díl 26 - 30

Díl dvacátý šestý

O elfích dárcích a mrtvé dívce poblíž pevnosti Ilthridien

 

            Poslouchali jsme vyprávění o elfí magii a dech se nám jen tajil.
            A Slov moci je devět – to jsme taky nevěděli. Prý to skýtá moc nad živly a její účinky závisejí na tom, kdo ji používá. Je to zesilovač schopností. Je možné, že by se ty kameny mohly i vzájemně přitahovat. Namrathil či jiný mocný čaroděj by nám mohl pomoci. Alespoň s tím nalezením.
            Dergius, dávající pokyny Malkorovi, je upír žijící v poušti v Horách přeludů.
            Po návratu čarovnou lodí zpět na břeh jsme se vydali opět za Namrathilem. Po cestě jsme objevili cizí stopy, tak třicet bytostí. Tuilin zjistila, že jsou to stopy orků, což nás všechny dost vyděsilo. Loď mezitím odplula. Pokračovali jsme do stromového města s ušima nastraženýma.
            Namrathil se rozhodl náš kámen prozkoumat, o dalších Slovech moci nevěděl, ale slíbil nám nějaké dary a směr na jih. Zároveň by nám pak mohl pomoci směrovkový habrový lístek.
            Druhý den jsme dostali dárky.
            Dostala jsem meč Telessa, elfí čepel, Hrun meč Silming (to je dokonce legendární meč), Vedelea dostala čarovný meditovací náramek, Orm mitrilovou kroužkovou košili. A Tuilin dostala Luk ducha jasanu, unikát.
            (A Vedelea má díky čelence ultrazrak a Tuilin infrasluch. To je potřeba zmínit, aby se na to nezapomnělo. Až se zase příště bude něco dostávat, chci být první v řadě, holky už toho maj dost.)
            Rozloučili jsme se s mnoha díky a varováním před orky.
            Při průchodu Thorwalem jsme se dozvěděli o podivném požáru v Torannu, který pak uhasil déšť. Ryon! To muselo být určitě v Bratrstvu! Museli jsme vědět, co se děje. Zašli jsme tedy tam.

            V branách Torannu nás zastavili vojáci a přiměli nás zajít za vévodou. Vévodova pevnost byla na kopci a před vchodem jsme museli odevzdat zbraně. Z velké části jsme to učinili (tesáček v botě mě ale stále pěkně hřeje, hehehe) a pokračovali jsme dovnitř.
            Ve veliké honosné místnosti jsme se setkali s vévodou. Prý nás mnoho lidí hledalo. Třebas Církev světla, on sám, a pak chlápci oblečení v černém. Ale protože vévoda Garoniáni nepapá, a navíc si myslí, že jsou s těmi černými nejspíš spolčení, chtěl naše vysvětlení. Hrun se jal vysvětlovat Proroctví, ovšem kupodivu se mu to dost podařilo. Garoniáni ve městě sídlí a uctívají bezmezně Rahju. Začali jsme přemýšlet nad tím, že se rozdělíme, abychom zmátli černé pronásledovatele.
            Pak jsme se tu královsky vyspali a během noci se nic zvláštního nestalo. Pak jsme učinili lest, nahlas jsme řekli, že půjdeme na sever a vyrazili jsme dál na jih, hledat Lurnenův klíč.

Rillian: „Nemají třeba na povrchu nějaký zlatý předmět?“

            Přiblížili jsme se ke městu Thos, ovšem přes řeku chyběl most, asi jej strhla voda a tak jsme putovali pořád po pravém břehu řeky Světlé a hledali jsme cestu do Thosu.
            Norkin bylo větší město po cestě. Hned za branou nás zavalil dav a vůně a křik, kolem byla spousta podivných cizinců, ale na nás se koukali stejně zvídavě. Kolem běhala spousta dětí a Hrun je s radostí strašil. Hostinec U Okouna nás hned zaujal. Hrun chtěl sice zajít do Díry, či k Zelené ratolesti. Ale skončili jsme U Okouna (protože vládnem pevnou ženskou rukou, ha).

            Během noci dovnitř vkročili dva strážní a po chvíli zevlování přišli až k nám. Prý by pro nás měli práci. Hrun řekl, že až po jídle a tak jsme jedli skutečně dlouho. Pak jsme zamířili za starostou. V paláci, v nejkrásnější budově co jich tu je, jsme se s ním setkali. Místnost byla stroze, ale vkusně vybavená. Kromě vojáků tam seděl honosně oděný trpaslík. Drze si nás prohlížel, na klíně měl zdobenou pochvu s  mečem. Vypadal hrdě a povýšeně a taky dost lidsky. Měl dokonce zastřižený vous. Z recese jsem uzmula Vedelee čelenku a nosím ji teď na krku jako torques. Juch, instantní ostrohled!                 Měli jsme se u trpaslíka zatím posadit a tak jsme tak učinili. Čekání jsme si zkracovali rýpáním do trpaslíka, ale nechtěl se s námi bavit. Po chvíli přišel otylý chlapík s deskami a postarší muž, s elfí krví, podpíraný mnichem s Rahjiným znakem na krku. Písař se nasyceně culil, Hrun šilhal hlady. Po chvíli starý muž chraplavě promluvil, prý o nás už něco slyšel, o našich hrdinských činech, třebas o zabití vlkodlaka. Tuilin se hned chytře vyptala na cenu za naše služby. Také jsme se dozvěděli o místních sporech mezi lidmi a elfy, které se teď hodně řeší.

Hrun: „Koho máme vyhladit? Lidi nebo elfy?“

  Prý se u elfí pevnosti Ilthridien našla zabitá lidská dívka. Lidé z Dvojdubí elfy podezřívají, staré rány se otevírají. A my bychom mohli pomoci. Odměna padesát a možná i dalších padesát zlatých plus zásoby.

Hrun: „A co ten trpoš tady?“

            Byl to zástupce jedoho Goryonského knížete a Hrun zrudnul. Trpaslík vstal a nabídl nám pravici, jmenoval se Khassel a nezdál se být moc uražený. Aspoň, že tak.
            Stařec byl unavený a tak tomu správci mnich pomohl odejít. Dál se nám věnoval písař. Nabídl nám jídlo i koně, chechechechééé, je nám hej, berem všechno. Pak jsme ty koně nevzali, ale za pokus to stálo. Rádi jsme se pak vyspali U Okouna a druhý den jsme vyrazili dál.
            Ráno na nás v citadele čekal Khassel a dvojmužný doprovod. Hrun si odskočil a považoval to za tak důležité, že nám to řekl. Za Hrunem to dle jeho slov vlálo.
            Kolem poledního jsme si dali oběd a odpoledne jsme stanuli před Dvojdubím. Na louce stály vojenské stany, asi ostraha. Zašli jsme nejprve tam. Vstříc nám vychvátal mladý muž, lehce neoděný a pozval nás do svého stanu. Hohohó. Jmenoval se Sandrik.

