díl 1 - 5

(pokud si nainstalujete tento font, budou se vám zobrazovat hezké iniciály na začátku odstavce...)

zelenec, rok 1061 IV. věku

Díl první  

Jak to všechno začalo


         Těžko říct, co nás svedlo dohromady, ale ať to bylo cokoliv, jistě to nebyla náhoda. Jen tak jsem se potulovala po Černém kameni a přemýšlela - jestli se ještě kdy setkám s těmi poutníky, kteří mi dělali doprovod v posledních dnech, přemýšlela jsem, kde asi složím hlavu a hlavně jsem přemýšlela, kde mi nalijí a dají něco slušného k jídlu. Vývěsní štít u Plného džbánku nelhal - měli tam skutečně plno. Ovšem štěstí se na mě přeci jen usmálo a našla jsem volný stůl U Vlčí hlavy. Pěkná krčma. A vůbec pěkné místo, tohle městečko. Útulné a nepřelidněné… když co se to tu dneska dělo? Chtěla jsem si posedět sama, nerušeně, ale to zkrátka nešlo. V zápětí dorazila má nová společnost. Ta lidská dívka, Tuilin, mi byla sympatická už od začátku, moc toho nenapovídala, ale když přeci něco řekla, mělo to hlavu a patu. Ale ti dva… proč jen bylo volno jen u mě? No, těžko se divit, že jsme vzbuzovali pozornost, když si přisedl barbar a hobitka. Hrun a Vedelea. No a pochopitelně do sebe hned začali rýt. Docela mě potěšilo, že se nám hostinský věnoval a donesl pití i jídlo namísto toho, aby
nás vyhodil. Utišit tu naši skupinku se mu ale pochopitelně nemohlo povést. Ani nevím, proč mě tak bavilo s nimi sedět, poslouchat je a povídat si, asi už mi společnost chyběla, ale za chvíli jsem stejně měla pocit, že pokud se něco rychle nestane, ti dva si vjedou do vlasů (a těžko říct, jak by to dopadlo, když by se barbar popral s hobitkou, i když ta malá musí být pěkné kvítko, ta nás ještě určitě překvapí)… no a v tu chvíli, jak na zavolání, se něco skutečně stalo.

        Dveře se prudce otevřely a vklopýtal jimi nějaký chlapík, asi vesničan, tvářil se zoufale a volal něco o tom, že duchové se vrátili a ať je Rahja při nich, jestli vesničanům nikdo nepomůže… Možná, že jsme se před sebou navzájem chtěli předvést, nebo jsme doufali, že mu snad dokážeme pomoci, ale narychlo jsme se smluvili, že se do toho společně dáme a Lukora a celou tu vesnici půjdeme zachránit. A to i přes to, že Lukor vysvětloval, že silou proti těm duchům nic
nezmůžeme a že jsou v tom nějaké nekalé čáry. S Vedeleou jsme se vypravily do místního chrámu, pro radu a pro svěcenou vodu – co kdyby, no, zadarmo ani kuře nehrabe, takže jsme byly hned o pár mědáčků lehčí a rada kloudná žádná. Ale s tím chudákem, co ho zmlátili duchové? Snad by něco věděla bylinkářka. A tak jsme se, už všichni, vypravili za ní.
        Hodná stařenka to je – nejen, že nám dala napoprvé léčivé bylinky zadarmo, ale dokonce na nás nepustila svého velikého psa a to ani tehdy, když jí Hrun málem zbořil střechu. Je to trošku hromotluk, ale na druhou stranu, jeden se s ním cítí trochu bezpečněji. No a pak? Hurá za záhadou! Vesnička Chvojno leží severozápadně od Černého kamene, pěšky tam dorazíte za hodinu a půl.

        Rillian: “Chvojno, vidím tě dvojmo.“

        Ze západu ji obtéká potok vytékající z nedalekého jezírka, na jihu jsou pole, severozápadně se nachází malý posvátný pahorek s VELICE posvátným dubem a na severu a východě je les. A někde v těchhle lesích jsme potkali vlky. Byli tři a šla z nich hrůza. Tedy na nás tři šla hrůza, na Hruna šla hrůza z toho, co se jim chystáme provést. Boj to nebyl snadný, ale k úhoně jsme nepřišli. Tedy – naše skupinka k úhoně nepřišla, vlci přišli o život a teprve pak nám náš zkušený barbar vysvětlil, že do vlčích podob se dostávají duše padlých bojovníků. Tak doufáme, že v těchhle vlcích žádna bojovnická duše
nebyla.
        V Chvojně nás přivítali dobře. Místní stařešina nám vysvětlil, že k posvátnému dubu se kladly oběti, jako dík a prosba za dobrou úrodu, ale před několika dny se odtud ozval ďábelský chechot a z lesů přišli duchové. Měli klacky a kameny, ničili pole a ubližovali vesničanům, jen do domů že si netroufli. Dali jsme se do prohledávání. U paty stromu jsme našli nějakou zahrabanou jámu a když se Tuilin snažila zjistit, co je uvnitř, vyvalilo se něco špatného a chuděra se toho nadýchala a omdlela. Kdepak, od toho radši pryč. Když se Tuilin udělalo lépe, prohlédli jsme si i ten samotný strom. Zvláštní
kousek. Žaludy byly celé jako ze zlata. A ve větvích jsem našla divnou dřevěnou krabičku s vyřezanými ústy. Bylo to podezřelé, to je jasné, ale rozbít se nám to nechtělo a zahodit taky ne a otevřít nešla, co s ní? A navíc přicházel večer a s ním i nejistota. Vesničané postavili takové zátarasy a u nich jsme se usídlili. Svěcenou vodou jsme udělali kruh a zůstali jsme v něm. No a pak… jsme čekali. V oknech chýší sem tam poblikávala světla loučí a tma a mlha se snášely kolem, když se ta krabička rozječela. Takový smích už podruhé slyšet nemusím a řekla bych, že to smrdělo magií
(chtělo se mi kýchat). Neváhali jsme a statečně jsme tu pikslu rozbili. No a to byla asi tak poslední statečná věc, kterou jsme za ten večer udělali. Vážně. Za chvíli se ozval hluk a pak jsme to uviděli i my: divné vzduchové víry, které strhávaly a braly
s sebou vše, co se jim připletlo do cesty – kameny, klacky, písek… Blížilo se to k nám a my ani nedutali. Pomůže svěcená voda? Ani náhodou! Můj kámen z praku byl úplně zbytečný, pochodeň, kterou držela Vedelea to sfouklo jako plamínek svíčky a Tuilin, která byla moc blízko, to pořádně nějakým tím dřevem přetáhlo přes hlavu (ještě že vesničané nám pak později pomohli s uzdravováním). Vedelea zkoušela nějaké čáry – no, možná to trochu i zabralo, ale opravdu jen trochu. Mělo to ale i výhody – teď už víme, co je ta hobitka zač. A že má ráda ohýnek. Nic naplat, schovali jsme se v nejbližší chýši a počkali do rána, až to přejde. Škoda těch poničených polí.
        Ráno jsme hledali stopy. A nutno říct, že Tuilin ví, kam se koukat. Vedla nás jistě. Vydali jsme se do západních lesů, ale pak jsme zaslechli, že ve vesnici se něco děje. Hrun tam byl první. A pak jsme doběhly my a zjistily jsme, že nějací lumpové, snad žoldáci zaútočili na vesničany. Byli to tři lidé a dva hobiti. A my jsme mohli využít toho, co nám včera bylo k ničemu. Strhla se rvačka a taktak, že to ten jeden ničema přežil a že se nám z něj podařilo zjistit, že si je nejal nějaký kudůk, prý Sirdar a že mu jde o ty zlaté žaludy z posvátného dubu. To bude asi pěkný mizera! Ale já si nestěžuju, po těch
raubířích nám zbyly pěkné dárky – mám novou prošívanou zbroj a také jsme si vzali pár zbraní, však se ještě jistě budou hodit. A pak zase zpět, po stopách, za Tuilin. Až k podivné skále, ve které zeje otvor, který je temný, jako by tam byla jeskyně. A ať mi nikdo netvrdí, že uvnitř něco nebude.

