Přicházím z daleka

 

Přicházím z daleka, ale patřím sem  


    Znenadání spatřil místo, o kterém ještě nevěděl, nakolik změní jeho život. Tady si musíme zahrát dračák, pomyslel si okamžitě. Zalesněné svahy míhající se za sklem auta se otevřely v malebný palouček obklopený mohutnými stromy, mezi kterými čněla divoce rozeklaná skála.
     Marek podřadil a zvolna začal brzdit, hledaje přitom místo na zastavení. Na okraji úzké silnice procházející lesem to nevypadalo bezpečně, naštěstí o nějakých sto metrů dál mohl zabočit do vjezdu na lesní cestu a zastavit na rašícím dubnovém pažitu.
    Vypnul motor, napil se zteplalé koly z petky a začal hledat v telefonu známé číslo.
 „Zdarec Radovane, ještě hákuješ?… Já už ne, hehe. Poslouchej, našel jsem bezva místo na akci. Je to asi deset kiláků od nás… Jo. … Nekecej, to my všichni. … Jo. … Jo. … A počítáš s tím zítřkem? Žádný výmluvy!  … Vyzvednu tě v pět, jo? … Čus, měj se.“
    Marek vystoupil z auta a protáhl si záda.  Svlékl si firemní dress code a za chvíli už šerem lesa zasvítil bílý nápis „Therion“ na pozadí tmavého trika. Dal klíčky do kapsy džínů a s uvolněným úsměvem vykročil mezi řídnoucí stromy.
    Oválný palouk s nízkou travou tvořil téměř vodorovnou rovinu, i když se vlevo zvedal svah zalesněného kopce. Prostranství asi třicet metrů široké lemovaly obrovské buky a shluky lísek, což kontrastovalo s okolním smíšeným lesem smrků a bříz. Zrzavá vrstva voňavého bukového listí pod velikány navíc nebyla zamořená žádnými otravnými ostružinami nebo svízelí.
    Ze svahu kopce vybíhala úzká rozeklaná skála. Tyčila se nad okolní stromy jako strážní věž.  Svou černou barvou okolí nerušila, naopak ještě více kotvila všudypřítomný klid.
    Marek zamířil k jednomu ohromnému buku a sedl si do měkkého listí mezi jeho kořeny, opřen zády o chladný šedý kmen.     Kdybych byl druidem, tak bydlím tady, pomyslil si. Zaklonil hlavu a uvolnil se.
    Dlouho naslouchal šelestu listí doplňovanému jen občasným kvíknutím ptáčka. Pak se zvedl a popošel doprostřed palouku. Nastavil tvář slunci a vychutnával sílu jeho odpoledních paprsků.
    Pak se vydal k čedičové skále. Přitom si představoval, jak tu už sedí s celou družinou na dece a kamarádi prožívají další jím vymyšlené dobrodružství.
    Nebo by tu šlo udělat i larp...
    Nedošel ani k okraji palouku, když se to stalo.
    Najednou pocítil podivnou nevolnost jako při jízdě na horské dráze. Ale nebyl to jen žaludek.
    Země se zhoupla.
    Ne zatřásla jako při zemětřesení, jedno už kdysi zažil. Tohle bylo něco jiného. Prostě se zhoupla.
    Překvapivě, brutálně a nesmlouvavě.
    Přestože bylo předtím téměř bezvětří, znenadání zavanul prudký poryv větru o síle orkánu.
    Co se to děje? letělo mu hlavou. Ztratil rovnováhu a padal dopředu. Přišlo mu, jakoby se krajina kolem divně protáhla, ale mohlo to být jen pádem. Ani nestačil zastavit o ruce. Praštil se do hlavy o vyčnívající kořen. I přes bolest vnímal, jak se země pohnula ještě jednou se stejnou intenzitou. Měl za to, že se na okamžik setmělo, ale kvůli tváři zabořené do trávy si nebyl jistý. Pak se jas slunce obnovil. Bylo mu v tu chvíli strašně zle, jako kdyby padal šílenou rychlostí do nekonečné propasti. Najednou jakoby někdo škubnul pomyslným lanem a prudce ho vytáhl zpět.
    Pak se vše uklidnilo. Pocit na zvracení přestal tak rychle jako když elf vytáhne šíp z toulce. Jen ho malinko brněla hlava.
    Vstal a otřepal se. A pak si to uvědomil.
    Byl úplně jinde.
