřila jsem zvířený prach – směrem k nám pochodovali orkové (asi 50 až 100 hlav), došli by k nám asi za tři směny.

            Po dlouhém radění jsme se rozhodli vyrazit tryskem na jih (jihozápad). Po cestě jsme se ohlíželi a – ksakru – všimli si nás a změnili směr. Jdou po nás. Vjeli jsme do kopců, jsme rychlejší, ale stále nevíme, jestli jsme je setřásli.

            Po další půlhodině se před námi otevřela strž dlouhá mnoho mil. Na šířku měla asi deset sáhů. Pokračovali jsme na jih a hledali jsme lepší místo pro přeskočení. Ale nic moc. Rozhořela se debata, která zabrala mnoho cenných chvil. Nakonec Tuilin odvedla skrýt koně a my ostatní jsme se pustili do tvorby provizorního svazovaného mostku ze stromků (dvou). A pak ještě z jednoho a na tom si Hrun zlomil zápaďanský meč v půli. Ach jo. Pak se Tuilin vrátila. A já jsem se vypravila po kládách a trochu jsem je svazovala (na 4 místech).

            Pak šla Tuilin, po čtyřech. A podklouzlo jí to. A držela se jen rukama, ale pak se zachytila
i nohama a vyškrábala se nahoru. Ale ztratila při tom meč. A pak zase podklouzla. Ale zase se vyškrábala. Pak jsme to ale společnými silami zvládly.

            A pak šel Hrun. A zvládl to skvěle. A Vea nakonec a taky.

            Pak se Hrun s Tuilin pokusili vytáhnout mostek na naši stranu a tak tak to zvládli. Siláci, jestlipak tajně netrénují? Víc než já? Ohó, příště si dám ještě pár kliků navíc!

            Skryli jsme se na blízkých skalách a vyhlíželi jsme naše pronásledovatele.

            Kousali nás mravenci, ale jinak to bylo na číhané fajn. Po hodině jsme zaslechli hřmot dorazivších orků. Přišli k průrvě. Byli velcí a dobře ozbrojení. S přilbami a šupinovými zbrojemi. Jeden z větších se jal prozkoumávat okolí, zvědové čenichali, ale nic nenašli a tak se nakonec obrátili k odchodu, podle průrvy na sever.

Hrun: „Já bych tu ještě bobkoval.“

 

 

A tak jsme ještě chvíli bobkovali. A pak jsme se vydali zase na druhou stranu. Na posledním sáhu Tuilin zase zavrávorala, ale nespadla.

            K naší nemalé radosti jsme našli koně bez zranění a v pořádku a vydali jsme se delší cestou na jih, Tuilin nás vedla. Nic jsme po cestě neulovili.

            K večeru jsme dorazili k menhiru, myslím, že přesně k tomu prostřednímu. Vypadal majestátně, ale magický nebyl. Opět jsme přenocovali. A Tuilin nalíčila tři pasti (z provázků z toho lana z mostku). Ale nepodařily se jí a nic z toho nebylo. Já jsem se chtěla taky nalíčit, ale pak jsem si to rozmyslela. Rozhodla to Vea, upletla smyčky a Tuilin je nalíčila ke králičím stezkám. Chytili se dva ušáci. Upekli jsme je na ohni ke snídani, ňam ňam. A pokračovali jsme na jihozápad. Orky už jsme neviděli. Putovali jsme celý den a Hrun si při obhlídce všiml dýmu z vesnice. Dorazili jsme k dalšímu obelisku a pokračovali jsme na sever do vesnice Potočno.

            První, čeho jsme si všimli bylo očernalé spáleniště domu. Z ruin bylo cítit zbytky ohně a smrti. Pokračovali jsme do vsi. Starostův domek se vyznačoval přítomností kočky na zápraží (Berem štěká), naproti stála kovárna… vesničané si nás všimli, přivolali starostu a Hrun mu pověděl o orcích.

            Řešilo se hlídkování a také doplnění Hrunovy pálenky.

            Dozvěděli jsme se, že spálený dům patřil hobitovi s manželkou, po požáru našli spálená těla hobitky a hobitěte. Hobita ne. Zajímavé.

            Zkoumali jsme vesnici. Severovýchodně se nacházela stará svatyně (Athelina, že by?), starosta při té souvislosti povídal něco o pokladu, ale prý to jsou jen příběhy, kterým nevěří.

            Kovář slíbil Hrunovi ukovat do zítřka sekyrku, za 5 peněz a ubytovali jsme se v hospodě. Byla pěkná, jmenovala se U Dvou koní.

            Protože mě večerní opíjení moc nelákalo, šla jsem se podívat na spáleniště, našla jsem tam zachovalý kotlík a donesla jsem ho Vedelee, ale jinak jsem neobjevila nic. Ostatní si dali víno, já vodu. A králíka nebo polévku a placky. A nabrali jsme železné zásoby (nějaké skoby a tak). Hostinský se dal s námi do řeči, povídal o včerejší návštěvě rytíře, co se ptal, jestli na svatém pahorku je sníh a pak odjel. A na pahorku je prý něco hrozně vzácného. Donedávna odtamtud vytékala dobrá voda, ale v poslední době odtud teče jen smradlavá břečka. Domluvila jsem, že pokud vodu náhodou vyčistíme, dá nám hostinský vína, co za noc vypijeme, zadarmo.

            Trochu jsme se vyptávali po hobitovi, hostinský mínil, že byl možná zloděj, že byl takový divný, třebas se s někým nepohodl a někdo dům zapálil ze msty… Možná by o něm mohl vědět ras, ale spíš ne. Nebo bylinkářka, taková čarodějka, prý se umí proměnit v ohnivého psa a bydlí mimo ves. Jo tak na podobné osoby my slyšíme, určitě za ní vyrazíme.

            A starosta si nám postěžoval, že nemůže spát, dostal na to silné víno (od sedláka Viktora).
A to zase Matouš, ten že dělá pálenku z obilí. Ale s Viktorem se hádají o pole. Viktor měl brambory, udělal hráz a zaplavil Matoušovu louku. Matouš chtěl sít, ale Viktor tvrdil, že pole je jeho. Starosta rozhodl, že jejich spor rozhodne bitka. Odehraje se už zítra. Přišlo nám to praštěné a nespravedlivé, ale nerozuměli jsme úplně místním poměrům a tak jsme šli spát. Ráno jsme zahájili dobrou snídaní
a cestou ke starostovi jsme potkali ošklivého chasníka se třemi prázdnými soudky. Jel ze vsi, pro vodu. Pověděl nám, že prý už dva aldeny se voda nedá pít.

            Starosta, který dnes spal lépe, pak povídal, že ho asi uřknula kořenářka. Prý občas lidem pomáhá, ale on jí nevěří. Před týdnem k němu přišla černá kočka Micka, dal jí mléko, ale dnes zmizela. Tak tak přemýšlím - že by mohla za ty můry? No nic, dál vyprávěl, že kořenářka uhranula
i Toriho, ošklivého chlapíka (spadl kdysi do ohniště) a tak zakázal kořenářkám, staré i mladé vstup do města. Vida, tak ony jsou dvě.

            Dnes v poledne se ti dva poperou, celá ves tím žije. No a k dalším informacím : Bydlí tu
i lovec, koňský handlíř, odstěhoval se ras, pak tu je hrobník, sedláci, čeledíni, kořenářka tfuj a to je asi tak všechno.

