luk

LUK

 

            „Tak, ještě míli a už jsme konečně doma,“ oddechl si Tamrain. Za povlovným pahorkem již stoupaly vzhůru pramínky kouře z vesnických komínů, vlivem slabého západního vánku se skláněly ke straně. Držel za uzdu malého koně zapřaženého do dvoukoláku. Vozík byl téměř prázdný, vraceli se z trhu z velkého města, kde úspěšně prodali všechny své vyřezávané a tkané výrobky.  „Měla jsem strach, cesta byla tenhle podzim dost nebezpečná. Ještě že nás aspoň kousek doprovázeli ti dobrodruzi,“ přizvukovala mu jeho žena Duine.
            Jejich třináctiletá dcera Tuilin šla mlčky za vozíkem. Únava z dvacetimílového putování na ní nebyla téměř znát. Dobrodruzi ... a jejich příběhy. Povídali o dalekých krajích na jihu a na východě... Do krčmy v jejich vsi také občas zavítali cizinci i dobrodruzi. Obvykle vyprávěli zábavné i tajuplné historky a Tuilin milovala poslouchat je klidně celý večer. Ale myšlenky se jí stále vracely ke skupině divokých, větrem ošlehaných avšak dobrosrdečných mužů, kteří doprovázeli jejich skupinu na cestě z velkého města. Jejich osobní kouzlo bylo daleko silnější, než u kohokoli co potkala předtím. Když se dobrodruzi loučili, měla touhu pokračovat s nimi dále a odpoutat se od rodičů.
                      

            „Taky už by ses měla rozhodnout, čím se vyučíš,“ pronesl večer u stolu Tamrain. „Jeden z tvých bratrů si již vybral, že se bude starat o pole a druhý o mou živnost. O tebe se bude starat hlavně tvůj muž, až se vdáš, ale přesto si musíš vybrat nějaké řemeslo.“
            Tuilin nezaváhala : „Chci se učit u lovce Dohira.“

            Odmala, kdykoli měla chvíli pro sebe, chodila do lesa. Milovala hvozd a všechno ji na něm bavilo a přitahovalo. Se svými vrstevníky z vesnice podnikala často do lesů dobrodružné výpravy, ale bohužel se museli vždy včas vracet navečer domů do vsi. V noci byly lesy nevyzpytatelné, občas i ve dne, ale to se dravá zvěř držela ve stínech a daleko od lidských obydlí.
            „U lovce ? To nemyslíš vážně,“ ozvala se její matka.
            „To je pravda. Učit se u lovce se pro dívku opravdu nehodí,“ přidal se Tamrain.
            „Tak proč mi říkáte, že si můžu vybrat, když nemůžu ?“ pronesla nahněvaným hlasem Tuilin.
            „Můžeš, holčičko, ale něco jiného než práci lovce. Navíc - má přece syna a ten se bude jistě učit rodovému řemeslu.“
            U stolu se rozhostilo napjaté ticho. Tuilin mlčky koukala do talíře a krev jí vzteky bušila ve spáncích. Duine pozorovala koutkem oka zklamanou dceru. Po několika chvílích k ní promluvila : „Máš ještě čas, Tuilin. Najdeš si jiné povolání.“
            Dívka jen mlčky kývla a vložila si do úst další sousto. To se spolehněte, pomyslela si.

            Rozhodla se učit se u vesnické bylinkářky. Tato práce vyhovovala i Tulininým rodičům, nepřišla jim pro dívku nijak nebezpečná. Povolání jí umožňovalo putovat krajinou a v lesích, které měla tak ráda. Podnikala se svými vrstevníky stále různé výpravy, avšak čím dál méně často - ostatní se totiž také museli věnovat řemeslu či práci na polích a nemohli se jen tak potulovat. Jen se synem lovce se občas setkala v lese, ale ten také nemohl zahálet, takže se vždy rychle rozloučil a pokračoval hlouběji do lesů za lovnou zvěří.
             Bylinkářka byla stará žena bez rodiny, takže velmi ocenila svou novou učednici. A Tuilin ke svému údivu našla v práci také zalíbení. Fascinovalo ji, jaké mají různé rostliny roztodivné účinky. Navíc každá bylina nebo kořen se sbíraly v jinou denní dobu - se starou bylinkářkou například podnikaly za rostlinami tajuplné půlnoční cesty. Býlí se také různě zpracovávalo, Tuilin se učila, jak je sušit nebo z něj připravovat výluhy a odvary. Za několik aldenů Tuilin postupně práci přivykla a čas se přitom rozběhl rychlým cvalem.