    Rozhlédl se. Za zády měl zvlněnou kamenitou krajinu. Stál na okraji řídkého smíšeného lesa, svažujícího se asi třicet sáhů k bystré říčce. Za ní začínal hluboký hvozd. Táhl se až k horizontu, kde se tyčily ostré štíty neznámých velehor. Přestože tuto scenerii viděl vlastně poprvé, měl neodbytný pocit, že je mu povědomá, že ji zná. Důvěrně.
    Viděl vše kolem nějak zřetelněji než kdy dřív. I když měl poměrně dobrý zrak a nikdy nepotřeboval brýle, vše bylo tak nějak zaostřenější a sytější. Viděl každý hrot jehličí na vrcholcích borovic vzdálených dobře sto metrů, nejmenší detaily brouka na houpajícím se stéble trávy opodál.
    Tohle není možný. Jestli je to sen, tak je neskutečně živý... neskutečně skutečný. Pocítil na tváři závan větru. Nadechl se, miloval čerstvý vítr. Ta vůně, pomyslel si. Nikdy nic podobného necítil. Vítr voněl a chutnal jednoduše nádherně. Marek cítil hřejivé slunce na bukových listech, zemitou vůni mokřiny u šumící řeky, jemný pach podhoubí stinného lesa, maliní a ostružiní u rozpálených žulových skal… to všechno vánek v sobě nesl. Všechno vnímal lépe, než kdy zažil. Skutečněji, plněji, opravdověji.  
    Jakoby ten rozměr, ve kterém žil předtím, byl jen zředěnou šťávou oproti silnému vínu tohoto nového světa.
    Ne, tohle není sen. Ale jak je to možné? Byl v realitě. Ale v nějaké neznámé.
    Kde to sakra... otázky svištěly v jeho mysli jako vystřelené šípy. Pod vlivem svých oblíbených záhad a paranormálních jevů jej napadaly šílené myšlenky. Není to nějaký paralelní vesmír? Vždyť nedávno říkali, že to je možné, téměř vědecky dokázané... zarazil se.
     Výrazy totiž najednou přestávaly mít význam. Co je to vlastně para... sakra...co je to  vesmír?
    Snažil se soustředit své myšlenky, ale zjišťoval, že se pomalu a jistě rozplývají. Jako když se probouzíte ze sna a vše je tak čisté, pamatujete si i nejmenší detaily. Postupně se ale vše zamlžuje, ztrácí se, zůstává jen několik obrazů a dojem. Přitom byl sen tolik barevný a bohatý. Na vše jste dokázali ukázat a pojmenovat to, vše bylo tak jasné, konkrétní. Chápali jste při něm dokonce víc. Najednou však, i když se sebevíc snažíte vrátit se myšlenkou, sen se rozplývá a nejde na něj dosáhnout, jako kdybyste klouzali rukama po mokrém provazu v marné snaze vyšplhat zpět.
    Ztrácím...zapomínám...zatraceně, to přece ne...
    Bojoval, nedal se. Snažil se vzpomenout. Alespoň na ty důležité věci svého života.
    Hudba, která pro něj tak moc znamenala. Věci jako zesilovač nebo kytara se najednou stávaly jen nesrozumitelným slovem, tváře kamarádů se ztrácely ve stínu. Zněla jen melodie a z ní se postupně stával jen jednoduchý nápěv. Tadada dádadá...
    Práce se mu slévala v jednolitý blok jednání s lidmi a dlouhých cest. Tváře, které si pamatoval, bledly. Slovo auto se také stalo nesrozumitelným, přestalo mít význam a ztratilo se. Ze všeho byl jen pocit putování za neustále se měnícím cílem.
    Dále tu byla jeho dlouholetá vášeň - fantastika. Draci, elfové, cizí světy … vše se také míchalo a ztrácelo. Některé obrazy ale  zůstaly a otiskly se do mysli docela jinak. Měnily se na povědomí o tomto světě. Z vybájených fantazií se stávaly skutečné vzpomínky. Prolínaly se s těmi novými, které najednou v hlavě vyrašily jako listí na holém stromě. I když v podstatě tam byly odjakživa.
    Začínaly vyvstávat postupně, ale poznal je hned. Lišily se – nešlo popsat slovy. Barvou, tvarem, atmosférou… Vybavoval si, kdo je, svůj domov a rodnou vesnici. Jeho věk se počítal na zhruba dvacet sedm zim. Zim? Cože? Je mi přece 32 let... zim...