            Vyrazili jsme za kořenářkou.

            Hrun chtěl koupit vlčí mor, tak nás pustila dovnitř. Domeček voněl po šafránu a mátě
a bramboračce. Starosta je prostý chlapík, s kořenářkou jsme našli společnou řeč a tak jsme to všechno probrali. Chudák stařenka musí chodit pro vodu k řece a ne do vsi, to jí ten dobrák starosta zatrhnul. A o zkažené vodě nevěděla, dost ji to překvapilo. Zato věděla o hobitech , ale to asi ve vsi každý. Ta mladší kořenářka je její vnučka, Markéta, ale když jsme si povídali, zrovna v chatrči nebyla.

Tuilin se zeptala na svatyni a dostala radu dát si pozor na ukryté stvůry.

            Koupili jsme si léčivé bylinky (5 kusů za 5 stříbrných) a nechali jsme vyšetřit Hrun - prý nakažený není. Tolik k měchům vína. Stařena měla také lektvar mlhoviny (10 zlatých za kus). Vea vzala 3 a také  si pořídila pavoučí lektvar. Potom si za stříbrný nechala určit tři průhledné flakónky : jako svěcenou vodu a ty dva další jako pavoučí lektvar.

            Kořenářka se divila té vodě a svěřila se nám, že momentálně dost hledá Markétku. Také ji udivila přítomnost orků a starostlivě vyrazila hledat vnučku ven. Šla se také podívat na potok a my
s ní. Byl hnusně zelený. A hnilobně páchnul.

            Tuilin stopovala Markétku a našla kolem růst „matčino srdce“, vzala si tedy 5 svazků. Pak našla více stop (B), pak stopy zápasu a u říčky se stopy ztraily. Začalo nám docházet, že jde o únos. Hrun vyrazil přivolat lovce a Tuilin se vydala dál po potoku, našla zase stopy (osob, které něco nesly) ale pak zase stopy zmizely.

            Lovcův dům byl prázdný, ale lovec po chvíli přišel. Hrun mu řekl o vnučce a o nějakých těch bídných chlapech. A také o orcích. Lovec byl půlelf, Haniel. V lese zrovínka zastřelil skřeta, ale orkové ho překvapili. Šel tedy s Hrunem.

            Vea poslala Prďolu napřed hledat majitele stop. Nikoho neviděl, ale zjistil, že svatyně je starým klášterem, nic se tam nedělo, ale potok vytéká odtamtud. Bylinkářka dodala, že dřív byl léčivý. Pak se vrátil Hrun s lovcem, který vydedukoval, že stopy mohou být orčí. Vedeni tušením, vyrazili jsme ke svatyni.

            Svatyně nebyla velká a Haniel nevěděl, kde by se tam někdo skrýval, ale my už jsme
o svatyních věděli své. Když jsme došli k ruinám domu, Haniel vyprávěl o hobitovi Šídlovi a o požáru. Šídlo byl přítel jeho otce. Asi utíkal před zákonem, to uznával i on. Bavil si s rasem, ten odešel, ale proč, to taky neví. Napadlo ho, že by to mohli udělat skřeti, ale nevím, jak na to přišel? Požár vypuknul brzo ráno, za světla. Pak nám ještě řekl, že kořenářky má docela rád (na smetaně, haha).

            Došli jsme na pahorek. Kolem ruin jsme našli ještě stojící zdi a brána se dala otevřít, ale Berem začal vrčet, tak jsme zvýšili obezřetnost. Stopy jsme nenašli. Tuilin použila svého umění a zeptala se Berema, tak, jak to jen hraničáři umí, proč vrčí. Cítil orky. Tady a vepředu. A ještě tam mezi nimi někdo jiný. Také jí pověděl, že na kočku štěkal proto, protože byla divná, silná a dál oznámil, že lovec je dobrý člověk.

            Hrun oknem nasísal do kaple, ale neviděl nic.

 

  Potok vytékal z hustníku, tak jsme s prozkoumáváním začali tam. Objevili jsme palouček
a fakt, že potok teče ze zamřížovaného otvoru. Tam cesta končila. Dál jsme tedy důkladně hledali před zdí a Hrun v kapličce.

            U kapličky jsme našli čtyři hroby z nichž jeden byl obzvláště divný, kolem byla spousta stop a ukázalo se, že náhrobní deska je posuvná, ale ovládání nebylo na hrobě. Objevila jsem mechanismus na stěně kaple - reliéf. Nebylo potřeba ani tlačit, ani táhnout, ale otočit. Cvak.

            Hrun odtlačil desku, ale lovce napadlo, že bude jinde užitečnější a odešel hlídkovat před orky do vsi.

            Pod víkem nás čekala kruhová chodba pod železnými stupni. Vedelea rozpoznala Arvedanský lomený oblouk. Hrun kreslil mapu, tedy zaznamenám jen osoby, předměty a zajímavost, na něž, kromě mnoha závalů, narazili.          První zajímavostí byla masivní socha, nehýbala se, ale v blízkosti dvou sáhů se golem pohnul a napřáhnul pěsti. Radši jsme vycouvali a Hrun si zhmoždil rameno vylamováním jiných dveří - do místnosti s kmenným sarkofágem. Byl bez nápisu a dost zachovalý. Hrun sundal víko a našel uvnitř kostru svázaná řetězem. Vea ji pokropila svěcenou vodou, Hrun víko zase zavřel a pak jsme ucítili přítomnost cizí bytosti. Nad sarkofágem se vznášela duchovitá bytost. Poděkovala nám za vysvobození, představila se jako paní Ala a dala nám stříbrný prstýnek, když ho hodíme na zem, prý nám poradí (ta Ala).

            A tak jsme pokračovali. Zase kolem mnohých závalů.

Rillian: „Zával plic.“

            Další objevený sarkofág čekal stejný postup, ale tentokrát vyl prázdný. Pak odněkud Tuilin ucítila oheň, hořel v místnosti, jejímž středem tekl potok a u ohniště seděli velicí, dobře ozbrojení orkové. Bylo jich pět a pocuchali nám pírka natolik, že jsme se museli vzájemně léčit.

            Na krku měli takové zvláštní přívěšky, z kamínku, ve tvaru slzy. Za mostkem přes potok jsme v rohu objevili truhlu a v ní velkou šedou slzu – tvarově stejnou jako ty přívěšky. Hrun těla orků odtáhl do jižní chodby.

            V další místnosti byli u ohně zase orkové, čtyři menší a jeden vůdčí. Ukázali jsme jim tu velkou slzu, ale nijak zvlášť na ni nereagovali. Tak jsme je pobili a Hrun jednoho z nich omráčil. Přišli jsme k pár mincím, ale další přívěšky už jsme nenašli. Potok, který odtud vytékal, byl zase zahrazený mřížemi. Našli jsme další sochu – golema – ale byl za polorozbořeným mostkem, který jsme nedokázali dost dobře překonat.

            Dál jsme našli truhlu s číselným kódem (po chvilce jsem to rozlouskla) a v ní boty. Ale ne ledasjaké – dračí boty. Juchuchů, to se mi bude hezky chodit.