            Dozvěděli jsme se, že tělo našli lidé v elfím háji, dívka je už pohřbená. Byla uškrcená.
            Mezitím Vedelea přišla na mou loupež a pokusila se mě kousnout, naštěstí bez úspěchu.
            Nasadila jsem si kápi, aby na mě nebyli nevraživí jen kvůli mé krvi. Vzbudili jsme údiv, zejména dětí, ale i jiných obyvatel. Sesedli jsme až u hostince U Dvou dubů. Víska nebyla bohatá a asi hodně mladá. Spousta domů patřila přistěhovalcům. Zašli jsme do hostince, hostinský byl maličký a měl legrační čepičku. Klaněl se a jmenoval se Derek Fran. Byl velmi úslužný. Objednali jsme si polévku a mezitím se o ni přihlásil i Polder a jeho hladová ševcovská skupinka, že prý už na ni notnou chvíli čekají. Nechali jsme hostinského, aby je obsloužil jako první, což je hodně potěšilo, Vedelea zatím hoblovala hrubě tesaný stůl. Hrun též kudlou cosi vyrýval. Chudák Derek, tak skvělí hosté…
            Trpaslík si sedl k jinému stolu, my si objednali piva a vína. Hostinský mezitím krafal a krafal a vyjádřil i strach o to, že elfové vyběhnou z lesů a všechny tu pozabíjejí. Prý jsou děsně záhadní. Cheche. Hrun mínil, že za to může třebas nějaký ork, ale ty tu prý dlouho neviděli.

            Vražda se stala před několika dny. Najednou přiběhl její otec, vprostřed noci , že se holka ztratila. Spustili pátrání a švec ji pak v lese našel. Hostinský se choval podivně odtažitě k Vedelee, čert věděl proč. Tulin se na mě divně podívala a mě v tu chvíli přepadly hrozné výčitky svědomí a musela jsem náhrdelník vrátit. Jen počkej Tuilin, tos mě naštvala.
            Hmm, o dívce jsme se pak dozvěděli, že to byla taková cácorka pobíhavá, kamarádky by o ní asi věděli víc. Nebo otec Pavel Drval, místní drvoštěp. Přespali jsme tam, trpaslík v táboře. Hrun se ještě vyptával ševce na dívku a zjistil, že chodila hlavně bosa. A že dívka byla uškrcena ne provazem, ale asi rukama.
            Ráno jsme vyrazili za otcem. Trefili jsme snadno, vypadal dost divoce a rozedraně. Asi ho to hodně vzalo. Prý měla elfy docela ráda. A měla kamarádku Stivu Drahovzalovou. Bylo jí šestnáct. Chudince.
            Vyhledali jsme tedy kamarádku. Byla chudě, ale čistě oblečená, prý si Dea všímala jenom lesa a ne Stivušky a panenek..

Hrun: „Hele Stivuško… ale já se jí radši neptám…“

            Hrun navedl Vedeleu, ať se opatrně zeptá, co Dea dělala v tom lese, ale Vedelea to vzala dost necitelně, až bylo té malé do breku.

Hrun: „Hobite, ty seš blbá!“

            Pak jsme zjistili, že Dea se ráda koukala na elfy a že v lese znala pěkná místa. Vedelea se vyptávala necitlivě dál a tak do toho vtrhla Tuilin a nechala si ukázat v lese místo, kde Deu našli. Já jsem ale zjistila, že Stivuška zná z povídání divného poustevníka Michala, který je prý zlý.
            Připojil se k nám starosta a Khassel a dozvěděli jsme se ještě, že lidští výtržníci vtrhli do hvozdu a chtěli ho zničit, strhla se menší mela s elfy z pevnosti, kteří to tak trochu očekávali, skončilo to lehčími zraněními na obou stranách a teď je tu taková vzájemná nevraživost.
            O Michalovi jsme se dozvěděli, že je to takový místní blázen, z kopců pod pevností. Vedelea za ním poslala Absintha.

 

            My jsme se vydali k elfí pevnosti. Náš průvodce nás ale vedl jinačí, než přímou cestou, k místu nálezu. Dost bloudili, než to místo našli, ale pak si byli jisti. Začali jsme hledat stopy. Bylo jich ovšem spousta.
            Absinth zjistil, že poustevník sídlí v nedaleké jeskyni a tak jsme se vypravili tam. Také jsme ucítili pach ohně, který vycházel z jeskyně. Jeskyně byla nízká, stěží projitelná. Z dáli svítilo světlo. Hrun zavolal na Michala. Ten varovně vykřikl. Byl divoký, šílený a zničený. S klacíky ve vlasech a celým tělem poškrábaným. Vedelea mu hodila kus masa a on ho zhltnul. Vedelea se pak dala do konverzace a z Michala vylezlo, že prý nějakou holku viděl. Živou. A ještě s nějakým klukem. Mladým. A se špičatýma ušima. Prý to duchové viděli taky a tak zapálil oheň. Podivín, ale asi udělal něco chytrého. Zajímavé. Prý ten kluk byl z pevnosti a prý duchové vidět. Ptala jsem se, jestli ji zabili duchové a on začal vzlykat, neb se dozvěděl, že je mrtvá teprve teď. Sebrala jsem Vedelee čelenku a nasadila si ji, uviděla jsem malé myšky, ale duchy ne. Čelenku jsem zase vrátila – pro jistotu. Pak jsem mu dala z lítosti kamínek od praku a řekla, že je pro štěstí proti duchům (zlým). Vzal si ho a pozoroval ho. Dlouho. Pořád.
            Došli jsme k pevnosti. Byla podivná, štíhlá, viditelně nelidská, elfí. Pevná a krásná. Pak se brána opatrně otevřela a vyběhli z ní elfí gardisté. Středem prošla krásná elfka s vyřezávanou holí a v doprovodu nezvykle statného elfa s nakrátko střiženými vlasy a velikou jizvu na krku. To zranění muselo bolet. Ta elfka byla Tarhein, paní Ilthridienu. Hrun představil naši družinu a důvod vyšetření smrti dívky a zabránění svárů. Taky se zmínil o Michalovi a o nějakém elfovi jako doprovodu mrtvé. Představil se i Khassel. 
            Pak jsme se dozvěděli, že vraždu už ona vyšetřovala a že s dívkou se nikdo nestýkal. Zabránila nám taky vstupu kohokoliv dovnitř do pevnosti.

Hrun: „Vyhlásíme po kraji, že máme zpovědnici a oni se nám sami přiznají.“

            Poté si to ale elfka rozmyslela a dál nás pustila. Uvnitř jsme našli zoufalého mladého Luthiana, elegantně oděného. Elfka mu oznámila, že jdeme vyšetřovat smrt jeho snoubenky. Ahá! A ten mladík je synem elfí paní. Naposledy se prý viděli den předtím, než ji zabili. Daroval ji náhrdelník z korálků, stejný, jako měl on sám. Doprovodil ji ten večer do vesnice a těšil se na další večer, ale na druhý den hlídky přinesly tu hroznou zprávu. Prý se scházeli pod horami, ale i leckde jinde.

Rillian: „Celé hodiny se bavili tím, že se hledali.“

            Myslel, že za to ani nemůžou lidé, že je to skutek příliš strašný. Nevěděl, kdo by za tím mohl stát.

 

 

Díl dvacátý sedmý

O tom, jak záludná může být taková šedá eminence

 

            Vyjeli jsme z pevnosti a vtom na nás někdo začal střílet z luku. Khasel spadnul zasažený a zraněný z koně, ostatní se začali krýt, jak to jen šlo. Hrun zavolal, ať toho nechají, což bylo sice k věci, ale dost na houby. Další šíp se zabodnul kousek před nás a pak zadrnčela tětiva po třetí.