            „Tuilin, podej mi ten vak.“
            Klečely za soumraku na okraji boru, sbíraly borůvky a čarobiny a hledaly přitom vzácné houby pohárovky.  Pracovala pro vědmu již něco přes rok a za tu dobu se mnoho naučila.
            „Tuilin ? No tak, kam zas koukáš, děvče ?“

            Dívka na oslovení nereagovala. Hleděla na vzálené modré vrcholky a na temnějící nebe za nimi.
            „Ano, paní ? Promiňte,“ řekla a podala jí plátěný pytel zpola naplněný bobulemi.
            „Pořád ti říkám, že na práci se musíš soustředit. Nelelkuj tady.“
            Toto se stalo téměř pokaždé,  když byly na výpravě v lesích. Tuilin stále zajímalo, jaká je krajina dál, někde jinde, daleko od vesnice i od velkého města.
            Nebyla však duchem mimo jen ze zasnění a touhy cestovat po dalekých krajích. Její rodiče se totiž před několika dny rozhodli, že ji provdají a oznámili jí to jako hotovou věc. Tamrain domluvil jeden večer v hospodě s jedním známým vesničanem, že dají svoje děti dohromady. Rodina chlapce, kterého si Tuilin měla vzít, byla nejbohatší ve vesnici. Avšak oč byli zámožnější, o to byl chlapec hloupější.

            A taky je Larand ošklivý, tak strašně ošklivý. To prostě nejde... Jak mi to mohou naši udělat ? přemítala v duchu. Poslední večery se kvůli plánované svatbě pokaždé s rodiči pohádala, ale byli neoblomní.
            Začala opět pečlivě pročesávat borůvčí a hledat houby, i když se její mysl toulala jinde.
            Po nějaké chvíli ji stará žena z přemýšlení vyrušila : „Stejně už se musíme vrátit, za chvíli na to přestaneme vidět,“ a pomalu a s loupáním kloubů se zvedla. Vyrazily domů do vsi. Cestou se mohly kochat západním nebem, které přecházelo z oranžové do temně fialové.

            Postupně Tuilin došla k názoru, že cokoliv bude lepší  než svatba s nenáviděným mladíkem. Rozhodla se proto rodnou ves opustit.
            Na útěk se dobře připravila. Během následujících dnů při výpravách za bylinami nosila do vývratu stromu skrytého hluboko ve hvozdu věci potřebné pro přežití : doma ukradla velký nůž a nějaké zásoby jídla. Dále měla svíčku, křesadlo, kus provazu, krátký luk, který ji pomohl zrobit lovcův syn, tenkou pokrývku a tuniku z pevného plátna. A několik svazků sušených bylin, které tam schovala předevčírem. Vše kromě zbraní uložila do velkého koženého vaku, který našla dlouho nepoužívaný u bylinkářky a usoudila, že jej stařena nebude postrádat.
            Před úsvitem vyrazila Tuilin do lesa. Bylo to právě tři dny do úplňku a alden před plánovanými zásnubami. Bylinkářce sdělila, že jde sbírat záhojníček, který, jak stařena věděla, má nejsilnější účinek právě pokud je trhaný za rozbřesku.

            Ve hvozdu se dívka samozřejmě bylinami nezdržovala. Došla ke své skrýši, dala si přes rameno vak, do ruky vzala luk a vykročila směrem ke vzdáleným modrým vrcholkům.
            Prvních několik mil se jí v hlavě honily myšlenky na návrat. Opouštěla vše, co doposud znala, svou rodinu, přátele... Na okamžik zpomalila, přemýšlejíc o návratu, ale odpor k nucenému sňatku byl silnější. V duchu se přesvědčovala, že se do rodné vesnice jednou vrátí. Vykročila dlouhým pravidelným krokem, který jak věděla, dokázala udržet po mnoho mil bez toho, aby se nějak moc unavila.
            Cesta k horám jí trvala několik dní. Během té doby zjistila, že jí samota nevadí, naopak jí poměrně vyhovuje. Byla schopná se bez problémů sama o sebe postarat. I když nebyla příliš zdatná v lovu (maso se jí poštěstilo ulovit jen někdy), každý den šla spát sytá díky své znalosti rostlin a hub. Na noc si připravovala lůžko z  chvojí nebo jednoduchý přístřešek.
            Na své cestě nacházela mnoho bylin, které zatím neznala. Sbírala je se zvědavostí, jaký by asi mohl být jejich účinek a ukládala je do svého vaku.
            Konečně vystoupala do širokého horského sedla a otevřela se před ní nová krajina. Uzřela široké zvlněné planiny, stříbřité meandry řek a vysoké hory v dálce. Pohoří muselo být mnohem vyšší než to, které právě překročila. Štíty hor byly holé a vrcholky zářily bílým sněhem. Přesně jak to zpívali pěvci... to musejí být Achátové hory,  nádhera, pomyslela si. Radostně a nedočkavě začala sestupovat do údolí.