            Omráčený ork se mezitím probral, chvíli jsme ho škrtili, nutili jíst tu smradlavou břečku
z kotlíku a tak porůznu jsme ho mučili, ale on jen vrčel, evidentně neměl o co přijít a tak nic neprozradil a Hrun ho zabil.

            Do jídelny s dvanácti hodujícími skřety jsme raději hodili Hrunovy zásoby jedu „jablečné vůně“ a to i přesto, že jsou skřeti menší než orkové, přeci jen dvanáct…

            A pak jsme zvládli našeho prvního golema. Hrun ho vylákal hozením korbelu, ale když sme chtěli proklouznout do místnosti, zas šel po nás. Tak se vymyslel postup: podražení nohou kopím, znehybnění, zničení. Tak jsme pak nakládali s jakýmkoliv dalším golemem, co jsme tam potkali. Jen to kopí pak Vea nahradila kouzelným kluzkým „podmazáním“.

            V tajné místnosti, kterou našla Vea, nás potkal nemilý zážitek. Orčí puch byl tak silný, že se mi udělalo zle a Tuilin z toho dokonce vrhla. Fuj, proč nemůžeme zažívat dobrodružství v palácích či na prosluněných loukách?

            A pak vzal Hrun za kliku a dostali jsme se do obrovského sálu chrámu.

 

PJ: “Na šířku je to větší…“

Rillian: „Než naše němčinářka!“

 

            Strop místnosti i balkón na protější straně podpíraly obrovské sloupy a před lavicemi se zrovna nějací humanoidi účastnili podivného kultistického obřadu. Bohužel ne kulturistického, to by byla asi lepší podívaná. Tajně jsem se skryla a plížila zjistit něco blíž, kněz mluvil nějakou cizí řečí, asi temnou a roucho měl neutrální, ale velekněz měl roucho černé, s motivem bílé kapky. Na oltáři ve výklenku byl symbol oka a další velká šedá kapka. Asketičtí věřící měli dost strhané rysy (nikoliv krysy), ale mě zaujala spíš ta čelenka, co měl kněz – řekla bych, že byla dračí. Kromě balkónku z místnosti vedly ještě další dvě chodby.

            Potichu jsme odešli z místnosti, zamkla jsem krčmu s mrtvými skřety a po cestě dál jsme zabili další dva orky, jimž jsem posléze vzala hrací kostky – při dlouhém putování bývá nuda – a také jsme si vypůjčili jejich pochodeň. O jednoho zabitého orka samotáře později jsme našli stůl s otvorem ve tvaru slzy a děvče spoutané přikovanými řetězy – evidentně Markétku. Hrun s řetězy chvíli lomcoval a nakonec Markétu osvobodil. Společně jsme ji vyprovodili ven a rozhodli jsme se to podzemí ještě důkladněji prozkoumat.

            Další golem střežil truhličku se starými hadry, ale i se svitkem s kouzlem „žluté blesky“, něco pro Veu, a pak jsme se vynořili v horní části podivné místnosti s rudými kachlemi a se dvěma vysokými sloupy spojenými lávkou. Dole byly čtyři kamenné sochy strážných vlků, na podstavci oltář a na něm stříbrná nádoba, asi urna, obsahující nějaké kosti. Než jsme tohle zjistili, šramot nás upozornil na to, že tři ze soch ožily. Po boji jsme kosti zase pokropili svěcenkou a vedle posledního kamenného vrčícího vlka byly tajné dveře.

Vedelea: „Nemůžu ho něčím nakrmit?“

Rillian: “Mrtvým kamenným kuřetem?“

            Hrun vlka dost bacil, Tuilin ho dorazila a v další tajné místnosti jsem si z truhličky vzala lesklou dýku s ukojení z dračích šupin. Ten tesák měl zelenou i čepel. Hezká věcička. Hrun si ji půjčil, ťal jí do vlka a udělal na čepeli zub. Hmmm.

            Pak jsme se vrátili ke stolku s výřezem a vložili jsme do něj velkou šedou slzu. Objevil se sloup modrého světla, ale nevěděli jsme co s ním. Zatím jsme slzu zase vyjmuli.

            Minuli jsme další kachlovou místnost, tentokrát s hady, ale už se nám nechtělo věnovat se umění plastik. Vynořili jsme se na balkónku v chrámu, ale protože první se hnal Hrun, osoby uvnitř si nás hned všimly a vyrazily ven a nahoru - na nás.

            Trochu nám zatrnulo, ale posilnili jsme se lektvary „rychlosti“ a rozestavili jsme se i na ochozu, abychom mohli Hruna podporovat i střelecky. Boj skončil našim vítězstvím a já jsem si mohla nasadit dračí čelenku po knězi.

 

 

 

  Dole v chrámu jsme pak našli v truhličce dva lektvary rudého kříže a z oltáře jsme si vzali už druhou velkou kouřovou slzu. Také tam byla kniha, asi zasvěcující.

Rillian: „Myslím, že ten kněz byl sám velký Opthalmoseptonex.“

            V místnosti byla také mříž a za ní jsme spatřili další sarkofágy. Cestou kolem oltáře se po vložení kapky zas objevil sloup modrého světla.

            Další místnost měla osm stěn a na piedestalu byla páka. Dřela, ale Hrun ji naolejoval, tak se pohnula. A pak nás čekal další oltář se slzou a velká místnost s takovým pódiem se dvěma kruhy
(tak dva sáhy v průměru) a dvě bronzové desky s texty:

Východ: Nemůže tě nikdy spasit, snadno dojdeš na konec, můžeš svůj meč klidně tasit, stříbro, to je krásná věc.

Západ: Zlatá brána štěstím svítí, možná tě však prokleje, i když je tu luční kvítí, rozmetá ti naděje.

Hrun slavnostně: „Nic vodsaď už nevede.“

            Zajímavé texty, tak zajímavé, že jsme ani nevěděli, kterou bychom si případně zvolili cestu, žádná nám nepřišla úplně správná, tak jsme se ještě vydali jinam. Za dalšími mřížemi byli vlci, za dveřmi pak smrad a řev – medvěd – asi si ho tam chovali. Zanedlouho už si Tuilin procvičovala své dovednosti činění kůže a mohli jsme pokračovat dál. Našli jsme další kámen – slzu. V prašné místnosti jsme na zemi objevili reliéf – postavu s pěti výraznými předměty – botami, čepelí, čelenkou, pláštěm a náhrdelníkem.  Ahá!

Vedelea: „Škrtám si pochodeň.“

Rillian: „My si ani neškrtnem.“

            Poté co Vea podmazala dalšího golema jsme za dveřmi našli přívěšek – dračí řetěz, juch J

A pak jsme se vrátili k polorozbořenému mostku, do potoka jsme naházeli stoly, přemohli jsme golema a dostali jsme se k truhle, ve které nic nebylo.

            S nalezenou slzou jsme se vrátili k oltáři a spustili jsme další modrý sloup. Z jihu se ozval nějaký zvuk a v kruzích se objevila taková jako vodní hladina, ve východním stříbrná, v západní zlatá. Ale jak dál?

PJ: „A na severu je…“

Hrun: „Vjezd pro autobusy.“

            Pak jsme objevili knihovnu v níž byli dva starci. Po boji Hrun jednoho z nich vyslýchal, ale děda mlel cosi o tom, že ON (kdo – on?) nás promění v hnilobáka. Prohledali jsme knihovnu a našli jsme mezi jinými tituly také: Berantokův almanach, Život a dílo Vulfa Tonkara, Herbář léčivého kvítí, Zkamenělý trpaslík, Šavlozubí a párači, Učení Elmora, Levitační techniky...