Hrun: „Já mám velký štít.“
Tuilin: „A malý mozek.“

            Šíp zasáhnul Vedeleu, Hrun pak další šíp odrazil štítem. Další šípy jen pršely a zásah obdržel snad každý z nás. Útočníci byli tři, elfové. Pokoušeli jsme se na ně volat, abychom se dohodli v poklidu, ale nebylo to k ničemu. Dva se poté dali na útěk a třetí vytáhl tesák. Začali jsme se pronásledovat. Ten třetí s tesákem mi ale unikl. Hrun jednoho doběhl a Tuilin jej zezadu bacila po hlavě. Byl ovšem dost vitální, až moje šipka z kuše do nohy ho srazila. A pak jsem na něj hupsnula.
            A pak na nás hupsnul Hrun. No, uf.
            Ušák byl v bezvědomí, Hrun ho svázal a polil vodou z měchu. Elf pak začal nadávat jak veverka. Prý jsme zrádci a Hrun je kat elfů, známý Zilka. Bylo to dost zmatené. Zilk byl nějaký Goryonský dobrodruh a Hrun odpovídal popisu jeho společníka.
            Hrun udělal vstřícný krok a aby dokázal svou kladnou povahu, elfa rozvázal. Ten pravil, že ho Hrun chce zabít na útěku a že je to parchant. Tak jsem elfovi jednu ubalila a on se trochu uklidnil.

            Poté k nám doběhl trpaslík. Začal nadávat elfovi a atmosféra byla dosti dusná. Pak Hrun osvětlil, že jde o nedorozumění a že za vše může Zilk a trpaslík doznal, že někoho takového jména zná. Pak jsme si začali vzájemně vysvětlovat, jaká je situace a nálada se zlepšila. Ještě že tak.
A navíc ten elf byl pohledný, což jsme sledovaly s velikým uspokojením. A zjistili jsme, že elf se jmenuje Sid (Sidhail).

Rillian: „Sig heil?“

            Tuilin ho uzdravila, aby byl vděčný, ukonejšili jsme uraženého Khasela a vydali jsme se zase zpět do vesnice. Přišli jsme se soumrakem.

Tuilin: „A my už jsme tam spali?“
PJ: „Jo.“
Tuilin: „A s kým?“

            V hospodě navíc byla vyhublá postava s mastnými vlasy, pak švec a dvojice otec a syn (byli z nich cítit koně).

Vedelea: „Vypadají jako otec a syn, ale jsou to otec a dcera.“

Tuilin: „Navrhuji nezačínat rozhovor tím – Tak co, taky tak nemáte rádi elfy?“

            Hrun se optal na koně a přisednul si, my jsme si zase přisedli k mastnému a k ševci. Švec se optal na průběh vyšetřování. Tuilin vyprávěla o nešťastných elfech, mastný vypadal apaticky. Tuilin se pak optala toho mastnovlasatého a zjistilo se, že to je místní hrobník Satrba. Dozvěděli jsme se, že měla mrtvá rozbitou pusu a že se asi předtím strhla nějaká rvačka.
            V tu chvíli se na návsi začaly ozývat rozrušené hlasy a někdo zavolal, že přijeli elfové. Skutečně, přijela elfí paní se svou družinou a omlouvala se za své předchozí chování a za chování těch tří. Takzvaný Zilk od přírody nesnáší elfy a schválně jim občas ubližuje, tady ho zatím nikdo neviděl.
            I jeho pobočník je nechvalně známý a dle popisu došlo ke zmatkům. Teď je důležité řešit vraždu. Hrun zároveň poprosil o informaci, kdo šíří ty povídačky a pověděl také, že nás pronásledují Sarogovi přisluhovači. Vedelea mě během povídání léčila, což se šiklo a já byla moc ráda. Pak elfové odjeli. Khasel ovšem mínil, že elfové mlží a že to jen dokazuje, že kryjí vraha. Někteří vesničané souhlasili, zejména dva mladíci.

(Tuilin: „Hruna pošleme do hospody a budeme to s nimi nějak… Já si to musím někde užít…. Dnešní noc bude chladná.“)

            Tuilin dost nahlas prohlásila, že vyrazí do hospody a mladíci se k nám připojili. Začalo to vypadat slibně. Kluci Deu znali, ale moc se jim nelíbila. Taky moc nechodili do lesa, že tam byla nuda. Taky vyprávěli o mele, co se udála mezi vesničany. A elfy vinili z vraždy. Ti dva byli pomocníci dřevorubce. Řeč se bohužel stáčela pořád k oblečení.

PJ: „Hoď si na past.“
Tuilin: „…Sakra, zase si nevrznu.“

            Ale asi jsme se jim líbili. Zvlášť Vedelea a já. Kluci se jmenovali Josip a Besip (Bezzip). A taky je ve vsi ještě Jarmil a Blaš – a o Blašovi Hrun zjistil, že byl zamilovaný do Dei. Tuilin nám to sdělila v rychlosti venku na hnojišti. Návrh byl takový, že si necháme přivést Blaše, aby to bylo tři na tři. Hrun nás zatím po očku sledoval. Blaš byl plný pupínků a bylo mu asi dvacet. Tuilin se mu pokusila podívat do mysli a uhranula ho. Poté nabyla jistoty, že je mladík bez viny. Hmm, tak zase nic. Pak zkusila to samé s Josipem, ale opět, bez viny.
            Druhý den jsme zašli za starostou (ten to vidí na elfy). A pověděl nám, že potyčky se bohužel účastnil i jeho syn Jarmil.

Tuilin: „U elfů jsme zatím moc nečmuchali, mohla by ses tam infiltrovat.“
Vedelea: „Mohla by ses tam infikovat.“

            Zase jsme se moc nedozvěděli a nevěděli jsme co dál. Otce dřevorubce jsme našli v jeho chaloupce, Hrun zabušil opatrně na dveře a dostali jsme se dovnitř. Dřevorubec byl schlíplý. Hrun si v rohu všiml dřevěných korálků - těch, které měla mít Dea na náhrdelníku. Tuilin odhalila Drvalovu vinu. Ten však obvinil elfy a pak mlel něco o pošpinění krve a o tom, že by na ni vesničané plivali.
            Najednou k němu přišel Khasel a zčista jasna jej zezadu podřezal, ve jménu knížete a přikázal nám nehýbat se. Khasel byl tajný agent a vysvětlil nám, že jeho jednání bylo součástí politického plánu. Kníže totiž pase po odbojných druidech, kteří kvůli postupování lesů civilizaci brojí proti království. A protože elfové a druidi jsou jedna ruka, měl za úkol najít důkaz, že Deu zabili elfové. (takže nakonec starý známý teritoriální boj). Doporučil nám, abychom o proříznutém hrdle mlčeli (pod hrozbou oprátky).

