díl 21 - 25

Díl dvacátý první

O kousacích kamenech a jiných skvělých pastech pro nezvané návštěvy

            Hurá!
            Přátelé se mi vrátili z výletu a přinesli si i suvenýr. Pěkné. A už také víme, kde je Kragar, prý sídlí v Lese stínů. Dokonce moc pěkné. Až na to, že je to prý také místo, odkud se ještě nikdo nevrátil a nebo se vrátil, ale zničený, bez duše a bez rozumu. To je radosti!
            Je časné ráno, Hrun s Ormem se zašli ještě napít na kuráž a poté jsme vyrazili směrem k Lesu stínů a vzali to přes Mědinec.
            Byla to malá ves, kovář, krčma, ale jinak nic moc. Nešlo jinak a navštívili jsme aspoň tu krčmu a našli jsme si něco k jídlu. Hrun se ukázkově opil, v čemž s ním soupeřila také Vedelea. Rychle jsme si tedy pořídili železnou zásobu a opustili lokál.
            Dále jsme se museli odpojit z cesty, zanořili jsme se do hlubokých podhorských lesů, hloub a ještě hlouběji. Ptačí zpěv postupně utichnul a les ještě dál zhoustl. A koně jsme tak hluboko dostat nemohli.
            Putovali jsme podél Černé řeky, v těchto místech tvořené malým potůčkem a asi po míli jsme uviděli stromy pokryté lišejníkem a na skalním ostrohu za nimi věž. Jak se k ní ale proplést? Škoda, museli jsme ponechat koně vzadu. Jestli se Kragar chtěl skrýt, našel vhodné místo. Padl na nás stín a tíseň. Klestička se dál táhla na sever, západ, pořád se klikatila, až se jsme se dostali přímo pod strž skály. Ale až k ní nás hustý les nepustil. Dostali jsme se na malý palouček.

Tuilin: „Malouček.“

            Tuilin hledala stopy, neb nic jiného zvláštního jsme neviděli. Našla asi dva měsíce staré stopy nějakého humanoida. (Kragar? Možná.) Vyrazili jsme dál, na západ a pak zase na sever. A zase palouček. Stopy už tu nebyly, jen pět kamenů, mech, spadlé větve… Najednou se do mě něco zakouslo! Áááááá! Pravá noha! Ten kámen!!!
            Bylo to jako hodně tuhý rosol. Hrun zmateně běhal po palouku a hledal nepřátele. Takže ho kámen taky snadno dostal. Tuilin bojovala jako správná hraničářka (Úder varování), zjistila tak sice jen, že kámen žije, ale aspoň nám daly na chvíli pokoj. Ani Orm je nedokázal rozšlápnout, takové potvory to byly.

Tuilin: „Ten kámen byl na Vedelee?“
Vedelea: „Ne, na Rillian.“
Hrun: „Ani kámen ji nechtěl.“

            Po boji můj kámen prohrál, ale pořád se držel zakousnutý, což dost bolelo. Hrunův meč nepomáhal a až Orm mi pomohl vyprostit se z čelistí. Tuilin pomohla Hrunovi ze sevření a Hrun si půjčil od Orma kyj a s velkou chutí si zabušil do slizu. Nějak to ale nešlo a  Hrun se pěkně rozzuřil. Ještěže následovalo další úmorné putování, takže ho ten hněv zase přešel.
            Pokračovali jsme v obcházení skály a došli jsme k dalšímu palouku. Byl čtvercový a prázdný. Ale Tuilin tam našla několik dní staré stopy humanoidů (5-10) a nějaké stopy a jako by ani nebyly masité…

Tuilin: „Kozlivci!“

            Vydali jsme se na jih a vynořili jsme se opět na palouku. Tentokrát se honosil dvěma kameny, ale vypadaly obyčejně. Hodila jsem po jednom kamenem z praku, odloupl se mech, ale jinak nic. Cesta dál vedla do kopce.
            Další palouček odhalil něčí ostatky, z dálky svítily bílé kosti a objevili jsme truhličku s ornamenty. Obsahovala mechanismus, ale nerozpoznala jsem ho. Byla pochopitelně zamčená. Vedelea se snažila truhličku otevřít, ale když do ní kopla, vyjela čepel a zranila ji. Orm do toho bacil, vyjela čepel, ale uhnul jí. Dobrá zábava pro zlobivé děti, zdá se mi.

Vedelea: „Čepel, jo?“
Hrun: „A je zdobená?“

 

            Při další ráně to povolilo. Uvnitř se na nás mile smály čtyři rubíny (+ 1 rozbitý), dva diamanty a dva smaragdy (+ 1 rozbitý). Nevybroušené. Hrun je vzal a protože to dál nešlo, trochu jsme se vrátili.
            Tentokrát jsme dorazili ke křižovatce typu kříže. A ke ghúlům a k ještě o něco silnějším ghúlům. Celkem k osmi (5+3).
            Vedelea zakouzlila kluzký povrch a díky tomu jsme je přemohli. Vedelea mi pak ještě pomohla červeným křížem. Nerada to přiznávám, ale dnes mě ta holka dělá samou radost. Vystoupali jsme výš  a od dalšího palouku jsme zaslechli podivné kvílení. Začal nám běhat nám mráz po zádech.
            Plížila jsem se tedy vpřed a uviděla jsem šest “duchovitých“ zombií, kterak kvílí a vznášejí se nad paloukem. Nikdo z toho nebyl dvakrát nadšený. Vedelea se je rozhodla odlákat kouzlem (a Hrun ji nesl, aby na nemrtváčky dosáhla) a my všichni jsme se pokusili proběhnout, zatímco sukuby, jak se jim prý říká, byly zaměstnané na druhé straně.

