meč

MEČ

 

            „Ať všechny Erundilské vojáky pohltí močál ! Ať si je vezme Duergar !“ , vzkřikla rozlíceně tmavovlasá žena, poté co se otočila od závěsných lůžek, kde předtím konejšila neklidné děti.
            „Ygrino, co to říkáš ? Přestaň takhle mluvit, nevyslovuj jeho jméno. Přivoláš na nás zlo...,“ pokáral ji polohlasně avšak s naléhavým tónem Irorun, její urostlý světlovlasý muž.
            V  domku z nepálených cihel a sítin bylo pološero. Hlavní zdroj světla bylo ohniště v polootevřeném krbu u stěny, nad nímž visel kouřící kotlík. Vzduch byl vlhký a nasáklý příjemnou vůní vařeného masa a bylin.
            „Zaútočili na osadu deset mil odtud, jak jsi slyšel tady od Lattara. Co myslíš, že bude teď ? Kdo ví, kam až půjdou,“ pokračovala Ygrin.
            „Mezi naší osadou a místem, kde plenili, je přece Žlutý mokřad. Tudy neprojdou. Mohli by postupovat oklikou na severovýchod, kde jsou skály. Tam však pořád držíme hlídky,“ promluvil třetí dospělý zápaďan v místnosti. Stál u dveří, jednou rukou se opíral o kopí a druhou si utíral zmoklé vlasy. Vysoké boty měl znečištěné černým bahnem močálů, ze kterých právě přišel.
           „Buď klidná, Ygrino, Lattar má pravdu. Přes bažiny se nedostanou a ve skalách je zastavíme. Udělám vše pro to, abych osadu ubránil,“ ozval se opět Irorun. Mnohokrát za svůj krátký život ukázal svou statečnost a ne nadarmo mu říkali Irorun Udatný. Měl u svého rodu nezvyklou autoritu, přestože osada Ortiů byla podle prastaré tradice vedena trojicí nejstarších bojovníků. Barbaři se řídili spíše skutky než společenským postavením.
            „Lattare, svolej všechny bojovníky. Za chvilku se setkáme před palisádou u Aevarovy svatyně. Ať mají všichni také luky a  dostatek šípů.“
            Zvěd jen krátce kývl a odešel.
            „Já chci taky bojovat s vojáky,“ ozval se z kouta hlas jejich nejstaršího syna. Oba rodiče se usmáli.
            „Je ti teprve dvanáct, jsi ještě moc malý, Hrune,“ odvětila mu matka.
            Pak se Irorun obrátil k ženě a objal ji. „Musíš jít,“ šeptla a pustila jej.
            „Ať vám Aevar dá sílu,“ dodala, když už stál u dveří. Ohlédl se a řekl jí : „Jestli bohové vidí, co se v Tiomaru děje, budou na naší straně.“

            ...

            Hrun si to pamatoval jako dnes. Seděl u ohně a brouskem pečlivě přejížděl po trochu zubatém ostří meče. Prováděl automatické pohyby, ani je nevnímal. Vybavoval si přitom totiž několik let staré vzpomínky...

            ...