            Rozhodli jsme se ale jít s pravdou ven a Hrun řekl, že na něj řekneme tu vraždu. On začaroval cosi nekalého a zmizel. Zabouchly se dveře i okenice a začala hořet střecha. Taky očaroval nábytek, který se najednou začal pohybovat po místnosti a podrážel nám nohy. Všude to páchlo magií. Snažili jsme se dostat ke dveřím a začal nás dusit dým. Motali jsme se slepě po místnosti, pak jsem našla dveře, ale byly zamčené.
            Použila jsem svůj lupičský klíč, ale bylo to zamčené fest. Vedelea mezitím velice rychle upadala, pokusila se vyléčit lektvarem, ale napila se krysího jedu. Naštěstí jej zase vyprskla zpátky. Hrun pak nadvakrát vyrazil dveře a my se mohli nadechnout. Tuilin vytáhla z kouře Vedeleu.
            Venku panoval zmatek, hašení sousedních stavení. Všimli jsme si opodál ležícího a vzpamatovávajícího se trpaslíka. Rozruch zaslechli vojáci v nedalekém táboře a přijeli. Khasel přivolal velitele stráží Sandrika a začal nás obviňovat. My jsme se hájili tím, že nás Khasel chtěl upálit, abychom mlčeli. Nějaký vesničan přidal, že dům skutečně začal hořet zvenčí, ale naše vyjednávání nezabralo a Sandrik se nás rozhodl zajmout. Při rozkazu odhodit zbraně na mě Vedelea seslala teleportační kouzlo a já jsem mohla utéct. Ostatní byli svázáni a měli být převezeni do knížecího města na popravu.
            Doběhla jsem do elfí pevnosti s prosbou o pomoc. Paní mě vyslyšela a vytvořila přepadovou jednotku, jejíž součástí jsem se po uzdravení stala. Zároveň Tarhein vydala pokyny k vystěhování z pevnosti, protože jí bylo jasné, že situace se může pro zdejší elfy vyvíjet jen hůře.

            Naše skupinka šla pěšky, abychom byli nenápadní. Taranis, náš vůdce nás bez problémů dostal do tábora vojáků, kde jsme tiše zlikvidovali strážné.

Vedelea: „ Máme pouta, ale Taranis nás přeřeže.“
PJ: „Taranis vás přeřízne.“

 

            Taranis pravil, že nechce být nic dlužen a tak jsme úspěšně osvobodili přátele. Našli jsme naše zabavené zbraně a vypravili jsme se k druidům.

 

Díl dvacátý osmý

O velkých kuřatech, vražedných vousáčích a o zpívající jeskyni

            Zastavili jsme se ke spánku a začali jsme si uvědomovat, jaká je zima. Elfové nás opustili a my jsme přemýšleli, zda nemáme ještě vydržet a pokračovat, abychom přes noc nenastydli. Hrun se ovšem zastavil a dal se do jídla. Připojili jsme se tedy k němu a pro zahřátí jsme si dali nějaké víno. (Jasně, byli bychom si ho dali i kdyby nehřálo, známe Hruna a Veu.)
            Ráno před námi odhalilo údolí táhnoucí se mezi vysoko čnícími skalami, vydali jsme se dál a nebylo jiné cesty, než průchod soutěskou. Po chvíli jsme zaslechli podivný skřek a jen kousek od nás popadalo několik kamenů. Hrun zpozoroval stíny klouzající u vrcholků a po dalších padesáti sázích cesty se kameny začaly již jednoznačně valit i na nás. Tuilin si uvědomila, že to nejsou ptáci, ale krapové - létající ještěři, a že o nich něco ví a to to, že až nás kameny rozdrtí, tak nás rozklovou. Takto poučení a plni nových zkušeností jsme se všichni dali na útěk a já a Vea jsme jen tak mimochodem dostaly pěknou šlupku šutrem do hlavy. Hrun pak Vee půjčil krovku (skoro bez odmlouvání, ale přesto – udělal si k té věci opravdu vřelý majetnický vztah) a já jsem Veu vzala na ramena a tak jsme se pod krovku schovaly obě.
            Ve čtvrtině cesty se stěny ještě více přiblížily a cesta se zúžila tak, že by i bez kamenů a krapů jednomu nebylo zrovna příjemně. Někdy tou dobou jsme přišli o koně.
            Tuilin se pokusila jednoho ptáka sestřelit, ale jen přišla o šíp. Cesta pokračovala pomalu a krušně. Kameny stále padaly, skřeky začaly být ještě nepříjemnější, nakonec, když cesta začala stoupat, ze na náskrapové začali snášet. Schylovalo se k boji. Krapové měli velikost asi jako větší orlové a bylo jich šest.
            Vedelea seslala blesky a povedlo se jí zranit hned dva z nich. Tuilin se také povedlo jednoho zranit a další schytal zásah mou šipkou. Boj byl obtížný, protože ta kuřátka byla velice mrštná. Píp, píp. Hrun jednoho doslova rozdrtil.

Tuilin (běhající kolem a prohledávající roští): „Nezničte ty šípy!“

            Boj se vlekl, protože i zranění krapové nebezpeční.

Tuilin: „Zranila jsem ho?“
PJ: „Ne.“
Tuilin: „To není fér! Přeci…“
PJ (lépe se podívá na kostky): „Aha – tak jsi ho zabila.“

            Po boji se Vedelea rozhodla upéct si trochu ptačiny a Hrun těm zdechlým nebožáčkům začal sekat pařátky, že si z nich udělá náhrdelník. Hm. Tak se mi zdá, že i Orm se diví, jací barbaři vlastně jsme.
            Ale vlastně spíš… KDE JE ORM? Nemohli jsme zjistit, co se stalo, v dohledu nebyl a nepřišel ani tehdy, když ho Hrun zavolal.
            Pak se terén zvedl a objevil se les. Orientace byla složitá, protože les na náhorní plošině byl hluboký. Tím myslím opravdu hluboký. Hluboký a nepříjemný. Před další cestou jsme si odpočinuli, ovšem z lesa jsme neměli dobrý pocit. Tuilin nás jím pak nějakou chvíli vedla a jen zázrakem
a zkušenou hraničářkou v čele jsme dokázali jakž takž udržet směr. Ušli jsme po hodině asi jen necelou míli, také proto, že nás pořád zdržoval terén a křoví. Po dalších čtyřech mílích byla trasa ještě obtížnější a zdálo se nám, jako by se některé stromy hýbaly i bez závanu větru. A jako by nás šlehaly větvičky do obličejů úplně naschvál. Po mně najednou chňaply dvě šlahounovité větve a začaly si mě přitahovat blíž ke středu keře. No, mně se to hned zdálo nějaké podivné.
            Začalo mi ubývat sil. Snažila jsem se myšlenkami sdělit té rostlině, že nepřicházím se zlými úmysly (že se nebudu bránit), ale nepomohlo to.
            Volala jsem o pomoc a Hrun se pokusil keř zapálit. Takový já mám kamarády, jedna radost! Snažila jsem se uvolnit, ale nešlo to a navíc mě začal docela dost  pálit ten Hrunův oheň.