 

 

 

Díl druhý 

O Sirdarově skrýši a našem prvním velkém úspěchu


        No jasně, že to bylo hnedle podezřelé, ale copak se s touhle družinkou dá jít potichu?
Myslím, že na ně udělalo velký dojem, jak snadno jsem vyšplhala nahoru a jak rychle jsem obhlédla situaci, ale stejně jsem nakonec měla jen plnou hlavu toho, jak přesvědčit Hruna, aby byl jen chviličku potichu – no, vděku se tu nedočkám. Ale konečně jsme byli u ústí jeskyně všichni, živi a zdrávi. A cesta vedla pouze dolů, po provazovém žebříku. Uf. Opět bez zranění! A pak chodbou a další… co vám mám povídat, copak jste nikdy nebyli v jeskyni? Předpokládám, že ano, takže zapíšu jen to zajímavější a to v bodech:
        1. Tuilin je dobrá stopařka, řídili jsme se jejími radami a šlo se nám velmi dobře
        2. Ta skoro nejvýchodněji položená místnost má ve stropě přírodní komín, ale kdo by se tam škrábal, i když jsme zvědaví jak houf hobitů, Vedeleo bez urážky, prostě to je fakt
        3. V kruhové místnosti je pak sympatický prostor na spaní – pokud máte rádi černé kamenné nevětrané sluje, je to to pravé místo pro vás. Postel si nenoste, jedna tam byla a tak jsme ji tam nechali. Přineste si ale louč, nějakou tu pochodeň jsme si vypůjčili
        4. Pokud půjdete ještě dál, určitě neminete spižírnu – byla v ní spousta pěkných věcí… byla
        5. Sirdar je sice „malý zmetek“ jak tvrdí Tuilin už od začátku, ale také je to plachý samotář a šikovná hromádka neštěstí
        Do té místnosti jsme pochopitelně nevešli klidným krokem dobrodruha – to bychom nesměli být my. My tam vletěli a div že jsme nedostali šipkou z kuše hnedle mezi oči. Snad jen ten moment překvapení nám pomohl. Skoro jsme si Sirdara ani nevšimli (inu, kudúk, alchymista a pěkný zbabělec, když se to vezme kolem a kolem) za hromadou knih, které se mu kupily na stole, ale to že na vás někdo míří cítíte tak nějak automaticky, je to jako takové nepříjemné šimrání za krkem. A tak jsme se setkali. Snad by bývalo zřejmé se ho nějak nenápadně vyptávat, co to tu tropí, ale opět omyl – lhát když je poblíž Hrun, je jako plížit se a mít škytavku. Tudíž následoval příjemný rozhovor, kde ten maličký popřel, že by byť znal nějakou vesnici poblíž, dušoval se, že v ničem prsty nemá a přepadení lupiči a nález ječící krabičky ho sympaticky rozhodily úplně. Zvláštní, zejména proto, že krabička pro změnu s uchem mu ležela na stole. Jo, někdy se vám doma nahromadí takových věciček, ani nevíte jak. Stačí se dívat. A tenhle chlapík měl nervy na pochodu a rozum na odchodu. Během řečí se mi podařilo k němu nepozorovaně dostat blíž a strefit ho prakem pěkně ke spánku a pak jsme se na něj s děvčaty vrhly. Hrun, jak nečekané, vůbec nic nechápal a skoro se zdálo, že půjde tomu lotrovi ještě pomáhat, ale nakonec přeci jen pomohl nám a zanedlouho už byl mizera pěkně v provazech. No a teď přichází chvilka, kterou si v mysli přehrávám stále dokolečka, jak je krásná a ani nevím, jak všechny ty milé nabídky sepsat na papír, tolik nám toho nasliboval… zkrátím to na hory doly, zlato a všechno co tu najdem, když ho pustíme. A taky nám vysvětlil, jak ty krabičky fungují, pěkné, škoda že něco takového neumíme sami vyrobit… Takže jsme si vzali skoro všechno, co jsme jen unesli a Sirdara pro jistotu taky a vypravili jsme se nazpátek
        6. Boční chodbička je opatřená jednoduchým (inu dobrá, důmyslným) bezpečnostním lankem – stačí zavadit a začne to dělat pěkný rámus. Lanko je v úrovni nohou
        7. A nahoru a ven, no a vida, už jsme z jeskyně pryč
Teď ještě jak to vymyslet, aby nám vesničané dali nějakou drobnost za vděk a zároveň aby se nedivili, koho si to neseme (viď Hrune) na zádech. Takže do vsi jsme zašli jen ve třech, vysvětlili, že bezprostřední nebezpečí už nehrozí a odcházeli jsme se spoustou zásob a jako hrdinové. Hurááá. To je krása, když se věci daří!
Se Sirdarem jsme se „rozloučili“ hned za branami Černého kamene, nechali jsme ho na starosti hochům od gardy a šli jsme se najíst a napít a umýt a prodat obsah Sirdarovy truhličky a na nákupy… Jo, to jsem ještě nezmínila, že za malý obnos teď přebýváme v naší milé hospodě – zasloužil se o to můj nový „příbuzný“ Trn. Žijeme si jako v bavlnce, sem tam se učíme, sem tam nějakou tu prácičku obstaráme a všude je lenošivý klid…
    Až do dnešního rána.
    Copak to je normální? Když se čtyřem lidem (a hobitům a barbarům… ale dost zdržování) zdá jeden a ten samý sen? Co to znamená, když kdosi naléhavě zpívá v mé rodné řeči a pak se všechno zbarví rudě? A co že se to děje? Nějaký elf, že leží u západní brány? A raněný? A volá mě? Byl to Kairan a v hrozném stavu – prý do Torannu vůbec nedošli a Ilmen a Dildiriel jsou mrtví! Vrazi je přepadli. A on sám se sem plazí celou tu cestu s otráveným šípem mezi žebry. Rychle jsme sháněli pomoc, dopravili ho do hostince a zavolali felčara i bylinkářku, těžko říci, jestli to pomůže. Je bledý a síla se mu vytrácí jak rosa v letním jitru. Není jiné cesty – Namrathielovo poselství pro mistra Ryona (Bratrstvo modré hvězdy, jen aby bylo jasno) musíme doručit my. Nechť při nás stojí paní a pomáhá nám ten amulet, co ho mám na levé ruce a smíme ho použít jen čtyřikrát za den. Snad nám ten habrový lístek ze zlatavého kokovu poradí, kudy se vydat.
Buď silný, příteli a my ostatní – EALINE ARELDA MIREL MIRILOTH!