                     

            Uběhl již asi měsíc, co opustila rodnou osadu, když zažila velmi nečekané setkání.
            Jednou ráno se probudila s podivným pocitem. Otevřela oči a spatřila před sebou vysokého tmavovlasého muže.
            Zvědavě si ji prohlížel uhrančivýma šedýma očima. Tvářil se vážně, ale najednou mu po rtech přeběhl jakoby ironický úsměv. Muž byl oblečen do obnošené kožené kazajky a taktéž kožených kalhot. Na jedné straně opasku mu visel v pochvě dlouhý tesák, na druhé železný pukléř. Opíral o mohutný luk z tmavého dřeva.
            Nůž mám u pasu, ten bych stihla vytáhnout,  letělo jí hlavou. Ale ten chlap vypadá celkem ostře, asi by mě rychle odzbrojil. Jestli se mnou něco zamýšlí, tak jsem vlastně skoro bezbranná... Eryo, mocná bohyně, poraď..., začala se v duchu modlit. Vzepřela se na levém lokti a pravou instinktivně sáhla k noži za pasem.
            Neznámý na její obranný pohyb rychle zareagoval. Ustoupil o krok a s mírnou úklonou pronesl : „Krásné ráno přeji, nechtěl jsem vás vylekat. Jmenuji se Berem, nebojte se, neublížím vám.“
            Ta slova ji uklidnila, i když stále nevěděla, jestli muži může věřit. Vytáhla nůž a rychle vstala, míříc hrotem zbraně na  cizince. Ustoupila o několik kroků, čekajíc napjatá co bude následovat.
            „To není moc chytré, tábořit sama v těchto krajích. Nebojíte se vlků ? A nejsou sami, pár mil odtud ve skalách je odjakživa sídlo gorlaků, a ti loví vše, co se hýbe,“ pravil muž.
            „Vlků se nebojím, a těm druhým uteču, ať je to kdokoli, nebo ať jsou cokoli.“, zavrčela sveřepě Tuilin.
            „To si myslelo už několik lidí, že by gorlakům utekli nebo je přemohli v boji. Ale ti malí mizerové loví vždycky v tlupách o alespoň tuctu hlav, a jednotlivec má proti nim malou šanci.“, řekl pochmurným tónem Berem. Vyhrnul si levý rukáv své kožené kazajky. Ruka se mu bělala hustou sítí tenkých spletitých jizev.
            „Také jsem byl takový hlupák, a to mne již mnozí označovali za zkušeného lovce. Měl jsem tehdy štěstí.“
            Tuilin pomalu sklonila nůž k zemi. Cizinec opravdu nepůsobil zlým dojmem.
            „Jmenuji se Tuilin. Putuji ..., protože chci. Protože...“ zadrhla se. Chvíli uvažovala, jak moc má být sdílná. „...protože jsem utekla z domova. Chtěli mě provdat proti mé vůli.“
            Berem nic neříkal, ani výraz ve tváři se mu nezměnil. Trochu čekala, že by se jí vysmál.
            „A navíc jsem se vždy chtěla podívat do jiných krajů,“ dodala.
            Na Beremově tváři se objevil upřímnější úsměv.  „Nejsem tu, abych tě soudil. Jen obvykle v lese nenarazím na mladou dívku...“ krátce se rozhlédl po tábořišti, „...která se navíc vyzná v divočině a dokáže přežít.“
            „V lesích jsem odmala, a navíc znám něco od lovcova syna,“ pochlubila se Tuilin, potěšena Beremovým komplimentem.
            „To rád slyším. Nechci tě dlouho zdržovat, Tuilin. Budu upřímný. Jsem hraničářem a nevadilo by mi, kdyby ses připojila. Mohu tě učit svému řemeslu. Nemám teď nikoho, komu bych předal své zkušenosti. Co myslíš?“
            Tuilin se na malý, ale opravdu jen kratičký okamžik zamyslela. Hraničář, to je přece něco jako lovec. Tím jsem se přeci chtěla stát !