Hrun: „Škoda, že nám elfové nedali křovinořez!“

            Rostlina si mě začala přitahovat k čemusi, co vypadalo jako ústa. Navíc další větve chňaply po Hrunovi a ten se také dostal do pevného sevření. Tuilin se pustila do rostlinné tlamy mečem, povedlo se jí rostlinu sice zranit, ale vyvolalo to další chytací šlahouny. Pak Tuilin vyčarovala spánek – což vedlo k tomu, že jsem usnula. Chrrrrrr…

            Dívky zkoušely dál ubližovat rostlině ohněm, některé větve uhořely, ale pořád jich rostlina měla dost. Na Vedeleu navíc zaútočil další keř, do té doby vyčkávající vzadu. Tak se dostala do sevření i ona. Začalo to nabírat nečekaný spád a kdybych nespala, určitě bych se smála.
            Tou dobou už jsem ovšem nejen spala, ale už jsem se dostala i do bezvědomí. A zranění začala nabírat na vážnosti. Pak se do mě ta věc zakousla a bolest mě probrala. JAUVA!
            Tuilin už začala propadat beznaději, když se ozval cizí hlas, něco rostlině cosi poručil a ona s tím trápením přestala. Pak ten někdo vyšel mezi nás – byl to vousatý muž, zpocený námahou, jak překonával rostlinnou vůli. Měl vysokou postavu a děsivě vyhlížející sukovici. Myslím, že na Hruna udělala dojem.
            Vysvětlil nám, že o nás slyšel od stromů a rozhodl se nám prozatím pomoci. Povídali jsme si o našem poslání a on nám vysvětlil, že druidi (to jako jeho parta) jsou pro neutralitu, ale někteří se zvrhli a změnili rostliny tak, aby byly agresivní a zlé. Navíc každý hvozd se dá „vzbudit“ a druidi mají plné ruce práce s uspáváním. Odvedl nás na shromáždění svých druhů, cesta byla dlouhá, zabrala mnoho hodin, ale museli jsme to vydržet.
            Dozvěděli jsme se, že konflikt druidů s královstvím je smyšlený a ti zlí že si říkají Ochránci trnů

Hrun: „Ochránci drnů“

a snaží se udržet každého mimo les. Rostliny vyšlechťují dryáky, někdy jsou dokonce svými trhlými větevnatými mazlíčky sami pohlceni.
            Když jsme dorazili k majestátnému sněmu druidů, usnuli jsme. Takoví už prostě jsme.

  Ráno nás čekaly dřevěné misky se zvláštní, léčivou tekutinou. Pak předstoupil jejich stařešina a sdělil nám, že nás čeká neveselý úkol – totální vyvraždění těch, co mění rostliny. Prý jich je kolem třiceti. Druidové nás budou podporovat, možná bychom mohli využít nějaké léčky. To je návrh! Budem běhat po lese a kuchat vousaté staříky. Jsem jediná, komu to přijde když už ne nefér, tak aspoň trochu ekl?

Tuilin: „A nemáte nějakou bojovou druidskou jednotku?“

            Druid-hlavoun si to ale nerozmyslel a ustanovil někoho, že nás doprovodí k Jeskyni skryté hudby. Vysvětlil nám k té misi, že kdysi dříve země zněla písní, která je teď také změněná a nelibá. Pokud hudbu změníme v tu správnou (kterou zjistíme na jednom palouku), situace se zlepší a zlí druidi budou oslabení.
            Sídlo „těch v kápi“ (zlí) se nacházelo několik mil odsud, blíž byla Bílá skála, kde se dala naposlouchat a naučit ta správná hudba.
            Poblíž se po setmění ovšem podle legendy objevoval magický stříbrokůň, před kterým jsme se měli dávat bacha, protože ten, kdo ho viděl, nedokázal popsat, co se s ním v přítomnosti onoho tvora vlastně událo. (Hmm, tak proč si máme dávat bacha?)
            Tuilin ještě poprosila druida o dubový lístek, aby mohla v nouzi druidy přivolat a druid lístek pro Tuilin vyčaroval. (A jestli ještě do téhle věty dokážu napsat další slovo druid, tak se bacím větví, Rillian, Rillian, kdo tě učil slohu?)
            Nedalo se nic jiného dělat, čekal nás úkol.

Hrun: „Naučit jeskyni zpívat – to ještě jde. Ale povraždit 30 maniaků v křoví…“

            Vyrazili jsme ke skále a začali jsme meditovat. Dostali jsme se do transu a zaslechli jsme zvláštní tóny. Zněly dál a dál…
            A když jsme se probrali, byla už tma. 
            (pozn. po splnění: A dur bez prsteníčku)
            Tulin navrhla schovat se a počkat na stříbrokoně. Náhle se objevila mezi stromy bílá záře, pak se rozjasnilo, pak nám světlo explodovalo v hlavě: a spatřili jsme nádherného jednorožce. Nedokázali jsme se pohnout a něco se nám prohrabovalo v hlavách – četl nám myšlenky. Pak to přestalo a on nás oslovil : „Dobře, že jste tady, pomozte navrátit rovnováhu. Bohyně je s vámi. Slovo moci, které hledáte, dostanete od druida, až splníte úkol.“ Poradil nám také, že další slovo moci se nachází v Bílém hradu, kde sídlí čaroděj Uragrorn.

Hrun: „Další slovo moci – ÚLEVA.“

            To místo se prý nachází jihovýchodně od Černolesa. Hrun se optal, jak máme porazit druidy a on nám poradil, ať použijeme jejich vlastní zbraně.

Hrun: „Hodím na ně mrkev.“

            Dodával nám sebevědomí, ať se pustíme do splnění úkolu beze strachu. Pak odklusal a záře zmizela a protože už bylo pozdě (a taky bylo dost jasné, že další šou už se dnes večer konat nebude), jsme se rozhodli přespat na témže místě.
            Když jsme se vyspali a nabrali sil, vypravili jsme se na východ k jeskyni. Kopeček se nacházel u jezera, jeskyně v dohledu byla úzká, ale vchod měla majestátný. Uvnitř to páchlo hnilobou a tlením, snad i rozkladem mršin.

            Prďola byl vyslán zjistit, co je uvnitř a zjistil, že menší drak. Juj!
            Vedelea navrhovala vylákat ho ven a také přemýšlela o tom, jestli to není spíš jen dráče. Navrhla ulovit králíka a draka na něj nalákat, pak vběhnout dovnitř a nějak se tam zavřít a dovnitř ho nepustit. (Skupina A bude lovit zajíce, skupina B bude vyrábět pancéřové dveře, rozumím.)
            Tuilin zkusila se svými hraničářskými schopnostmi s drakem promluvit a zjistila, že má hlad a tak se i se mnou vypravila na lov. Vystopovala tři srnky a jednu z nich jsme ulovily. Pak jsme ji dotáhly k jeskyni. Tuilin ji rozkuchala, aby byla cítit krev. A pak si drak kořist odtáhl do jeskyně a bylo po srandě. Uvnitř byla tma. Veliká černá tma. Vedelea měla ovšem tu svoji čelenku infravidění a tak se tam vypravila. Vše vypadalo v pořádku a tak jsme zapálili lucernu a Vedeleu jsme následovali.

            Drak se ukázal být wyvernou (létací) a pochutnával si v kruhovém sále. Dál vedla do nitra kopce chodba a tou jsme se vydali. Cesta se dělila, ale v obou chodbách byly snopce obrovských pavučin. Vedelea tam pustila oheň a začalo to děsně smrdět. (Navrhnu jí asi někdy, ať to místo ohně zkusí mydlinkatou vodou. Možná, že to nepomůže, ale aspoň budeme bojovat voňaví…) Ozvalo se také cvakání pavoučích nožiček.