            Setnina císařských vojáků, která vydrancovala a vypálila osadu Tharnů, se zpět do Erundilu nevrátila. Další den ráno na ně Ortiové, jichž bylo jen asi dva tucty, vymysleli léčku. Protože dokonale znali v mokřadech bezpečné stezky, skvěle toho využili. Jejich malá skupinka se ukázala asi čtvrt míle před vojáky a nalákala je tak na zdánlivě snadný cíl. Mokřad byl porostlý trávou vysokou do pasu, takže na první pohled nevypadal nebezpečně. Vojáci se vidinou rychlého vítězství jali barbary pronásledovat a zapadli do zrádného bahna, skrytého pod trávou.
            Pozdě si uvědomili svou chybu. V bažině se téměř nemohli hýbat, několik jich zapadlo úplně a utopilo se. Ortiové je zatím obešli a zaútočili šípy zezadu a ze stran. Hrstka těch, kteří nezabředli, pak byla rozlícenými barbary  s válečným křikem na rtech pobita meči.
            Ortiové po vítězství vytahovali mrtvé vojáky z močálu, svlékali je ze zbrojí a hledali jejich zbraně. Malý Hrun vše tiše pozoroval z bezpečné vzdálenosti asi padesáti sáhů. Krev mu vřela v žilách. V ruce svíral neumělé kopí, které si zrobil ze starého železného hrotu. Tak dlouho prosil u kováře o nějakou čepel, až mu ten věnoval rezavý kus železa,  který už nechtěl čistit a překovat v něco užitečného - kov bylo totiž v Tiomaru poměrně vzácný.
            Hrun si železo nabrousil a připevnil jej provazem z pevných vláken do rozštípnutého kmínku mladé lísky. Nebyla to žádná úžasná zbraň, ale ulovil s ní již mnoho divokých králíků a jednou dokonce menšího bažinného ještěra.
            Tolik bych potřeboval nějakou dobrou čepel... zatím nejsem lovec ani bojovník, takže mi žádnou nedají,  přemýšlel.  Třeba najdu nějakou zbraň, kterou ostatní nespatřili. Rozhodl se, že bojiště obejde.
            Začal se tiše plížit v podřepu trávou směrem vpravo, dávaje přitom dobrý pozor, kam šlape. Rákosí a sítiny zde rostly vysoko, sahaly mu půl sáhu nad hlavu.
           Najednou zaslechl nějaký hluk. Zastavil se a poslouchal. Opět mlasknutí v bahně, zleva. Slabé sípání,  přerývaný dech. Hrun sevřel zbraň pevněji v ruce a začal se opatrně plížit za zvuky.
            Mezi sítinami asi tři sáhy před sebou uviděl pohyb. Erundilský voják se plazil z mokřadu na pevnější půdu, poněkud zkrouceně na boku. Hrun brzy zjistil proč. Člověk měl stehno rudé krví a vprostřed mokvající skvrny trčel zlomený šíp. Snažil se plazit tiše a zjevně mu to šlo, protože kdyby se Hrun náhodou neplížil zrovna tady, asi by ostatním barbarům unikl.
            Vtom voják Hruna spatřil. Překvapeně na něj chvíli zíral. Pak se zamračil a převalil se z boku na záda. Pozdvihl pravou ruku, ve které stále třímal meč. Hrunovi v tu chvíli letěly myšlenky hlavou rychleji než jarní bouře.
Je zraněný. A to je nefér. Ale byli v přesile. Nemilosrdně vyvraždili Tharny. Vypálili. Pobili. Zaplatí za to. Zaplatí. Zaplatí !!!
            V hlavě se mu zatmělo. Většina jeho vůle se soustředila na souboj a pracovala naprosto samočinně.  Jen maličkým kouskem své mysli vnímal, že se ho zmocnilo bojové šílenství. Napřáhl kopí a vyrazil kupředu. Třemi skoky byl u vojáka. Ten čekal na barbarův útok, aby jej mohl krytem srazit stranou. Ale Hrun, přestože byl zběsilý, byl mrštný a provedl klamný výpad, jako by chtěl bodnout vojáka zprava. Ten se kryl kvartou a vložil do krytu značnou sílu, když viděl rozběhnutého Hruna. Ale čepel nesetkala s Hrunovou zbraní, ten včas udělal pohyb paží vlevo. Síla, kterou voják vložil do krytu, mu hnala ruku s mečem dál, než čekal. Hrun nechal vojáka promáchnout a pak kopím plynule přešel do bodnutí. Při výpadu vydal bezděčně divoký výkřik.