    Upnul se k dalšímu záchytnému bodu svého života, ke své přítelkyni. Jmenuje se Veronika. Veronika. Opakoval si dokola. Měl stále před sebou její tvář, její úsměv. Vybavoval si její veselý smích, to co spolu prožili, jejich oblíbené filmy… sakra, co je to filmy?
    Sešup zapomínání byl nelítostný. Rozhodl se, že si bude opakovat její jméno. Ji prostě zapomenout nesmí! Veronika, Veronika, Veronika... Vše se však ztrácelo v dáli, v nenávratnu. Z člověka, se kterým strávil několik let společného života a věděl o něm téměř vše, zbyl jen rozmazaný odraz na hladině. Věděl, kde má na intimních místech mateřské znaménko. Znal všechny její nálady, oblíbená jídla… A přesto se mu v mysli rozplývala. Upínal se celou svou vůlí k té myšlence. Ke všemu, co pro něj byla. Čím byli spolu.
    Veronika , Veronika, Ver- ...Verča, Verča, V... Vea, Vea, Vea...
    Zápasil ze všech sil. A zvítězil, jestli se dá mluvit o vítězství, když zapomenete devadesát devět procent ...zatraceně, co je to procento?... vzpomínek na jednoho člověka. Ale protože byl dojem natolik silný, nakonec mu několik vzpomínek na ni zůstalo.
    Hluboké zelené oči. Překrásný úsměv. A pocit rozkoše, který se rozlévá po těle. Začínal v rozkroku, šířil se jako plamen břichem a potom po páteři až k zátylku. Tato silná vzpomínka mu zůstala. Jen tato. Ale upnul se k ní jako břečťan ke kmeni.  A zůstalo jméno nebo jeho útržek: Vea.
    Listí nových vzpomínek již zcela obrostlo strom jeho vědomí a zcela zaplnilo uvolněné místo. Tyto vzpomínky vlastně dobře znal, protože tento svět sám před lety ve své mysli vytvořil.
    A najednou se v něm octl.
    Jmenuje se Tarn. Žije v Šedoskalí, vesnici na obchodní stezce táhnoucí se severojižně podél úpatí východní části mohutné podkovy Achátových hor. Celkem zde bydlí na čtyři tucty obyvatel. Osada ostatně leží na území trpasličího království Fingor.     Ano, je khuzd  a je na to hrdý.
    Sakra, já jsem trpaslík, zarazil se posledním fragmentem své původní mysli.
    Podíval se na své tělo a přejel si rukama po tváři. Nahmatal dva palce dlouhý a úctyhodně hustý plnovous. No jasně, vždyť mi rostou od patnácti.  Pak se sehnul a sebral několik silných klacků. Šel přece do lesa na dříví. Asi se mu udělalo zle, proč by se jinak před chvílí válel na zemi. Zvedl ruku a zamyšleně se drbal na hlavě. Přitom nad levým spánkem objevil malou bouli. Na prstech mu ulpělo vlhko. Podíval se na ně a spatřil krev. U Thirovy sekery, že bych se bouchnul? A pořádně. Ale kde?
    Po chvíli objevil na kůře blízkého stromu malou krvavou skvrnu. Podivné, protože byla na kmeni těsně nad zemí. Zakopl jsem a fláknul hlavou o zem? To by vysvětlovalo ty podivně zmatené myšlenky, co se mu teď míhaly hlavou. Jen měl nejasný pocit, jakoby něco ztrácel.
    Otřepal se. Musí se s náručí dříví co nejdřív vrátit, neměl potuchy, jak dlouho se zdržel a matka bude hubovat. Posbíral ještě asi tucet velkých větví spadlých v podrostu.
    Vea, Vea, začal si najednou opakovat, aniž věděl proč. Vtom mu vytanula mlhavá představa krásného dívčího úsměvu a tělem mu projelo příjemné zamrazení. Vea? Odkud ji znám? V Šedoskalí přece nikdo takový není… Myšlenka byla ale neodbytná, jako by mu měla něco připomenout. Kráčel po kamenité pláni ke vsi s plnou náručí dříví a v hlavě měl trochu zmatek.
    Jeho domov ležel na přilehlém kraji vesnice. Bydlel v kovárně s matkou a dědem, který se kovářským řemeslem ještě živil. Starší sestra se před dvěma roky provdala a otec sloužil v armádě kdesi u severních hranic království.
