o hudbě Ainur

 

    O hudbě Ainur - Provázanost našeho světa s Ardou (úvaha)

               

    Znovu a znovu se vracím k pasáži ze Silmarillionu, kterou mám moc rád a která je tak překrásně napsána. Ainulindalë – hudba Ainur.

    Když tuto část volně parafrázuji: Existoval stvořitel Ilúvatar, který ve své nezměrné mysli zkomponoval hudbu. Pak stvořil Ainur (anděly)  a každý Ainu dostal „notový part“, podle kterého tuto hudbu hrál. Ilúvatar potom se vzniklou hudbou udělal to, že ji zviditelnil (… a Ilúvatar jim řekl: „Hle, vaše hudba!“ a ukázal jim vidinu – dal jim zrak, tam, kde byl předtím jen sluch a spatřili před sebou zviditelněný nový Svět…)

    Fajn, jen jakási legenda. Jedna z mnoha. Mě to však přijde o dost zajímavější.

    Zkusme se podívat z tohoto pohledu: Podle moderní fyziky 21. století víme, že svět se skládá z  atomů. Atomy se skládají z ještě menších částic. Nebudeme se však zabývat detaily. Pro tuto úvahu je důležité, že částice mikrosvěta jsou v podstatě jen jaksi zhuštěné energie vydávající elektromagnetické záření o určitých frekvencích. A frekvence je základní vlastnost pro tón, určuje jeho výšku, ladění. Tudíž jednotlivé věci se skládají z mnoha tónů a hrají jakýsi akord, všechna hmota hraje z těchto akordů jednu velkou píseň.

    Najednou jsme od fyziky u hudby.

    V době, kdy vznikala Středozemě v Tolkienových představách, tedy v první polovině 20. století, již byla známa kvantová teorie i různé teorie vzhledu atomu. Pokud byl pan Tolkien inspirován novými úžasnými zjištěními, jak se chová náš svět v mikroskopickém měřítku, je literární ztvárnění této myšlenky nádherné.

    Možná je ta spojitost čistě náhodná. Tím spíše však oceňuji fantazii mistra Tolkiena.

    K dovršení všeho však koncem 20. století vědci přišli s teorií superstrun (resp. teorií strun: jedna z nejznámějších a dosud v mnoha směrech neúplných tzv. teorií všeho. Velmi populárně řečeno, tato teorie předpokládá, že základními stavebními kameny přírody nejsou částice s nulovými rozměry, nýbrž jednorozměrné struny, které vibrují různými způsoby, odpovídajícími různým druhům částic. Zastánci této teorie se domnívají, že tato teorie elegantně a harmonicky sjednocuje obecnou teorii relativity a kvantovou mechaniku, které jsou jinak do jisté míry neslučitelné. Podle teorie superstrun má vesmír – namísto nám dobře známých čtyř rozměrů – jedenáct rozměrů (jeden časový a deset prostorových). Dodatečné rozměry jsou ovšem svinuty do variety malé velikosti, v důsledku čehož unikají našemu přímému pozorování).

     Další zajímavá shoda, nemyslíte? Svět, který známe, je z tohoto pohledu jedna velká symfonie. Fascinující připodobnění.

    Mohli bychom také úvahu rozšířit o logické vyústění, že pokud byly napsány imaginární noty pro tuto hudbu, osud máme napsaný dopředu.

    Na druhou stranu, Melkor vlastně improvizoval a bylo to ke slávě a úplnosti Ilúvatarova záměru…

Ryon

TOPlist