díl 16 - 20

rok 1062 IV. věku

Díl šestnáctý

O klášteru, který vlastně není, o každodenních ztrátách a o Ryonově varování

       

Vedelea: „A nemohli bychom dostávat bonbony namísto zkušeností?“
Rillian: „Nemáte nic, ale jste spokojeně tlustí.“

Hrun: „A ten klášter je kde? A tam se zbavíš toho číra? Tak tam jdem, ne?“

 

            Najedli jsme se, vyspali jsme se a zase jsme se najedli. Chci tím říct, že den začal velice sympaticky. V blízké vsi jsme se optali na okolní turistické zajímavosti, a dozvěděli se, že na pahorku na pobřeží jsou nějaké staré ruiny ( podle všeho by tam měla být ta Svatyně božského vědění ! ).
            Pak jsme opět nakoupili jídlo a vydali jsme se na pobřeží. Pláž byla sice písčitá, ale pak to byla jen samá strmá skála.

Hrun: „Hledám perly, ale do vody nejdu.“

            I já jsem se rozhodla hledat po dně perly, ale nejen že jsem nic nenašla, dokonce jsem si rozřízla o ostrý výběžek ruku. Vedelea se mi to pokusila zašít, čímž mi přivodila ještě závažnější zranění, ale napravila to tekutou první pomocí. Jojo, rudý kříž, ten zabere vždycky. Díky!
            Tuilin se mezitím bavila sbíráním mušlí. Počasí bylo pošmourné a lehce poprchávalo. V našem dobrodružství to bylo tiché místo naplněné relativním klidem, vyčkávali jsme večera a celý den jsme mohli lenošit. Ovšemže v tomhle počasí jsme se nemohli jen tak natáhnout na pláži, ale bylo v tom něco melancholického. Den se líně vlekl.
            Vydali jsme se k blízkému pahorku a našli jsme nejen křoví, ale i opracované kameny a zbytky zdí. Já jsem při bližším prohledávání nenašla o moc víc.

PJ: „Našla jsi krysí kostru, lidskou ruku a zbytky hrnce.
Rillian: „Žádná tajná skříňka?“

Vedelea: „Mám pět jehel. Co z toho udělat? Hmyzí špízy?“
Rillian: „A co muší sushi?“

            Hrun a Vea pak hráli kostky, později se začalo stmívat. V měsíčním světle vypadalo všechno trochu přízračně.

Hrun: „I Orm?“

            Pak jsme si všimli, že nahoře na pahorku cosi modrobíle svítí a vyrazili jsme tam.
            Našli jsme pravidelný kámen, který mléčně svítil a visel ve vzduchu. Vypadal jako ze skla. Když jsme přišli velmi blízko, objevil se další… a další… a tak jsme po nich začali stoupat. Na přibližně desátém schodu jsme cítili neuvěřitelné vábení pokračovat, ale jako by nás tížila bagáž – museli jsme se něčeho zbavit.
            A tak jsem přišla o 48 kouzelných kamínků do praku, Tuilin přišla o měchy na vodu, Vea o kotlík, Hrun o jídlo… a pak jsme zjistili, že Orm s námi nešel. Filuta jeden. Po dalších deseti či dvanácti schodech se pocit opakoval a tak Hrun ztratil pálenku, já lucernu, Tuilin nůž a Vedelea kameny. Pak jsme došli až na vrchol, zalitý bílým světlem, který se rozšiřoval na celou světelnou pláň.
            Pak se z ničeho nic objevily dvě postavy, měli jsme z nich bezpečný pocit a zdálo se, že nás očekávají.

Vedelea: „Kde jsou uzenky?“

            Postavy nám vysvětlily, že tu býval kdysi klášter, ale kvůli bezpečí během války s orky jej museli přemístit. O Khelbenově proroctví nevěděli, ale věděli o Velké konjunkci, kterou doprovází zemětřesení a zatmění a sdělili nám, že by to mělo nastat brzy. Nebyli jsme z toho nijak moudří, ale znělo to jako něco důležitého.

Hrun: „Co je to planeta?“

 

            Vysvětlili nám, že až to nastane, bude magické pole kolem Nyataru oslabeno a že právě takové situace už jednou využili temní mágové a přivolali démony - obrovské draky, z nichž nejstrašnější byl Tyraxor, rudý drak. Tenkrát draky porazili trpaslíci v čele s Thirem.
            Nyní je potřeba vykonat rituál, o němž se mluví právě v proroctví, abychom magické pole zesílili.

Tuilin: „Lemrouch!“

            Že je velmi důležitá linie osudu a že více zjistíme v Dorsianském údolí, které se nachází v Thorwalu. Dále, že Adonský klášter najdeme u Jezera šedých mlh v Medvědích horách.
            A vyléčili mi ucho! A hřebínek je v tahu! Juchuchuúúú!
            Vedelea se zeptala na slova moci a zjistila, že jich je celkem deset a že by s nimi nějak šli konfrontovat bohové. (Kdoví co znamená konfrontovat. Možná to má něco společného s frontami. Nevím ale, kdo by chtěl stát na bohy fronty.)

            Hrun se optal na hada a dozvěděl se, že je to had vylézajícího z poháru - symbol temného  hadího boha Saroga. V souvislosti zmínili, že pohár samotný je symbol boha Naara, nejtemnějšího z bohů, toho, který stvořil ostatní temné bohy.
            Zeptali jsme se také na věci o které jsme přišli a řekli nám, že je to zkouška, že je potřeba ztratit, aby se mohlo najít. Zvláštní lidé. Taková moudra. Já se řídím tím, že je potřeba sebrat, aby se dalo získat. Ale ano, uznávám, nezní to tak krásně a vznešeně.
            A pak najednou bylo ráno a my jsme se probudili mezi kameny. Orm a Berem byli opodál a slunce právě vycházelo.

Hrun: „Mohl jsem zahodit krovku.“
Tuilin: „To je pravda, ačkoliv až bude zima, na čem bysme sáňkovali?“

 

 

 

Pak jsme vyrazili dál a došli jsme až do osady, poblíž ní se kdysi těžilo zlato, ale teď už je to jen ospalé místo a my jsme zamířili do krčmy. Vytvořili jsme plány co dál a rozhodli jsme se chvátat k Adonitům.
            Šli jsme několik dní, Tuilin si po cestě vyrobila prut.

Vedelea: „A Vedelea prd.“

            Ještě pořád jsme byli v Tiomaru, ukládali jsme se u uhasínajícího ohně ke spánku, obloha byla mírně zatažená.
            Najednou jsem měla divný pocit. A všichni ostatní taky - zatočila se nám hlava, dohasínající oheň se najednou rozzářil a spatřili jsme siluetu Ryona. Posílal nám myšlenkový vzkaz, kde nám oznamoval, že Bratrstvo v Toranu bylo přepadeno vetřelci, nejspíš z temné sekty (ač mohli být i bílí) a ať se vydáme k elfům, k Namrathilovi. A že kdybychom se náhodou minuli, pomůže nám Kragar ze severního Thorwalského knížectví. Ať nechodíme do Toranu dřív, než se situace uklidní… a pak obraz Mistra zmizel.

