Zapomenutý hrdina

Zapomenutý hrdina

 

    Nořil se do mlhy a tmy. V ševelení větru občas zatřepotaly cípy jeho pláště. Šel už dlouho a stále vpřed, hnán nevyhnutelností svého úkolu. Temnota se před ním rozestupovala jako kalná voda bažiny a stejným způsobem se za ním zavírala. Kráčel téměř neslyšně, ťukání jeho dlouhé hole o zem nedělalo větší hluk, než spadnutí uvolněného kamínku ze stráně.

*

    Bylo to již dávno. Nedokázal říci, co byla první vzpomínka. Z podivného, rozptýleného pocitu blaženosti zvolna vystupovaly ohromné stromy a jehlovitá hora. Tvary se postupně zaostřovaly. Následovaly už jasnější vzpomínky na prostorné paláce plné světla, krále, královnu a všechny ostatní. Pak se už jen plavil na bílé lodi se zářícím souhvězdím Valacirca po levici a v srdci se mu mísilo nadšené očekávání, odpovědnost a obavy.

    Uběhlé roky ve Středozemi nepočítal, ale bylo jich hodně přes tisíc. Kdykoli si však vzpomněl, ještě cítil vůni zlatokvětých stromů země Amanu. Také Manwëho hlas mu zněl stále v hlavě. Jedna dlouhá věta, určující jeho poslání. Cíl byl jednoznačný. Vedla však k němu cesta strmá a plná překážek.  

*

    Poutník si dál razil cestu lepkavou tmou. Přestože viděl jen na krok před sebe, mysl měl klidnou. Věděl, že v kamenité rovině pod severním cípem Modrých hor není žádná propast či trhlina, do které by mohl spadnout. Navíc vnímal krajinu kolem sebe i ostatními smysly.

    Skřetů ani vrrků se nebál. Protože kolem sebe ovinul slova kouzelného větru, všichni tvorové v okolí nevědomky zabočili už půl míle od něj tak, aby se mu zcela vyhnuli.

    Navíc mělo za několik hodin vyjít slunce, které vždy zahání Morgothovy stvůry zpátky do jejich děr.

    Muž v plášti přemýšlel a odhadoval, co ho čeká na konci této výpravy, kam ho nasměroval jeden z nejmoudřejších elfů. Už věděl, že se na tom místě nachází smrt. Rozhodně ji tam našel ten, jehož tělo šel hledat. A on sám se jí samozřejmě musí vyhnout.

*

    Malá bílá loď prořízla přídí další vlnu příboje a téměř se přiblížila k molu. Právě se probouzející slunce barvilo přístav teplými odstíny a tvořilo tak s blednoucí temnou modří oblohy nezvyklé barevné přechody. Ranní paprsky pokryly rzí i postavy na palubě, přestože čtveřice elfů měla šat bílý jako květy lairelossë a vousatý muž nosil plášť barvy podzimních mraků.

    Za okamžik již plachetnice dosedla k trámům mola tak měkce a plynule, jako by byla prodloužením těla svého elfského kormidelníka. Muž v šedém pokývl lodníkům na rozloučenou
a vystoupil na břeh.

    Neočekávaný příjezd cizince na tol-eressejské lodi přilákal všechny elfy, kteří přes časnou ranní hodinu v přístavu pobývali. Přesto jich byla jen hrstka.

     „Přicházíš ze země Aman, ale vypadáš jako jeden z lidí,“ konstatoval jeden mladší.

    „To je pravda,“ obrátil se k němu cizinec, ale nechal mladíka dál luštit tuto hádanku.

    „Vítej. Jaké zprávy přinášíš z Valinoru?“ otázal se jiný. Na první pohled vypadal vznešeněji než všichni ostatní.

    „Jen samé dobré,“ opáčil muž a laskavý úsměv zvlnil jeho plnovous. Cizincovy oči se potkaly s elfovými. Chvíli mluvili beze slov. Pohledem v sobě navzájem četli jako dvě děti, které se dávno znají, přestože se dlouhé roky neviděly. Jako dva moudří, kteří vidí o kus dál než ostatní.

    „Jmenuji se Círdan. Vítej v Šedých přístavech,“ promluvil opět elf.

    „Mě můžete říkat Olórin,“ odvětil muž.

    Círdan muže gestem vybídl a ten jej následoval. Kráčeli k bílým klenbám přístavních domů. Byly postaveny, či lépe řečeno zasazeny do pobřežních šedých skal tak přirozeně, až by někoho mohlo napadnout, že z kamenů samy vyrostly.

    „Už je to nějaký čas, co sem připlul jeden tobě podobný,“ konstatoval elf.