            Ale ouha, u středu se nám zamotala hlava a ztratili jsme orientaci. Ty stíny se začaly vracet. A my už ani nevěděli, odkud jsme přišli! Stáli jsme v tom kvílení jako přimražení, a u někoho to nebylo jenom jako, takový strach z těch potvor jde,  ale pak jsme si dodali odvahy a boj skončil vítězně.
            Tuilin dál našla stopy, ale zase se nám zamotala hlava a cestu nám pomohl získat jedině kompas. A tak jsme se konečně dostali k tvrzi s věží na vrcholku skály.
            Uviděli jsme zavřená dvoukřídlá vrata, Hrun do nich zabušil a otevřely se. Uvnitř bylo pološero. Z místnosti vedly naproti schody, ale v záblesku světla se najednou objevila postavička podobná Absinthovi, akorát s křídly a že prý nás pustí dál až po třech hádankách:

  1. Váha v břiše mém, stromy na zádech. Hřeby v žebrech mám, nohy postrádám. (LOĎ)
  2. Ten, kdo to vyrábí si to nenechává. Ten, kdo si to bere, nezná to. Ten, kdo to pozná, nechce to. Ten, kdo to vlastní, bude za to potrestán. Ten, kdo to shromažďuje, musí to zničit. (Tahle nám dala zabrat, ale nakonec to byly FALEŠNÉ PENÍZE)
  3. Moc a poklad pro prince, tvrdý a se strmými lícemi zabalený v rudé, zbytek z ohně svázaný v ostré kráse. (MEČ)

            Dál jsme tedy to stvoření směli následovat do patra za mistrem. Po stěnách svítily pochodně, a my jsme se vynořili v široké místnosti s kobercem, kterou ozařoval fialový krystal na podstavci.
A také krb, oheň byl asi čarovný, bez kouře.
            Na zdobené židli seděl starší muž v černém hávu. Hrun se ujal vysvětlování a pověděl mu, že nás sem poslal Ryon. Kragara to zaujalo, na Ryona se moc nepamatoval, ale je jasné, že sám zná mnohé knihy, zajímá se o proroctví a poradí nám. Za pomoc.

Hrun: „No, takový ty panďuláky v lese už jsme zničili...“

           Dozvěděli jsme se, že tu kdysi žil čaroděj a že na lese leží  jeho kletba. Kragar ho totiž chtěl zničit a čaroděj vložil do jakéhosi černého kamene zlé myšlenky a proto se sem stahuje veškeré zlo z okolí. Kragar by chtěl zničit ten kámen. Je prý ale očarovaný tak, že se k němu na deset sáhů nepřiblíží ani alchymista ani mág. Tak proto. A kámen je třeba rozdrtit.
            Nebylo co řešit, Kragar nám ještě řekl, že kámen leží východně až severovýchodně od věže
a ne dál než jednu míli. A že bude strážen v nějakém úkrytu. A že zničení bude obtížné. Kupodivu… Kragar také slíbil, že Ormovi očaruje kladivo. Což trvalo pár hodin, takže jsme odkráčeli odpočívat nahoru do komnaty. Kragar je theurg. Jakáž pakáž.
            Vyspali jsme se a doléčili se a druhý den jsme vyrazili hledat kámen. Na neznámém paloučku jsme zaslechli známé kvílení. A také jsme zjistili, že když se držíme okraje, hlava se nám motá méně. Palouk byl je ovšem prázdný.
            A další palouk. A vypadal zase prázdně, ale byl tam větší balvan. Kdo ví? Vedelea šla blíž, ale zamotala se jí hlava a spadla. Hrun se jí vydal  na pomoc a taky se ztratil. Ale když pak zavřel oči
a lezl po čtyřech a navíc při kraji, zvládl to. Vida, tak takhle to tedy jde. Dostali se tedy zase k nám (no… Vedelea ano, Hrun se dostal na jiný okraj, známe to, Hrun). Ale na další pokus už to zvládl 
a tak jsme se vypravili po čtyřech všichni a dostali jsme se dál, na západ a tak různě. Na dalším palouku nás čekal další hlavomot, ale někteří už byli ve výpravě přímo vpřed zdrženlivější a tak jsme se vymotali o něco rychleji. Leželo tam osm kamenů, ale naštěstí byly všechny normální.

            A pak jsme spatřili další přerostlé ghúly a vchod do podzemí. Nepřátel bylo sedm. Bylo. Zejména Orm s kladivem se činil. Schody pak vedly mělce pod zem.

Tuilin: „Zapalujeme nějaké předměty.“
PJ: „Je tam čtvercatá místnost.“

            Našli jsme dveře, zavřené a s vytesaným nápisem.

Vedelea: „Čteme.“
Orm: „Jak kdo.“

            Nápisem byla hádanka:

Tančím jen na malém závanu větru, padám, kroužím a vířím k zemi.

            Pod tím byl otvor. Tuilin došla nahoru pro list, pak jej vsunula dovnitř, zaskřípěl kámen a otevřela se nám nová chodba na sever. Následovala místnost se třemi velkými ghúly. Já už teď vím, že se jim říká graveirové.
            Po boji, který byl pro mnohé bolestivý, se Vedelea štastně vyléčila. Místnost byla prázdná a my jsme pokračovali dál. Citelně se ochladilo. (Dokonce tak citelně, že Hrun si na sebe vzal medvědí kožešinu ;-))
            A pak jsme uviděli bíle mlhavou postavu. Dost duchovitou. Vystřelila jsem po ní šipku, ale ta potvora se tomu vyhnula. Poté Vedelea vyčarovala několik blesků a těm už se nevyhnula. Cha chá. Dveře za duchem, kterého jsme udolali, se pomalu otevřely a my jsme vešli do místnosti, kde na podstavci ležel podivný tmavý kámen s červenými světýlky. Orm ho zasáhl svým vylepšeným kladivem a kámen se proměnil ve střepy a prášek. Působivé.

            Dál už jsme nic nenašli a tak jsme vyrazili zpět ke Kragarovi (tatáž pakáž). Potěšilo nás nahoře, že les jakoby si oddychnul, ptáci se rozezpívali a nám bylo lépe.