 

 

Díl třetí 

O starém stříbrném dole a o pořádné vesnické hostině 

         Zase ta magie, nejdřív se mi rozbrněla ta levá ruka, pak postupně celé tělo, pak se ten habrový lísteček začal zvedat a špička mu směřovala na jihovýchod a pak mi vhrkly slzy do očí a začala jsem kýchat, takže netuším, jak to přesně dopadlo; ale co, hlavní je, že víme kam jít a Hrun má dokonce i mapu! Tomu tedy já říkám pokrok.
        Kairan nakonec svým zraněním podlehl, snad se nám podaří ho pomstít. Nezbývá než vyrazit.
        Cesta nás vedla jistě kolem říčky Světlá. Nejprve jsme natrefili na vesničku Rybáře, kde mi nějaká dobrá pradlena poradila, že cesta vede dál přes Kaliště, kde je stříbrný důl až do Torannu, kde se často konají trhy. Žádného elfa cestou neviděla, jen podivnou družinku vyzáblých bezvousých trpaslíků, tři se zbraněmi a ten co je vedl měl plášť, nabrali tu jídlo a mířili na sever. No, z novinek nic, sem tam krajánek, dole v Goryonu král pořád válčí s druidy a jinak vážně nic nového. Vida, co se jeden nedozví i v tak malé vísce…
        Usoudili jsme, že to nebyli trpaslíci, ale že to byla Wystanova družina, to jsme se dozvěděli až potom, po mnoha mílích a po mnoha korbelících (s Hrunem a Vedeleou to po cestách o ničem jiném nebývá). Ještěže máme sebou alespoň toho Tuilinina Berema. Takový čtyřnohý kamarád je na cestách k nezaplacení a když to není zrovna lovecký pes, zjistili jsme, že trochu stopovat taky umí. A tak nám cesta pěkně utíká. S pocestnými se do řečí zrovna nedáváme, ani s tím, co vypadal jako mnich, Vedelea nás pěkně žene, ta holka je hned pro každé dobrodružství a jak někde vycítí příležitost, není k zastavení.
         A tak jsme se dostali do Kaliště, amulet ukazuje podobný směr, snad víc na východ a nám už pěkně kručí v žaludcích. Mezitím, než nám v krčmě přinesli něco na zub, ptali jsme se po Ryonovi (No jasně, to je ten hvězdopravec z Torannu! Ne, vlastně je to kat, určitě!), probírali jsme, proč v kašně na návsi teče tak zakalená voda (no, jeden by řekl, že proto se to tu jmenuje Kaliště, ale jak říkám, zavání to tu dalším dobrodružstvím). Prý je to zvláštní, trvá to asi dva dny. Voda teče od starých stříbrných dolů a klidně tam můžeme zajít. Slyšíte? Stříbro!
        A to ještě není všechno – najal si nás místní starosta, prý se u nich slaví šedesátiny a na oslavě by si přáli mít klid a bezpečí. To se ví, že budou v bezpečí, co by se jim taky s námi mohlo přihodit, že? A když dostaneme zaplaceno… a najíst… a napít… (doufám, že Hrun to s tím Dračím dechem nepřežene, tahle vínová pálenka má vážně říz a já se chci jít projít. A chci a chci. Slyšíte? Stříbro…
        A houby. Ani šupinka. Ani docela malý úlomek.

 