    „Ach ano, to musel být můj přítel Curumo. A ještě nás připluje několik.“

    „Nás?“ zajímal se Círdan.

    „Jistě. Je toho třeba vykonat mnoho, to není úkol jen pro jednoho,“ shrnul Olórin nechtěným veršem.

    „Pověz mi, Círdane, je tu ještě Curumo?“

    „Nezdržel se dlouho, odcestoval někam na jihovýchod,“ přiznal Círdan a jakoby v jeho hlase byla nepatrná, téměř nepoznatelná špetka úlevy. Olórin si však žádné narážky nevšiml.

    „Hm... dobrá. Já také nebudu dlouho obtěžovat.“

    „Až takový spěch přece není nutný.“ Círdan své sympatie neskrýval. „Pojď, určitě si máme o mnohém co povídat. A také musíš být po cestě vyhládlý. Zůstaň u nás den či dva, co říkáš?“

    Šedoplášť chvíli otálel s odpovědí, aby nevypadal nezdvořile, než s radostí pozvání přijal.

*

    Konečně mu do nosu vnikla slaná vůně mořského větru. Gandalf odhadoval, že do svítání zbývá už jen pár hodin. Kráčel slizkou tmou dál, ale trochu zpomalil a zbystřil. O pár okamžiků později už začal rozeznávat tlumený pravidelný zvuk. Příboj. Musel už být blízko.

    Pak zaslechl hlasy. Hranatou skřetí řeč. Ještě více zvolnil krok a zahalen mlžným oparem
i kouzlem se postupně přibližoval ke zdroji halasu. Zvuk vlnobití už slyšel zcela zřetelně.

    Až teď si všiml světla ohně, tlumeného vrstvou mlhy. Zastavil a začal místo opatrně obcházet. Z terénu tu čněly balvany a skalky, předzvěst ještě rozeklanějšího pobřežního útesu. Čaroděj se přiblížil ještě o několik kroků, než si našel dobrý úkryt za jedním obrovským kamenem. Usadil se tak pohodlně, jak jen studená skála dovolovala, a čekal. Tábor skřetů tu musel být už hodně dlouho, protože i na tuto vzdálenost Gandalf větřil příšerný zápach. Alespoň jej to udržovalo v ještě větší bdělosti, ale pomyslel si, že slabší jedince by takový smrad měl sílu naopak omráčit.

    Přeskakující a nesouvislý proud skřetí mluvy vnímal zcela zřetelně, přestože byl napůl pohroužen v rozjímání. Z černé řeči znal málo slov, ale spoléhal na to, že intonace a rytmus mu možná poví dost z toho, co potřebuje.

*

     „Gandalf! Mithrandir!“ radovaly se elfské děti. Skoro jako v Kraji, pomyslel si Olórin. Jsou hobitím ratolestem podobní více, než by jen tušili.

    Lothlorien jej ohromil. Ostatně jako pokaždé, když do něj znovu vstoupil. A nebylo to jen monumentálními mallorny, ty znal už ze Země neumírajících. Les prostě žil, dýchal a zpíval jinak než ostatní lesy ve Středozemi. Kdykoli měl příležitost, zastavil se zde a pozdravil své přátele.
    V neposlední řadě též Galadriel – jednu z nejstarších, nejmoudřejších... ale zároveň nejkrásnějších a nejzářivějších. Vždyť jejím jménem bylo světlo.

    „Gandalfe, ráda tě znovu vidím,“ usmála se na něj.

    „Má paní...“ sklonil hlavu v lehké úkloně.

    Chvíli se oddali příjemnému rozhovoru, než čaroděj změnil téma.

    „Paní, obávám se, že se nepřítel opět objeví.“

    „Opravdu?“  Elfčina tvář se zvlnila vráskami starostí.

    „V Železných horách se objevují skřeti. Zeleným hvozdem se plíží podivné stíny,“ vypočítával Gandalf.

    „Nepřítel po sobě zanechal mnoho zla. Nevěřím, že by měl moc se vrátit,“ zapochybovala Galadriel.

    „Spíše to jsou pozůstatky jeho zplozenců. Kdo ví, jak dlouho budou ještě sužovat Středozem, než je úplně pohltí jejich vlastní prázdnota a nenávist.“ Zdráhala se uvěřit pravděpodobnější verzi čaroděje.

    „Snad máte pravdu, paní. Musím se o tom ale přesvědčit. Nezvratně přesvědčit.“

    „Sám? Co tví přátelé, co Curumo?“

    „Curumo... to jméno jsem neslyšel už dlouho. Teď mu říkají Saruman. Věnuje většinu svého času zkoumáním všech zpráv o Sauronovi a prstenech. Nedávno jsem jej navštívil. Nechtěl bych věru být v jeho kůži. Těch hor svitků, které pročítá...“

    „A Radagast?“ zajímala se dál zlatovlasá královna.