Rillian: „Fazole.“

...Kachna na tucet způsobů, Zlatí draci, Závratě, Kamenní velikáni, Lesní plodiny a houby a Sto rad úspěšného mučení ve městě i v přírodě.

            Tak mě tak napadlo, že většinu těch titulů bych měla ráda ve své knihovně. No nic.

            Dál jsme si za mříží všimli koryta říčky a konečně – mřížka byla zničená – jsme se mohli dostat blíž k tomu hroznému potoku. Dostali jsme se do sluje, před mříží byl mostek a na druhém břehu za další mříží byla vidět místnost s jezírkem.

            To odtud pocházel ten hrozný hnilobný smrad.

            Vrátili jsme se ke kruhům a rozhodli jsme se poradit s Alou. Upustili jsme prstýnek a skutečně, přišla. Poradila nám, že před námi jsou dvě cesty k jednomu cíli a že pro nás bude leší ta zlatá.

            Prošli jsme tedy zlatým kruhem a ocitli jsme se v místnosti s golemem, načež jsem z věšáku získala poslední dračí předmět – plášť. Když mám všechny předměty u sebe, cítím se bezpečně. Cesta nás zavedla do místnosti se sarkofágy.

Tuilin: „A k čemu byly ty kruhy?“

PJ: „Teleporty, bejby.“

            Zombie ze sarkofágů jsme pokropili a dostali jsme se do místnosti kde bylo veliké veedrooo, schody a na patře dlaždice s důlky. Na každé dlaždici jiný počet.

            Opatrně kladu botu na první nejbližší dlaždici, se třemi ďolíky, pak ji zvednu a zkusím na číslo 2, načež se tato dlaždice s rachotem propadne, dolů, do toho žáru. Hmmm. Mám sebou kousek sametu, zkusím jej hodit na dlaždici 13 – a samet se také propadne. Zpropadené dlaždice.

            Nakonec jsme na to přišli – museli jsme stoupat na 3-6-9-12-15-18, tak jsme prošli
a v truhličce na konci jsme získali klíč, z velké kosti. Asi z lidské, stehenní.

            Ve výklenku byly dveře kam klíč pěkně pasoval a ejhle ocitli jsme se v místnosti s jezírkem. Poblíž stál kotel s nějakou břečkou, hrozný smrad. Na břehu ležely dvě mrtvoly a různé další ostatky
a u kotle se nalézal odpudivý tvor, ztělesněné bahno a hnus, ale bohužel byl i inteligentní, útočil pařáty. Zvedl se podivný oblak a my jsme se dali do boje. Naštěstí to dobře dopadlo a záhy už jsme vylévali obsah kotle pryč. Získali jsme ještě truhličku s alchymistickými surovinami, poznámkový blok (bere Vea), po cestě jsme zabili knihovnického dědu a jdeme odsud – hurá!

            Vesnice nás přivítala, lovec nás uvedl. Povyprávěli jsme o našem dobrodružství a hučeli jsme do starosty, ať zas vezme bylinkářku na milost.

            V krčmě jsme dostali víno a také nám dali léčivé masti. Úplně jsme zapomněli na tu rvačku – vyhrál Matouš. No aspoň že tak.

            A příště půjdeme za hrobníkem.
            Taky jsme postoupili na 7. úroveň.

 

Díl třicátý čtvrtý

O dračím strážci, mocném drahokamu a konečném zúčtování

 

  A tak jsme za ním vyrazili. Hrobník seděl před svým domkem, hladil černou kočku a mlčel. Hrun míní, že to je čaroděj a já mu musím dát za pravdu. Ne, že bych zatím potkala moc hrobníků, ale tenhle vypadal… no, přinejmenším podezřele.

            Povyprávěli jsme mu o zkažení vody hnusným bahenním netvorem a hrobník řekl, že o něm nic neví a ani o něm nic nečetl a to je co říct. Ahá, hrobník který čte! Jsme doma, je to čaroděj a just je. Také nám řekl, že ras byl jeho přítel a že neví, proč zmizel, proč utekl. Možná, že ho tížilo svědomí, že při požáru nepomohl.

            Kočku prý hrobník poslal ke starostovi, aby mu přinesla těžké spaní a důvod přemýšlet. Tuilin pánovi ukázala písmo run z menhirů, které bohužel neznal, ale našli jsme útržek, který nám aspoň trošku pomohl – to poté, co jsme si směli prohlédnout hrobníkovu knihovnu. (To jsou věci, co? A já myslela, že hrobník má mít lopatu a ne knihovnu).

            Pak jsme se rozloučili v Potočnu, obešli jsme zbývající menhiry a Tuilin zase zakreslila nápisy. No a pak jsme to rozlouskli!

 

VYDEJ SE OD SRDCE DRAKA NA SEVER DEN ORLIHO LETU
PAK U RUDE SKALY NA ZAPAD
V ROKLICH POLEDNI SLUNCE SPRAVNOU CESTU UKAZE TI
SKRZ KAMENNE DRACI OKO ALHELORUV CHRAM UZRIS

(Alhelor – bůh slunce a spravedlnosti)

            Vydali jsme se dle rad k rudé skále, kterou jsme našli a pokračovali jsme na západ k rokli. Tu jsme našli také, ale protože se šeřilo, zatím jsme se utábořili.
            Nazítří nám polední slunce cestu ukázalo, ale průrva byla úzká a maskovaná. Pak se naštěstí otevřela širší část rokle a zaslechli jsme plácání křídel a křik. Ve vzduchu bojovali dva draci! Černý a rudý. Černý byl větší a měl navrch. Útočil divným dechem, rudý zas ohněm. Opodál byly ruiny. Jestli jsem chtěla ve svém životě něco vidět, pak to byl drak. A tady byli hned dva!
            Rychle a opatrně jsme vyrazili k ruinám, aby si nás draci nevšimli, koně jsme nechali v soutěsce. Přemýšleli jsme, jestli nemáme nějak zasáhnout, ale Hrun se nám vysmál co jako chceme dělat když spolu dva draci bojují na smrt… asi má ten chlapec pravdu, chtě nechtě jsme nechali jazyky za zuby a jen jsme tu monstrózní podívanou sledovali. Souboj se nachýlil ke konci a černý zardousil rudého. Ten se s popálenými křídly zřítil dolů. A pak si nás černý všimnul. Zatočila se nám hlava a uvnitř hlavy se nám ozval dunivý hlas draka.
            A docela se mi ulevilo, asi bych byla fandila spíš tomu červenému. Černý nám pověděl, že se ho nemáme bát, že to on střeží toto místo a už na nás čeká. Byl z pokolení draků nepokřiveného zápolením bohů, jeho jméno bylo Feodaron. Představili jsme se mu a on pokračoval vysvětlením, že ruiny jsou skutečně ruinami chrámu úsvitu, ale on dračí knihu zachránil a hlídá ji. Poznal nás dle Ilagadu (zatím mrtvého meče ze dvou kovů). Ptal se, zda jsme sami či zda máme spojence (Ryona? Elfy?), že by bylo dobré jim dát zprávu. A neb byl zraněný, poprosil nás rychle o vodu z místního léčivého pramene. Měl stříbřité lesklé oči, prý to tak mají všichni hvězdní draci. Červený byl přisluhovač Dergiuse. Ten Dergius je šibal, sám je černý jak noc, ale draka měl červeného. Dočista by mě byl zmátnul.