            Hrot prošel skrz drátěnou košili i prošívanici do vojákovy paže. Ten zaúpěl bolestí. Ačkoli železo neproniklo hluboko, zaskřípělo o kost a voják v křeči pustil meč. Hrun vytáhl kopí a bodl znovu, a opět při tom zařval.
             Tentokrát mířil lépe a zbraň se zabodla hluboko do krku erundilce. Výkřik a opět bodnutí. A znovu. Bojová zběsilost jej zcela pohltila a další chvíle se mu rozpily v divokou šmouhu.
            Když jeho smysly začaly opět vnímat normálně, uvědomil si, že stojí široce rozkročen nad mrtvolou erundilského muže pokrytou blátem a krví. Bořil se po kotníky do bažiny, násadu své zbraně svíral křečovitě oběma rukama a prudce oddychoval. Necítil žádnou lítost nebo soucit. Naopak, vnímal uspokojení ze spravedlivé odplaty.
            Blízko se rozléhaly hlasy jeho druhů, které přilákal hluk souboje. Pohnul nohou a pokusil se vytáhnout ji z bahna. Na druhý pokus se mu to podařilo; hned potom se shýbl pro meč, který voják upustil. Byl celý zablácený a téměř mu vyklouzl z ruky. Překvapivě však nebyl tak těžký, jak Hrun čekal. Zbraně císařských byly štíhlé a lehké. Rukou zhruba otřel z meče černou břečku a pozvedl jej, aby si jej prohlédl. Čepel byla hladká, lesklá s odlehčovacím žlábkem vprostřed. Příčka se charakteristicky stáčela mírně do půlkruhu. Mám meč! Vlastní čepel!, šířila se mu hlavou myšlenka, která jej naplňovala uspokojením.
            Přibližně v tu chvíli za sebou zaslechl spěšné kroky mnoha nohou. Hluk boje přilákal obecenstvo  a mladý barbar po hlase poznal bojovníky svého kmene: „Hrun  našel vojáka !“  „Co tady děláš, holoto? Máš být v osadě !“
            Otočil se k nim a meč svěsil podle boku. V levé ruce stále třímal zakrvácené kopí. „Ten meč je můj. Našel jsem ho. Našel jsem toho vojáka. Zaplatil za Tharny !“
            Barbarští válečníci na něj překvapeně zírali. V čele skupiny se objevil jeden ze Starších bojovníků. Změřil si malého Hruna chladným zrakem, nic neříkal.
            Pak promluvil : „Porušil jsi příkaz rodu. Ohrozil jsi svůj život.“ Odmlčel se. „Ale prokázal jsi odvahu a sílu.“
            Otočil se na další dva z trojice Starších. Ti pokývli na souhlas.
            „Ten meč je podle práva tvůj. Bojovníkem ses měl stát ale až za rok,“ pokračoval pak.
            „Ukázal, že se umí bít. Stal se bojovníkem už dnes !,“ ozval se druhý z vůdčích válečníků. „Souhlasíte ?“ Při této otázce se rozhlédl po bojovnících, očekávaje reakci.
            Hrun také zrakem putoval po tvářích svých soukmenovců. V jejich očích viděl většinou respekt, u mladších bojovníků však také nesouhlas a závist.  Spatřil také svého otce, který nedokázal skrývat, jak je na něj pyšný,  a usmíval se.
            „Dobrá,“ pronesl po chvíli souhlasného ticha první Starší. „Od teď jsi Hrun bojovník. Buď silný a dělej rodu čest.“
            To už se jali někteří Ortiové svlékat vojáka z brnění. Starší válečník ještě promluvil : „Seberte všechny jejich přilby - ty kovář může postrádat - a dejte je k palisádě na jednu hromadu. Zítra je vezmeme mnoho mil na jih. Pošleme císaři pozdrav z Tiomaru!“ Odpovědí mu byl souhlasný smích a ryk.