    „Naslouchá vjemům zvířat a ptáků, s nimiž si rozumí nejlépe. I díky němu už vím přesněji, kam se vydat.“

    „Je to tedy tvůj úkol, Mithrandire,“ konstatovala vědoucí elfka.

    Šedoplášť neodpověděl a jen se zachmuřil.

 

*

    Po dvou hodinách naslouchání vyzvěděl Gandalf více, než očekával. Tlupa skřetů, jichž odhadl asi na padesát, tu něco hlídá, ale to něco je obestřené tajemstvím. Mezi mnoha zbytečnými tlachy, vzájemnými výhrůžkami smrtí a hádkami o to, kdo půjde pro dřevo vyslechl zhruba toto:

    „Tam dole skála ve vodě. Na skála mrtvý golog1. Golog mít něco vzácného… My muset hlídat, nikdo nevzal… Možná na skále ta věc nebýt. My ale hlídat, jinak černý pán potrestat. ... Černý pán teď daleko, my čekat. ... Možná ta věc na skála pořád být, protože teď my blízko voda a dobré. Jindy my daleko od voda, daleko, voda zlá. ... Brzo velká zima a voda akul2. Potom tlupa vybrat jeden snaga3. Snaga jít přes akul a přinést to něco vzácného…“

    Takže tady je to místo... Na ostrůvku kousek od pobřeží.

    Teď jen vymyslet, jak se tam dostat.

    Brzy mělo začít svítat. Už nebude muset čekat dlouho. Přesunul se opatrně blíže k moři, stále skryt.

    První rozptýlené paprsky slunce umíchaly z lepivé temnoty šedou neprůhlednou kaši, ta naštěstí brzy ustoupila mléčnému oparu, který se pozvolna rozpouštěl. Jako první si Gandalf všiml podivné hradby na jedné straně tábora. Ze strany od moře skřeti postavili kamenný val, či spíše primitivní suchou zeď, aby se chránili před ojedinělými šplíchanci příboje. Tábořiště totiž stálo téměř na okraji útesu. Gandalf si pomyslel, že pokud tu opravdu táboří tak dlouho, byla stavba takové zdi zřejmě jedním z mála možností, jak zabít čas. Výška i délka zdi toho byly důkazem.

    Podíval se na moře a v řídnoucí mlze spatřil teď útes v celé jeho kráse a nebezpečnosti. Ostré skály klesaly do hloubky asi patnácti stop, kde se o ně rozbíjely vlny. Pobřeží zde vytvářelo nevýraznou zátoku, která měla napříč asi čtyři sta stop. Uprostřed tohoto oblouku, asi sto stop od břehu se nacházel plochý skalnatý ostrůvek ne větší než výška třech vzrostlých lidí. Uprostřed něj čněla skála jako obrovský kamenný prst.

    Na první pohled tam nic nebylo, ale Círdanův popis mluvil jednoznačně. Písni, kterou mu moře zazpívalo, nešlo rozumět jinak. Gandalf sám znal nesmírnou moc boha vod Ulma a věřil tomu. Věděl, jak je to důležité. Podivné chování patrolujících skřetů to dokazovalo také.

    O přeplavání pruhu moře širokého ani ne na dostřel šípu nemohla být u skřetů vůbec řeč. Ale jak Gandalf vyslechl - až moře opět zamrzne, vyberou znovu jednoho ze svých řad, který se pokusí tu skálu prozkoumat. Chtějí se zároveň předvést sami před sebou, navzájem se hecují. A doufají, že budou konečně úspěšní. Čekají tady už dlouho a pokaždé se vylosovaný skřet propadl. Moře je cítilo i přes led.

*

    „Nechal jsi mne zavolat, příteli,“ odtušil Gandalf. Jeho urostlá postava nejevila známky únavy, přestože za sebou měl stovky mil obtížné cesty. Nebo to alespoň nedával najevo.

    Círdan se otočil od širokého okna, odkud předtím pozoroval oceán.

    „Vítej, Mithrandire. Pojď a posaď se. Až si vyslechneš, co ti povím, poznáš, proč jsem tě žádal o spěšný příchod,“ pronesl záhadně.

    Gandalf se posadil a sáhl po nabídnuté sklenici, aby alespoň nepatrně zmírnil svou nedočkavost.

    „Před několika měsíci se píseň moře změnila,“ začal Círdan.