 

 

 

Díl sedmnáctý

O dosažení Adonského chrámu, o nalezení Khelbenova proroctví a o dveřích, ke kterým nám chybí klíč

            Po šesti dnech putování k Medvědím horám jsme se setměním dorazili do hostince Trollí hlava, který se vyznačoval tím, že měl nade dveřmi přibitou skutečnou trollí lebku. Divné je, že tu je živáčků jak na hřbitově, i když prostorné to tu je jako v paláci.. Ale co, aspoň se ten vysoký, svalnatý, pohledný, tajemně prošedivělý, asi padesátiletý a cibulí na sto honů smrdící vonící hostinský bude věnovat jen nám. Přinesl nám Dračí dech, čímž si šplhnul u Hruna a v dívčí sekci družinky vyvolal otázku, zda Ryonova sebranka nepostrádá zrovna jeho... Co dodat? Jsme na tom vážně tak zle? Amriku, kde jsi?!?
            V průběhu večera Hrun opíjel Berema, panovala pohoda a hostinský Borkan se rozhovořil. Snad proto, že v nás poznal dobrodruhy a v jeho barbarské krvi to vznítilo divoký plamínek dávného mládí. Pověděl nám o tom, že trolla on sám kdysi ulovil, právě v Medvědích horách, od nichž nás dělí už jen sto mil. Vyzná se tam a zmínil se o okolí, o vlcích a tak. Škoda, že s námi nepůjde, už se tu usadil a zblahobytněl. Ale i to má co do sebe, protože aspoň ví, co se děje v kraji. Skrz krčmu už nedávno prošel Modrý Murtaf a Wulfgarova družinka také. Nijak ho nenadchli, ale nás potěšila zmínka o někom, koho také známe (ano, to poněkud nechutné dobrodružství s uťatou rukou). Amrik tu nebyl. A Hrun, ten náš bodrý moudrý mlčenlivý společník, když ho Berem omrzel, vyznamenal se podle pořekadla, že co neví, to nepoví a pověděl Borkanovi všechno, co věděl. A že toho věděl dost… no, snad nám nikdo v patách neslídí.
            Na oplátku se Borkan zmínil o zavraždění nějakého Lučického úředníka a o tom, že za to nepochybně může Černý spár – tak si říká spolek nájemných vrahů, které si najímá kde kdo, před čtyřiceti lety snad i nějaký nekromant, dnes běžně temní sektáři - a na místě činu nechávají ohořelý kohoutí spár. Fůůůj, nechuť. Co asi udělají se zbytkem toho kohouta? Jo a dobře jsme se tu najedli, to je taky potřeba zmínit. Dostali jsme skopové a někomu to i chutnalo.

Vedelea: „Černý spár? To je ta hadí prdel!“
Hrun: „Hostinský, nejsou tu někde otrokáři, kteří odkupují hobity kouzelníky?“

            Následovala hádka, kterou už nevím co ani způsobilo, ale vedlo to k tomu, že se Hrun vyzul a my jsme měli dokázat, jestli to snesem. Jo, jsme hosti k pohledání. Hostinský se zjevně neurazil a ba co víc, nabídl nám pokoje k noclehu. Tuilin a já jsme si vybrali pokoj bez švábů a s příplatkem, Hrun a Vedelea zvolili společnost švábů (aby si měl Hrun s kým na úrovni popovídat, ale pšššt, to víme jenom já a Tuilin).
            S Borkanem jsme se rozloučili a vydali se pak dál s informacemi, že Dorsianské údolí je úžina v Hromových horách, kde se dřív něco těžilo, je tam vyhaslá sopka a z ptačího pohledu by to mělo vypadat jako tvar otisku podkovy nějakého boha. (Nebo jeho koně? Nějak se nepamatuju, že by některý bůh měl kopýtko… ale kdo ví, já se v tom moc nevyznám). Borkan má obouručák, ale střílí jen z kuše a ne z luku. Vážně škoda, docela by se nám na toho hrdinu hodil. No co, jdem hledat dál.
            Vyrazili jsme k Adonům, obloha byla zatažená a foukal slabý vítr. Cesta ubíhala rychleji, než bychom tušili a tak jsme dorazili ke klášteru. Tedy… jestli se tak dá říkat ruinám zídek výšky tak do pasu, suti, kamenům, nízkým travinám a mohutnému buku, který prostoru vévodil. V houští kolem něj něco šustilo a záhy jsme vyplašili stádo srnek. Hrun pohotově hodil do hloučku hbitých hnědých těl kopí, ale minul, Tuilin stopovala, ale taky nic. Nějak se nám začíná na paty lepit smůla. Co tady? Hrun se vnořil do hruin, chci říct do ruin a záhy jsme i my ohledávali každou spáru a každý pilíř.
            Půdorys byl víceméně obdélníkový a Tuilin s Vedeleou luštili, co to je za architekturu. Vedelea nakonec určila stáří na pět set let a poničení připsala na vrub Apurijcům. Mno, celé by to ničemu nepomohlo, kdyby Vea při tom určování nezjistila, že dva kameny poblíž prastarého portálu vypadají nějak podezřele a přiměla Hruna, aby s nimi zkusil pohnout. Po chvíli jsme se už potili všichni a v závěru se kameny skutečně pohnuly a odhalily pod sebou otvor do podzemí.

Vedelea: „Ale nemáme lucernu.“
Tuilin: „Ale mohli bychom si vyrobit pochodně!“
PJ: „Stačí najít vhodný strom a pak vyrobíš 1K6 pochodní.“
Hrun: „A nemohli bychom použít některé z těch deseti pochodní, které nesu s sebou?“

            Tuilin se podařilo vyrobit jednu provizorní pochodeň a zamířili jsme do útrob země. Všude ležel nános hlíny a suti a dolů ostře klesala (dřív snad schodiště) dnes ohlazená kamenná stezka.

PJ: „Sklon asi 50 stupňů“
Hrun: „Vezmu krovku, nasednu a jedu!“

            Dostali jsme se do místnosti, z níž vedly dřív tři cesty, ale dvě teď byly zavalené a tak bylo jasné, kudy se vydat. Všudypřítomné bláto a suť však záhy nečekaně vystřídala prostorná tesaná místnost s několika výklenky ve stěnách, kde stály sochy. Měli jsme pocit, že to musí být sochy samotných bohů, i když byly okousané zubem času a – co hlavně – schválně omlácené a jejich rysy tak byly nejasné a spíš tušitelné, než viditelné.

Vedelea: „Vandalové zasratí!“

            Jak vypadaly a kde byly sochy umístěné?

- stěna od východu k severu, čtyři výklenky:
Kovář s kladivem, Žena se snopem obilí, Muž s delfínem, Muž s rozevlátými vlasy a otevřeným náručím

- severní stěna, jediný výklenek:
Žena na podstavci, na němž byl nápis, ze všech soch byla tato nejvíc omlácená a poničená

- jižní stěna od východu, čtyři výklenky:
Žena se srpkem měsíce, Žena oblečená v listí, Muž s náhrdelníkem ve tvaru slunce a dravcem s rozepjatými křídly, Muž s vážným výrazem a havranem u nohou

            Hned jsme se začali dohadovat, o koho že to jde. Poslední byl jistě Olgerd, bůh smrti a pán podsvětí. Vedle něj by mohl být bůh spravedlnosti Alhelor, o lesy a zvěř se zase stará Brelda...