 

Díl dvacátý druhý

O dalších podrobnostech k proroctví, o kočovných kupcích a  hlavně o kentaurech

 

            Kragar nám poděkoval a slíbil pomoc. Juchů, tak se nám to líbí. Zeptali jsme se na Lurnena a dozvěděli jsme se, že to byl mistr v Adonském klášteře, ovládal kovářské umění a vytvořil mocný meč. Jeho znamením dle starých zápisů je amulet či klíč a tento je teď patrně ve vlastnictví elfů, jenže umístěný je kupodivu v Goryonu, konkrétně poblíž „Deštných vrchů“ v Černolese. Dostal se tam po zničení Adonu.
            Potom jsme se zeptali na jeho znění Proroctví. Nejprve se nám na něm nezdálo nic nového – Za vlády býka… Černé slunce… Démoni… Kámen úsvitu…

Hrun: „Na démony nejdu.“

            Ale začali jsme se v tom trochu rýpat a dozvěděli jsme se  tak alespoň, že za necelé dva roky nastane ten slavný příchod černého slunce. To to letí, to už je vlastně za chviličku – a my pořád víme dost houby, co?
            O Slovech moci Kragar nic nevěděl. Vedelea mu ukázala naši destičku, ale nepoznal ji…
            A v tu chvíli mi došlo, že na Kragarově proroctví je přeci jen nějaká změna - ten KÁMEN úsvitu. Chachá, tak aspoň něco málo!
            Kámen úsvitu se jinak nazývá také Skřítčí srdce, asi bude v říši skřítků co leží na severovýchodě. A prý dle proroctví …„Až ho hrdinové najdou, očistí víru a vrátí pravé bohyni její sílu.“         Tak to je fajn, jen nám z toho nebylo jasné, jestli tam je ´hrdinové´, nebo ´hrdina´, ono je to takové celé zmatené, zdá se mi. No neva, prostě někdy zaskočíme ke skřítkům a uzmeme jim srdce, joj. Dál jsme vyzjistili, že Ilagadu existuje obrázek – meč se světlým a tmavým plamenem a nápis Khadgar. A to je kraj na severozápad v Higardii. Vida - druhá novinka. Takže kromě skřítků nás čeká ještě nějaká Hildegarda.
           Z nerozhodnosti kam dřív jsme se nakonec rozhodli vypravit se na „elfský“ sever a poptat se tam u nás na klíč. Tak se přeci jen vracím domů. Domů… No, ne že bych se tam nějak hnala.

Hrun: „Túruju poníka a vyrážím na sever.“

            Když jsme putovali od Kragara, v údolích ležel sníh. Cesta byla krušná, chladen nám mrazil kosti, koním od nozder stoupala pára a my, prokřehlí, jsme cestovali až do Boriru. To místo obnášelo asi sto domů a dvě hospody. Zašli jsme do té lepší – U kulhavého šimla. Ani jsem nechtěla vědět, jak se jmenovala ta horší putyka.

Hrun: „Kulhavý šiml? Tak sem ne, tady chytneme slintavku.“

            Dobrodruhy tu dlouho neviděli a jídlo bylo drahé. Hrachová kaše a takovej balík? Už víckrát ne! Chlapci si pořídili víno a Hrun se ztřískal tak, že začal tančit s Vedeleou a vesele si zpívat. Nálada byla… bodrá. Teda jasně, až na Vedeleu, tu Hrun tiskl tolik, že byla spíš modrá. A pak vešel starosta, seriózně vypadající trpaslík a Hrun si s ním šel hned připít. Ještěže ne zatančit!
            Prý jestli jsme ta slavná družinka, co zlikvidovala vlkodlaka – a že má pro nás takovou tajnou novinku. Snažil se dělat, že tam ani není a byl hrozně tajnůstkářský. To se mi líbilo. Tuilin pro jistotu objednala Hrunovi další truňk a usedli jsme si do kouta vyslechnout starostu Hjorolfa. Hrun se mezitím složil. Možná ho složilo to starostovo jméno.
            Dozvěděli jsme se, že každoročně tu bývá trh a trhovci přijíždějí vždy s předstihem, jenže teď se ne a ne objevit a trh je už pozítří. Měli přijet ze severu a my to měli prověřit. V lese je spousta po zimě hladových vlků… Odměna je 100 zlaťáků na každého... No jistě, souhlasili jsme a rozhodli se tu ještě na dnešní noc ubytovat. Pokoje byly jen dva, ale noc proběhla i tak příjemně. Hrun totiž spal.
            Starosta nás ráno nervózně vzburcoval a tak jsme vyrazili docela časně. Při několika hodinách cesty na sever jsme slyšeli vytí vlků a pak jsme nalezli mrtvé tělo. Na rameni měl ten muž proťaté kožené brnění a také velikou modřinu na čele. Tuilin usoudila, že přijel na koni, ale udeřil se o větev a spadl. A kůň mu utekl do lesa. U sebe měl peníze a tesák. Tuilin se vydala hledat koně, já jsem sbalila peníze a tesák a ostatním snad bylo tak hrozně moc zima, že si toho ani nevšimli.