PJ: „Červený drak byl přisluhovač Dergiuse.“

Hrun: „Toho známe, to je hajzl.“

           Rozhodli jsme se co nejrychleji drakovi pomoct a vstoupili jsme do chrámu. Jeho dvě horní patra byla zničena, ale dle instrukcí jsme věděli, že 1. podzemí se jmenuje Chrám Zkoušek a za ním že by měl být pramen. Prý je chrám plný hádanek a drak sám tam nikdy nebyl. Našli jsme teleport s osmi symboly a po aktivaci všech jsme se přenesli.
            Chodba, do níž jsme se přenesli, byla velká a vysoká, Hrun kreslil mapu.

            Po bocích se nacházely další dveře. Za západními byla velká místnost zařízená jako cvičná aréna, na stěnách byly bojové reliéfy mužů a žen se zbraněmi - reliéfy byly vlisy, ale zbraně vystupovaly do prostoru. Na podlaze byly piliny a písek. Dominovala tomu rudá socha muže s býčí hlavou. Když jsme všichni vstoupili, dveře se zavřely a socha ožila a připravila se k boji. Měl obří obouruční sekeru. Boj nás dost pocuchal, ještěže jsme si předtím odpočinuli. Nakonec jsme zvítězili a vzali jsme si jeho kovový přívěšek s dívkou s mečem. Dveře pak šly otevřít, juchů.
            Na východě byl symbol psí hlavy, dveře nešly otevřít, bylo asi třeba získat klíč. Šli jsme dál.
            V kruhové místnosti byla dřív knihovna, ale magie toho místa oslábla a vše se změnilo
v prach. Ernutar, bílý duch, který se tam tak nějak zabydlel a kterého jsme v zápětí potkali, nám řekl, že nám o tomto místě povypráví. Odpovídal jen ano a ne a Hrun to pořád ne a ne pochopit. Zatím jsme nevěděli na co se máme ptát a tak jsme jej opustili (a Hrunovi jsme odpustili, ačkoliv jsme si kvůli němu připadali jak banda trotlů). Při prohledávání místnosti jsem se zašpinila jak vepř. Učinila jsem rozhodnutí - až vyléčíme draka a zachráníme svět, koupím si další šaty.
            V další místnosti socha vousatého starce, jakoby v pohybu. Jako by se opíral o hůl, ale žádná tam nebyla. Nic se nedělo, což nás tak trochu rozčarovalo.
            Z místnosti se zbraněmi jsme vzali dřevěnou bojovou hůl a vložili mu ji do ruky. Vypadl z něj klíček ve tvaru hole, neptejte se mě odkud. Sama nevím.

Rillian uvažuje: „Kdybychom mu dali do ruky Berema…“

            Klíček jsme vzali a pokračovali jsme k dalším dveřím, opět se psí hlavou. Hrun čachroval něco s Beremem a byl pokousán. Asi proto, že už u prvních dveří jím zkusil dveře třít… Hrunova silná chvilka si ten den už asi šla schrupnout.
            Jiné dveře ale byly otevřené. V místnosti byla pastvina, nahoře byly nebe, pásly se tu ovce a byl tu i pasáček. Byl rád, že mu pohlídáme stádo, zatímco on si dojde pro sukovici proti vlkům.

 

  Ovečky jsem zaháněla s Tuilin do stáda, šlo to dobře, ale najednou ovečky zneklidněly a přiblížilo se stádo vlků. Po boji přišel pasáček i s honáckým psem a dostali jsme přívěšek s klíčem ve tvaru psí hlavy. Zkusili jsme s ním otevřít jižní dveře. (A tak mě tak napadá, že ten pasáček byl pěkný vykuk, taky bych chtěla umět opustit problém v tu správnou chvilku… No nic, jdeme dál).

            V dalších dveří pak byl symbol dvou mečů. Hrun přiložil minotauří klíč a vypadalo to, že tam pasuje, ale nic se nedělo, tak ho vzal zas zpět na krk. Asi budeme potřebovat ještě i ten druhý meč.

            Další symboly byly vycházející slunce a delfín, opět bylo zavřeno. Ale jinými, otevřenými dveřmi, jsme prošli do místnosti – knihovny, tentokráte zachovalé. Prohlédli jsme si svazky a Vea našla nějaká nová kouzla – zdvojení/oko/ohnivý déšť a naučila se „zdvojení“. (Přemýšlela jsem, jestli to není plýtvání, ono když se jeden trochu víc napije, vidí taky dvakrát a i bez kouzel, ale radši jsem do toho nerýpala).

            Našli jsme obývací cely a v jedné stříbrnou lžičku – jupí - ale jinak nic moc, ale pak jsme našli tajné dveře a pak malé sošky z drahého kovu – sošky bohů, zatím jsme je tam nechali (ach jo, stálo mě to dost sil, ale byly těžké jak cent) a vrátili jsme se k první psí hlavě.

            V místnosti bylo spousta a spousta lítajících klíčů všech možných tvarů a velikostí, špatně se nám soustředilo na jejich trajektorie (a to ani nevím, co to slovo znamená, tak to bylo obtížné). Vea si všimla toho, že jeden klíček je unikátní. Zkoušeli jsme lapat, ale nic a tak jsem si od Hruna vzala lektvar rychlosti a poté jsem jej chytla. Měl tvar delfína. Hurá!

            V další místnosti byla spousta vzrostlých stromů a muž oděný jako lovec. Nabídl nám střelecký souboj o cenu velké hodnoty a náhle se objevil terč. Tuilin výzvu přijala. A natěsno ale přece vyhrála! Výhrou byl klíč s lukem.

            Další místností byla kovárna, výheň ještě žhnula a Hrun si opravil sekyrku. Zázrakem se to povedlo a pak jsme šli dál. V malé kruhové místnůstce byla kaple a oltář jako krb, kousek dál byly třísky a svíce. Jednu jsem zapálila, ani nic zvláštního se nestalo. Zato v oltáři jsme našli klíček s mečem.

            Následující místnost měla hvězdný strop, bez svitu hvězd by tu byla asi úplná tma. Bohužel byla uvnitř také hnusná gorgona. Po boji jsem si vzala rudý kříž a Hrun prohledal gorgonu a našel klíč s hvězdou.

            Pak jsme našli místnost s freskami malířů, básníků a hudebníků při výkonech jejich profese, jinak nic. (Já proti freskám nic nemám, ale radši bych našla tresky). A pak jsme našli místnost s úplnou tmou, nebylo vidět vůbec nic, ani světlo z pochodně. Dál byly další fresky, s jezírkem a třpytícími se diamanty. Ze stěny vyplul duch a zaútočil na nás. Opět následoval boj a léčení a klíč
ve tvaru poloviny slunce – úsvitu.

            Ve čtvercové místnosti bylo vše ohořelé, zdi i strop, ale jiné vybavení tu nebylo.

Hun: „Hlavně aby tu nebyla krkóna.“

            Našli jsme nějaké saze, ale jinak nic s velkým N.