    „Objevil se v ní nesmírný smutek. Zemřel někdo z elfů. Někdo, jehož melodie zněla ještě dokud existoval Beleriand. Ale v písni je i něco víc. Dlouho jsme nemohli přijít na to, co nám moře posílá za zprávu.“ Odmlčel se.

    „Ale já nakonec porozuměl. Ten elf nesl Třetí prsten. Stále jej má u sebe. Zahynul násilně na pobřeží na severu.“

    Gandalf vyřkl myšlenku, kterou se chystal říci i jeho přítel: „Ten prsten musíme zachránit.“

    „Přesně tak,“ potvrdil Círdan.

    Pak popsal Gandalfovi co nejpřesněji místo, o kterém mu povědělo moře.

    „A kdo to byl?“ tázal se Gandalf.

    „Nejsem si jistý... podle náznaků by to měl být někdo významný – komu by jinak svěřili tak vzácnou věc? Možností je však příliš mnoho.“

    „Círdane,“ ozval se pak Gandalf, „Proč sis vybral mne? Proč ne Sarumana, nejmoudřejšího z našeho řádu?“

    Saruman oplývá nevšední bystrostí... a také zručností.“ Elf se odmlčel.  „Ale je poněkud dychtivý.“

     Círdanův zrak se potkal se zřítelnicemi Mithrandira.  Chvíli mluvili beze slov a Gandalf pochopil.

 

*

    Ještě obejít ten ostrý převis, vytáhnout se na tamtu kamennou římsu a už tam bude. Z hloubky několika set stop zachrastila malá lavina uvolněného štěrku. Gandalf se narovnal. I když vybral nejvíce povlovnou cestu, nevyhnul se krátkému šplhání po kolmé skalní stěně.

    Rozhlédl se. Z nejkrajnějšího pahorku, přesně toho, který se ještě mohl označit za součást hřebene Modrých hor, viděl vzdálený skřetí tábor jako černou skvrnku. Na vrcholku, kam právě vyšplhal, se rozkládala skalnatá plošinka ne širší než dvacet, třicet kroků.

    Bylo to dobré místo.

    Neotálel.

    Otočil se správným směrem, sevřel hůl a soustředil myšlenky. Pak začal volat ve zvláštní, vysoké tónině. Nahlas i v duchu.

    Když skončil, uvolnil ruce a posadil se. Věděl, že mu zbývá jen čekat.

    Když po delší chvíli vzhlédl, usmál se a vstal ze země. Blížícího se návštěvníka nemohl slyšet, protože orlí křídla jsou tichá, ale vycítil jej. Gwaihir, největší z orlů krále Manwëho, právě přilétal.

    Až teď, když musel zamáváním perutěmi přistát, se ozvalo zapleskání vzduchu. Orlovy drápy označily skálu hlubokými rýhami. Pak se Gwaihir napřímil a pohlédl Gandalfovi z výšky do očí.

    „Rád tě znovu vidím, příteli,“ promluvil čaroděj. Už to bylo opravdu mnoho let, co jej Radagast s Gwaihirem seznámil.

    „Přiletěl jsem na tvé zavolání, Mithrandire.“

    „Potřebuji tvou pomoc. Týká se to důležité věci, kterou nesmí Nepřítel dostat do rukou.“

    Gandalf pak vysvětlil Gwaihirovi situaci a prozradil mu svůj plán.

    „Mohli bychom se jich zbavit. Je jich jen hrstka. Nebude to pro mě žádná námaha a za pár minut je mohu všechny...

    „Zadrž, Gwaihire. Nemusíme na sebe zbytečně upozorňovat. Proto tu nejsme. Nepřítel pravděpodobně vůbec neví, že tu něco je.“

    Obrovitý orel s ním musel souhlasit.

    „Těší mne pomyšlení, že Sauronovi takhle vyfoukneme jeho vlastní zbraň skoro zpod rukou... a skřety za jeho prodlouženou ruku považovat můžeme.“

    Za chvíli už klouzali nízkým letem směrem od moře. Skalnatý ostrůvek s kamenným prstem se postupně zvětšoval. Z téhle strany, od moře, bylo tělo mrtvého elfa vidět už zdálky. Je divné, že vypadá stále tak zachovale, blesklo Gandalfovi hlavou.

    Nerovná plošinka pod sloupovitou skálou Gwaihirovi tak tak stačila na přistání. Na vrcholu skály usednout nechtěl, podle domluvy s čarodějem se snažil být co nejméně nápadný.

    Gandalf seskočil z opeřených zad a jal se prozkoumávat tělo. Podle čichu ani zraku nejevila mrtvola nijak velké známky rozkladu, což bylo po několika měsících opravdu zvláštní.