Vedelea: “Brelda Volšová!“

        ...a po jejím boku jistě stojí strážkyně snů Niram. Dává smysl, že prostřední nejvýznamnější paní bude Rahja a při ní pak bůh větru a bouře Aevar, vodám a hlubinám vládne Ulmo a dárkyně života je Athel… ale moment! Vždyť snop je symbol Rahji! No, poslední je jistě Ingerim, bůh kovu a řemesel. Ale co ta žena se snopem obilí?
        Přečetli  a rozluštili jsme runy z podstavce, stálo tam:

VY, KDOŽŽ PŘICHÁZÍTE, PLAČTE, NEB MŮJ PŘÍBĚH JE Z NEJSMUTNĚJŠÍCH.

Hrun: „ Vy, kdož přicházíte na krovce, tlačte, tady je rovina…“

            Tuilin zkusila podstavec pokapat vodou, ale nic to nezpůsobilo. Dál jsme se dohadovali, jak mohlo dojít k záměně bohyní. Vyprávěla jsem jim elfí příběh, který pojednává o bozích, stvoření světa a vzniku velkého bezpráví, ale nedokázali jsme to prozatím rozluštit. Nakonec jsme byli zmatení ještě víc – co mezi jižní čtveřicí dělá Alhelor? Neměla by tam stát socha zapomenuté dcery Athel?

Vedelea: „Co vedle té bohyně dělá snop?“
Rillian: „Co vedle té bohyně dělá snob?“

            Vzpomínala jsem na příběhy a snažila se vyvolat pláč, jak nás nabádala smutná socha. Nakonec se přidali i ostatní a v tu chvíli jsme uslyšeli zvuk tření těžkých kamenů o sebe – a výklenek za sochou se otevřel!

Tuilin: „Já pláču nad tím, že nemám chlapa.“

 

  Pokračovali jsme temnou chodbou páchnoucí plísní, ale když jsme se konečně dostali do další místnosti, nečekalo nás zlepšení, ba naopak, skrytý mechanismus způsobil to, že se podlaha rozevřela jak hladový chřtán a tak tak, že jsme nespadli dolů na ohavné kovové hroty a nestali se tak společností hnijícím a tlejícím dobrodruhům, kteří dlouho před námi za svou neopatrnost zaplatili vlastními životy. Vyvalil se odporný puch a my byli skutečně rádi, že se nám na poslední chvíli podařilo zachytit se na okraji místnosti. Jáma nás rozdělila, Hrun už byl za propastí a my ostatní jsme přemýšleli, jak se dostat k němu.
            Nakonec nám Hrun hodil konec lana, který mě jistil při lezení, Vea se dostala na druhou stranu teleportačním kouzlem a Tuilin s Ormem využili Pavoučí lektvary, které s sebou už pěkně dlouho poctivě nosíme. Tedy my… Hrun, musel nám je hodit.
            U dna bylo asi tak patnáct či dvacet koster, ale jinak nic zajímavého. Dál nás čekaly zamčené dveře, paklíče nic nezmohly, ale tentokrát ani Hrunovy vytrvalé kopance nepomohly. Dveře pokrývala souvislá vrstva jinovatky a až Vedelea něco zmohla svými kouzly.
            Místnost  za dveřmi měla tvar kříže, byla chladná až mrazící a na dobrém pocitu zrovna dvakrát nepřidávaly ani bílé duchovité postavy, které se najednou začaly zhmotňovat. Z jejich divného jazyku se dalo vyrozumět jen to, že jsou strážci a že chtějí, abychom odešli.
            Vedelea před námi vytvořila ohnivou clonu a ta je držela v sympatickém odstupu, ale když Tuilin použila pro bližší seznámení luk, já prak a Vedelea kámen, asi je to pobouřilo a dokázali, ač neradi, projít i skrz tuto stěnu.
            Proběhl souboj, v němž excelovala Vea svým magickým ohněm a vítězství bylo naše. Ovšem co bylo naprosto nejdůležitější, byly kamenné desky, které byly asi předmětem jejich hlídky. Na deskách bylo napsáno proroctví. Proroctví. KHELBENOVO PROROCTVÍ!!! Následuje text, který jsme získali:

 

            Za vlády býka vylije se opět zlo z temného poháru. Jeho příchod zjeví černé
slunce za bílého dne, rození slepých dětí a proklatci sloužžící sedmero kletbám.

         Netvoři budou svět pustoššiti a démoni jej chtít ovládnouti. Temnota bude
silnějšší nežž kdy dříve, protožže bílý plamen odvahy byl dávno sfouknut a jen žžhne.

         Člověk, co není člověk, poššle sedmero kleteb z hor přeludů, sedmero vizí
Sarendasova syna předpoví příchod hrdinů. Meč, luk, mysl, hbitost a smysly
musí obstát v sedmero zkoušškách.

         Ažž kámen úsvitu naleznou, očistí falešnou víru, a pravé bohyni dají zpět její sílu. Pak s Ilagadem - – mečem dvou kovů, čepelí prokletou, bitvu vítěznou svésti mohou.

         Zplozenci temnot budou mocné kouzlo chystati, aby dobro i žživly oslabili
a temnotu přivolali.  Hrdinové kouzlo přeruššiti musí, aby temnota zahnána byla
a božské světlo opět vysvitlo.

 

            Začali jsme se znovu zabývat složitou náboženskou zápletkou, ale Hrun se nudil a tak jsme za chvíli šli zase dál.

PJ: „Cesta se svažuje…“
Hrun: „Tak se taky svažujem…“

            V další místnosti byla mlha. Byla bílá a hustá, jak dvoudenní smetana, neustále se vlnila
a i když nám sahala jen po kolena, neměli jsme z ní dobrý pocit. Navíc se místnost k západu svažovala a tak se mlha brzy dostala až nad nás. Šlo v ní dýchat, ale Orm z ní byl vyděšený a jakoby se dusil a tak jsme se snažili rychle kráčet dál. Tápali jsme a pod nohama nám něco křupalo. Jeden nemusel mít ani velkou představivost, aby mu došlo, že to jsou kosti a brnění. Když chodba vyústila v místnost, mlha prořídla a nám se ulevilo… ale ne nadlouho. Pochodeň ozářila mohutné černé tělo obrovské postavy s humanoidními rysy a drobnými růžky. Prý máme odejít, pokud nemáme Lurnenovo znamení. Hrun se dost naštval, že mu někdo pořád hází do cesty překážky. Zkusili jsme jako Lurnenův znak použít medailon s temným znakem, který Hrun nosil od setkání s vrahy v černých kápích, ale postavu to jen vybudilo k boji.

Hrun: „Já ti dám takovýho Lurnena…“ (a rve ze sebe kalhoty)
Tuilin: „Dvojitý Lurnen!“

            Boj byl dlouhý a krvavý. Nejhůř dopadl Hrun a my jsme se uvědomili, jak je dobře, že s námi putuje i Orm. Každá zbraň a každá ruka schopná bojovat se hodila a nakonec právě Orm tvora dobil.