Tuilin: „Ježiš, já jsem sama v lese!“
 

            Nakonec se Tuilin vrátila s pěkným vraníkem, ani nám ho vlci moc neožrali. Vedelea pak pro jistotu vyslala napřed Absintha, ale ten se zase vrátil a zjistil dost houby. Bál se totiž smečky vlků, asi míli od nás, hladově vyjících. Zaslechli jsme zvuky zápasu. Ani jsem se Absinthovi nedivila.
            Na malé mýtince 15 vlků útočilo na 1 kentaura. A ten kentaur byl podle mě hrozně moc krásnej! Tuilin jednoho vlka zaklela a pak se strhl divoký boj. A já jsem to schytala tak, že jsem omdlela. Naštěstí mi holky pomohly a tak žiju. Žjůůů! Ale neptejte se mě, jak se to všechno zvládlo, nemám ponětí.
            Po probrání už kentaur nebyl tak krásnej, ale aspoň byl vděčný za záchranu a měl kopí. Taky fajn. A poprosil o naši pomoc, protože tu hledal svou sestru. Podle stop byla unesena lidmi. Jeho jméno bylo Aralos, sestřino Aralien. A tak jsme zkusili hledat společně. Hrun zařval její jméno, Orm naslouchal a Aralos se divil, že ho to zatím nenapadlo. Hm. Tak ani krásnej a ani nijak zvlášť mazanej chlapec nebude (anebo ví, že se nemá křičet jako na lesy...když jste v lese
J). Pak po poradě jsme zamířili na sever, ale našli jsme jen stopy vraníka. Tak jsme se uložili ke spánku a další den jsme pokračovali, dokud jsme nespatřili vozy. Aralos se bál jít k nim a tak jsme šli sami. Vozy stály na cestě do kruhu a když nás vozkové spatřili, pustili nás dovnitř. Zatímco jsme si s nimi povídali, Vedelea se vydala na tajnou obhlídku vozů. Teda – to je přeci moje práce! Tak a teď jsem se urazila a nebudu se o to zajímat. Truc.
            Kočovníci nám zatím vysvětlili, že se tak brání trollům, co chodí z lesa a ubližují jim. Zajímavé. Kromě trhovnické chamradi a vůdce kupců s nimi cestovali ještě čtyři ozbrojenci. A kentaura prý nikdo nikde neviděli. A ti lesní trollové jsou nějak rozdivočelí a chodí ze západu.

Hrun: „Pojďme udělat past!“
Vedelea: „Pojďme na východ!“

            Hrun navrhnul udělat past – provaz mezi stromy. Ale nakonec jsme ten nápad zavrhli. Konečný plán byl ustanoven tak, že trollům necháme na cestě jídlo a pak rychle ujedeme společně do města.
            Hromádka byla spěšně vytvořena a my jsme rychle vyrazili ku městu. Rozmístili jsme se podél karavany a také před a za ni. Šest vozů se utěšeně šinulo po cestě, zaslechli jsme vlky, ale žádného jsme nespatřili. A pak se nám Vedelea ztratila z dohledu. A v tu chvíli věci dostaly rychlý spád.
A musím přiznat, že Hrun, Orm i já jsme byli zmatení až do samého konce, protože Tuilin s Vedeleou si vymyslely pěkně napínavou hru.
            Tuilin zvolala: „Trollové, všichni na pomoc, jsou jenom dva, do útoku!“ a vyrazila do lesa. Vypadalo to jako léčka, ale ze solidarity jsme s Ormem vyrazili za ní a ozbrojenci jakbysmet.
            Vedelea totiž zjistila, že v jednom voze je vězněná Aralien a zdržela kouzlem Hruna, aby mu to vysvětlila. Situace se měnila každým okamžikem, zaslechli jsme zvuk kopyt a přicválalo nám do hlubokého lesa vstříc na padesát kentaurů (včetně Aralose). Tuilin rychle začala vysvětlovat situaci, že ví o Aralien a ozbrojenci museli odhodit zbraně. Jeden odmítl, ale sestřelili jsme jej z koně a kentauři jej dobili.
            Mezitím Vedelea očarovala sebe i Aralien kouzlem neviditelnosti a vydaly se zpět do lesa k Vedeleinu poníkovi. Hrun se trochu vzpamatoval, pochopil, která strana je která (a má za to můj plný obdiv) a šel optat vozků na ty jejich najaté žoldáky, odkud je skupina najala, jak dobře je znají a prozradil, že ti lotrové unesli kentauřici. Vozkové byli krajně udiveni a šli se podívat do onoho vozu, jak že ten kentaur vypadá, ale tou dobou už ty dvě byly pryč a na místě zůstal jen Absinth. Vozkové naštěstí byli zkušení a začali si mumlat pod vousy, že v tom voze skutečně před chvílí muselo být kromě skřeta i něco jiného.

Trhovec: „Fuj, co to je?“
Hrun: „Nezabíjej to, dostaneš bradavici.“

            Hrun se jal vysvětlovat situaci, aby zmateným vozkům vše objasnil, ale dost to pomotal, takže si o něm dočista popletená skupinka kupců pomyslela, že je posedlý. Rozhodli se ho svázat a vymítat z něj duchy, a tak Hrun uprchnul.
            Mezitím jsme se my, kentauři i trhovci setkali a Tuilin vysvětlila, že záchranná akce pokračuje úspěšně a kentauři si šli prohlédnout vůz. Ti to naštěstí pochopili a tak jsme se s několika hlavními kentaury (a hlavně s Aralosovýma Aralieniným otcem) vypravili za Vedeleou. Mezitím k Vedelee doběhl i Hruna tak jsme se tam konečně všichni setkali. Kentauři měli radost a plánovali pobití provinilců a my jsme se vrátili ke karavaně, abychom ochránili před kentauřím hněvem kupce.

Hrun: „Kolik stojí jeden kentaur? Máme jich padesát.“


            Povedlo se je přesvědčit. A dostali jsme píšťalku, kterou je někdy někde můžeme přivolat.
Rozloučili jsme se, rychle se zase vydali na cestu a pak jsme, již bez problémů a dalších zdržení, dorazili do města. Bylo dost pozdě v noci, vzbudili jsme starostu, ale ten se naštěstí radoval tak, že jsme dostali i peníze i pohoštění zadarmo. Hrun se opil a Vedelea přecpala. Na dva dny jsme se tam zdrželi a odložili útrapy na jindy. Hurááá.