 

            Pavouků bylo devět. Byli menší, ale jejich počet byl (alespoň oproti nám) značný. Nakonec jsme je ale ubili. Ucítili jsme lehký závan větru proti nám a vydali jme se dále. Po dalším sále se cesta zúžila až do průrvy a komínu – tudy tedy cesta nevedla.
            Další cesta vedla do další místnosti, tentokrát místnosti hranaté. Při stěně byla římsa, ale zbytek sálu tvořila hluboká průrva.
            Vypravila jsem se po římse jako první a ostatní mě jistili lanem uvázaným kolem pasu. Pak jsme se jistili navzájem. Náhle se ozvalo šustění křídel a zespodu vyletěli netopýři. Lehce jsme zazmatkovali. Vedelea se pustila lana a až na poslední chvíli se stihla římsy zachytit. Podařilo se mi ji naštěstí vytáhnout. Nakonec to zvládl i Hrun. Co nás tu ještě čeká?
            Po další chodbě, v další obrovské místnosti nás čekala další jáma, tentokrát pospojovaná dvakrát přerušeným úzkým můstkem.
            Vedela dokázala přenést sebe a ještě jednu osobu na druhou stranu a Hrun nesl pět pavoučích lektvarů, takže jsme toho využili a (o dost snadněji než v minulé místnosti) jsme se dostali na druhý konec. Po Tuilinině a Hrunově přepavoučení nám zbylo lektvarů a sil dost i na případnou zpáteční cestu.
            Tuilin pak na druhé straně zaslechla podivné hluboké tóny, dost nezvučné. Pryč odtud se chodba svažovala a na jednom jejím konci jsme se museli i plazit.
            Chodba byla chladivá, zábla nás a protahovalo tam. Naštěstí jsme to zvládli. Pak Tuilin zaslechla kakofonii hlasitěji (čelenka). Chodba vyústila do obrovské oválné jeskyně. Našli jsme širokou jámu, odkud vál vítr a kousek odtud ten vítr rozechvíval krápníky. Ale velice nepříjemně, skutečně, teď už jsme to slyšeli všichni.
            Zkusila jsem zpívat tu naučenou melodii a pak se krápníky rozezněly příjemnou, uklidňující melodií. (Therion :-)
)

 

Díl dvacátý devátý

O vegetující jeskyni a probodávání spáčů


            Vyspali jsme se a plni sil jsme se vypravili na další cestu.

Hrun: „Cestou necestou, polem nepolem, jedu za tebou pavoučím lektvarem.“

            Vedelea zaválela a všechny nás dokázala přemístit přes nepříjemné propasti. Pak jsme přešli přes můstek ještě elegantněji než cestou sem, prošli jsme kolem spálených pavučin. Kolem wyverny jsme se proplížili a venku jsme byli coby dup.

            A pak jsme se vydali k těm zvrhlým druidům. Nejdřív jsme šli zpět na západ k poradním kamenům a pak jsme zamířili na jih. Uvědomili jsme si, že některé stromy a keře tu začaly vypadat nějak zvadle a splihle, tak snad je to způsobené tím naším nezapomenutelným hudebním výstupem. Před námi leželo úzké údolí a nám přesně v tu chvíli došlo, že nevíme, ba ani netušíme, jak zlikvidovat třicítku druidů. Vea vyslala Prďolu na výzvědy a my jsme vymýšleli šílené plány. Pomalu jsme pokračovali směrem do údolí a čekali jsme na zprávy. Absinth nahlásil šest chýší a asi osmnáct druidů v nich a také si všiml jakési jeskyně. Pak se za námi náhle objevil jeden ten „dobrý“ druid, s tím, že už druidy nějakou dobu sleduje a zjistil, že nedrží hlídky a asi si nás ještě nějakou dobu nevšimnou. Také by měla jejich obrana být oslabená, když jsme obnovili rovnováhu země.

            Přiblížili jsme se ke skále a Prďola prozkoumal jeskyni. Bohužel prozkoumal jen její část, ale ta zato byla neobydlená. Rozhodli jsme se spustit po laně (či sejít dolů a jít rovnou) do jeskyně. Počkali jsme na tmu a navečeřeli jsme se. Pak jsme opatrně slezli dolů podél skály a vplížili jsme se dovnitř. Pršelo a tak jsme měli dost velkou jistotu, že nás nikdo neslyšel. Uvnitř byly vzdálenější stěny opracované do hladka, asi to je v druidských schopnostech. V místnosti byla tma, ale ve světle světélkujících jeskynních hub se leskl na stropě úzké chodby Zelený hlen.

            Vedelea vymyslela, že u vchodu vytvoří kouřovou clonu a pak sliz vypálí ohněm. Pochválili jsme ji za ten nápad a pak jsme se šli schovat, aby nám to její čarování neublížilo. Sliz Hrun popálil pochodní. Pak jsme pokračovali chodbou na východ.

            Uviděli jsme kruh vytvořený ze světélkujících hub, pak tmu, pak zase kruh a tak dál… Hrun do kruhu zkusil rýpnout kopím a zdálo se, že kopí mizí v hlíně. Zkusila jsem do kruhu stoupnout a nic se nestalo. Přivázala jsem se lanem a Hrun mě jistil. Pak jsem vstoupila do kruhu… a zmizela jsem…
a objevila jsem se dál v chodbě i s lanem.

            Pak jsem vkročila do dalšího kruhu a objevila jsem se zase jinde, ve spleti kruhů. Tak jsem proskákala až k místnosti a zavolala jsem na ostatní, takže proskákali za mnou. Ocitli jsme se
u místnosti, v níž bylo několik barevných plísní – zelená, fialová a černá. Tvořily přímo celé koberce, tlusté dva couly.

            Hrun do černého chomáče píchl kopím, zvedl se oblak výtrusů a další tři kola jsem prokašlala. Pak Hrun vběhl dovnitř a dost ho to zkrušilo. Zdraví mu ubývalo všude, ale při vstupu na černou plíseň to bylo ještě snesitelné. Tak jsme se rozhodli přeskákat místnost po černých skvrnách a až na mírný Vein kašel se to obešlo bez dalších útrap.

            V další místnosti byly tři obrovské truhlíky s uschlými bylinami. Hrozně to tam smrdělo. Tuilin rostliny prohlížela a našla srolovaný papírek s jakýmisi tečkami.

Vedelea. „Já to zkusím přeložit.“

Hrun: „Já ti to přeložím klidně napětkrát.“

            Vedelea usoudila, že to jsou jen nějaké pomocné výpočty a tak jsme se vydali zase dál. Narazili jsme ovšem zával – kameny a hlínu a prorostlé kořeny ze shora. Tak jsme to zkusili probádat pro změnu na západ a brzy jsme zpozorovali světlo linoucí se jistě z nedalekého ohně. Místnost byla široká, uviděli jsme oheň, stoly, alchymistické náčiní a dva druidy zabrané do práce. Protože jsme tam vtrhli, druidi si nás všimli velice rychle. Zavolali jsme na ně, ať se vzdají, ale odmítli a jeden po nás hodil jakýsi flakonek.

            Tuilin se ráně vyhnula, flakónek se rozbil o podlahu a vzniklá loužička nepěkně syčela, ještě, že netrefil. Připravili jsme se na boj. Hrun po jednom hodil pochodeň, ale netrefil se. Jeden druid pak napřáhl ruku a něčím magickým udeřil Hruna, až ten se z toho zapotácel. Tihle hoši to mysleli vážně. Boj pokračoval. Pak jsem mentální úder schytala já a začala jsem se pořádně motat. Au, byli opravdu dobří. Naštěstí jsme i tohle dokázali zvládnout. Jednoho jsme zabili a druhého, těžce raněného jsem prohledala. Měl u sebe tabák a nějaký prášek. A taky svitek, vlastně zrovna takový, co měla Tuilin.            
        Zjišťovala jsem dál, co to znamená (no, jo, přiznávám, zjišťovala jsem to tak, že jsem se mu snažila rozdrtit ohryzek) a dozvěděli jsme se, že to je nějaký klíč. A to klíč k pořadí kořenů ve slepé místnosti. Pak jsem se ho zeptala, jak chce umřít a když řekl, že rychle, uťala jsem mu hlavu. Tak. To by bylo. A ať nikoho ani nenapadne myslet si, že jsem zlá holka, splnila jsem mu aspoň tohle přání. Hrun mezitím zničil všechny flakonky a kolem se šířil divný smrad.

