stín

STÍN

napsala Rillian

 

            Těžko říci, jestli byli kdy její rodiče šťastnější a pyšnější, než když se Rillian narodila. Záhy mnozí přicházeli s gratulacemi a také aby si tu maličkou prohlédli. Jak blízcí příbuzní, tak i mnoho dalších a nutno říci, že nejen z elfů, ale i z jiných ctěných rodů. Koneckonců – byla to prvorozená (a jak později zjistíme i jedináček) - významného páru. Zkrátka dcera z dobré rodiny.
            Tatínka si všichni velmi vážili, Rillian sice nedokázala přesně říci proč a co její tatínek vlastně má za povolání, ale pravda je, že byl velice učený a moudrý. Doma měli velikou knihovnu plnou starých zaprášených knih a různě velikých svitků a tatínek ji v nich učil číst.

            A o těch, ke kterým se nedostali (protože jich bylo vážně hodně) alespoň vyprávěl. Uměl krásně vyprávět – ti lidé, jako kdyby ožívali a povídali si s ní, ty příběhy, jako by zažila ona sama. Ty chvíle měla moc ráda, když jí tatínek vyprávěl a když se spolu učili o všem možném. Rillian si doteď pamatuje jeho hlas. Škoda, že těch chvil nebylo víc – tatínek měl pořád spoustu práce, býval zavřený ve své pracovně, kam malé holčičky nesmí chodit a když vyšel ven, vypadal hrozně unaveně… Jak vlastně vypadal? Byl vysoký, modrooký, tmavovlasý… nebo měl vlasy světlé? Rillian už si ani nevzpomíná, zdá se jí to všechno tak hrozně dávno.
            Asi se mu moc nepodobá, ale ty oči, ty má po něm – maminka to vždycky říkala. Ano, tak a jinak je zase celá maminka – výškou střední a je velmi útlá, má dlouhé kaštanové vlnité vlasy, velmi dlouhé a celá je velmi pěkná. Pochopitelně, že maminka je mnohem krásnější. Krása…

            Rillian se v tu chvíli vytrhla ze snění, protože poblíž místa, kde na střeše čekala něco vyplašilo pár holubů a ti vyděšeně vylétli a mávali křídly hrozivě hlasitě… dívka se pokusila skrčit ještě víc a zabořila se obličejem do zpoloviny zetlelého lisí, jímž byla střecha pokrytá. Nic. Ticho. Zadívala na své ztuhlé bolavé prsty plné drobných šrámů a ranek, na popraskané nehty, na vrstvu špíny za nimi… Ano, je krásná, ale kdyby ji teď někdo uviděl, asi by si myslel něco jiného.

            Tak. Kde to skončila? Aha, u maminky. Tu si pamatuje o mnoho víc, trávila s ní skoro každou volnou chvilku. Když byla Rillian malá, hodně toho s maminkou necestovaly. Odjížděly většinou na několik dní, ale stávalo se, že mamince něco změnilo plány a vracely se třeba až po několika týdnech. Někdy jely jen ony dvě, někdy s doprovodem, někdy šly pěšky, někdy jely na koních. To záleželo hlavně na tom ke komu se cestovalo. Maminka se starala o politiku, mnohokrát Rillian vysvětlovala, jak je to důležité. Pokaždé připomínala kam se to chystají na návštěvu a většinou proč tam mají namířeno a o čem si budou povídat. A tak se malá elfa dozvěděla o spoustě a spoustě známých i neznámých pánech a paních, co je zrovna trápí, v čem jsou naopak dobří, kdo je spolehlivý a přítel a kdo zase zrádce („A proč si s ním jedeš povídat, když je špatný a nebezpečný?“ „Právě proto, abych zjistila proč je špatný a čím je nebezpečný, Rill, až to budeme vědět, už se ho nebudeme muset bát.“) Byly to krásné domy, hrozivé hrady, maličké tvrze i honosné paláce, hvozdy, zahrady, altány, náměstí, tržiště i skryté pokoje, kde je vítali. Maminka si povídala a Rillian si hrála a poslouchala. Jednou bude jako maminka, cestovat, zařizovat, vypravovat zážitky a vozit tajné listiny („Skoro všechno, co uslyšíš nebo uvidíš, Rill, bude tajné. Bude to naše tajemství, ano? Tajemství jsou fajn a ti, kdo je znají, jsou vážení a důležití.“)
            Rillian si také dobře všímala toho, že maminka se pořád usmívá a působí velice přátelsky – kdybyste měli tajemství, nebo vás něco trápilo, určitě byste si o tom chtěli popovídat s maminkou. A také si občas hrály – třeba celou cestu maminka vyprávěla o tom, jak je ta paní hloupá a jak ji nemá ráda a když se pak s tou paní přivítaly, vypadalo to, jako by maminka neměla lepší kamarádku. Bylo to jednoduché a zábavné, Rillian se to brzy taky naučila. Maminka tomu říkala hrát si na divadlo.
            Byly to krásné časy, mohla si hrát s ostatními dětmi a jindy zase mohla poslouchat dospělé, kteří si mysleli, že je nikdo neposlouchá. Půjčovali jí hračky a dávali dobroty, aby je při povídání nerušila. S maminkou jí bylo taky moc dobře.
            Maminka jí také naučila jak se má kde zdvořile a slušně chovat a jak se má oblékat
a jak jí to nejvíc sluší. Měla spoustu krásných šatů a šperků (když většinou nosila jen jeden krásný prstýnek s kamínkem, co dostala od maminky a ta ho zase dostala od jednoho váženého starého elfího pána) a měla je moc ráda. Zbožňovala nové šaty, jak voní, ten zvuk, jak se točí sametová sukně…

            Teď na sobě měla velké rozedrané mužské kalhoty a ušmudlanou halenu. Pochopitelně všechno zmáčené a dost od bláta. Povzdechla si. Hned zítra (jestli bude mít dnes dost štěstí a když bude šikovná) hned zítra si na sebe musí něco pořídit.