        Na severozápadě od vesnice se tyčí vysoký, zpola zalesněný  kopec, kterému dominuje polorozbořený větrný mlýn. Nemele se tu už dlouho, ale mechanismus nezahálí – pomocí Archimedova šroubu se z podzemních prostor, které kdysi sloužily jako stříbrný důl, táhne vzhůru od všudypřítomných bočních stružek voda, kterou dole pijí vesničané. Pěkné. Ale když jsme kolem toho třicet coulů velikého dřevěného válce sešli po schodech dolů, čekalo nás tu jen ticho, vlhko a tma. Ještě, že s sebou věčně nosím lucernu, ale stejně se Tuilin moc dobře nestopovalo. Jo jo, ta holka si taky umí vybrat povolání, když trpí klaustrofobií. Naštěstí jsme moc dlouho nechodili. Podle stop – jedněch velkých a jedněch nebo spíše dvojích malých jsme tím tunelem došli až k místu, kde ze suti koukal kousek zahrabané truhly.
        Po chvíli hrabání se nám ji podařilo otevřít, ale uvnitř byl jen nějaký tmavě šedý prášek, divně smrděl a vůbec tam vypadal nemístně a podezřele. Ale pořád žádné stříbro!
        Nechali jsme tam truhlu a vyrazili zpátky – do slíbených postelí. Hrun mě sice předběhl, ale Vedelea doběhla až po mně, cha chá. Jsem dobrá. A teď už dobrou noc.
        Dopoledne jako malované, do večera času spousta, práce žádná, inu vydali jsme se na ryby. Ne, vážně, sice to nikdo z nás neumí, ale proč to nezkusit? Hrun si stoupl do proudu s oštěpem a já jsem se vydala dám pro ti proudu a pak vodou k němu, abych mu ty stříbřité potvůrky nahnala. Ale přiznám se, že lézt do vody, když máme zelenec, nebyl dobrý nápad. Nakonec jsme nic nechytili, leda tak rýmu, ještě, že bylo v krčmě tak pěkně teplo. Doufám, že se večer něco semele, protože jinak se z nás stanou pěkní lenoši.
        Ani k tomu stříbrnému dolu jsme se nevrátili, radši se na starostově dvoře pleteme při přípravách. A už je večer, hosté přicházejí, stoly se začínají prohýbat a nám se lesknou pusy od pečeného selátka, když v tom…
        Od návsi sem dolehl hluk šesti výbuchů a pak ještě další dva, které ohlašovaly, že se rozvalila vrata. Objevili se tři chlapíci, dva menší, jeden pořádný dlouhán a my jsme konečně mohli dokázat, že si nás nenajali nadarmo. Zatímco Vedelea si duchapřítomně ač ne zcela vhodně začala nacpávat torničku dobrotami z hostiny, my jsme se pustili do výtržníků. Hrun i Tuilin se opravdu činili a já jsem zjistila, že ten tesák, který s sebou nosím, je dobrá věcička. Nakonec jsme všichni stáli vítězně před svázanou trojičkou a starosta nás pěkně pochválil. V noci jsme se snažili ještě něco z nich dostat (nevím, jestli jsem to s tím škrcením trochu nepřepískla, ale aspoň jsem ho snad vystrašila). Kdoví, co s nimi starosta zítra udělá. Ty výbuchy prý dokáže udělat právě ten prášek, co byl v truhle. Jíst se to nedá, ale dá se to zapálit a pak je dobré utíkat. No vida, jeden se pořád učí.
        Jo a jeden z těch lotrů je prý Rurik  Cachtal, známý lupič, který prchl z Torgaru. Vcelku pech, lupič na té nesprávné straně, řekla bych.
        Poté co jsme se vyspali a dostali jsme plat, jsme se vydali novým směrem. Tentokrát na východ, do pahorkatiny, k místům, kde stojí strážný hrad.
        Pořádná stavba a hlídky v jednom kuse na hlídce. Tedy tím myslím, že na nás pokřikovali už pěkný kus od hradeb, ani jsme tam nedošli. Zkusila jsem trik se strýčkem, ale nechytili se. Zjistili jsme jenom, že místním hlídkám velí nějaký Khasel, ale to bylo tak všechno. Obešli jsme ten vršek a hledali. Pomocí amuletu, ale protože jsme tím trošku plýtvali a nechali se zmást a až pak Tuilin našla stopy krve… No prostě jsme doposud nic nenašli, až na pěknou skálu, ve které je zase jeskyně.
        Než jsme tam stačili vlézt, ozvalo se vrčení a proti nám vylezl pořádný medvěd. Pozdě nám došlo, že vítr vane od nás. S Vedeleou jsme se snažili zachránit na stromě, ale pak jsme kamarádům přeci jen přišli pomoci, když jsme viděli, jak statečně se s tím tvorem potýkají. Nakonec nám bylo jasné i to, proč byl medvěd tak nervózní – v jeskyni leželo mrtvé medvídě, asi nějaká nemoc. Radši jsme na ten výjev chtěli zapomenout a spánek nám s tím pomohl.
        Ráno jsme se vydali s pomocí amuletu dál a nakonec pod kamenem skutečně našli svitek v koženém pouzdře. Je na něm pečeť ze zeleného vosku a já poznám elfí práci, když ji vidím. Část našeho úkolu byla splněna.

 

 

 

Díl čtvrtý

O tom, jak jsme se seznámili s Ryonem, dozvěděli se o Amrikovi a zabili první nemrtvé


 Torann se zvenku zdá být velkým a bytelným městem, ale když jste uvnitř, ten pocit se ještě umocňuje. Po velké cestě proudí dovnitř a ven zástupy trhovců, pocestných, tuláků, dobrodruhů, zvědavců, zlodějů, barbarů, hraničářek i čarodějek… jejda, teď jsem to trochu přehnala… zkrátka strážní v bráně se s každým vybavovat nemůžou. Ale nás si všimli hned. Ochotný gardista nás seznámil se zákony města (Kdo tasí první, je viník, bude souzen a trestem mu bude odporný bolestivý cejch, tedy pokud to ovšem nebude v případě sebeobrany. Pak bude omilostněn, i kdyby někoho zabil). Milé. Že bych to ozkoušela?
        Ale máme přeci důležité poslání, teď jdou žerty stranou. Prošli jsme kolem kupy dětí, preclíkářky, kejklířů a hromady bahna až k sympatické krčmě „Tři vraníci“ se stylovým vývěsním štítem.

PJ: „Tak buďto ke Třem vraníkům a nebo k Buclaté děvečce.“
Hrun: „K Buclaté děvečce!“
ostatní jednohlasně: „Ne k Buclaté děvečce!“

        Dali jsme si výtečný guláš s (konečně!) pivem a přisedli k trubadůrovi, co tam už nějakou tu chvíli seděl v rohu. Veselý chlapík, ale svým hraním na loutnu by vás postupně dokázal obrat
o všechno. A k tomu jsem tady já, takže - všeho s mírou.
        Hrál opravdu pěkně, jeden příběh lepší, než druhý. Mě se nejvíc líbily příběhy o Amrikovi s Folvisu, šermíři a dobrodruhovi, který putuje krajem na svém věrném běloušovi z Raynilského chovu – o tom, jak získal stříbrnou korunu a zničil hnízdo nekromantů a zabil pavoučnatku a vyhrál turnaj
a zachránil krále před zradou… už si to taky všechno nepamatuju, ale tenhle Amrik bude správný mužský. Asi bude i ohromně krásný. Třeba ho někdy taky potkáme…
        Pak nám přezpíval Legendu o pustém hradu – v Zelených horách – jak tam byl kníže prokletý temnými bytostmi a jak tam bloudí duch hraběnky a čeká na očištění (mýdlo, jestli se tam vydáme, bude to chtít mýdlo a hodně vody) a jak se odtamtud ještě nikdy nikdo živý nevrátil. Hmm.
        Ale hnalo nás poselství, zjistili jsme, že Cech modré hvězdy (bratrstvo) najdeme pod tvrzí a tak jsme vyrazili.