PJ: „Dává ti 16+2“
Hrun: „ Au, ty vole!“

            Ale ani po boji nebyl klid a my jsme s hrůzou pozorovali, jak se kousky rozsekaného těla obludy začínají zase skládat dohromady. Vedelea použila další magický oheň a to bylo jen dobře, protože to potvoru nejen proměnilo v popel, ale také jsme snáze našli v šedivé doutnající hromádce drobný stříbrný klíček – amulet, který asi tvor nosil na krku.

            Společnými silami jsme zase dali Hruna více méně do kupy a otevřeli si klíčkem dveře vedoucí do místnosti, ve které nás ohromily obrovské kamenné dveře, na nichž byl motiv osmihranu a nápis:

(Rillian: „Obsazeno?“)

Zde ležží Lurnen. Skul své mistrovské dílo na obranu tohoto klᚹtera a celého světa před královnou démonů.
Nechť on i jeho dílo odpočívá, nežž jich bude během časů proroctví potřeba.

 

            A ejhle, tak to by asi řešilo tu prokletou čepel -  Ilagad, meč dvou kovů. Teda aspoň já myslím, že jo.

 

 

 

Díl osmnáctý

O náboženských zpěvech a o tom, že ne každý má na to, aby se stal nájemným žoldákem


Hrun: „První bohoslužba – kdo mi neuvěří, dostane přes držku!“

 

            Rozhodli jsme se, že koho potkáme, tomu povíme, jak se to má s Athel. Dorazili jsme až k Dorsianskému údolí a pokračovali po Diamantové cestě – jiná cesta totiž přes Hromové hory ani nevede. Poblíž bylo větší město Torgar a tak jsme tedy zamířili tam.
            Je zde mnoho trpaslíků, což Hrunovi připomnělo - co taky jiného - chlast a láká nás na truňk. Vypadá to tu jako v Tatrách… Krčem a hostinců je tu dost, hostince se jmenují Tři žejdlíky a Medvědí tlama, krčmy pak Černý drak, Kulhavý Tifeon a U Erbu. Hrun se doptal na nejlepší místo a tak jsme skončili u Černého draka. Usedli jsme k malému stolu (Hrun se chtěl usadit na stůl, ale neprošlo mu to) a objednali si pití. Suma sumárum za dvanáct měďáků pro jednoho za jídlo a pití, začíná se mi tu líbit. Vymýšlíme nějaký způsob, jak prosazovat Athel a vítězí styl potulných bardů:

 

Rillian: „Mocnější než datel je ta naše Athel. A ten, kdo v ní uvěří, nemá problém s večeří…“
 

            Hrun se z toho cítil trošku nesvůj a tak se plaše rozhlížel kolem a hledal někoho, kdo vypadá jako dobrodruh. Nejlépe vypadal samotný trpasličí krčmář. Tak jo, už mlčím, radši se budeme ptát. Prý je situace pohnutá – baron Trent byl roztrhán vlky při lovu!!! A pak zas umřel z neznámého důvodu jeho syn Linek a den poté dorazil mladší baronův bratr Tarek, který se objevil poprvé po třiceti letech. S ním přišel i jeho bastard (Maran). Ujal se vyšetřování a osočil místní léčitelku Taliu, že byla baronovou milenkou a kapitána baronových stráží Halnemana, že prý toho využil a baroneta otrávil. Prohlásil, že se spikli. Oba však utekli, založili zbojnickou tlupu a teď terorizují okolí. Zatím tu čeládku nechytli. Názory lidu se různí.             A že mě to ani nepřekvapuje?... Ale já budu věřit rebelům. Asi to mám někde v sobě.
            Hostinský přiznal, že zná i Athel, ale uctívá Ingerima - stvořitele ohně. Taky nám ještě pověděl, že se v údolí těží stříbro a legendy praví, že místo stvořili temní bohové - okrouhlé Dorsianské údolí je prý šlápota jednoho z nich.
            Vedeleu to místo nějak vzalo, opila se, začala zpívat a že chce tančit. Na stěně visela lyra, takže za chvilku se strhlo slavné hudební vystoupení (jojo, z Athelina songu by mohla být i hitovka – jen jí dát šanci) a publikum jásalo. My ostatní zatím plánujeme cestu dál, Vedelee se sice nechce, ale Hrun ji v nejhorším odtáhne.

 

Vedelea: „Půjč mi krovku.“
Hrun: „Nepučím, ty mi do ní nabliješ!“

 

            Doplnili jsme zásoby a vyrazili k průsmyku. (9 stříbrných za železnou zásobu). Hruna napadlo, že zde směníme zlaté nugetky (a dostaneme za ně každý hrozně, hrozně, ale nehorázně hrozně moc, jupipipipííí!!!) a tak míříme za zbrojířem a Tuilin si za 60 zl. kupuje šupinovou zbroj. Lidé z průsmyku, těšte se, blíží se honorace!
            Ale v průsmyku naši skvělou vizáž kupodivu nikdo neocenil. V údolí totiž ležela dvě čerstvě mrtvá těla. Podle Tuilin jeden padl na útěku a druhý byl voják. Kolem se válely zatykače a jeden z nich byl za tu jednu mrtvolu – 50 zlaťáků. No téda, dnes nám Athel přeje. V blízké vesnici nám odměnu jistě vyplatí! U vojáka jsem našla dvě krátké zbraně, třináct zlatých a osm stříbrných. Zatýkaný se jmenoval Alynt. To jsou mi věci – a to byl ten dobrý a nebo ten zlý? No co, prsten s hrotem mu už teď stejně k ničemu nebude a v měšečku má dva valouny stříbřitého kovu. Já se mám. Po chvilce osočování mi ten prsten Vedelea sebrala, že jako jsem hamoun či co, ale valounky jsou mé, muhehehe, stejně jako ty mince. A já mám tušení, že tohle stříbro by mohl být i mithril. Tuilin si od vojáka vzala osm šípů, takže jsme se tu vybavili docela obstojně, ale ouha, co s tou odměnou? Kdo nám uvěří? Barona najdeme asi v tvrzi… ale nebylo by lepší utnout tomu psanci hlavu a přinést ji jako důkaz? Sebranka mě odteď považuje za devianta, ale já vím co dělám a navíc mi pomůže Orm. Zabalíme hlavu do vojenského kabátce a máme důkaz jako malovaný (a kabátec zmalovaný).