            Rillian taky od maminky dostala nůž. Neuměla s ním zacházet. („Neboj se, Rillian, buď ho nebudeš muset vůbec použít a nebo… to už ti pak půjde samo.“)
            Rillian neví, kolik jí je let. Ale ví, že když jí bylo patnáct, nějací pánové v tmavých šatech jí zastřelili maminku. Kuší. Střelili ji zezadu. Rillianin vraník se splašil a utekl do nejbližšího lesa a než se Rillian povedlo ho utišit, odcválal hrozně daleko. A pak bloudila. Celou noc. A když se pak vrátila na místo, kde se do země vpily rudé kapky krve, už maminku nenašla. Nenašla nikoho. Cestu domů neznala, ale přibližný směr měla a tak jela tam, kde měl být domov. Jela rychle a nebezpečně. A přes slzy neviděla na cestu. A vraníka dostala teprve nedávno a neposlouchal ji tak, jak by si přála…

            Když se probudila, bolela ji ruka a chvíli si nedokázala vzpomenout, jak se dostala na zem a kde to vlastně leží. Pak si vzpomněla a řekla něco, co slušné mladé elfí dívky rozhodně neříkají, nebo alespoň nahlas ne. Chvíli volala, ale kůň se sám nevrátil…

            K domovu dorazila o pár dní později, rozcuchaná, nemytá a hrozně hladová. Cestou hodně přemýšlela. Opravdu – hodně, hodně moc. Ani ji pak moc nepřekvapilo, když zjistila, že dveře jsou vyvrácené z pantů a v domě nikdo není. Doufala, že někoho potká, ale zároveň se bála, že tu potká i někoho, koho potkat nechce. Nečekala dlouho.
            Jako duch procházela pokoji, zašla do pracovny i do knihovny a ani se nenamáhala s uklízením vylámaných šuplíků a rozházených podlahy zvedla krásné červené jablko a s chutí se do něj zakousla. Kde se v knihovně vzalo jablko? Napadlo ji a v tu chvíli se do podlahy, jen těsný kousek od ní, zabodla další šipka z kuše. Mladá elfka se bez přemýšlení vrhla ke dveřím a zjistila, že jí někdo stojí v cestě. („Pamatuj si, Rillian, nikomu žádné z těch tajemství nepovíš, nikomu, kdo by ho zneužil, ano?“) Postava ve dveřích asi čekala, že se bude dívka bát, ale ona na to neměla čas. Bez většího zpomalení se prosmýkla kolem postavy, kterou stihla trefně udeřit loktem do podbřišku a vyběhla ven. A dál. A nezastavovat, ať se děje cokoliv. Zdálo se jí, jako by to byla celá staletí, když s ostatními dětmi z okolí běhávala po lesích. Nic na tom není – hlavně hodně dýchat a nohy už ví samy kam. Skok, skok, jen dál. A kličkovat jako zajíci. A v kapse má nůž od maminky. Skok, skok, vydrž. Neohlížela se. Pořád nemohla uvěřit tomu, že by jim mohla utéct. Ale bylo tomu tak.

            To by stačilo, teď už ji tady nikdo hledat nebude, budou si myslet, že jim utekla za roh, nebo do nějakého dvora. Rillian se pomalu posadila. Teď je potřeba jednat a ne vzpomínat – ani na to, jak poprvé někoho okradla, protože už měla hlad a vůbec jí na tom nepřišlo nic divného. Ani na to, jak nevěděla, na koho se má obrátit – kdo je dobrý, kdo zlý a kdo si přál, aby se nikdo z její rodiny nedožil dalšího dne. Byly to roky? Ano roky, kdy se učila být sama sebou – tou hladovou vyzáblou hádavou divoženkou, chvíli v lesích, chvíli ve městech, tam, kde bylo jídlo a tam, kde byli bohatí. A už žádné slzy.
            Pomalu se přehoupla přes okap a spustila se dolů, hbitě a tiše. Kdyby ji teď viděli, všichni ti, co se jí tak smáli. Kdo jsi? Ptali se. Nikdo, odpovídala jim. Dopadla oběma nohama, pěkně do podřepu. Ještě dvakrát rozhlídnout na jednu i na druhou stranu a pak pěkně tiše pryč a někam do tepla, schovat se. Tohle byla sázka a ona ji byla rozhodnutá vyhrát. Malá, ale vzácná zlatá soška ji tížila v kapse. Bylo to tak snadné… Zítra si koupí krásné nové šaty a zaplatí si pokoj úplně nahoře v hostinci. Ten pokoj bude mít výhled na náměstí. A pěkně se vykoupe, v horké voňavé vodě. A pak se půjde připomenout. Už ví komu. A už se těší, kolik nepříjemností tím vyvolá. Ona není nikdo. Ona je Rillian.

 

TOPlist