 

Díl dvacátý třetí

O Císařovi, o zamrzlém potoku a o nemluvném Ormovi

 

            V Boriru jsme zůstali ještě několik dnů - byla zima a putovat ve sněhu se nám příliš nechtělo, a navíc bylo stále za co pít a hodovat v krčmě.
            Během té doby se k nám připojil pohublý Bearach a trpaslík Luntar. Byli z Bratrstva a vysvětlili nám, co se v Torannu odehrálo. Byli ovšem pro další cestu příliš unavení a rozhodli se později vrátit zpět do Torannu. Po asi dvou aldenech strávených v Boriru jsme vyrazili znovu na cestu.
            Došli jsme až do Niedaru, dalšího trpasličího městečka. Před zimou jsme se ukryli do krčmy U dobrého By-(d)-la, místa tam bylo málo, ale vešli jsme se. Zamávali na nás dva staříci a tak jsme se usadili u nich. Objednali jsme si pečeni a nápoje (3 + 2 stříbrňáky, to je cena, to se mi to tu líbí!). Zaslechli jsme od vedlejšího stolu, že místnímu baronovi umřela dcera na neznámou nemoc a všichni se dohadují co za to mohlo. Další vyprávěli o výbuchu domu v královském městě, bydlel tam alchymista. Na zdi visel omšelý pergamen o tom, že správce baronství Arm vydá odměnu 100 zlatých za vydání lupiče a vraha Císaře (strážmistr Šavlata). Též jsme se tu ubytovali, postele byly oproti pryčnám měkoučké, juch! A za nocleh chtěli od každého také po dvou stříbrňácích.

            Dědouškové se s námi dali do řeči, divili se Absinthovi a doporučovali nám místní pálenku. Vedelea začarovala a jednomu dědovi vyletěl korbel z ruky, jako by byl namydlený. Děda se dost vztekal, my se docela dobře bavili. Potom dokonce spadl ze židle…
            Císař byl místní zbojník, dědové vyprávěli a Vedelea jim skákala do řeči. Prý byl v Rudu a do teďka se po něm pátrá. Hm. Pak se vrátili k tomu spadnutému domu a vyprávěli o někom, kdo dokázal udělat ohnivou kouli… Vedelea pořád krafala a tak jsem ji lehce přiškrtila. Vedelea se mi ale záhy vysmekla, potvora jedna kluzká!

            A Císaře prý zahlédli ve vesnici, byl v převleku. Prý byl hrozně nebezpečný.

            Pak jsme hráli kostky, ale Kamil a Tomáš vyhráli. Docela mnohokrát, zejména Hruna obrali
o tři stříbrňáky. Ohledně Císaře budou prý vědět na strážnici. Kamilův synovec tam pracuje. Ten leták tam totiž visí už dva měsíce.
            Vyspali jsme se a vyrazili jsme na strážnici. Celá budova byla ze dřeva a u malého ohýnku hlídali dva prokřehlí strážní. Hlas nás pustil dále, uvnitř bylo útulno a strážmistr si zrovna čistil dýmku. Vypadal překvapeně, že tam je někdo z civilistů, ale dal se s námi do řeči ohledně Císaře. Prý ho chtějí živého. Ve vesnici Pršléky ho viděl obchodník, prý ho Císař přepadl. Osada byla od nás na jihozápad, jen kus cesty, tak jsme se to rozhodli prubnout. A Císaři prý chybí palec na pravé noze. Tuilin navrhla běhat po vsi a šlapat lidem na nohy, že tak ho najdem, ale ten nápad se nám moc nezdál.
            Vyrazili jsme tedy na jihozápad, i když se nám moc nechtělo. V dáli se rýsovaly kopce, bylo ticho a chladno. Pak jsme u kraje cesty uviděli odpočívajícího staříka. Šel zrovna z Pršléků a poradil nám tam zkratku, Troviho průsmyk, mezi Malým a Velkým vlkem (kopce).
            Poprosili jsme ho, aby se zul a on tak udělal, ale za hlt pálenky. O cestě nám pak pověděl, že tam žijí divní lidé, co poslouchají otce Filipa. (Co je fajn, ale nemá rád cizince.) Pak jsme si ještě chvilku povídali o náboženství (Athel versus Ingerim)

Tuilin: „Co takhle jim říct, že přinášíme moderní obuv a kdo chce jít s dobou, musí je mít.“
Rillian: „A jak? Vedelea umí blbě vyšívat, Hrun umí stahovat z kůže a to je všechno. Jak to chceš vyrábět?“
Vedelea: „Ježišmarjá, tak kristusky spíchnem, ne?“

            Pak jsme se tedy vypravili dál průsmykem., míjeli jsme Žlutý potok a poté jsme si všimli, že les řídne. Slunce zapadalo a vesnice byla před námi. Pak jsme museli zapálit louč a pokračovali jsme k říčce a mostku přes ni. V tom si Tuilin něčeho všimla a vrátila se vyděšená.

Tuilin: „Humus, děti, humus.“

            V ledu byla zamrzlá konvička a pod ledem dětská ručička. Utonulé dítko, zdálo se. No fuj tajksl, nic moc chutného takhle navečer. Hrun to vzal do ledu krumpáčem a pokoušel se trefit. Kupodivu se to povedlo. Holčička byla pak snadno vytáhnutelná. Měla vykloubené rameno, pár oděrek a modré oči. A byla úplně mrtvá. Hledali jsme stopy toho, co neštěstí předcházelo, Vedelea se pustila do vyšetřování. Smrt zavinilo utonutí, ležela tam jen pár dní. Bylo jí deset nebo míň. Hrun ji vnesl až do vsi.

            Uviděli jsme obchod, kostel, náves s kašnou, bohatý dům, možná starostův.