            Tuilin zjistila, že další stopy tu nejsou. Jdeme tedy dál a v dálce už vidíme hostinec. Máme klidnější svědomí, protože Hrun ještě ty dva pohřbil a já jim na hrob položila květiny. To jako díky. Cítím se líp, ta useknutá hlava už mě skoro ani netrápí. A zbylé pochybnosti utopím v poháru.
            V hostinci bylo dost prázdno a zaujal nás snad jen jeden lovec. Hrun ho pozval k nám na jednu rundu a začali jsme se vyptávat na rebely. O politice nevěděl, ale pověděl nám, že se tu dějí i jiné divné věci, třeba že tu vlci napadli člověka v poslední době už třikrát a navíc jsou ty potvory (vlci) tmavší a jdou po lidech, což nikdy nedělali, zvlášť na podzim. Je to podivín, ale něco pravdy na tom bude. Hostinský se připojil k debatě a tvrdil nám, že baron je nějaký divný a pěkný parchant, kolem nějž je temná aura. Že má vlastní gardu a divné móresy. A téměř všechny ostatní z pevnosti že propustil.
            Rebelové prý taky nepřepadají lid, ale jen gardisty, co po nich jdou.
            Hrunovi to stačilo a na oplátku na nás všechno prásknul. Už jsem se chtěla s hlavou vypařit, ale protože doba je zlá, hostinský nás chápal a i lovci to bylo šumák. Vlídní lidé. My se tu taháme se zohyzděnou mrtvolou a oni si s námi ještě vyprávějí.
            Během večera jsme taky zjistili, že orkové už jsou prý už u kuduků – tak sto mil odsud!
            My jsme jim zase za odměnu zazpívali o Athel a oni pokývali hlavami a prohodili, že Rahjané jsou hlavně v Goryonu. Pěkně jsme si popovídali a pak jsme zalezli na kutě.
            Ráno jsme dorazili do vsi Ralneta, obhlédli hostinec U Puklého džbánu, kovárnu, kapli, ale hlavně strážnici, protože tam míříme. Uvnitř bylo osm lidí a získali jsme odměnu za hlavu (ne naší, toho rebela), každý 14 zlatých. Dál jsme zjistili, že velitel gardistů, Dragelin, je fešák a že nás chce najmout jako dobrodruhy, že nás zavede k baronovi a že společně vymyslíme něco proti banditům… a Hrun si zase vymyslel, že by se to do budoucna mohlo hodit a tak jsme tu prácičku vzali. Prácičku? To psaní už mi pomalu leze na mozek…
            Po cestě jsme viděli hory bez vršků, ale prý jsou to jenom nějaké sopky. Ne soply. Sopky. Taky nevím co to je.             Tvrz, baronovo sídlo, stojí na ostrově uprostřed vroucích vod. Je dost nedobytná, vede tam jen jedna cesta přes železný most a vůbec je to místo vhodné na parádní odpočinek. Když jsme pochodovali za Dragelinem po mostku, v prostředku se most zatřásl a my jsme se dozvěděli, že prý za to může Pekelník, jeden ze tří gejzírů, který sem tam z jezera vytryskne. Baron je gurmán, zdá se mi. Došli jsme na nádvoří a brzy už jsme stáli před baronem. Dragelin a baron se asi znají dlouho a jsou dost familiérní… baron nás chce najmout na ty dva (každý za 1000 zlatých a navíc tam někde bude i jejich šedá eminence, za ještě víc) a prý máme v údolí 4 konkurenty. Tady se nikdo s ničím nemaže. Fajn údolí. Divné, ale docela se mi to tu zamlouvá… Pochopitelně až na ty politické pletichy. Dragelin nás vyvedl zase z pevnosti ven a teď už je to jen na nás.
            Vedelea se rozhodla pro vaření a navrhla využít místní horké jezero. Vaříme tedy za pomoci kotlíku a špízů. Máme vařené železné maso, hujá. Jsme nasycení a míříme do nedalekého Panatu.
            Ve vsi je cca 40 domů, hospoda, pila, kaple, obchodník, radnice a strážnice. Hospoda se jmenuje U Krumpáče a lopaty. Pracovitý lid asi potřebuje pracovitou hospodu. Lidí je tu, kupodivu zase, málo a hostinský je bývalý horník. Tak proto to nářadí v názvu. U stolu seděl nějaký člověk, zprvu se nám nezdál a tak jsme se na něj optali hostinského. Prý je to propuštěný gardista Arenal. Zašli jsme tedy k němu a přisedli jsme si. Na mě ta otevřená nálada nějak zapůsobila a tak jsem hned vyklopila, že hledáme rebely… A on zase spiklenecky zašeptal, že tady není vhodné místo k řečem. Tohle přímé jednání zbožňuju, jeden ví, na čem je. Zazpívali jsme jim tedy od plic tu naši a opustili jsme chvatně sál. Zaplatit a zmizet. To je náš styl.
            Arenal nám poradil cestu do starého mitrilového dolu, že tam dojdeme až k Halnemanovi, tomu rebelantskému šéfovi. Rady jsme se drželi a zamířili jsme tedy na západ, do starého mitrilového dolu. Ještě jsme na rozloučenou dostali varování, ať se vyhýbáme Obryni, že tam sídlí „mudrc“, co je starý blázen. Obryně je kopec a mám nekalé tušení, že místní jsou opravdu zvláštní. Mudrc na Obryni? To je jako z nějakého příběhu pro malá hobiťata. Vedeleo, neznáš to? Také se Arenal zmínil o místních lázních, kolem nichž cesta nevede, ale jsou známé a jistě velmi folklorní. Vyrazili jsme přes Ralnetu a ještě tam zamířili do kovárny a ke kapli.
            Z těch valounků se skutečně vyklubal mitril (poznám hodnotu, když ji vidím, ne?) a tak jsem si nechala vyrobit kožené nátepníky s mitrilovými hroty. Sice to stojí 40 zlatých, ale jsou dost super, řekla bych. Stylové.
            Bavili jsme se s kovářem a ten si taky myslí, že baron je na houby. A taky prý jsou na severu nějací bandité, kteří přepadají lidi.

            Na konci cesty do kapličky a jsme potkali elfího kněze, Hrun si koupil 10 flakónků svěcené vody a dozvěděli jsme se, že pohřeb barona se konal, ale baronet nějak záhadně zmizel… Že by ona záhadná šedá eminence? Šestý smysl v plném zátahu, šimrá mě to v nose. Hrun se ještě zeptal na Kragara (od Ryona…) a prý je to nějaký mocný čaroděj, víc jsme nezjistili.. Ralneta nás nečekaně zmohla a tak jsme tam rovnou přespali (za dva stříbrné, levné to tu zrovna nemají) a ráno jsme zamířili do starého dolu.
            Před vchodem stál na stráži (už od pohledu) rebel s nabitou kuší a museli jsme mu odevzdat zbraně (ne, jasně že ne všechny, jen ty viditelné), abychom mohli dál. Učinili jsme tedy tak, ale pekelně se nám nechtělo. Došli jsme chodbami až k pracovně, spatřili jsme vybavení, zástavu a černý prapor… a Halnemana, který už o nás věděl a rozhodl se nás prověřit tím, že nás nechá nalézt tajný vchod, lépe řečeno nechá nás zjistit, kde je a to tak, že mu doneseme uťatou hlavu baronova syna. Téda, jeden párkrát někde usekne hlavu a pak se to s ním táhne jak prokletí. Nakonec jsme usmlouvali, že toho baronova syna můžeme přinést i v celku a možná i živého. Děkujeme.

 

 

 

 

Díl devatenáctý

O návštěvě lázní, mluvící hlavě a o tom, jak nám na chvíli patřila pevnost
 

            Dozvěděli jsme se, že baronova syna nejspíš najdeme v lázních a tak jsme zamířili tam. Odsud je to den cesty.
            Budova byla zdobená mramorem a vchod hlídali 2 gardisté. Bez domluv ale zazvonili na zvonec, něco nahlásili a že jeho výsost nás prý očekává. Pěkné zařízení. Praktické.