Hrun: „Bratrstvo modré hvězdy – to je jako bratrstvo kočičí pracky, ale nedá se na to sahat.“

        Čekaly nás masivní dvojkřídlé dveře, masivní klepadlo a tak nás Hrun taky masivně představil. Divím se, že ten mladík, co stál za dveřmi, nepřišel o sluch. No, po nějakém tom ujištění, že musíme s mistrem Ryonem opravdu neodkladně mluvit, nás pustil dovnitř a my jsme vstoupili.   
        Členové cechu nosí dlouhé temné hábity a na krku amulety v podobě osmicípé hvězdy z modrého kamene. Vkusné, škoda, že mě dřív nenapadlo si takovou taky pořídit, no, spěchali jsme. A vůbec si tu s těmi osmičkami tak hrají – mají i svícen s osmi rameny.

Mladík v cechu modré hvězdy nám ukazuje cestu: tapisérie, pochodně, osmiramenný svícen…
Hrun: „Vy jste žid?“

        No a jak se na zaběhanou společnost sluší, taky velikou tapiserii a knihovnu a spoustu členů a dlouhou chodbu se spoustou dveří a v těch posledních nás očekával mistr cechu. (A to ještě nerozebírám to, že jako typická kouzelnická cháska, mají všechno prosáklé všemožnými čáry a já jsem hnedka chytila nějakou vyrážku a taky mě začíná škrábat v krku. Magii poznám na sto honů a teď ji tu mám přímo pod nosem).
        V místnosti nás zaujal fialový plamen v krbu i stejný plamínek svíčky, havran sedící na červenočerné kamenné kouli, různé svitky na stole, postel v rohu a mistr v křesle. Dlouhý bílý vlas i temné oči svědčily o jeho věku, moudrosti a důstojnosti lépe, než kterékoliv vyprávění a my jsme mu slušně předali poselství i příběh, který nás k němu dovedl.

        Po přečtení jeho tvář ještě víc potemněla a my jsme vytušili, že něco neklape. Ryon svitek začal studovat a nás poslal jednak si odpočinout (prý se tu jistě nějaká ta pryčna najde) a také do obchodu, co ho vlastní Gerbald a když se uvedeme Ryonovým jménem, měl by nám dát „cenu jako sobě“.
        Zabralo to. Tohle si musím zapamatovat, to se to nakupuje zvesela, když tu máme slevu.
A tak máme spoustu nových věcí, zbraně (Hrunův zápaďanský meč), zbroje, svitky – pro každého něco. Zlaťáčky se mi nějak rozkutálely, ale copak mám čas si nějaké shánět?
        A navíc Gerbald, půlelf v čapce a s vzhledem vagabunda (takže sympaťák se vším všudy) se mě rozhodl něco přiučit, Vedelea se začetla v Ryonově knihovně, Hrun se procvičoval u gardistů a Tuilin zase u Alwringa – zkrátka a dobře, čas nám utíkal jako voda. 
        Po nějakém čase si nás Ryon opět zavolal, aby nás seznámil s obsahem pergamenu. Jednalo se v něm o Proroctví černého slunce, hrozivé předpovědi nebezpečí, které je třeba nebrat na lehkou váhu, což dokazuje už to, že většina církví jej odsuzuje a v několika zemích je toto poselství dokonce zakázané. Nejvhodnější by tehdy možná bylo vydat se s odpovědí zpět k elfům, ale protože Ryon si sám nebyl jistý zněním proroctví, zadal nám za úkol, abychom se vypravili do vesnice Javoříčko a vyhledali tam paní Ahnaru, jeho známou, která nám celé to poselství poskytne. Javoříčko leží asi třicet mil od hranic, ovšem již na straně Goryonu. Jde se tam přes Deštné vrchy a Černoles, je to v půli cesty mezi Hostidráží a Dvojdubím. Paní noci a Athel ať nás doprovázejí.
        Brali jsme to pěkně svižně, když se nikde neloudáme, ujdeme asi dvacet mil za den! Tak jsme přešli přes Zabrušany a Zhltí, kolem hraniční pevnosti a byl čas se utábořit. Zatímco Vedelea rozdělávala oheň, Tuilin lovila a sbírala bylinky a my jsme s Hrunem posilovali. Těžko říci, jak dlouho jsme tam pobývali, snad bylo ráno, když jsme zleva zaslechli křik a zanedlouho se proti nám z houští vyřítil chlapec. V žluté haleně, vestě z ovčí kůže a vyděšený, skoro víc z nás, než z toho, co se přihodilo. Naštěstí jsme si dlouho nemuseli nic vysvětlovat a spěchali jsme na mýtinu, kde na jeho tatínka dřevorubce padl strom. Byl to pěkně rostlý kousek (strom i ten dřevorubec), ale společnými silami jsme ho odvalili a Tuilin chudákovi pomohla svým léčením. Vděčný drvoštěp Tříska i jeho synek Akil nás pak zavedli do nedaleké osady (Chasovice), dali nám najíst i napít (kdo by řekl, že pálenka ze žlutého mechu může chutnat tak dobře?) a nalezli jsme tu i další nocleh.

 

        Dalšího dne jsme se vypravili dál, po proudu Jezevčího potoka, asi po deseti mílích jsme narazili na pevnou cestu a vyrazili dál napříč Černolesem. U pat stromů se válela mlha, po prastarých kmenech se pnul věčný břečťan. Cesta se však brzy změnila v blátivou stezku v těsné blízkosti potoka a po chvíli nebylo jiné cesty, než přes padlý kmen. Jak jsem už psala, klouzalo to tu pořádně a Hrun nějak ztratil rovnováhu... A ne a ne se zachytit, nakonec přeci jen nějakého pahýlu na druhém břehu dosáhl, ale byl skrz naskrz promáčený a tak jsme rozdělali další oheň a sušili jsme se. A také jsme poobědvali.
        Dál jsme kráčeli po pravém břehu když se před námi objevilo údolí a v něm vesnice, obehnaná dřevěnou palisádou a příkopem. Utěšeně se z ní zvedal kouř a ozývaly se hlasy. Zamířili jsme tam.
        V bráně nás trochu zhurta uvítal vousatý vesničan a ujistil nás, že toto jsou Málovary. Víska to byla jako mnohá jiná, ale domy byly povětšinou z kamene a uprostřed návsi stál kamenný chrám. No, ale nás na památky moc neužije, zapadli jsme do hospůdky a rádi se nechali pohostit Vedeleou. Uvnitř sedělo ještě asi deset chlapíků a bavili se spolu. Tuilin, která začíná umět číst ze rtů nám vysvětlila, že tu ovčákům něco divého trhá ovce. Jeden vesničan se na nás otočil a dovysvětlil, že to začalo po poslední Aevarově projížďce nebesy (bouřka, říkáme my mnozí) a že to zadávilo nejen ovce, ale
i Gulsova hlídacího psa.