    Kovárna byla umístěna do mírného svahu nad cestou. Ze zadní strany byl k domu připojený dvorek o stejné rozloze jako stavení, tedy zhruba šest na pět sáhů. Dvorek byl vykopán do úbočí kopce, takže jej ze všech stran zcela ohraničovala kamenitá stráň.  V nejnižším bodě na jižní straně dvorku sráz sahal do výše jen tři lokte, ale zvyšoval se směrem na sever, kam teď Tarn došel. Shodil hromádku větví dolů do blízkosti borového špalku, do kterého byla zaseknutá sekera na štípání dříví.
    Když pak vrzl vchodovými dveřmi, zaslechl ze sednice známý hlas:
    „Už bylo na čase,“ konstatoval někdo. „Kde se couráš?“
    Otočil se. Spatřil štíhlou starší trpaslici. Aragún, jeho matka.      
    Nevěděl, co rychle odpovědět.
    „Co tak koukáš? Maž na dvůr a přines mi pár polínek. Už mi skoro vyhaslo!“
    „Ano, matko,“ ujistil ji. Pak se zarazil a zeptal se: „Kde je Vea?“
    „Ve-co?“ nechápala Aragún. Přistoupila k němu a vytušila, že něco není v pořádku. Za okamžik později už se zvláštním talentem, jaký matky mívají, objevila nad jeho čelem krvavou bouli, která se zcela skrývala ve vlasech.
    „Tarne! U Thirových vousů, co se stalo?“
    „To nic,“ hlesl, „upadl jsem…“
    „Upadl? Nikdo neupadne jen tak. Nemáš horkost?“ sáhla mu na čelo. Byl v pořádku.
    „Žije tady nějaká Vea?“ naléhal dál mladík.
    Velmi zkoumavě se na něj zahleděla a několik chvil mlčela. Pak prohlásila klidným hlasem: „Vedeš divné řeči.“ Ještě chvíli jej zrakem zkoumala, než uzavřela: „A v Šedoskalí žádná Vea nežije.“
    Tarn vycítil, že nemá cenu se vyptávat dál a šel na dvůr. Za pár okamžiků se vrátil s náručí nasekaných polínek, hlavu již prostou zmatených myšlenek. Manuální práce uklidňuje mysl.
    Přiložil přinesené dřevo do kamen. Matka se věnovala svým rutinním činnostem a již si ho nevšímala. Takové malé škrábnutí nestojí u khazad ani za řeč. Starost měla spíš o synovy řeči, ale už se zdál klidný.
     Tarn se věnoval hromadě větví ještě hodinu, než se začalo smrákat. Úhledně srovnaná řada polínek opřená o kamenitou stráň dvorku byla zase o kus vyšší. Zasekl štípací sekeru do špalku. Ledabyle, ale přitom elegantně, jen spodním hrotem ostří. I kdyby se špalek povalil, sekera v něm vězela a nevypadla by, ale zároveň se dala snadno vytáhnout bez použití velké síly.
    Vešel do obytné části stavení a u stolu nyní spatřil svého děda. Statný bělovlasý trpaslík s vousy spletenými do dvou krátkých copů se na mladíka zašklebil: „Tak co, kluku? Už máš hlad, což?“
    Tarn si uvědomil, že kovář nepracoval odpoledne v kovárně. „Kdes vlastně dnes byl, děde?“ nadhodil a přisedl k rodinnému stolu. Od kamen, u kterých stála matka, se linula libá vůně pečených hub, tradičního trpasličího pokrmu.
    „Ech, u starého Anduše, chlapče. Opravovat vrata. Vždyť jsem ti to ráno říkal, což?“ divil se kovář. Tarn jen potřásl hlavou a pokrčil rameny.
    Večeře proběhla naprosto všedně a klidně. Ani po jídle si moc nepovídali a tak se Tarn šel natáhnout na svou postel.  Ostatní ho brzy následovali. Dny se zkracovaly a všichni potřebovali nabrat síly na následující den, který bude opět vyplněný tvrdou prací.
    Mladík však nějakou chvíli nemohl usnout. Myšlenky mu narušoval cizí, neurčitelný pocit. To musí být z té nehody, uklidňoval se. Nakonec jej však spánek přemohl. Jeho chrápání brzy směle konkurovalo tomu, které se linulo z pootevřených úst jeho matky nebo širokých nozder kováře. Vůbec se tím navzájem nebudili, již byli léta zvyklí.