 

PJ: „Chcete mapu?“
Tuilin: „Bahno doprava…“

 

            Marana, baronova syna, jsme našli v široké místnosti s bazénem a velkými okny ve střeše. Voda proudila lvími chrliči, vše tonulo v oparu. U prostřeného hodovního stolu seděli s Maranem ještě dva další lidé, v kožené zbroji, muž a žena. Vypadali jako nájemní vrazi. Ten světlovlasý se ptal, jestli prý jeho sestřičce nejsme povědomí… a ta na to zase, že prý to bude od jeskyně rebelů… Tohle ošklivé a škodolibé prozrazování tajemství nemám ráda. Vždycky po něm následuje jen jedno – boj.
            Maran sebral ze stolu velký porcovací nůž a přidal se k boji a stejně tak se přidali zbrojnoši odvedle. Prima, už je nás celá parta. Teď jen trochu hudby a nějaké společenské hry… Strhla se mela.
            Vedelea hraběcímu synkovi sebrala pečeni, protože ji vyhodnotila jako nejcennější předmět v místnosti a hodila ji do bazénu, aby Marana namíchla. Škoda, že se netrefila, ale jako nápad to beru.
            Hrunovi v té hrozné řeži se povedlo zajmout Marana jako oběť, přidržel mu tesák u krku a stráže přestaly bojovat. My ty ostatní jsme je pak poměrně snadno svázali do chumlu. A na truc jsme zdlabali všechno, co bylo na stole. Tak, to máte za to.
            Při prohledávání jsme pak našli dva meče a dvacet zlatých a s Maranem jsme svižně odkráčeli jako slavní vítězové. V maštali jsme ovšem našli překvapení největší - dva bělouše, severské, osedlané, asi těch blonďáků. Chtěla jsem si hned jednoho ochočit, ale nechtěl mě jako pána přijmout. Tuilin ovšem byla úspěšnější, s druhým si pěkně popovídala a tak má Hrun na kom odcválat. A nakonec to byl Hrun, kdo toho mého druhého koníka ukecal, aby mě nesl. Beru tedy před sebe jako žok Marana a vyjíždíme. V sedlech se budeme střídat… alespoň někdo, já svého koníka nedám!
            Máme koně!!!!!!!!!!!
            Vyjeli jsme směrem na Kalich. Projížděli jsme řídkým lesem, když Orm zavětřil, uslyšeli jsme vrčení a dostali od Orma varování, že prý se blíží zvířecí nepřátelé. Byli to vlci a bylo jich sedm. Byli… větší. Naštěstí kuši a luku nemohli vzdorovat ani oni. Boj skončil dobře a my pokračovali dál, až se setmělo a my se přichystali na noc. Drželi jsme poctivě hlídky, Marana jsme nechali odpočívat přivázaného ke stromu a do rána se nic nesemlelo.
            Ráno jsme dorazili k jeskyni a kromě Halnemana spatřili další postavu – havranovlasou ženu, asi Taliu, postavou mladou, ale její temné zorničky na nás hleděly z tváře plné vrásek. Maran začal křičet, asi ji taky poznal, ale hned byl odveden pryč. Prý kvůli výslechu, jak říkala Talia.  Snad jsme to ani nechtěli vědět přesně.
            A tak jsme se dozvěděli, že Talia byla jako malá unesena kultisty a byla nucena provádět s nimi černou magii s mrtvolami. Fuj, nechtěli jsme, aby to rozváděl. Poznamenalo ji to, takže teď vypadá tak staře, ač jí ještě není ani 25 zim. Když hnízdo kultistů rozprášili vojáci, Talia byla  naštěstí zachráněna.
            Dále nám pověděl o chodbě v mostu nad jezerem a o tom, že v katakomby střeží duchové a oživlí mrtví. Zatímco jsme čekali na popsání jiné možné cesty, do místnosti vklopýtala zkrvavená hlídka se špatnými zprávami, neboť baronovi gardisté našli úkryt… Halneman nám navrhl teleportaci za pomoci Talii, zatímco oni to tu budou bránit. Na námitky nám ani nedali čas. Byli jsme pryč.

 

PJ: „Protrhl se časoprostor a vše zaniklo v modravém záblesku!“
Tuilin: „Blik.“

 

            Ocitli jsme se severovýchodně od úkrytu. Talia byla naštěstí s námi. Stihla nám povyprávět o tom, že baron zlikvidoval i prince Linka – uřízl mu hlavu. Prince Talia dokázala oživit (pořád nechceme znát detaily!), ale hlavu prý ukryli někde v pevnosti. Talia nás nemohla doprovodit, musela se navrátit k Linkovi, ale poradila nám, kudy se vydat. Problémy samo sebou nastaly, byly to tyto:
            1. cesta – byla masivně hlídaná, 2. cesta – jsou 3 gejzíry, které v poslední době netryskají pravidelně a jsou takřka nevypočitatelné, 3. cesta -  již zmiňovaní nemrtví v katakombách… Ale my jsme ji i tak zvolili. Už je to tradice. Kdybychom někde v kapli nepotkali nemrtvé, měli bychom pak špatné spaní.

            Kaple byla prázdná, ale snadno jsme našli jsme v rohu posuvnou desku. Vedelea to zkusila, ale nic, Hrun se jen koukal a smál… takže se poklopu ujal zase Orm. Ten to za nás všechno odedře. Ale proč si stěžovat, že?
 

Vedelea, rvoucí se s poklopem: „Sráči.“
Orm: „Ogga ?“ (Cože ?)
Vedelea: „Sráči na pekáči, to je takový jídlo… zkus to říct v hospodě.“

 

            V podzemí jsme pak narazili na jednoho honosně vyhlížejícího nemrtvého a tři tuctové, asi křoví. Ten honosný se ovšem ukázal být čestný a navrhl nám bezpečný průchod, pokud rozluštíme jeho hádanky. Kampak ovšem na nás, odpovědi jsme znali ještě před dokončením otázek.

„Jsem všude kolem, i když mě nevidíš…“ VZDUCH.

„Ohýbám své údy k zemi…“ SMUTEČNÍ VRBA

            Hurá a je to.
            Honosný tlející nám poradil cestu a upozornil nás, že tam dál těch nemrtvých asi bude ještě víc. Došli jsme až k poklopu s klíčovou dírkou. Paklíč mi nešel, ale Vedelea to otevřela kouzlem. Chce se mi prskat, ale nenechám ostatní, aby si něčeho všimli. K čemu je zlodějka, když její práci zvládá i čarodějka? A navíc hobit! Grrr.
            Ocitli jsme se v krbu a naštěstí se netopí. V jídelně u stolu seděli tři gardisti a dlabali libě vonící krmi.

 

Orm vítězně : „Sráči na pekáči!“
 

            Gardisti s lítostí odložili své guláše a připravili se k boji. Výsledek byl jasný předem, ale trochu nás to i bolelo. Náplastí mi byla lehká svačinka, mňam, gulášek.
            Vyrazili jsme náhodně, na východ. Plížila jsem se napřed, abych ostatní včas varovala a taky proto, aby si uvědomili, jak jsem důležitá, hehe.