            Na jihu u slunce byly fresky zástupů směřujících na západ k trůnu se starcem s havranem.

Vedelea: „Havranec.“

            Dál jsme šli k místnosti s oběma meči. Byla veliká, symetrická a vlevo i vpravo byly čtyři čtyřhranné sloupy se znaky, co nás sem přenesly. Ještě jsme prošli zbylé místnosti.

V jedné byl obrovský mrtvý strom na jehož vršku něco svítilo. Na zemi ležely mrtvoly a vyšly po nás zombie, bylo jich deset. Boj byl úspěšný a strom se záhy zazelenal. Prima.

            U delfína bylo po kotníky vody a voda tekla se stopu i ze stěn a strop podpíralo 6 delfínů. Aspoň jsem se trochu umyla.

            V místnosti s holí bylo na stěnách 9 stejných postav s kápěmi a plášti.

            Tedy jsme se vrátili do teleportační místnosti se sloupy a přemístili jsme se dál. Ocitli jsme se v podlouhlé chodbě na jejichž konci byly dveře s nějakým nápisem:

Jsem to, na co spoléhᚹ, já ti cestu ukážu.

            Tuilin uhodla hvězdu a dveře se otevřely.

            V místnosti byla socha humanoida, hrubě otesaný golem, vysoký jako Hrun. Koukala se po nás, ale víc neoživla. Další dveře Hrun vyrazil a vstoupili jsme do místnosti vyzdobené reliéfy všech možných postav a druhů – lidé, trpaslíci, elfové a draci, všichni pohromadě v mírumilovných scénách a nad nimi obrazy slunce a hvězd. Taková rodinná idylka to byla. Další dveře byly odemčené a další místnost byla velmi podobná, ale bez reliéfů, zato s několika nazlobenými a chladnými duchy, celkem jich bylo 5. Po boji jsme nic nového nenašli, jen další dveře, otevřené, ale Hrun je stejně vyrazil. Na severu byl malý oltář se symboly plamene, asi byl spíše ozdobný než funkční.

            Další místnůstka byla prázdná, ale s převažujícími reliéfy trpaslíků, další zase s elfy. Pak dál lidé a nakonec draci. Ve středu byl obrovský sál se sochami bohů v lehce nadživotní velikosti, celkem devíti a ve středu byl bazének s nádhernou průzračnou vodou. 9. socha, uprostřed, patřila Ardei. Voda nás okamžitě ozdravila a Hrun nabral do dalších měchů co jen mohl. Cítili jsme velkou úctu.

Hrun: „Sundám si kyrys a nesu ho v podpaží. Nemeju si nohy v jezírku.“

            V severní místnosti byla stříbřitě lesknoucí se postava, ze které jsme cítili velký respekt. Vousatý starý muž byl oděn v hábitu dávného střihu.

            Uvítal nás a ačkoliv mluvil starým jazykem, rozuměli jsme mu. Cítil, že přicházíme v dobrém úmyslu. Hrun mu vše vysvětlil, kdyby to z nás náhodou neuměl vycítit sám. Poslal nás vyléčit draka a pak chtěl, ať se k němu vrátíme. Vrátili jsme se teleporty nazpět.

            Povedlo se nám draka zahojit a on nám byl velmi vděčný. Měl pro nás již připravený balíček ve voskovaném papíře – dračí knihu – a slíbil nám pomoc s přečtením a pochopením. Vea porozuměla jazyku. Byly tam reliéfy draka a slunce. Sluneční draci ale asi nejsou (Možná sluneční ježci? Ne, vážně, co by mělo být zvířátkem bližším slunci než… ále, nechám to být).

Hrun: „Hezky - hobit se pochlapil.“

            V knize se psalo o válkách bohů a o oživení meče a o tom, že bychom měli oživit bohyni za pomoci slov moci a ještě jednoho kamene (skřítčího), který má moc splnit přání, ale je zároveň nebezpečný ve špatných rukách. Bude tedy potřeba rituál. Drak nám vysvětlil, že dole v chrámu
u ducha jsme našli světlý oheň bohyně a černý plamen prokletí. Dostalo se nám varování, že ten, kdo meč oživí, ten se stane nositelem, přičemž mezi ním a mečem vznikne pouto, které bude jednak posilující, ale jednak také ubere sil – 1. se musí meč vložit do černého plamene, který sebere část duše i část života. Dobré by bylo spojit se s Ryonem.

            K černému plameni vedou troje zabezpečené dveře a jedny se otvírají dračí řečí. Ten úkol připadl Vedelee. Pak drak odletěl.

            Odpočali jsme si a po jednom dni se nám objevil obraz Ryona, že jej dostihl velký černý posel a že během dvou dnů se k nám on i další dopraví.

            Pak přišli – drak, Ryon (dopravil ho sem veliký orel), elfí král Namrathil, další čaroděj Zanthur (toho zase přivezl varan), vévoda z Torannu a bílý rytíř Galmis.

            Poděkovali nám za naše činy a sdělili nám, že se blížíme ke konci. (Kletě, já nechci umřít, ještě jsem si chtěla koupit tolik krásných šatů… Cože? Že to myslel jinak? Aha, tak to je dobře). Seznámili jsme se se všemi pány, kteří se chtěli této věci účastnit, neb to bude mít dalekosáhlé následky. Rytíř měl původní plán nás zastavit, ale prohlédl zkažené náboženství a během našeho putování zničili Malkora, který se skrýval v horách.

            Jaký je tedy plán?

            Najít Křišťálové srdce, oživit bohyni a jejím bílým plamenem posvětíme meč, s nímž pak vyrazíme na zlého Dergiuse, který už teď má silné armády orků.

            Pak jsme s orly a varany odletěli do země skřítků. Vedelea se mezitím hodně spřátelila s drakem.

Vedelea: „Hodnej dráček, dám mu piškot.“

            Přeletěli jsme do podhůří vysokých hor a do zarostlé rokle, k takzvané Bílé pagodě, kde je zabezpečené křišťálové srdce ve Sklepení pěti dveří.

            Našli jsme desku a Hrun ji odsunul. Do hlubin vedlo schodiště. Ve stěnách pak byla čtyřstupňová schodiště k 5 dveřím.

            Rám dveří na severozápadu znázorňoval dva prorůstající stromy, to celé ze žlutozeleného kamene, na severovýchodě byli dva draci – nade dveřmi z fialového kamene se jejich krky proplétaly a chrlily oheň, na jihovýchodě modré dveře rámoval pár jaguárům dotýkajících se předními tlapami, na jihozápadě byl černý kámen se dvěma hady s rozeklanými jazyky a na západě bílý rám tvořili jednorožci.

            Uvnitř byla tma, tak jsme museli svítit.

            Nad dveřmi byly nápisy v různých zlatých písmech a byly vidět jen tehdy, když se na ně svítilo.

SZ - elfí:

Ani děsivá kletba nezmenšila moudrost mého lidu. Kdo chce spatřit, ten uvidí.
 

SV - trpasličí:

Jak strašlivý je dračí dech – ale i my tě můžeme spálit.
 

JV - východština (Higardie):

Moudrost, síla a mrštnost - jsi-li jejich vlastníkem, nemáš se čeho bát.