Hrun: „Proč je hřbitov za hostincem?“
Rillian: „Protože tu dobře vaří.“

            Všiml si nás vesničan, zjistil, že máme mrtvolu a ztropil poplach. Vyšel i starosta a felčar. Též přišel přísný šedooký otec Filip. Ve volné vlající kutně. Prý že se to musí vyšetřit. Blonďatý felčar Ondřej ji odnesl a Filip se začal čertit. „Žádný cizinec sem nikdy nepřinesl nic dobrého.“ Děvče bylo kramářky, jmenovalo se Vaneska. (Kramářka byla dva dny na cestách.) Sešli jsme se na ošetřovně (a zároveň místní škole). I felčar určil utonutí (i podle ohlodaných prstů od ryb). V kapsách našli podivné kousky kovu, kostičky s čárkami. Tuilin si kdovíproč ty kostičky chtěla nechat. Vyptali se nás, kde jsme ji našli a doporučili nám ubytovat se zatím v místním hostinci. Hostinská by mohla něco vědět. Otec Filip se jen mračil.

Rillian: „Filip je otec všech místních dětí.“

            Náhle jsme uviděli blikat z boku světélko a další, někdo se někde ukryl – a někdo ho sleduje! Vydala jsem se za nimi, Vedelea též a zneviditelnila se. Ten někdo zašel za kostel a druhý též. Ten první zašel ke staré studni a něco tam vhodil, ten druhý ho pozoroval. První je hubená ženská postava a druhý je vyšší urostlý muž. Žena odešla a muž ji pořád sledoval. Rozhodla jsem se sledovat ženu, Vedelea muže. Vtom žena zpozorovala oheň a jala se utíkat. I druhá postava se dala do běhu. Pronásledovala jsem je, ale unikli mi. Šla jsem tedy do hostince. Bylo tam prázdno, hostinský uklízel
a tak jsem souhlasila, že se jdu ubytovat.
            Mezitím Vedelea prozkoumávala studnu, zapálila si ohýnek, sledovala vypáčený zámek na poklopu a hloubku studny. Určitě uvnitř nebyla voda.
            Vypravila jsem se poslouchat hovory vesničanů a řekla jsem ostatním co se děje. Vypravili jsme se tedy pak společně ke studni. Nic jsme nenašli. Tak Vedelea seslala dolů Prďolu a vyrazili jsme do hostince.
            Hostinský Tomáš Slina, šlachovitý hbitý mužík s kučeravými hnědými vlasy a mastnými kotletami, nabídnul pití do pokoje, jelikož už se nevařilo.

Vedelea: „Ať jde spát, my se obsloužíme.“

            Pokoj byl útulný. Ráno jsme se nasnídali.
            Prďola zjistil, že dno studny je písčité, dole je široká jeskyně, odkud voda prasklinou vytekla. Hrun se ptal hostinského na loupežníka a hostinský řekl, že před měsícem tudy projížděl obchodník, ubytoval se a pak se nějak vrhnul na kováře Kamila… další den odjel. Žádné přepadení tu asi nebylo, obchodník byl dost opilý.
            Pak do hostince přišel starosta.

Hrun: „Vítej starosto, dej si vyprošťováčka.“

            Lidé se prý chtějí vrhnout kramářce do krámu, protože ji podezřívají, že nikde na cestě nebyla. Volali na Kateřinu ať otevře, všude bylo pozdvižení, muži přinášeli páčidla. „Kateřino otevři.“ Muži dveře vypáčili, pak přišel Filip a zhrozil se, že tohle se dělat nemůže. Lid je náhle zastrašen. Starosta ale prosazuje svou - musí se zjistit, co s Kramářovou je. Byli jsme požádáni, ať jdeme první. Uvnitř bylo zboží a zima. Za závěsem byla místnost, v krbu vyhaslý oheň a v křesle stulená vzlykající Kramářka. Všude se válelo dětské oblečení a hračky. Nikdo jiný tam nebyl, muž Jindřich zemřel před léty na podivnou nemoc. Následně vešli vesničané.

Hrun: „Skřetelnice.“ (křtitelnice)

            Kramářka vzlyká, že to byla nehoda. Otec Filip rozkáže postarat se o ni. Je zcela zhroucená. Poznali jsme, že ty kostičky z kapsy byla závaží z obchodu. A také že ona byla tou ženou u studny. Lidé se pomalu vydali z obchodu, starosta nás pozval na pohřeb. Tuilin využila svého umu a přečetla jí mysl. Poznala vinu, že holčičku udeřila a ta pak spadla do vody, a že nepoctivě vydělané peníze vhodila do studny, aby vinu odčinila. Drámo.

            Zeptali jsme se starosty na mohutnou postavu a dozvěděli jsme se, že to je kovář Kamil.
A také jsme se dozvěděli, že Filip je ve vsi asi tak deset let, kovář pět. Kramářka je prchlivá, ale měla pohnutý život.
            Hrun se pak zeptal na opilého obchodníka na jeho přepadení Císařem. Prý se obchodník opil a osočil Kamila, že je mu povědomý a že mu kdysi ukradl koně. Pak se strhla menší mela, obchodníka odtáhli na kutě a druhý den odjel.
            Také jsme starostovi řekli o nočním sledování u studny a o Kamilovi. A prý se Kamilovi kramářka dlouho líbí.
            Vedelea vyslala Absintha na průzkum všech domů.
V dálce jsem si všimla tmavé postavy, na kopci za potokem. Asi mnich Filip. Dělal náboženské pohyby, pořád dokola.

Vedelea: „Mýtí kvítí.“

Tuilin: „Tak náboženské pohyby jo? Pánví?“



Díl dvacátý čtvrtý

O tom, jak jsme v Botanicusu trávili oběd a ve studni věčnost

 

            Ani nevím. Prostě jsem do té studny opatrně vlezla, pomalu jsem se spouštěla dolů a pak najednou černo a bezvědomí.
            Jen ten, kdo by byl při vědomí by pak mohl vidět ještě Tuilin, Vedeleu a pak i kováře Kamila, jak dělají to samé. A jak končí stejně jako já. Chudák Hrun. Kdybych byla při sobě, určitě bych ho litovala, že zůstal nahoře tak sám.