 

Tuilin: „Začínám se v té Hrunově přehledné mapě ztrácet.“

 

  Prošli jsme mnoho míst, pivní sudy jsme nechávali na pokoji a přesto, naprosto střízliví, jsme narazili na gardistu, který pral prádlo. Některé místnosti skutečně stály za to, ale tohle snad nepřekonalo nic. Škoda, že se s námi pustil do boje, za chvíli aby po sobě pral znova.
            Mezi poslední zajímavé místnosti patřila ta s olovem a rachejtlemi, hnedle nad hlavní branou, asi k uvítání hostů. Obojím.
            No a pak pochopitelně ta místnost s honosnými židlemi, kde seděl neoholený a dost zchátrale vyhlížející Dragelin. Ale stejně mu to pořád slušelo. I to, jak odhodil stůl a začal na nás cenit zuby, a jeho tělo se najednou začalo měnit ve vlčí. Nedávala jsem pozor a hned se po me ohnal, krasavec jeden mizerná. Tak nás to namíchlo a nakonec jsme ho i v jeho vlčí podobě ubili.
            Měl u sebe amulet – černý prázdný kruh. Hrun si ho vzal k sobě. A dalším zajímavým předmětem byl dopis
o zradě, od Tareka o pánovi Malkorovi. Tak takhle je to!
            Pak jsme to tam prolezli znova křížem krážem, na západ a na sever, až jsme konečně našli místnost, kde musel sídlit samotný baron. Jednoho gardistu jsme svlékli a do uniformy jsme nacpali Hruna. Že jako bude sranda. Že uděláme takovou habaďůru. Nějakou chvíli nás Hrun vnímal, ale pak na něj plán začal být moc složitý a tak jsme se pro jistotu začali chystat i na fiasko. Plán byl takový – Hrun nás přivede, jako svázané (ano, jen jako), baron si nevšimne, že v uniformě je někdo cizí. Dostaneme se dovnitř než bys řekl švec, barona překvapíme a on bude muset s pravdou (a s hlavou) ven.
            Nějakou chvilku to i fungovalo, Hrun zabušil na dveře a na vyzvání je pootevřel, byla vidět jen uniforma a baron nic netušil.

 

PJ: „Proč mě rušíš?“
Hrun: „Pane, chytli je!“

 

            Jenže jakmile tohle Hrun zahlaholil, dostali jsme strašný záchvat smíchu, protože to bylo asi poprvé, co ten barbar něco nezpackal. Baron vyšel z místnosti, aby si nás prohlédl, protože prý před chvílí slyšel zvuky boje. Ptal se, kde je Dragelin a Hrun podruhé úspěšně zahlásil, že ten je mrtvý. Nevěřili jsme vlastním očím a uším, plán vycházel! Baron si nás prohlédl a pak poručil, aby nás gardista odvedl dolů do kobek.

Hrun: „A kde jsou kobky?“

            Tak to přeci jen přišlo. Škoda, Hrun se držel fakticky dlouho… Baron tedy naši lest odhalil, využil znalostí nějaké nekalé magie a z prstenů, co měl na rukou, vyčaroval dvě světelné šavle. Fakticky světelné šavle. Ne TY světelné šavle, prostě světelné… neřešme to. Naštěstí jsme po chvíli boje zabili i samotného barona. Baronovrazi, to má zvuk, co? Pak jsem si vzala jeho koženou zbroj, protože vypadá ještě o něco pevněji než moje původní a kdo ví, vypadá trochu jako kouzelná.
            Baron měl na sobě skryté tetování s hadím motivem, vzpomněli jsme si, že něco podobného jsme viděli i na Dragelinovi. Je to všechno ta hadí pakáž, je mi to úplně jasné. Na krku mu visel klíč a vedle byla truhla na zámek. Nebylo žádných pochybností, uvnitř skutečně ležela hlava. To bylo radostné shledání!
J Mno, zatímco jsme si povídali s baronetem o tom, jak krásně a hladce jsme ho zachránili (kdyby třebas zapomněl a nechtěl nás náhodou odměnit), Vedelea zjistila, že ten kruh, amulet, který zrovna nese Hrun, je symbol boha temnoty jménem Zekius. A Hrun vymyslel, že bychom mohli ukrást celý baronský poklad. Ten hoch se nezdá, ale někdy má dobré nápady. Jen by bývalo lepší, kdyby to nevytahoval před baronetovou hlavou, nó. Nakonec jsme se rozhodli jít hledat pokladnici, hlava nehlava. Hlavu nesla Tuilin, Hrun se zase rozhodl vláčet s baronovou mrtvolou, že aby ho Talia oživila a on nám řek něco víc o Malkorovi. Když už se dneska mučí, tak ať se to sfoukne všechno naráz.

Hrun do prázdných chodeb: „Baron je mrtvéj. Přiveďte koněéééé!“

            Přiběhl k nám chlap, co smrděl od koní, čili štolba, zachoval se jako přítel a prozradil nám, že všichni ostatní, co v pevnosti zrovna byli, ujeli, asi pobíjet rebely. Prohledali jsme celou tvrz, ale našli jsme jen další zamčené dveře, které nevypadaly jako vchod do pokladnice..

PJ při prohlídce tvrze: „Teď jste se dostali do místnosti, která je rájem všem gardistům, bojovníkům
a milovníkům zbraní.“
Tuilin: „Sprcha!“

            Byla to zbrojírna a v ní spousta zbraní, některé byly postříbřené (meče, šípy, šipky a sekera), takže odměnu jsme si vybrali hlavně tam. Zejména Hrun, ten si tam našel plátovou zbroj. Vedelea nechala Prďolu prohledávat tvrz, aby našel pokladnici a ten skřet zjistil nejen kde to je, ale taky to, že vchod je hlídaný gardistou. Chlapec se asi divil, když před něj napochodoval Hrun, s tělem v podpaží a ukázal mu baronovy nohy, aby ho pustil dál. Rozhodli jsme se nechat ho pak v bezvědomí, Vedelea kouzlem zapečetila místnost, aby za nás poklad nevybral někdo jiný a nechali jsme místnost místností. Někdy je potřeba upustit od svých plánů… třeba tehdy, když s sebou nesete mluvící hlavu a vaše kámoška je nekromantka… Však ono to nějak dopadne.
            A dopadlo. Rebelové boje přežili, dohodli jsme se na odměně a získali jsme každý 800 zlatých (klíč od truhly s pokladem byl pod baronovou postelí).
            WUAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA, jsme boháči!!!
            Celým údolím se pak nesla zpráva o tom, jak se věci s novým baronem skutečně měly, že Dragelin byl vlkodlak, takže útoky od vlků už nehrozí a tak podobně. A Talia od barona vyzjistila o Malkorovi, že je to mocný čaroděj sídlící v Zalosu. Plánoval ovládnout špičky (to jako významné osoby) Thorwalu a dostat se do církve světla.
            Dozvěděli jsme se, že Malkor má možná sídlo v Hromových horách a asi se zodpovídá ještě někomu dalšímu dál na východě, někomu, kdo se jmenuje Dergius. (Sarog, Naar a Zekius už vlastně neexistují, ale stále mají uctívače).                        Radostně a spokojeně jsme se rozloučili a vyrazili na další cesty. Dorazili jsme do Fonlimu, dalšího sídelního města dalšího baronství, už v Hromových horách. Kde se nacházelo mnoho cechů
a doufali jsme, že se zde doptáme i na Kragara.