 

JZ - západština:

 V temnotu byla sláva uvržžena, slunce svit toužží spatřit zas.

 

Z - skřítčí:

Jen čisté srdce ať jde dál, chce-li se t鞾 vrátit zpět.

 

            Rozhodli jsme se projít skřítčím vchodem, ale nevěděli jsme, jak je otevřít. Hrun to ale nějak zvládnul, jen se mě neptejte jak.

 

 

 

  V místnosti byla životní socha bělostného jednorožce a dveře se za námi zavřely. Roh měl ten jednorožec ze zlata a kolem byly nákresy dalších bájných bytostí. Na podstavci bylo skřítčí písmo, za sochou pak pětidílné dveře s:

- hvězdnou oblohou se zelenou trojcípou hvězdou

- fialový díl s trpaslíkem s obouruční sekerou (čepel zářila)

- jaguár pronásledující antilopu a jeho oko svítilo modrou barvou

- město nad jehož střechami zlatě září slunce

- les plný letících či na větvích sedících ptáků, jeden z nich je bílý

 

            Na podstavci stálo:

Jen ten, jehožž srdce se oprostilo od zla, je svobodný.


            Vešli jsme do udržované zahrady, někde byly sochy zvířat, někde jezírka s rybkami. Po zahradě byly rozmístěny kusy bílého křemene. U jednoho jezírka byl podstavec a na něm dřevěný přívěšek ve tvaru letícího ptáka. Vzala jsem si jej a zaslechli jsme tiché cinknutí. Bílý pták ze segmentu na severu zmizel.

            Hrun posvítil na vstupní dveře a ty se zas otevřely, pak jsme vstoupili do severozápadních dveří.

            V místnosti místo stěn byly stromy, v korunách šuměl vítr a listí, zpívali ptáci, u kořenů zurčely potůčky. Nahoře byla hvězdná obloha. Na podstavci byla stříbrná čelenka se zelenou hvězdou, trojcípou. Poznala jsem elfí knihovnu – všechny příběhy jsou melodiemi, které vydávají píšťaly skryté ve stromech, zvuk vody, zpěv ptáků – elfí legendy.

            Rozuměla jsem jim, že zpívají o předcích a o vzniku elfů. Poprvé po dlouhé době jsem zase cítila hrdost, že jsem elfka, bylo to tak zvláštní… Tuilin vzala čelenku a zase to zacinkalo.

Hrun řekl, že si myslí, že upadla hvězda ze dveří a asi tomu opravdu bylo tak.

            Za dračími dveřmi ze stěn koukaly dračí hlavy, jejich rubínové oči a děsivé zuby vypadaly nebezpečně. Na kamenné mozaice na podlaze ležely ohořelé kosti a uprostřed stál fialový obelisk s trpasličí runou – nebezpečí.

            Asi v polovině místnosti začaly hlavy chrlit oheň, obelisk praskl a vyskočil válečně oděný trpaslík. Strhl se boj a stále dračí hlavy chrlily oheň. Bylo nám dost horko a trpaslík měl výdrž, byli jsme tomu rádi. Po pádu trpaslíka přestaly i hlavy chrlit. V menší místnůstce se táhly řady krápníků a jezírek. Na fialovém podstavci byl řetízek s dvoubřitou sekerkou. Hrun si jej vzal a zase to cinklo. Mrtvý trpaslík se zase proměnil ve fialová kámen.

            Za  jaguárem byly obrazy divé zvěře a lovců. Na sloupech z modrého kamene byly tři jaguáří hlavy. Po chvíli všechny otevřely oči z citrínů, zatočila se nám hlava a něco nás odnášelo daleko a daleko… a my jsme se každý ocitl někde jinde.

            Já jsem byla v jeskyni naproti jaguárovi, který se chystal ke skoku, skoku jsem se vyhnula a proběhla jsem východem za ním… a náhle jsme byli všichni zpět. Hlavy byly popraskané a v menší místnůstce byly reliéfy dávných zvířat a lidí z minulých časů, ve výklencích ve stěnách byly desky z něčeho jako železa. Uprostřed byl modrý podstavec s kovovým nákrčníkem. Po sebrání to zase zacinkalo. Povídala jsem si s ostatními a i oni museli projít nějakou zkouškou, kterou jaguáři přichystali:

            Za hady byla neproniknutelná tma a různé zvuky – ryk boje, burácení hromu, praskání ohně, nářky bolesti – někdy daleko, nikdy blízko, ztratili jsme orientaci v prostoru. Tápali jsme a na každého z nás zaútočil pěstmi neznámý protivník. Naštěstí jsme zvítězili, ale Tuilin byla v bezvědomí. Vea zakouzlila a Hrun Tuilin polil léčivou vodou.

            Pak se temnota rozplynula a stěny se rozzářily. Na černém podstavci ležela asi sáhová černá koule, v místnůstce byla knihovna s obrazy mágů a učenců a na podstavci byl prsten tvarovaný do podoby slunce. Cink!

            Pak jsme šli opět k jednorožcům a mohli jsme pokračovat ještě dál. V místnosti bylo šeravo a všude byly obrazy různých postav. Nejdůležitější byl duhový krystal na nějž skřítci zírali. Na dalším obrázku bylo znázornění elfa, výchoďanky, trpaslíka, zápaďana a trojice skřítků, jak stojí v kruhu a soustředí se.

Vedelea: „Záchoďan.“

            Některé obrazy jako by byly živé.
            Šli jsme dál, do většího sálu. Klenbu podpíraly sloupy v podobě ptačích hlav. Ve středu stál pyramidový stolec ve tvaru lotosového květu. Uprostřed seděla socha skřítka. Měl čelenku a meč jako ptačí brk. Na nohou mu spala kočka. Pod nohama skřítka byla bílá deska s nápisy, které znamenaly toto:

Zde spí spása i zkáza v jednom.
 

            Díky všem pěti klíčům se deska rozplynula a objevily se schody dolů. Místnost byla asi osmihranná a uprostřed stál kamenný sloup s rytinami – severní se dvěma trpaslíky, mladým a starým, mladší místo levého zápěstí měl kruhový otvor, na východě plačící dívka s otvorem místo ruky, na jihu běžící skřítek otáčející se za sebe, s vakem pod pravou paží (opět s otvorem), na západě skřet, v pravé zahnutý tesák, levou sevřenou v pěst a pod pěstí otvor.

            Na východě jsme našli místnost s oblaky žluté mlhy, kterou občas probleskl odlesk náramku z lintiru (kov, stříbrný s modrými žilkami), ztratili jsme orientaci a mlha byla mírně jedovatá, nakonec jsme náramek získali a šli jsme dál.

            Místo podlahy tam byla kalná voda a na dně se něco třpytilo, bylo nám najednou hrozně smutno. Náramek jsem vzala, ale Hrun a Tuilin byli smutní a nechtěli jít dál. Pak se to zlepšilo - když už jsme se dostali pryč.

            Našli jsme dveře, co nešly otevřít a pak místnost se zeleným slizem a zlatým náramkem. Sliz Hrunovi rozežíral boty, když se ho snažil pokropit olejem a zapálit. Pak na to hodil pochodeň a ta zhasla. Tak se tam Vea teleportovala a náramek vyzvedla a zas se teleportem vrátila.

            Další dveře opět nešly otevřít. A další místností vedla úzká lávka přes krvavou tekutinu, kde se občas něco mihlo.