            „Ano, rozhodně, pane Bereme,“ vyhrkla. „Ráda se od vás budu učit.“
            Berem se pousmál. „Dobře. Vidím, že máš na čem stavět, ale i tak tě čeká spousta dřiny. Abys věděla, do čeho jdeš.“
           „Nebojím se,“  odpověděla sebevědomě Tuilin, pokud nepůjdeme do nějakých temných kobek.
            „To je dobře,“ sehnul se k zemi a zvedl svůj luk. Otočil se znovu k dívce: „Vzala bys zavděk malou snídaní ?“

          Tak začala léta učení u hraničáře Berema. Hraničář dívku zasvětil do všech oblastí svého řemesla. Rozšířil její znalosti o lesních tvorech, jejich životě a chování. Naučila se znát všemožné stromy a další rostliny, které předtím neznala. Poznala také mnoho o orientaci v divočině a naučila se jména mnoha hvězd, protože podle nich často hledali cestu.
            Hvozdy dvojici bez problémů uživily, a na vybavení si vydělávali prodejem kůží ulovených zvířat.
            Večer u ohně naslouchala Beremovým příběhům o dalekých  krajích. Nejraději měla vyprávění o městech, hlavně přístavech. Nikdy žádný neviděla, proto vždy zasněně naslouchala povídání o moři a velkých námořních lodích.
            Kromě zdokonalování v lukostřelbě učil Berem Tuilin také boji tváří v tvář. Nějakou dobu trénovali s klacky a také noži. Když jednou navštívili s ulovenými kožešinami větší město, Berem zakoupil pro svou učednici krátký meč. Tuilin již nebyla v šermu úplný nováček, a tak nyní mohli podle Beremových slov „konečně trénovat pořádnými zbraněmi.“
            Bojový trénink se jí brzy hodil. Cestovali po hlavní cestě z knížecího sídelního města, když byli přepadeni. Několik chvil před útokem Berem vycítil nebezpečí, takže alespoň nebyli úplně zaskočeni a připravili si zbraně u kraje cesty.
            Opravdový boj byl pro ni šok. Přepadli je tři lupiči a Tuilin se jednomu jen taktak ubránila, hlavně díky tomu, že měla delší meč a útočník jen dýku. Přesto utržila pár šrámů, i když lapku přemohla. Byla to pro ni velká zkušenost. Uvědomila si, jak lehkovážné byly její výpravy, když byla menší. Před šelmami se většinou dalo utéct na strom nebo je ve větším počtu lidí zaplašit. Ale proti zlým lidem nebylo obrany.
            Za dobu, co putovala s Beremem, zažili podobný konflikt s lupiči ještě několikrát. Vždy se ubránili a útočníky zahnali, jednou dokonce několik zajali a předali královským vojákům za tučnou odměnu.
            Jedno setkání pro ně však bylo osudné.
            Vezli opět náklad kožešin do města na prodej, jako každý třetí měsíc. Bylo slunné novorostové dopoledne a cesta pěkně ubývala.
            Najednou zpoza balvanů a houští na kraji cesty vyletělo několik šípů.  Střely je naštěstí minuly, ale vzápětí vyběhli čtyři hromotluci s meči a kyji v rukou. Tuilin měla již připravený luk a jednoho z lupičů zasáhla přesnou střelou do nohy, čímž jej zastavila. Berem zasáhl dalšího z útočníků do břicha. Lupič s bolestným výkřikem ohnul v pase a setrvačností pokračoval v pohybu, takže dopadl tváří na zem drže se rukama za břicho a udělal mělkou rýhu do rozměklé  hlíny
.
            „Meč, vem si meč!,“ křikl Berem na Tuilin, maje v zorném poli dva řvoucí bandity, kteří byli již jen několik sáhů od nich. Tuilin neváhala a tasila svou zbraň. Krve by se v ní nedořezal, ale netřásla se, soustředila se jako na lovu. Natočila se bokem k blížícímu se útočníkovi, meč napřažený. Oba bandité však zaútočili naráz na Berema, který byl blíže. Jeden švihnul vodorovně širokým mečem po hraničářově břichu. Berem ustoupil o krok. Ozvalo se uširvoucí dzinn! , jak vykryl sek pukléřem. Zároveň sekl dlouhým šikmým sekem svým tesákem zespodu po druhém útočníkovi, který se blížil zprava s obrovským kyjem okovaným ošklivými železnými hroty.
            Tuilin se vrhla vpřed svému učiteli na pomoc. Pár kroků a byla u svalnatého hromotluka mávajícího kyjem. Během té krátké doby Berem celkem bez problémů vykryl další dva útoky mečem a uhnul letícímu dřevěnému nositeli smrti. Tuilin v běhu napřáhla zbraň a sekla šikmo shora po útočníkových ramenou a rukách. Včas ji zbystřil a vykryl ránu zdvižením zbraně. Meč v Tuilinině ruce zadrnčel a zápěstí ji neuvěřitelně zabrnělo. Vykřikla bolestí a překvapením, ale ukročila stranou a bodla vpřed, právě když se loupežník rozmachoval k drtivému úderu. Tuilin na malý okamžik křečovitě zavřela oči, i když si ihned uvědomila, kolikrát ji Berem za tuto chybu káral. Čepel projela něčím měkkým a pak narazila trochu na odpor. Trhla rukou zpět a přitom otevřela oči. Nepřítel zakolísal a jeho kyj v nápřahu poklesl, protože mu způsobila hlubokou ránu na paži. Krátkým rozmachem provedla sek zespodu na břicho. Tam pouze roztrhla prošívanici, ale meč se v dlouhém taženém seku zanořil hluboko do protivníkova předloktí a vyšel zkrvavený o několik palců dále. Lupič zařval bolestí a jeho kyj padl k zemi, protože jedna ruka nebyla samotná dále schopna držet těžkou zbraň, ta druhá měla totiž přeseknuté svaly i šlachy. Dívka přetočila čepel nad hlavou a pokračovala s opačným úkrokem v šikmém seku z druhé strany, jak si to pamatovala z jedné lekce od Berema. Otřesený bolestí a beze zbraně nemohl bandita útoku vzdorovat. Meč se mu zasekl do krku pod levé ucho a téměř mu oddělil hlavu od těla. Velké tělo ztěžka padlo tváří k zemi.
            Odkudsi přiletěl šíp a zabodl se jí těsně vedle nohy. Okamžitě se otočila tím směrem. Mezi křovisky klečela postava a zakládala další šíp do luku.