            Koneckonců, právě asi z toho zoufalství Hrun spustil do studny ještě slepici, aby zjistil, co to udělá… No a bez Orma nebylo nových nápadů. Byli jsme, krátce řečeno, v loji.

 

Díl dvacátý pátý

O uťatém palci, cestě k elfům a nádherném jezeře


            Hrun nechal u studny hlídat Orma a vydal se do kostela hledat Filipa, ale nemohl se ho dovolat. Já jsem se zatím začala probírat, ale co se to se mnou vlastně stalo, jsem nemohla pochopit. Přes pásku na očích jsem vnímala blikání lucerny, byla jsem pevně svázaná, v jeskyni. Něco mi kapalo na hlavu a zátylek tupě bolel. Mizera! Kdokoliv, kdo za to může.
            Odněkud zepředu jsem slyšela Filipův hlas, jak křičí nějaké bláboly o tom, že strkáme rypáky kam nemáme a že se na nás časem stejně zapomene. Mě teda nikdo nikde zapomínat nebude!
            Za zády jsem nahmatala ostrý skalnatý výstupek a začala jsem s přeřezáváním pout. Tuilin mezitím Hrunovi telepaticky poslala vzkaz o otci Filipovi a o tom, že za vše může právě on a Hrun našel ve zvonici poklop s přivázaným provazovým žebříkem. Slezl po něm a všiml si světla lucerny.'
           Tou dobou se mi povedlo přetrhnout pouta na rukou a pak šlo rozvazování snadno (s nožem z boty, pochopitelně, ostatní věci mi šlohli, mizerové. Filip je prostě mrcha.). Zaslechla jsem Hruna volat Filipovo jméno a světlo lucerny odešlo. Po osvobození jsem se vypravila opatrně směrem za světlem.
            Hrun se zatím setkal s Filipem a ten na Hruna poslal Igora, asi svého sluhu. Vida ho - má tedy dokonce i vlastní gardu.
            Dostala jsem se jak nejblíž to šlo a pak jsem po Filipovi hodila nůž. Boj zatím zuřil a Filip stihl na Hruna seslat ohnivou kouli. Hrun dostával docela zabrat, Igor byl silný protivník. Můj nůž ovšem zasáhl Filipovu plíci s naprostou jistotou.

Hrun: „Trefila jsi žábro.“

            Přesto Filip seslal další oheň, Hrun se naštval. Igor Hruna ještě zranil a pak se z něj díky Vedelee stala nepěkná mrtvola. Filip se zaměřil na Hruna s o to větší vervou, ale jedna jediná zuřivá Hrunova rána jej dokončila.
            Očistila jsem si svůj památeční nožík, pak dorazila i Tuilin osvobozená Prďolou, pak jsme si začali vyprávět co se semlelo a pak jsme našli kováře a zuli jsme ho. Měl kratší palec. Che ché!
            Ale zároveň nám bylo líto ho prásknout, neb jak říkal nikdy nikoho nezabil, jen loupil. Místo toho jsme se tedy zaměřili na nahrabaný majetek po Filipovi.
            Tuilin vymyslela plán a tak jsem Filipovi uřízla prst a Tuilin to zahojila – tak bude možné oznámit, že Císař je mrtev. Také jsme si všimli hadího tetování. A kovář nám za odměnu podkove koně, to je zase můj plán. Hurá. Kovář pak vysvětlil, že tu ve vsi lidé byli jako ovládnutí, divní, to by mohlo vysvětlit i podivné chování kramářky.
            Pak nastalo hojení Hruna a dělení pokladu – 90 zlatých. Našli jsme kromě truhličky i nábytek, ale tím to zhaslo. Mno, Hrun svůj podíl 18 zlaťáků věnoval Kramářce a Tuilin ve vsi vysvětlila naši verzi toho, co se stalo. Starosta si oddychl.             Spousta lidí byla zmatená a koukali se na nás zle.

Tuilin: „Děti, balíme!“

            Divili se, že to byl zločinec.

Hrun: „A dvojnásobný.“

            Pak se vše vysvětlilo, kovář splnil svou část dohody. Máme nové podkovy a koním jsme koupili krmení. Pak si Hrun vzpomněl, že na kopci je rituální místo a tak jsme se tam mrkli. Byl tam kruh z popele a opálené zvířecí kůstky, také útržek pergamenu, asi dopisu. Vedeleu to uráželo a tak to zapálila. Vedelea ještě prohledala faru a vzala si nenačaté víno, na oslavu a pak jsme se už konečně vypravili dál. Ve městečku jsme nesouce mrtvolu Filipa Císaře způsobili povyk, ale strážmistr, když jsme mu vysvětlili, co se stalo, to pochopil, a dal nám napít pálenky, ejchuchů!
            Vyrazili jsme na sever, hory byly čím dál nižší. Putovali jsme asi jeden alden. Po cestě jsme potkávali leckoho, ale také hraničáře Tarerana, kterému jsme kdysi pomohli v boji. To bylo setkání! Hned jsme se dali do řeči a on nás varoval, že ze severu čím dál víc útočí orkové a potulují se po kraji, což nikdy dřív nedělali. Směřoval dolů na jih do Goryonu. My mu zase na oplátku  řekli o Athel a o proroctví. A taky mě zaujalo, že ovládá meč i luk.

Hrun: „Pojď s námi na sever, dáme pár orků…“

 

            Ale nepřesvědčili jsme ho a on se vydal po svých na jih. Když tak ho snad v Thorwalu najdeme.

Hrun: „To je všechno, co nám řekl?“
Tuilin: „Pozor na norky, hlavně pozor na norky.“

            Po pláních nás čekal les. Náhle před nás přistál šíp a vynořilo se deset elfů, kteří nás obklopili, s tětivami napnutými. Pronesla jsem tajný elfí pozdrav a oni jej pochopili. Přesto ale chtěli vědět více
a pravili, že nás musí k Duhovému jezeru doprovodit. Rozhodli jsme se tedy vydat za Namrathilem.