 

 

Díl dvacátý

Z Tuilinina deníčku

            Hurááá! Konečně jsem chodec! Ne! Chodkyně! Ne! Chodec! (To zní líp). Dva týdny výcviku ve Fonlimu nebyla procházka růžovým sadem, ale všichni to nakonec zvládli a mohli se zase plně soustředit na náš další úkol - návštěvu Kragara, ale především získání rudy na vykování mého nového meče. Jen Rillian s Ormem jaksi nechápou důležitost tohoto poslání, a tak se vydávají napřed a jsme s nimi dohodnuti, že se setkáme v Červeném dolu. Sabotéři... Tak tedy vyrážíme ve třech. Pořád se ještě raduju z chodcových nových dovedností, ale moji radost kalí věčné hašteření Hruna a Vedeley, sem tam se dokonce ozývá i tupý úder a následné rozhořčené „Au“ jednoho z nich, následované dalším tupým úderem a výkřikem toho druhého. Ale to je v naší družině normálka....

            Po cestě provádím zatím první pokus na získání medvědí kožešiny potřebné k jednomu z mých nových kouzel, ale buď mě šálil zrak z hladu, nebo mi prostě Athel nepřála, zkrátka ze stopovaného medvěda se nakonec vyklubal vlk. Když se mi ti dva dost vysmáli a dali jsme si něco k snědku, vrátili jsme se na cestu a pokračovali dál k dolům.

            Sotva jsme se začali blížit k jednomu z dolů (sirný smrad byl všude kolem), kde se vzali, tu se vzali trpaslíci a že prý potřebují pomoc! My jsme snad magnet na problémy! Máte problém? Nevadí! Ryonova sebranka za vás ráda nastaví krk! Pche! Můj názor na věc se ovšem  mírně změnil v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že pomoc v dole = ruda zdarma, a tak jsme trpaslíky vyslechli a šli se podívat na jejich problém, což obnášelo asi půl míle cesty do Stříbrného dolu. Když jsme vstoupili do centrální chodby, okamžitě mě zase sevřel ten můj známý pocit  všechny-nás-to-tu-umačká, ale šla jsem dál a doufala, že to nebude daleko. Jinak to byl typický trpasličí důl - chodba vyražená ve skále, kolejničky pro vozíky a spousta spletitých odboček. V čem nebyl až tak typický byl mrtvý trpaslík, kerého jsme po cestě našli a následně hustá černá pavučina přes celou chodbu. Trpaslíci v té chvíli začali mumlat něco o tom, že se v dole najednou objevují štíři a jiné potvory! To nám to nemohli říct dřív? Zakrslí malí....no co, hlavně když bude ruda.  Pavučinu Hrun propálil pochodní, což se asi nelíbilo jejím obyvatelům, protože na nás hned vyběhli. Byli dva a dost odporní, ale Vedelea je trochu přismahla a pak jsme se do nich s Hrunem pustili železem a to se jim líbilo ještě míň. Jdeme dál a konečně jsme u jádra pudla - chci říct
u závalu. Trpaslíci se okamžitě vrhají na kopu hlíny a kamenů, protože prý jsou na druhé straně jejich lidi. Nu což, vezmeme si taky nářadí, ale není tam dost místa, tak se o ně pohodlně opřeme a klábosíme. Nějak to ale trvá, tak zkouším trpaslíkům pomoci jedním z hraničářských kouzel - odsunu stranou jeden z větších kamenů, ale stejně je tam toho ještě kupa. Vedelea se taky nudí a tak se s Prďolou vydává do jedné z chodeb, kde narazí na pár krys, které pobijí.

            Nakonec je zával odstraněný a z druhé strany se vyhrne 7 trpaslíků, s různými zraněními. S Vedeleou je trochu ozdravíme a všichni jsou nám hrozně vděční. Když dojde řeč na odměnu za vyčištění chodeb v dole, Vedelea vyrukuje s nějakou starou zaprášenou knihou, kterou jsme získali bůhví kde a která je v nějaké trpasličtině, ale trpaslíci nás odkážou do Červených hor za trpaslíkem Garakem. Naštěstí se tahle informace jako odměna nepočítá, takže si dohodnu 200 uncí železné rudy z Velkého dolu. Vydáváme se dál do chodeb, které se bohužel pořád zužují, takže poprosím Hruna o trochu kořalky, abych zahnala ten všechny-nás-to-tu-umačká pocit. Jelikož je Hrun jako pochodující nálevna, dá mi dokonce vybrat z množství dryáků, které s sebou pořád tahá. Dorážíme k další velké pavučině, do které skoro napochodovala Vedelea, která jde vepředu. Nastane souboj s pavoukem v přilehlé místnosti, ale protože jsem až vzadu v chodbě a k boji se ani nedostanu, krátím si čas posilováním. Těžce dobytá místnost je nakonec slepá a ještě navíc v ní nic není!!!!! Obracíme se tedy na sever a dojdeme do další prázdné místnosti s mnoha chodbami. Pokračujeme dál na sever kde je po čase další místnost, která konečně není prázdná!!! Je v ní 100 krys! Máme to ale pech! Bojujeme s nimi, Vedelea i ohněm, což má za následek totální vybití všech krys + pečená krysa do Vedeleina vaku (prostě hnus). Pokračujeme dál
a narazíme na podezřelou škvíru ve zdi. Když ji Hrun blíže prozkoumá, zjistí, že ústí do místnosti, ve které se prochází jakási zombie. Zombie si nás taky všimne, ale jakoby se k nám nemůže dostat a ne jen proto, že se nevejde do díry. Hrun se tedy chopí krumpáče a díru rozšíří tak, aby se jí mohl procpat, což znamená že my dvě pohodlně projdeme. Zombii nakonec udoláme. Pak jsme přišli na to, proč se k nám nemohla skrz dru ve zdi dostat.

            Jsme ve stříbrném dole, a stříbro je pro nemrtvé jako sůl do rány. Celá tahle místnost je jiná, než zbytek dolu. Tak především je tu sarkofág, ze ketrého zombie asi vylezla, pak jsou tu hladké, opracované stěny a v jedné z nich velká deska, která vypadá jako dveře. Vedelea před nimi chvíli mavá rukama, ale nic se nestane, tak je Hrun prostě vyrazí. Je tu menší chodbička, ve které jsou rytiny válečníků, ale nic nám to neříká. Ústí do místnosti, ve které pro změnu zase nic není, takže pokračujeme dál chodbou, která mírně stoupá a končí obrovským kamenem. Tak tudy se vážně dál nedostaneme ....

            Jdeme tedy zpátky a zabíjíme ještě pár menších nestvůr, takže když jsme konečně před vchodem do dolu, můžeme trpaslíkům s klidem říct, že jejich důl je zbavený všeho neřádstva.  Jsou nám moc vděční a tak nás berou do Velkého dolu pro rudu. Pak už sami vyrážíme do Červeného dolu, kde si vybereme hostinec Střapatá kočka. Po prohýřené noci a vydatném spánku někdy kolem poledne vyrážíme na obhlídku města. Vedelea zajde do knihovny a trpaslík Garak jí řekne, že kniha je plná návodů na výrobu lektvarů a že nám ji přeloží, pokud mu tam originál potom necháme. Další cesta nás vede za kovářem Urekem, který souhlasí že mi za 200 zlatých vyková meč. Hurá! Mise splněna!

 

 

 

TOPlist