            Koukla se po druhém útočníkovi, který stále zaměstnával jejího učitele. Viděla, že jej Berem právě zneškodnil úderem pukléře do obličeje a bodnutím do břicha. Vykřikla na něj : „Pozor, tam je jeden s lukem!“
            Následující okamžik se Tuilin zaryl do mysli jako rozžhavený hřeb a zanechal po sobě odpovídající jizvu.
            Ozvalo zadrnčení tětivy. Berem bleskově strnul a chystal se přikrčit. Ihned poté jeho krk vybuchl v rudé spršce. Zásah jej odhodil sáh zpět a on dopadl na záda.
            „Neeeeeeeeee !“ zaječela Tuilin. Rozběhla se zuřivě ke střelci. Nadbíhala obloukem, aby znesnadnila lupičovi míření. Ukázalo se to jako dobrý nápad, za chvíli kolem ní zasvištěla střela, jak útočník minul. Během chvíle překonala deset sáhů, které ji dělilo od skrýše ve křoví. Mezi hustými keři klečel malý hubený muž, který znovu natahoval luk.
            Než stačil zbraň znovu napnout, dopadl na něj první úder Tuilinina meče. A nebyl jediný.
            Když mladá hraničářka skončila, tvář zákeřného střelce byla tak rozsekaná, že by jej nikdo nepoznal. Otočila se a okamžitě běžela zpět za raněným Beremem. Cestou letmo sekla po kroutícím se banditovi s šípem v břiše, čímž jej nadobro sprovodila ze světa. Přiběhla k ležícímu učiteli, hodila meč na zem a klekla na kolena.
            Berem se držel oběma rukama za díru v krku, ze které nesmírně krvácel. Střela zjevně proletěla skrz. Poznala, že si zranění léčil zaklínadlem, ale bylo příliš slabé na to, aby ránu celou zhojilo. Oči měl zpola zamhouřené, ale když k němu klekla, podíval se na ni.
            Podobný pohled nikdy nezažila, ale okamžitě mu porozuměla. Věděla, že on ví - že tohle nepřežije. Přesto musela nějak pomoct. Sklonila se k lemu své tuniky, aby odtrhla kus látky a ránu zavázala. Ruku v zápěstí jí najednou sevřela pěst kluzká krví. Zvedla oči. Berem se na ni díval zastřeným a přece pevným pohledem, mírně přitom kroutil hlavou v neslyšném „ne“. Dívali se na sebe celou tu dlouhou chvíli. Dívce, neschopné slova, se draly slzy do očí.
            Berem pohnul rty. Bylo vidět, že něco říká, i když nemohl vydat ani hlásku. Tuilin se snažila odezírat jak jen mohla. Beremovu vzkazu porozuměla, ale jen se dala více do pláče.
            Postupně cítila na svém zápěstí, jak hraničářův stisk pomalu slábne. Nakonec se jeho oči obrátily v sloup a on znehybněl. Tuilin se odvrátila, ale plakat nepřestala.