PJ: „Namrathil, nebo také elfí král.“
Tuilin: „A sakra, to abych se učesala!“

 

Za Namrathilem prý dojdeme dříve než k Duhovému jezeru. Rozhodli se nás odzbrojit, vyšlo jich dalších deset. Odevzdali jsme zbraně a společně s elfy vyrazili.
            Les zhoustl do hvozdu, cesta byla komfortní a jídlo dobré. (A Hrun se dokrmoval z vlastních zásob).  Za několik dní jsme došli až ke stromovému městu elfů, cestičky vedou i skrz koruny.

Tuilin:“Že bych měla i závrať…?“

            Vyšli jsme podél nejbělejšího stromu, tam, kde sídlí Namrathil. Vážený elf nás zavedl dovnitř.

Rillian: „Cítím bázeň.“
Hrun: „Cítím Vedeleu.“
Vedelea: „Cítím Hruna.“

            Král si vyslechl Proroctví a pověděl nám, že nějaký střípek by se mohl nalézat i ve Věži čaroděje, ale není, koho tam vyslat. A tak jsme šli. Nakonec s námi vyslal dva ze starších, Tanarela a Velarona.

Tuilin: „Velaron – ráno chutná, večer pomáhá.“

            Také nám král řekl, že za zlem stojí a  Dergius a Malkor, což už jsme ale věděli. Vyprávěla jsem legendu o Minas Istimavě a jediné, co si z toho Tuilin odnesla, bylo to, že se tam budeme muset přezout. Hm. Že mě to ještě vůbec udivuje?
            O orcích jsme se dozvěděli, že jich tu je fakt hodně. A také jsme se dozvěděli, že musíme projít obřadem, zkouškou, abychom získali klíč.
            Obřad se konal večer. Došli jsme na palouček se zvláštním stromem, museli jsme si pod něj lehnout a rozpažit ruce. Vedelee se nechtělo, ale Hrun ji „pomohl“. Elfové začali zpívat a po čase se jedna z větví pohnula jako živá, snesla se dolů, odpadla z ní větvička a zase se vrátila zpět. Ta větvička byla podezřele pravidelně tvarovaná a byla tím klíčem.
            Pak jsme šli spát a ráno jsme vyrazili k Duhovému jezeru. Cesta zabrala několik dní. Jezero nám pak vzalo dech. Bylo… krásné.
            Voda byla mělká a my jsme došli až k vystupujícím kamenům, Tanarel zavolal na vody jako přítel elfů. Po dlouhém čekání se vynořila z dálky loď, bez posádky a zastavila se u kamenů. Nastoupili jsme a klíčem si otevřeli ovládání, větévka přirostla a loďka vyplula.

           Potom jsme vpluli dovnitř, do té obrovské věže, Tanarel nás vedl dál. Před námi se otevřela  honosná místnost se dvěma prastarými elfy a dvěma elfkami, kteří nás přivítali. Dostali jsme Istimavskou verzi Proroctví. Zmínila se o pěti vyvolených hrdinech, kamenném srdci a meči, dvakrát prokletém.
            Elfové nám řekli, že zlo přichází periodicky. A protože během poslední války bohů byla oslabena bohyně Ardea (odvaha a oheň), a lidé ji nahradili bohyní Rahjou, lidem teď chybí plamen odvahy. To je zlé zvláště teď, když Sarogovi a Naarovi přisluhovači chystají velké zlo. Proroctví vypráví o znovunavrácení bohyně, musíme tedy rozšířit zprávu o Ardee (Athel má tři dcery a Ardea je jednou z nich, Ingerim je Ardein syn, bůh ohně a řemesel). Když se podíváme na souhvězdí Koruny, místo pěti hvězd teď jasně planou jen čtyři.
 
            Ardeiným symbolem je jezdkyně na koni s ohněm planoucím mečem, nebo jen plamen. Také by nám elfové mohli pomoci se Slovy moci. Ten meč z proroctví je ukut se dvou kovů, světlého, kladného světlem bohyně a temného, prokletého zlými démony. Nositele to ovlivní na celý život, ale dá mu velikou sílu. Meč je třeba jistým způsobem oživit. Hledat bychom měli u Řádu úsvitu, stoupenců slunečního boha Alhelora. Někde v Higardii je klášter jejich řádu a tam by měla být Dračí kniha s informacemi o meči Ilagadu.
            Také nám řekli pověst o trpaslíkovi Thirovi, který zabil před cca 1000 lety draka, který se objevil i s jinými zlými draky po velkém zemětřesení. Zabil Tyraxora sekerou ze speciálního kovu, sám si ji ukul. Také pověst o Peralovi, barbarovi, který zahnal Mořský lid zpátky do moře.

Hrun: „Jó, jsme dobří, bez nás byste tu kuňkali!“
 

            A také nám pověděli pověst o Alseně, bojovnici s orky před cca 500 lety od Tyraxora. Jako lidské dítě byla přenesena k elfům a stala se mocnou lučištnicí, se skvělým lukem, kouzelným (a navíc s čepelemi), dokázal udržet ve vzduchu ne šest, ale devět šípů. Pak někam zmizela a luk také.
            Dále jsme se dozvěděli o Kamenném srdci, Srdci země, které pomůže oživení Ardei. Má obrovskou moc a mají a uctívají jej skřítci. Tento artefakt se dá využít i zneužít.
            Lurnen byl alchymista, který vymyslel, jak ukout ten meč. Více je ve Dračí knize (Řád úsvitu). Mniši řádu prý měli zvláštní psychické schopnosti. Talaren upozornil na to, že meč je třeba aktivovat.
            Pak se s námi rozloučili a my jsme se vypravili zase zpět na pevninu.

TOPlist