vesničan: „Trhá to ovce a včera to rozsápalo i Gulsova ovčáckého psa!“
Hrun (šibalsky pro sebe): “Něco mi říká, že tu v lese mají škodnou!“

        Rozhodli jsme se jednat. Nocleh jsme dostali na seně nad ovčárnou a Berem (a Tuilin) hlídali - a bylo to jen dobře. V noci se přikradla nějaká postava, polila seno olejem a chystala se ho zapálit. Tuilin nás vzburcovala a nevítaného hosta tak vyplašila. Pustili jsme se hned za ním, každý jak uměl nejrychleji, ale ouha – byl to pěkný dlouhán, do obličeje jsme mu neviděli a metelil tak rychle, až se nám to zdálo divné. Prakem jsem mu trefila leda tak záda. Pak přelezl přes zeď a když jsem se za ním pouštěla dál do tmy, neviděla jsem už vůbec nic. Mžilo.
        Ostatní se se zdí vypořádali po svém – otevřeli bránu, ale kvůli tmě Tuilin ze stop nic nevyčetla a tak jsme se vrátili na seno, dospat noc a také hlídkovat.
        No to ráno nestálo za nic. Nebyli jsme pořádně vyspaní, věděli jsme, že nás tu někdo nemá rád a navíc jsme zapomněli zavřít tu bránu a byl z toho průšvih. Nakonec se to nějak zamluvilo, snad proto, že jsme místnímu důležitému stařešinovi vysvětlili, co se v noci přihodilo a naše zpráva mnohé vyděsila. Navrhla jsem, že moje střela z praku by mohla být na zádech vidět a tak se všichni chlapi postupně vysvlékli z košilí, aby dokázali svou nevinu. A nikde nic. Zjevně za to vesničani nemohli… ale kdo tedy?   
        Tuilin našla stopy vedoucí na sever, popovídali jsme si tedy s naším vousatým společníkem Selorem a dozvěděli jsme se, že na severu leží Smutný vrch, kde se nachází bývalé Torakské obětiště, tedy posvátné místo zlých Torakských šamanů (jediných, kteří kdysi dokázali porazit druidy), kde při svých nečistých rituálech obětovávali svému bohovi Morurgovi lidské oběti, ba ano i děti. Brr. Mě jen tak něco nevyděsí, ale pěkná představa to tedy není. Jediné, co měli Torakští dobrého, byli koně. Zdalipak má Raynilské plemeno tenhle původ? Asi ano!
        Nuže, je polojasno a nejvyšší čas vyrazit. Stopy nás jistě zavedly na vršek, kde se nacházely dvě podivná místa – jednak vyvrácená borovice (tam stopy končily) a pak podivný jen pár sáhů velký dolík, u jehož dna byl kámen obrostlý mechem pokrytý starým runovým nápisem.
        Nápis nakonec uměla přečíst Vedelea. Hlásal, že: „Jsem stále hladový, musím být krmený, prst, který olíznu bude brzy červený.“ Chvíli jsme váhali, ale můj nápad, že by to mohla být hádanka, znamenající OHEŇ, se nakonec ujal. Vedelea do důlku vyčarovala oheň a jakmile se plamenný obláček dotkl jámy pod kamenem, ten balvan se pohnul, odsunul a objevil se otvor – vchod.
        Ale zase další dilema, vchody máme dva, ale neměli bychom jeden z nich hlídat? Co když se společně vypravíme do toho ohnivého a zatím nám někdo z toho borovicového uteče? A tak jsme se rozdělili. Já a Tuilin jsme se pustili pod borovici a Vedelea s Hrunem se vydali do dolíku. Z bezpečnostních důvodů ještě Hrun z borovice otesal dva sochory a jimi zaklínil vchod, kdyby se kámen chtěl zase posunout a poutníky uvěznit.
        Dále následuje vyprávění rozdělené na části – ta první vypráví o mně a o Tuilin a o naší návštěvě hrobky, ta druhá je Vedelininým a Hrunovým vyprávěním a poslední je již naše společná.
   

        Chodba vedla dál, stěny byly z hrubě opracovaných kamenů a pokryté mechem nezdravé barvy, v šeru se rýsovala křižovatka, zával po schodišti a dvoukřídlé dveře. Vydali jsme se jimi a v rohu dobře rozpoznaly dvě měděné rakve. Jako by nestačilo, že v nich trouchnivěly něčí ostatky, ještě byl zašlý kov poškrábaný mocnými drápy. Stáhla se nám hrdla a vyrazily jsme dál, černou chodbou. V následující místnosti stál hranatý sloup, který byl porytý prastarými runami a - opět - rýhami od drápů. Neměli jsme sebemenší tušení, co by nápisy mohly říkat, ale na nějaké luštění ani nebyl čas. V tu chvíli jsme totiž ucítily pohyb, někdo skrytý ve tmě se pokoušel protáhnout za námi a pryč. Světlo lucerny neklamně odhalilo postavu v černém rubáši i obličej té zrůdy. Kůže měla mdlou barvu, jeho oči byly žluté a bez zorniček, rozšklebená ústa odhalovala řadu jako jehly ostrých zubů, zubů slizkých od krve.
        Na krku spočíval podivný měděný medailon. Všichni jsme byli vyděšení a boj byl divoký, ještěže jsem měla po ruce kuši a Tuilin zase svůj meč. Po chvíli bylo dokonáno. V panice jsem to tlící tělo svázala a Tuilin mu uťala hlavu. Odporná podívaná. Ale ten medailon jsem si vzala, vypadal prastaře a pokrouceně, třeba mi o něm ještě někdo něco poví. Abychom prošli kobku až do konce, vydaly jsme se do poslední místnosti a tam našly probořený výklenek a mnoho dalších měděných rakví. Proč bylo ze sedmi pět otevřených? A kdo odpočíval v těch zbylých dvou? Současně jsme odklopily víka a zjistily, že v nich nikdo neodpočívá, ale že v nich čekají další dva nemrtví. Fůj, boj byl krátký a my jsme v děsu rozdávaly jednu ránu za druhou. Za posledními dveřmi byly na staré slaměné podestýlce uložené urny, ale nám už se nechtělo v nich rýpat. Myslím, že by se to asi ani nemělo dělat, no vážně. Pak jsme se tedy vydaly zpět na denní světlo a po cestě jsem si to rozmyslela a toho prvního nemrtvého jsem zase připravila o provaz. Myslím, když si nejsem jistá, že nám se bude hodit víc než jemu. Takže shrnutí – přišla jsem o dvě šipky, získala medailonek a smrdí nám lano.
        Venku jsme pobyly jen chvilku, když se zjevila Vedelea a za chvíli vyběhl i Hrun a zmateně volal Vedeleu, která mu zjevně zmizela přímo před očima.