            Pozdě odpoledne, když se trochu sebrala z šoku, odtáhla Beremovo tělo stranou. Cesta nebyla příliš frekventovaná, za tu dobu po ní nikdo neprojel. Kousek zpátky po cestě našla při straně malou loučku, kde také ukryla vozík s kožešinami mezi křoviny. S pomocí široké rozštípnuté větve začala kopat hrob.     
            Skončila před soumrakem. Uložila hraničářovo tělo do země a zasypala je hlínou. Na hrob pak nanesla kameny, největší které našla v okolí. Beremův tesák a štít pak položila navrch. Jeho luk si vzala s sebou.
            Schoulila se do pokrývky pod dvoukolák a snažila se chvíli odpočinout. Samozřejmě, že ani na chvilku neusnula.
            Nebe ještě ani nezačalo světlat, když vstala a s velkým duševním úsilím se vrátila k místu přepadení na cestě. Původně zamýšlela, že by si vzala meč jednoho z lupičů, ale pak to zavrhla. Zjistila, že její zbraň byla vyváženější a lehčí a byla na ní zvyklá.

            Ač již byli bandité po smrti, chtěla se jim za smrt Berema nějak pomstít.  Jejich těla nepohřbila. Přitáhla je na jednu hromadu vedle místa přepadení. Pak sebrala kus zakrváceného oděvu a vyrazila do hvozdu.
            Nemusela příliš daleko. Asi po míli uslyšela známý zvuk vlčího vytí. Smečka byla blízko. Využila svých hraničářských dovedností a podařilo se jí přilákat zvířata k cestě.
            Nějakou chvíli pozorovala, jak šelmy hodují na mase lapků. Aspoň trochu cítila zadostiučinění, i když to nebylo takové, jak si původně myslela. Zanedlouho se raději otočila a vrátila se na palouk.
            Stočila ještě zrak k Beremovu hrobu, ale ten pohled nevydržela dlouho. Vzala oj vozíku a vydala se energickým krokem po cestě. Kolem krmících se šelem prošla ve vzdálenosti jen asi čtyř sáhů. Vrčeli na ni krvavými tlamami, ale ani na ně nepohlédla. Věděla, že jí neublíží. Do očí jí opět vhrkly slzy.
            Znovu sama... Ty tři roky, co jsme spolu putovali a lovili, utíkaly pomalu, a najednou je vše pryč...

            Vzpomněla si na matčinu radu : když se zdá něco moc velké a nezvládnutelné, rozděl to na několik menších úkonů a vše půjde. Musím to tak udělat. Nejprve dojdu do města a prodám kožešiny. A pak se uvidí. Vydám někam dál. Někam, kde jsem ještě nebyla.  
            Pravidelným krokem našlapovala po cestě směrem k velkému městu Duinil, a kromě občasného zamlaskání kola v blátě nevydávala žádný hluk. V hlavě jí zněla poslední Beremova slova. „Buď opatrná.“

TOPlist