    Muž byl oblečen v šedozeleném oděvu zdobeném stříbrem, na hrudi zčernalém zaschlou krví. Opíral se o skálu - ještě si sedl, než zemřel. Zpod pravého ramene mu čouhal hrot šípu. Trefili jej do zad na útěku, vydedukoval Gandalf.

    Tmavé, skoro černé vlasy padaly elfovi přes tvář. Když je Gandalf odhrnul, zaskočila jej nesmírná krása zesnulého. Rysy toho obličeje mu byly zvláštně povědomé… Pak si vybavil, kde podobný obličej spatřil a došlo mu to.

    Melian...

    „Ubohý Eluríne…“ truchlil Gandalf, „unikls vraždění v Menegrothu, ale zlý osud tě neminul ani po staletích… alespoň jsi padl šípy skřetů a ne meči bratrů stejné krve.“

    Gandalf uvolnil ztuhlé prsty nebožtíka a do dlaně mu vklouzl nádherný zlatý prsten s rudým kamenem. Narya, prsten ohně. Jeden ze Tří. Záludný a mocný Sauronův dar.

    Čarodějovi se hlavou rozletěly úryvky pravděpodobného příběhu. I když vzhledem k jeho intuici se možná blížil skutečnosti více, než by kdo myslel.

    Elurín, který s bratrem Elurédem zmizel sám bez pomoci v lesích, beze zbraně a bez prostředků, a přece přežil.

    Bratři našli ve hvozdech něco k jídlu, postarali se o sebe a vyhnuli se nebezpečným šelmám. Pak našli pomoc u někoho ze svého rodu. Potají, v skrytu vyrostli. Druhého z bratrů zavraždění jeho rodičů poznamenalo tak, že celý život zůstal plachý a zasmušilý. Elurín se však vzchopil.  Na Feanorovy syny se nehněval, ale nechtěl už s nimi mít nic společného. Už měl dost vraždění elfů mezi sebou navzájem. Obrátil svůj hněv k prapůvodu té křivdy, k Morgothovi. Rozhodl se věnovat svůj život boji proti jeho stvůrám a lžím, které způsobily tolik zla. Vykonal nespočet drobných a dobře utajených skutků proti přisluhovačům nepřítele a tím si vysloužil stát se ochráncem mocného prstenu.

    Ostatně málokdo jiný by měl právo nosit a ukrývat Naryu, než potomek Thingola a božské Melian...

    Gandalf se narovnal, připraven s orlem odlétnout. Ještě však bylo třeba něco zařídit.

    Poodstoupil od kamenného sloupu a namířil na něj konec své hole. Začal odříkávat mocná slova. Jeho řeč postupně zesilovala a krystal kouzelné hole se pomalu rozzářil bílým světlem.

    Pak skála pukla.

*

    Gwaihirovy gigantické perutě hladily západní vítr. Gandalf, který mu seděl na zádech se ujišťoval, jestli nově vytvořenou mohylou v moři uchystal pro Elurína dost důstojný hrob. Každopádně to místo málokdo někdy navštíví, aby památku statečného elfa uctil.

    Čaroděj se ponořil do myšlenek. Jeden dílčí úkol z jeho nesmírného poslání byl splněn.

    Narya... Oheň...

    Nechám ho být tím příslovečným dobrým sluhou. Půjčím si jeho sílu, kterou vydává jen svou blízkostí. Bojovat proti nepříteli jeho vlastní zbraní… to by Saurona rozhodně mohlo zaskočit.

    Sauron je teď daleko a slabý. Kdyby měl více moci a vlivu a věděl o tom prstenu, dozajista by napřel veškeré úsilí. Nahnal by celou skřetí tlupu do moře a pak klidně dalších tisíc. Jejich utonulá těla by vytvořila most, po kterém by se mohl k  prstenu dostat.

    Gandalf si oddechl, že to tak nedopadlo.

    Zničehonic se mu vybavila kratičká vize. Úryvek písně jeho osudu. Náznak budoucnosti, jedna ponurá zastávka na té klikaté, strastiplné cestě. Byl to jen mžik.

    Zjevil se mu obraz obrovské temné postavy s ohnivýma očima a dlouhým plamenem v ruce.

    Zachvěl se.

    Ujistil se, že je Narya dobře, bezpečně uložen a sevřel ho přes látku v dlani.

    Možná je zrovna tohle jejich poslední naděje.

 

 

Vysvětlivky (1,2,3)– překlad z černé řeči:

golog = elf

akul = led

snaga = skřet

Zdroj: http://www.angelfire.com/ia/orcishnations/englishorcish.html

 

TOPlist