Dozvěděly jsme se toto :
        Při své cestě ve skále tesanými chodbami potkali něco divného, co nebylo vidět a snad to i zabili, pak že tam je kruhová místnost s runami a v jednom rohu je temný flek, kterému se máme vyhýbat. Pak že tam je zase hádanka, které Vedelea přišla na kloub (Každé ráno se objevím, abych běžel u tvých nohou, celý den tě sleduji, ať běžíš seberychleji, přesto se téměř ztrácím v poledním slunci (stín)) a dál že vede další chodba a oni se už dál sami jít bojí. Ani nevím, jak Hrun přišel k novému přívěšku (bronzové kolo se šesti paprsky), ale to teď nevadí, teď spěcháme do dolíku.
 

 

        Došli jsme chodbou do místnosti, kde v rohu ležela hromádka kostí, pak zase vedla dál další chodba, potom tam bylo dvacet schodů dolů a místnost, která vypadala velice používaně no a pak konečně nějaká změna, křižovatka, kde všechny tři směry byly zamřížované (ale jak jsme později zjistili, vedly všechny cesty do jedné hlavní místnosti). Hrunovi proražení mříží nedělalo sebemenší problémy a tak jsme se dostali do hlavní místnosti, které vévodil obětní monolit. Byl vyzdoben drážkami (zjevně odvod krve, řekla bych) a také krví samotnou. Koukali jsme na to dost zděšeně, ale co by taky jeden na obětišti čekal, že? Na stěně byl také reliéf okřídlené rohaté ženy, prý to byla temná bohyně Sithsilis, Vedelea to povídala. Tedy, žádná krasavice to nebyla… Po stranách místnosti byly komnaty s okovy a kostrami, zjevně vězení a mučírna. Ostatní se ošklíbali, ale já jsem po prohledání přišla k prima stříbrnému prstýnku. Líná ruka, holé neštěstí!
        Když jsme prohledávali druhou místnost, úplně zřetelně jsem slyšela někde zvonit mince, ale ať jsem hledala sebelépe, žádné jsem nenašla. Myslím, že se mi ostatní smáli, ale mně to moc k smíchu nepřišlo.
        Tak jsme se vypravili pryč. Ještě jsme se koukli k tomu hranatému sloupu, co byl v naší místnosti a Vedelea si pár těch čmáranic překreslila. Zjevně ji štvalo, že to neumí přečíst. Hm. Já umím přečíst „R“ a nestěžuju si.
        Tuilin usoudila, že jako důkaz by se hodila vzít ta useknutá hlava a tak ji narazila na kůl a nesla ji jako trofej. Ta holka má šmrnc i smysl pro humor. Tohle byla ta nejveselejší podívaná od doby kdy se Hrun hrabal z Jezevčího potoka, hahaha! 
        Je pravda, že na stařešiny to dojem udělalo a ten měděný medailon taky. Prý to má co do činění se samotnou historií téhle vesnice. Kdysi zde žil jistý Galkal, snad to tu spravoval, snad to tu vlastnil, ale místo toho, aby se držel od Torakských pěkně stranou, pěkně se s nimi kamarádíčkoval. Uzavřel dohodu s jedním z jejich kněží a získal tak dva krásné chovné koně, ovšem nedalo mu to a jak byl ten mizera mazaný, smlouvu nedodržel. Místo lehlo popelem, Galkala však stihli i s celou rodinou proklít. Ten amulet na sobě nese jejich rodinný znak. Ech, mno, lehce nabyla, lehce pozbydu, radši ten přívěšek rychle zahrabem a tu hlavu pro jistotu taky. Dostali jsme pár stříbrných a jídla i pití dost, takže hurá odsud, pryč od pohřebiště a vstříc dalším dobrodružstvím!

 

 

Díl pátý

O uťaté ruce, starém přátelství a o obrovi na nádvoří

 

A  konečně můžeme pokračovat do Javoříčka.