Hrun: „Mihule.“

 

            Šla jsem přes lávku, ale nějak jsem spadla a tekutina ze mě vysávala sílu, fuj. Vyškrábala jsem se nazpátek na lávku a něco za mnou šplouchlo, nějaký tvor. Pak už jsem přešla a rudý náramek vzala. Tvor po mně vyšvihl chapadlo, ale vyhnula jsem se mu a cesta zpět už proběhla dobře.

            Dali jsme náramky do otvorů na sloupu (rudá - trpaslíci, pláč - smutek, zlato - šotek, žlutá - skřet) a otevřely se dveře, které dříve otevřít nešly.

            V místnosti hořel zelený vysoký oheň. Dotkla jsem se ho a ucítila jsem velké horko a na dlaň se mi vypálil symbol drahokamu. A v posledních dveřích nám ten diamant pomohl, když jsem jej ke dveřím přiložila, tak, jak poradila Tuilin.

            V kosočtvercové místnosti byly stoupající schody a nad nimi chodba ústící do kruhového sálu. Místnůstku jsem si prohlížela tak důkladně, až jsem ztratila lektvar rudého kříže. Kletě.

            Velký sál byl z bílého mramoru a v samém středu je sarkofág z bílého mramoru se symbolem drahokamu. Vycházela odtud duhová záře a uvnitř byl neopracovaný a přesto dokonalý krystal. Bylo to skřítčí srdce.

            Vzali jsme jej a odnesli k ostatním.

            Pak jsme se společně vydali do chrámu Úsvitu a přišli jsme za stříbrným duchem.

PJ: „Se stříbrným uchem.“

            Ten nám poradil jak to udělat s černým plamenem – první dveře se otevřou klíčem, který má on a dá nám jej, když slíbíme, že Ilagad použijeme jen ke správnému účelu. Pak jsme se vydali k bílému, oživit bohyni.

            Shromáždili jsme se kolem střední jámy a podstavce, z něhož by měly šlehat bílé plamínky. Čarodějové využili slova moci a křišťálové srdce jsme využili přáním, aby Ardea měla zpět svou původní sílu. Začali zaříkávat, tři se střídali (Zanthur, Ryon a Namrathil), pak vyšlehl ze srdce bílý záblesk a pomalu ale jistě se začal rozhořívat plamen.

            Najednou nás všechny zalil veliký pocit úlevy a dobra a plamen se zformoval do postavy, která k nám promlouvala jasným vděčným a silným hlasem. Je to úžasné. Pak se rozplynula, ale plamen stále zůstal zapálený, ačkoliv plameny už byly o něco nižší, bílé až stříbřité. Byl to posvátný pohled.

            Elfové poděkovali, vévoda byl pokorný, Galmis byl nadšený a zářily mu oči, všichni se radovali, včetně nás, ale nám nějak došla slova.

            Teď oživit meč. Ale kdo se toho ujme???

            Asi Hrun. Říkali jsme mu, že mu všichni za jeho skutek budou dávat hodně pít, tak souhlasil.

            Nejdřív jsme použili klíč k prvním dveřím a duch se s námi rozloučil. Druhé dveře Hrun vykopnul, neb tam byl nápis prokaž svou sílu.

Hrun: „Au, au, trošku jsem si prohnul nátepník.“

            A třetí dveře s dračími obrazy otevřela Vedelea, řečí dvěma jazyky naráz. Zněl dost zvláštně.

Vedelea: „Také mě to, přátelé, napoprvé trochu překvapilo.“

            Chodba vedla dál na západ a ukrývala menší podstavec s černým plamenem. Rozeznali jsme jeho siluetu, ale byl… černý. Všichni jsme měli strach. Hrun pevně uchopil Ilagad oběma rukama a vložil jej do plamenů. Plameny mečem projely a Hruna zaplavil pocit hrozného zmaru, jako všechny války naráz a zároveň s tím přišla i velká moudrost. A část Hruna, jako by zmizela. Pak pocítil, že meč je jakoby součástí jeho ruky. Po meči sem tam přeběhly temné vlnky.

            Pak meč ponořil i do bílých plamenů. Tohle zabolelo, protipóly bojovaly, ale cítil rovnováhu a harmonii, získal objektivní náhled, cítil se jako soudce, ten, kdo může věci narovnávat do původního stavu.

            Meč zůstal temný, ale přebíhaly po něm bílé záblesky. Hrunovi se zvýšila síla i odolnost a cítil, že ten meč musí mít neustále u sebe. Meč by ani nedovolil nikomu jinému aby se ho dotýkal.

            Nám všem při tom zážitku poklesla čelist, to se vidí jen jednou za 100 životů, z Hruna najednou začala vyzařovat síla, vyrovnanost a nezvratitelnost úkolu, který ho čeká.

            Teď už zbývalo jen si trošku odpočinout a vyrazit za Dergiusem.

 

 

  Nasedli jsme na orly a varany a vydali jsme se do Hor přeludů, do horského prstence. Nejdřív jsme přelétali Dubové vrchy, pak poušť a za horami další poušť a pak pahorky a v nich jsme spatřili věž – tam asi bude náš nepřítel. Stalo se ale to, že už o nás věděl a zvedla se písečná bouře, které nebylo možné se jen tak vyhnout. Letěli jsme níž, jako šipky a kryli jsme si oči, ale náhle se vytvořila kapsa a my jsme bouří proplouvali jako nic. To proto, že s námi byla bohyně.

            Letěli jsme bouří pořád dál, až k Dergiusově věži. Tam bouře ustala. Věž měla asi pět pater, malá okna a dole bránu. Ryon holí rozrazil bránu a vstoupil, vzal si dopředu Hruna, aby nás zaštiťoval. Stoupali jsme dál, do horního patra. Uvnitř to bylo velmi luxusní a nahoře čekala bledá postava v černém plášti. Po levici i pravici měl nižší posluhovače, černě oděné, s pařáty na rukou a s netopýřími křídly. Dergius měl asi dva sáhy. Ryon řekl, že jeho čáry skončily, bohyně se vrátila a my jdeme vše ukončit. Strhl se boj, ti dva se změnili ve veliké netopýry, Gelmis se musel s jedním potýkat, ale i z netopýrů bylo vidět, že cítí strach. Každý jsme se dali do boje po svém, ale vítězství bylo předem jasné, Ilagad byl smrtící a plný mocné energie.

            Stvůry padly a Dergius nakonec také. Ryon kouzlil, ale většinu práce vykonal meč. Pak zahřmělo, po dlouhou dobu, asi celou minutu, pak se zvedl vítr a rozfoukal mraky.

            Najednou jsme pocítili neuvěřitelnou úlevu a Hrun ucítil, že to, co bylo třeba, je vykonáno. Že pořád ještě bude potřeba rozhánět zlo (třebas ty orky) a tak ještě nějakou dobu nebude zahálet, ale hlavní část že je splněna.

(Máme zkušeností asi na 10. úroveň.)

            Čarodějové se ještě radili jak by šlo skrýt situaci před politickými kruhy západních a jižních království. Možná také do toho budeme vtaženi, ale to už asi bude jiný příběh. Církev se nezmění, ne pro lidi, ale bohyně bude konečně silná tak, jak má být.

 
No – a to je konec.