            Bylo mi dost slabo a tak mi Vedelea pomohla jehlami a Hrun červeným křížem. Zjistili jsme, že z místnosti vedou ještě další dvě chodby, ovšem obě ústily do místností plných podivné flory a tak jsme se na ně vybodli a šli jsme nazpět.

            Vrátili jsme se ke kořenům u závalu a pokusili jsme se nějak vyřešit ten klíč. Našli jsme jedenáct podobně rostlých kořenů a dle teček za ně Hrun zatáhnul. Pak to zkusil ještě z druhé strany (zprava), ozval se zvuk tření kamenů o sebe a otevřel se nový vchod. Vešli jsme do místnosti se dvěma truhlami. Hledala jsem past a žádnou jsem nenašla, ale Tuilin trefila vystřelená šipka. Povedlo se mi pak past zneškodnit a našli jsme pergamenové svitky (recepty na lektvary - neúspěšné), v druhé se po zneškodnění objevilo luxusní pánské oblečení a v měšečku tři drahokamy (2x červený, 1x bílý). Vzali jsme si tedy oděv i měšec a Hrun pojal úmysl si to oblečení vyzkoušet. Kupodivu mi oblečky neohnusnil, byla ve mně  malá dušička. Zároveň jsme si s Tuilin uvědomily, že to nahému Hrunovi docela sekne. Hlavně takhle ve tmě. Už jsme na tom opravdu dost zle. A Tuilin by se tu navíc ráda vyspala (i když prý sama). Asi se půjdu projít.

            Pak jsme udělali plán konce – Hrun hlídal a my jsme se vypravily vždy do chýše, potichu jsme zabili obyvatele a šli jsme k další chýši. Jeden se probudil, ale stihly jsme ho umlčet.

Tuilin: „Dobrý večer, kuch kuch, ťup ťup ťup… dobrý večer, kuch kuch…“

            Když bylo po všem, prohledaly jsme chýše, našly jsme třináct zlatých, pár drobností… žádné flakonky. Potom jsme se vrátili k „dobrému“ druidovi a k Hrunovi (co zatím vypil pro zahřátí truňk)
a druid vytušil, že tím je to hotové. Tak jsme se vrátili zpět k poradním kamenům a dospali jsme prožité dobrodružství. Tuilin uvařila lektvary z léčivých bylinek, odpočinuli jsme si a získali od druidů Slovo moci. Druidové neznali jeho význam, protože to bylo prý psané v dračím písmu. Bylo to zkrátka zakódované. Vedelea si kámen vzala.

            Hrun se druidů ještě zeptal na Lurnenův meč a po chvíli jejich přemýšlení přišel stařešina
a dal nám kovový osmihranný amulet – Lurnenův klíč.

Hrun: „Ještě bychom se měli zeptat, jak používat ten meč.“

Tuilin: „Tak jestli je to obouručák, tak obouručně…“

 

Díl třicátý

O debatě s učencem a o broucích a jiných potvorách v podzemí


PJ: „Teď jdete…“

Tuilin: „K hradu, ťap, ťap, jsme tam.“

 

            Putovali jsme dál na východ k Bílému hradu přes město Orinan. Svátek letních duchů se měl slavit až za dva aldeny, takže jsme se ani netěšili, že si tam něco užijem.

(Hrun staví pyramidy ze slaných krekrů) Tuilin: „Miláčku, soustřeď se!“

            Sápali jsme se dva dny roklemi a třetí den už jsme byli skoro u města. Půda byla podmáčená, ale již nás čekala jen úpravná cesta mezi poli. Už z dálky jsme viděli povozy a cestovatele a těšili jsme se, že si konečně odpočineme pod střechou.

            Doptali jsme se na vhodné místo (Tuilin navrhovala něco se slamníky bez krys) a poslali nás k Modré kobyle či k Vížce. Město bylo velké, rušné, stráže unavené… ráj na zemi. Byla tu typická zbohatlická čtvrť, ale Modrá kobyla se nacházela u hradeb, ve čtvrti obytné. A než jsme se dostali k Vížce, prošli jsme pěkný kus města a našli při procházce kováře, theurga, felčara…

            Ve Vížce jsme se optali na nocleh, ale měli jen společnou noclehárnu a tak jsme se vrátili zase ke Kobyle.

            Hrun hledal kovářství a narazil na podsaditou kovářku, která se v řemesle vyznala a Hrunovi opravila poškozenou zbroj. Ovšem za čtyři zlaté a musel si ji vyzvednout až druhý den.

            Tuilin také využila volného času a namísto své šupinové zbroje si koupila kroužkovku. Moc jí to sekne! Nakoupili jsme také jídlo do zásoby a Hrun prodal naše nebroušené drahokamy. Využili jsme také nabídky lektvarů a nakoupili jsme i je. Jak posilující, tak jedy. Když nakupovat, tak s chutí, juchů! A taky jsme se rozhodli koupit nové pochodně a Tuilin si vyžádala speciální, vyráběné z černého oleje z Bhanaru, které vydrží svítit celou hodinu. Ovšem také jsme museli počkat přes noc.

Tuilin: „Tak pochodně, nebo mám vzít lucernu?“

Rilian: „Lucernu rozflákáme, pochodně mají tu výhodu, že je můžeš strčit kamkoliv.“

(do perverzního smíchu) Tuilin: „Tak já chci ty hodinový pochodně.“

            U Modré kobyly jsme našli volný pokoj, stál nás každého zlaťák. Pak nás ovšem odchytila zvláštní postavička, kronikář Gilas, s tím, že jsme ta slavná družinka, co zabila vlkodlaka a že bychom mu mohli udělat společnost dole v krčmě a že by o nás něco sepsal. A tak jsme to zkusili. Vyprávění se ujal Hrun a pak jsme mluvili mnozí, ale pak nám došlo, že nás tu možná ještě pořád hledají strážní a tak jsme začali trochu mlžit. Dozvěděli jsme se také o tom, že se v lesích množí nestvůry a že barbaři obsadili už druhé velké Erundilské město Antarea (po Arethanu), což je síla, protože doteď to byla spíše studená válka a barbaři jsou tedy už takových 60 mil od hranic s Tiomarem! Hruna to těšilo, ale nás to dost udivilo.

            Pak jsem zamlčela, že vlastníme kameny moci, nebyli jsme si jistí, na které straně ten kronikář je. Ale je pravda, že Gilas toho o nás věděl už dost a prý o nás Endris Levovlas, bard, zpíval nějaké příběhy – wow, jsme slavní! Věděl o vlkodlakovi i o začarovaném hradě a o proroctví.

PJ: „Ale ten bard tu byl naposledy v zimě.“

Vedelea: „Hm, to někde zamrz´.“

            Ještě chvíli jsme si povídali, pak si dal pivko a odešel. Slíbil mi ale povědět zítra příběh
o Amrikovi.

            Hrun se opil, Vea taky, šli jsme spát a já jsem se rozhodla večer hlídat a v noci se vystřídat s Prďolou. Naštěstí byl v noci klid.