Hrun: „My jdeme do toho Javoříčka, jak se tam vyrábějí žiletky…“

         Ovšem že by ta cesta byla nějak výrazně zajímavá… po čtyřech hodinách (a deseti mílích) pochodu se objevil aspoň další hostinec, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že místní umí vařit jen guláš. Ale Vedelea mě překvapila, dokázala z hostinského vyloudit koláče, klobouk dolů, to je na našich cestách zatím poprvé. Pěkně nás to posílilo na dnešních posledních pět mil a zvedlo nám to náladu. Dokonce jsme si s Hrunem dali závody v rychlosti, ale nebylo úplně jasné, kdo vyhrál… snad ten kominík, kterého jsem se původně snažila dohonit. Dál jsme se nezdržovali a od místního stařečka zjistili, kde ta moudrá Ahnara bydlí. Prý třetí dveře od leva.
         A tak jsme splnili další úkol a vyslechli si Khelbenovo proroctví. Joj, no, máme si to taky nechat pro sebe, protože místní o tom neradi slyší. Prý za tisíc let poté, co zemřel drak obloha ztmavne, otevřou se brány pekelné a na Nyatar se snesou démoni. Prý to může napravit jen hrdina s lukem a mečem. No a to je všechno.
         Ahnaře jsme poděkovali, ale moc moudří jsme z toho nebyli. Prý elfové by mohli vědět víc (ha ha ha, no  taky aby elf o něčem nevěděl, že?) a nebo by mohly být nějaké podrobnosti v knihovně hraběte Stanise. A to rozhodlo o našem dalším směru.
         Do Duinilu jsme přišli promáčení jak myši. V místní krčmě jsme si ale spravili chuť masovými špízy a dalšími dobrotami (tady jsou dobře vybavení, krčmář měl i sýr a černé pivo) a rozhodovali se, jak dál. Lidí tu bylo málo, v koutě dva formánci, pak nějaký kněz… ale rušno tu bylo, protože se tu docela hlučně opíjeli nějací dobrodruhové ze západu. Rádi jsme k nim přisedli a zjistili, že se jedná o trpaslíka Drbohlava a jeho barbarského kumpána Wolfgara a že tu zapíjejí žal nad svým zabitým druhem Richardem, který padl, když bojovali s nekromantem Varkem u Duinilského hradu. Tak to má být. Pili jsme tedy s nimi na jeho počest a korbelíky se rychle začaly hromadit. Doufali jsme, že by se naše skupinky mohly spojit v jednu, ale ti dva tu měli ještě nějakou práci, tak na dva týdny. Wolfgar byl nějaký podezřele tichý, tak jsem se pokusila využít příležitosti, vyzvala jsem ho k tanci a pokusila se mu prošmejdit kapsy. Bohužel byl ale o něco střízlivější než já, takže si toho všiml a zcela nesprávně si to vyložil. Radši jsem těch pokusů nechala a na chvilku si schrupla na stole. Po chvíli už byli unavení všichni a tak jsme se odebrali (mě odebral Hrun) do pokojů. 
        Jak krásná a dlouhá to mohla být noc, když kapky deště buší do břidličné střechy a když všechny plískanice a všechna nebezpečí zůstávají venku… ale kdepak, těm zápaďanům se smůla lepila na paty. Vprostřed noci nás vzburcovala Vedelea a také divný rámus ze spodního pokoje. Když jsme tam vtrhli, uviděli jsme odpornou ruku, kterak škrtí nebohého ospalého trpaslíka. Situace se zdála být velmi bezradná, bylo jasné, že jde o nějaké nekalé čáry a hrozilo, že bychom Drbohlavovi mohli ještě víc ublížit. Celou situaci naštěstí a s přehledem zvládla Vedelea, která dokázala vhodným kouzlem tu nechutnou seschlou věc (a tím nemyslím toho trpaslíka) zpražit na popel. Všem se nám velice ulevilo. Trpaslík poté, co nabral dech, rozhořčeně zahodil ochranný amulet; ale znáte mě, pro pírko i přes plot skočím, takže do mé sbírky cizích předmětů přibyl další pěkný kousek. A ještě další čtyři předlouhé hodiny jsme drželi v pokoji stráž, než konečně přišlo svítání do nového šedivého dne. Mám z téhle noci další poznatek, není moudré dráždit Vedeleu, ona se sice holka nezdá a já se magii vyhýbám pěkně obloukem, ale musím uznat, že něco na tom je. Nevím nevím, jak by to bylo jinak dopadlo. A tedy poznatek zní: Když okrást, tak jedině ve spánku!
         Vydali jsme se na krátkou obhlídku města a zamířili jsme i k šibenici, kde měl viset odsouzený nekromant. Jo, visel sice, ale bez ruky. A nějaký žebrák nám ještě pověděl, že si tu ruku prý sám ukousal v cele a že si při tom něco mumlal. Jsem tu jediná, komu by to přišlo kapánek podivné a hodné ohlášení? Radši od té šibenice pryč. Na chvilku jsme se rozdělili, my s Vedeleou jsme se vypravili k chrámu, Tuilin zase hledala apatykáře a někoho, kdo by jí prodal lepší mapu a Hrun se tak loudal kolem. Zjistili jsme, že v chrámu nemají proroctví zrovna dvakrát v lásce (a to to říkám ještě vlídně, jeden by to taky mohl podat tak, že už kvůli vyslovení jména Khelben by ten páter dokázal Vedeleie pocuchat pírka) a pak, že mapa by byla, ale asi za devět zlatých. Nakonec se nám podařilo jak zmizet od domu božího, tak koupit mapu. A teď už radši honem pryč odsud, za mistrem Ryonem, s proroctvím.
         Ryon nás přivítal rád, ale hned nás zase hnal ke všem čertům, tedy, pardon, za svým přítelem druidem, co se jmenuje Favus, který nám dokáže začarovat zbraně, abychom lépe pochodili v tom Stanisově sídle. Takže jsme statečně prošli (nebo spíš proběhli) Soutěskou bloudících duší, kde se člověk nesmí nikdy ohlídnout, našli Favuse a s tím, že jde o „vyrovnání starého dluhu“ získali kouzlo, se kterým naše zbraně budou schopné bojovat i s duchy a s podobnými nepřáteli. (Mám padesát očarovaných šutráků do praku – kdo je víc?
)

 

 

          Holky s druidem zároveň probírali to proroctví a dozvěděli jsme se o tom, že podobné řeči znají i trpaslíci ve Fingoru, prý drak zemřel někdy okolo roku 50, to zlo by mohlo být zemětřesení, ten hrdina trpaslík, ta obloha zatmění slunce a ta zbraň by mohla být sekera ze speciální slitiny a že s ní má něco společného samotný bůh Ingerim). Tedy na mě těch informací bylo nějak moc, nevím, jak by někdo dokázal zastínit slunce a ten druid s tím může jít do háje i s celou tou velkou konjunkcí a celou tou složitou kastrologií, či jak se tomu nadává. Zase víme víc a zase nám to je na houby. No, vlastně, jednu konkrétní informaci máme, prý se na Stanisově hradě usídlil obr lidožrout. Fajn, mně už je všechno fuk, hurá na hrad!

Rillian: „Jak jako zastínit slunce?“
Vedelea: „Když si s sebou vezmeš kousek hadru…“

        Od našeho směru, od jihovýchodu, to vypadalo jako běžný mírně pobořený hrad na kopečku, jehož brána je zavalená kládami, obr nikde, počasí se vylepšilo, prostě pohoda. Ale nedalo nám to a tak jsme vylezli na hradby, opatrně se spustili dolů (Vedelea se očarovala a nebyla vidět, fíha!) a zjistili jsme, že na dalším nádvoří chrupe ta lidožravá potvora a že má pěkně tvrdé spaní. Přemýšleli jsme, jestli ho zabijem hned, nebo až pak, ale bylo nám to nějak proti mysli, zabít cokoliv když to spí a nebrání se to a tak jsme se tiše proplížili dovnitř - do hradu.

Hrun u spícího obra: „Mně je ho líto, ale stejně bych ho upálil…“

          Povím vám, tak zaneřáděné místo jsem jaktěživ neviděla – všechno rozlámané, pobořené a na zemi... kdepak, to nebylo bláto. No FUJ!
          Trochu to zkrátím, uvnitř jsme potkali tucet netopýrů, pár krys a pět kostlivců, co tam hráli kostky o 81 zlaťáků. Měla jsem mizernou náladu a chtěla si ji zlepšit tím, že nějaký ten zlaťáček taky vyhraju, ale hody se mi moc nezdařily a musela jsem mezi ně tu kořist spravedlivě rozdělit. Chtěla jsem si nechat alespoň jeden ten zlaťáček, ale nakonec jsem musela ještě čtyři svoje přidat, to byl zase den. A ještě se na nás vrhli. Teď už nám štěstí zase přálo a tak jsme je porazili a kořist si vzali sami. Ale co bude dál? Kdo ví?!?

 

 

 

 

 

TOPlist