            ...

            Hrun dokončil broušení meče. Narovnal ruku a pohledem zkontroloval ostří. Vykonal dobrou práci. Poslední měsíc pod vedením jednoho vladyky ze severního Tiomaru lovili orky a zatlačovali jejich odvážnější tlupy zpět na sever. Meč byl denně vystaven orčím tesákům a bylo jej zapotřebí brousit častěji než obvykle.
            Čepel měla kvůli nedávné nešťastné nehodě ulomeno posledních několik coulů hrotu. Hrun si však dokázal poradit a zlomený konec zabrousil do špičky. Stále to byla dobrá, spolehlivá zbraň, rozhodně lepší alternativa než tupé nevzhledné čepele orků.
            Zasunul meč do kožené pochvy a zadíval se znovu do plamenů táborového ohně...
            ...

 

            Od přepadení rodu Tharnů uplynuly 3 roky. Byl den po úplňku, první den měsíce novorostu a na osadu Ortiů zářilo ranní slunce. Předešlý večer se konal obřad Odloučení. Zkouška samotná byl vlastně formální vstup do dospělosti. Mladíci kteří dovršili třináct zim se rozhodli, zdali se stanou lovci nebo bojovníky. Následně ve věku  patnácti zim museli odejít na „zkušenou“ a prokázat, že jsou hodni být právoplatnými členy rodu. Vrátit se mohli nejdříve za dva roky a museli přivést do rodu buď novou krev - tedy ženu, anebo alespoň nějakou válečnou kořist a majetek.  
            Hrun Odloučení bral jako součást běhu života, stejně jako ostatní mladí muži. Cítil sice lítost, osada Ortiů mu byla odmala domovem, ale přesto byl zvědavý poznat jiné kraje. Vše, co na cestu potřeboval, měl již nachystáno v nevelkém kožešinovém vaku, který stačilo přehodit přes záda. Seděl před domem Starších se dvěma dalšími mladými bojovníky a čekal. Stejně jako oni se měl vydat na zkušenou na sever do Noanderu. Mířili do největšího Tiomarského města s obchodní výpravou, která měla za úkol vyměnit kožešiny a úlovky za věci, které v divočině nešly sehnat.
            Ozvalo se pomalé klapání kopyt. Konečně na shromaždiště před dům Starších dorazilo i pět Ortiů, kteří měli jet na trh s vozíkem taženým koněm. Zvíře bylo jedním z mála čtyřnohých pomocníků kmene, jižní divočina plná skal a močálů nebyla pro koně nejlepším prostředím. Barbaři je kupovali od svých krajanů, protože severní Tiomar byl naopak z velké části pokryt travnatými pláněmi a tamní chov koní byl tradiční.
            „Tak jdeme! Vy mladí budete hlídat náklad vzadu, půjdete jako poslední. Já a Beolar umíme nejlépe číst stopy, půjdeme vpředu,“  promluvil vysoký, mírně prošedivělý barbar.

            Skupina osmi mužů vyrazila na cestu. Hrun se jen jednou ohlédl, aby se podíval na rodnou osadu. Se všemi se rozloučil již včera. Na shromaždišti nestál nikdo, kdo by výpravě mával s přáním šťastné cesty.
            Putování mezi bažinami na severovýchod bylo náročné. Stezka byla úzká a barbaři měli co dělat, aby vůz nezapadl. Cestou potkali krajany z jiných rodů a dověděli se různé novinky. Fingorští trpaslíci prý omezili vývoz oceli, dále pak na severních hranicích Tiomaru začínali stále agresivněji útočit orkové. Hrun orky nikdy neviděl, ale už podle vyprávění k nim pojal ukrutnou nenávist. Rozhodl se, že se v Noanderu dá do služeb někoho, kdo proti nim bojuje.
            Po šesti dnech cesty krajina přestala být promáčená a začala se otevírat do zvlněné roviny. Další den dorazili do menšího města. Podle místních to do sídelního města bylo již jen dva dny pěší chůze. Jeden z mladých Hrunových soukmenovců se s družinou rozloučil již zde. Ve městě se mu na první pohled zalíbila jedna dívka a on se rozhodl najít si zde práci, aby si mohl vyvolenou nakonec  odvést.
            Družina pokračovala do Noanderu. Mělo jako jedno z mála měst v Tiomaru kamenné hradby a bylo opravdu veliké. Na otázku kolik v něm asi žije lidí dostal Hrun odpověď, že stokrát tolik, než všichni Ortiové. 
            Zde se rozdělili. Mladý Hrun se rychle doptal, kde se může nechat najmout jako žoldák do tažení proti orkům. Zjistil také, že nejvíce se může dozvědět v krčmách. A když má člověk aspoň pár měďáků na pití, může tam být velmi příjemně. V krčmě U Zubaté ryby se přidal ke skupině, která se právě na výpravu proti orkům chystala.
            Přesto tato jeho první zkušenost s vínem a pálenkou příjemná nebyla. Hned další den totiž zlou kocovinu musel vyléčit ostrý pochod na sever...

            ...

            Hrun odvrátil pohled od plamenů a rozhlédl se po svých třiceti spolubojovnících. Většina už spala, poslední čtyři seděli s ním společně u ohně. Jedním z nich byl vladyka Vaeldan, velitel celé výpravy. Chladným šedým zrakem pozoroval žhnoucí uhlíky v ohni a čas od času si dal malý doušek vína z měchu.
            Podle všeho bychom měli zítra zničit poslední kmen. Stopaři je sledují již pět dní. Poté, co barbarské oddíly zdecimovaly osm kmenů, se opravdu podařilo zatlačit orky z Alirských plání až k Severním horám.
            Už to byly skoro dva roky, co se Hrun vydal na zkušenou. Ještě se mu však nechtělo vracet do rodné osady. Až to tady skončíme, půjdu na jihozápad do Thorwalu. To je prý bohaté království. Aspoň bude víc stříbrňáků na víno. Přihnul si z měchu a pak se zabalil do pokrývky.
            Jo, to je dobrý nápad,  říkal si před usnutím. Thorwal zní dobře.  

           

 

 

TOPlist