            Druhý den jsme si šli vyzvednout pochodně a brnění a taky jsem chtěla ten příběh o Amrikovi, jenže jsme zjistili, že nevíme, kde bydlí a že ho v krčmě neznají! Aaaaaa! Trochu nás to děsí, možná to nebyl ani kronikář… A později mi došlo, že měl moc silné ruce, vypracované, potvora jeden. Ten se psaním neživí...

            Pak jsme zašli do knihovny, zeptat se na Zatmění. Dozvěděli jsme se, že zrovna tu teď místní hvězdář něco zkoumá a tak jsme vyšli za Kaliodorem do patra.

Tuilin (vzdělaně): „Zdravím vás ctění učenci… úplně mi to nejde… přes ty držky.“

            Kaliodor o zatmění slyšel, ale prý nikdy nenastalo. A nemaje dat, nemůže přesně říct, kdy by to mělo nastat. Ale nadchlo ho to a rozhodl se, že by mohl asi tak po měsíčním počítání zjistit, zda se někde něco zakryje. Hm. Nechtělo se nám sem ale za měsíc a tak jsme zatím odmítli. Zaplatit.

            Vyrazili jsme k Bílému hradu. Vea vyslala napřed Prďolu, aby kdyžtak hlásil případné hlídky
a abychom se my mohli schovat.

PJ: „Je to otevřená krajina.“

Hrun: „Tak my budeme uzavřenější společnost.“

            Odpoledne jsme dorazili do Vlčavy, dali jsme si něco na zuby a v krčmě jsme se vyptali na čaroděje Uragrona. Dozvěděli jsme se, že čaroděj tu více než přes sto lety zabil původního pána Orlanda a hrad je teď plný jeho černých kouzel. A má schopnost být nesmrtelný, z něčeho čerpá sílu
a mnoho dobrodruhů se odtud nevrátilo. Ti dobrodruzi tam šli hledat poklady, které Orland sesbíral.
O nějaké tajné chodbě do hradu nevěděli. A prý jsou na hradě také čarodějovi strašliví posluhovači. Trochu nám to ubralo kuráž, ale když už jsme došli až sem…

 

PJ: „To je, jako kdybyste chtěli bojovat proti bouřce.“

Vedelea: „Nebo proti močovým kamenům.“

 

PJ: „ Odměna za jeho hlavu není, ale vesničané by vám byli vděční.“

Hrun: „Jak moc vděční?“

PJ: „Modlili bychom se za vás.“

Hrun: „No, to určitě. To je dobře.“

 

            Hrun také bokem vypověděl, co věděl o Ardee a hostinský vypadal udiveně.

            A tak jsme počkali na tmu a pak jsme vyrazili k hradu, tedy k jeho ruině. Stát zůstala jen západní věž, která z východu měla dveře s masivní klikou. Otevřela jsem svým magickým klíčem
a vkročili jsme dovnitř. Do podzemí vedly schody, neslyšeli jsme nic.

            Dostali jsme se do místnosti se sutí a pokračujícím schodištěm. Plížila jsem se napřed
a rozhodla jsem se prohledat suť a vyběhl na mě obrovský brouk a dost mě pokousal. Brr. Na pomoc mi přispěchal Hrun a brzy bylo po broukovi. Zbyla z něj krovka, ale Hrun ji při činění zničil.

            Pak jsme pokračovali po schodech dál. A pak jsme zaslechli tichý dívčí zpěv. V místnosti seděla na truhle poletucha a kolem byl pěkný svinčík. Dali jsme se s ní do řeči a dozvěděli jsme se, že tu zkrátka bydlí. Řekla nám, že na jihu jsou zlí tvorové a na východě divná modrá koule, které se bojí. A zároveň se nám rozhodla pomoci a dala nám ohnivý prstýnek, který jsem si vzala já, ha ha ha. (oheň, světlo, modré a zelené blesky)

            A varovala nás, ať si dáváme pozor na krysy. A jmenovala se Wedelin. Pak jsme se rozloučili a šli jsme dál.

            Po východní chodbě následovala místnost s tou podivnou koulí. Slyšeli jsme tiché bzučení. Vea do koule hodila kamínek, ale ten jen proletěl skrz. Absinth z toho měl závrať. Dotkla jsem se toho a cítila jsem podivné brnění. Tuilin napadlo, že by to mohl být zdroj nesmrtelné moci Uragrona, ale nevěděli jsme co s tím a tak jsme ji nechali na pokoji.

 

Vedelea: „Hodíme tam Berema.“

Tuilin: „To není žádná zasraná Laika!“

 

Vedelea: „Tak jdeme na ty hajzly na jihu.“

Rillian: „Taky se mi už chce.“

 

            Na jihu nás čekala veliká kruhová místnost, propojená také z malou místnůstkou. Absinth nás upozornil na krysy a byly veliké. Tuilin navrhla oheň a já jsem se pokusila použít prsten…, ale nepovedlo se mi z něj vyždímat nic, ani jiskřičku (ani pionýra J).

            Vedelea mezitím pouštěla do místnosti děs a hrůzu a taky oheň a snad i síru, bylo to peklo… jednu krysu to dokonce popálilo. Boj byl nad očekávání obtížný, ale pobili jsme je.

            V hromadě další suti Hrun našel kostru, štít, měšec s 15 stříbrnými a dýku vykládanou smaragdy. Jak to? Proč taky nenašel brouka? Brbly brbly.

            Dál jsme pokračovali na západ a na jih.

            Hrun půjčil Vedelee tu kudlu a po jejím vrácení Hruna začala svědit ruka. Šibal Vedelea.

            Z další místnosti nevedly jiné chodby, ale Hrun nám nahlásil, že jižní stěna je jen iluze. Dovedl projít skrz a my jsme po uvědomění také zjistili, že cesta vede dál. Tak jsme došli ke kamennému sarkofágu, kolem nějž leželo šest zombií. S naším příchodem se začaly zvedat. Vea zase spustila oheň a začal boj. Dopadl dobře, i všichni jsme se zaradovali. A Hrun si umyl ruku.

            Víko sarkofágu nešlo otevřít, ale Vea to zvládla kouzlem. Uvnitř byly zlaté mince.

            Pak si Vea všimla kamenného bloku, který by mohl být tajnými dveřmi a odtlačila jej. Než se jí to povedlo, Hrun vypil láhev vína. Pokračovali jsme na západ a na severu jsme zaslechli netopýry. Ale šli jsme od nich dál, do podlouhlé místnosti hlouběji. Hrun mezitím vypil celý měch a teď se trochu motal.

            Ve středu místnosti stála dřevěná truhla a když jsem ji obhlížela, spustila jsem past a trefila mě šipka. Naštěstí mě jen škrábla. Uvnitř pak byly tři lahvičky s neznámou čirou tekutinou. Pokračovali jsme dál a ve slepé chodbě jsme našli další tajnou chodbu.

            U zdi další místnosti ležel přívěšek s roztrženým řetízkem. Hrun si jej vzal. Na přívěsku (kovová destička – talisman) byly vyryté nějaké runy, které jsme nedovedli přeložit. A v další chodbě jsme našli černá lana pavučin. Po jejich spálení se pochopitelně zase objevil pavouk. Hrun ho zabil pochodní. Hrun je machr. A na konci chodby byly dveře.

 

 

 

TOPlist