***

    Další den začal krásným rozbřeskem, ale brzy se ponořil do jednotvárnosti denních činností. Tarn většinou pomáhal v kovárně jako dědův tovaryš, také opět obstarával dříví na zimu.
    Poklidné dopoledne najednou přerušil hlasitý povyk. Tarn se zrovna vydával na další pochůzku do lesa. Už byl asi dvěstě kroků od kovárny, ale hluk jej donutil se otočit. Na návsi se něco dělo. Ze svahu, kde stál, bylo vidět poměrně dobře, jak se vesničané srocují u nějakého vozíku. Nebylo zdálky poznat, o co jde. Otočil tedy své kroky ke vsi.
    Pak prořízlo mumlání davu ženské zaječení. Dal se do běhu.
    Další zaječení. Postupně přešlo v táhlý nářek. Když Tarn doběhl na náves, odhadl, že dav tvoří dobrých dvacet hlav. Když jej trpaslíci spatřili, rozestupovali se před ním a dělali mu cestu. Nevěděl proč, ale když to spatřil, došlo mu to. Jeho otec se vrátil.
     Na káře.
    Tarna zalil pocit zoufalství.
    Nářek, co se již delší chvíli ozýval, patřil samozřejmě jeho matce. Držela strnulé mužovo tělo a usedavě plakala a volala jméno svého muže: „Felgire!“
    Otec měl však pootevřené oči.
    Není mrtvý!
    „Otče!“ vykřikl.
    Ten k němu obrátil zrak. Podíval se na něj bezbarvým výrazem a pak otočil hlavu stranou. Až teď si toho Tarn všiml.
Otec neměl jednu nohu. Končila obvázána krvavým fáčem v polovině stehna.
    Tarnovi se zatočila hlava. Pohled na mrzáka byl strašný, ale úleva, že je naživu, byla silnější. Došel k otci a chytil jej za paži.
    Na rameni mu přistála těžká ruka. Tarn se otočil. Spatřil urostlého světlovousého trpaslíka ve zbroji královského vojska. „Otrávený orčí šíp,“ pronesl stručně voják. Víc nebylo třeba dodávat.

***

     „Ta ostuda, to neštěstí!“ lamentovala matka. Už asi před dvěma hodinami dovezli otce do kovárny a přenesli jej na lůžko, ale on doposud nepromluvil. Ani kováři Tharagovi nebylo do řeči, několikrát ke svému zeti přišel, ale pak se zas vzdálil. Teď jen seděl u stolu se svěšenou hlavou. „Vždyť jsem ti stokrát říkal, aby ses držel mého řemesla,“ šeptal si pod vousy. Slyšel to jen Tarn, který seděl vedle. I ten se několikrát pokusil otce oslovit, ale Felgir, jak se zdálo, odmítal komunikovat a ani se na nikoho nepodíval. Dřív silný bojovník teď musel ležet zcela bezmocný. Byla to pro něj strašná rána. Byl živ, ale chodit bude již jen s berlemi. Zcela zbavený trpasličí hrdosti, potupený, zbytečný.
     V sednici vládlo tíživé ticho, přerušované jen občasným nářkem nebo monologem zničené matky.
    „Pojď, Tarne, půjdeme něco dělat,“ zabručel po chvíli Tharag, který už atmosféru v místnosti nemohl vydržet. Mladík mu byl za to vděčný. Odebrali se do kovárny a zavřeli za sebou dveře.
    Ani další den se otcův stav nezlepšil, i když se na naléhání své ženy najedl. Nicméně odmítal veškerou pomoc. Poděkoval, když mu žena jídlo přinesla, ale na otázky neodpovídal. Tarn se v sednici raději příliš nevyskytoval. Pracoval v kovárně nebo vyhledával činnosti, které by jej zaměstnaly venku.

***

    Soumrak zastihl Tarna se dvěma dalšími mladými trpaslíky v lese. Vraceli se z nedaleké uhlířské osady s  károu plnou dřevěného uhlí, kovář pro něj posílal vnuka každých několik dní. Kára byla zrobená původně pro mulu nebo poníka. Na hrbolaté lesní cestě k milířům však vždy musela pomoct hlavně trpasličí síla, proto zvíře již ani nezapřahali. Dřevěný vozík vždy jeden tlačil a druhý táhl, třetí v partě nabíral síly.
     Společnost tvořili ještě Durak, který byl o trochu starší než Tarn – táhlo mu už na třicet – a mladší Khala, která měla 19 zim. Podle trpasličího počítání to však byly ještě děti. Trpaslíci se totiž vyvíjeli asi jeden a půlkrát pomaleji než lidé. Dospělými se stávali až kolem třiatřiceti a nejstarší se dožívali i sto padesáti let.
Tarn se narovnal po překonání hlubokého výmolu a protáhl si záda. „Pojď mě vystřídat, brachu,“ obrátil se na Duraka.
    Kamarád měl sice nějaké narážky na spravedlivost střídání, ale přesto šel a převzal práci za Tarna.
    Od vsi je dělilo již jen asi pět set kroků, ale malá paseka, kde zrovna byli, umožňovala výhled na celé údolí, nad kterým se nyní sklánělo slunce. Tarn, stále si protahující záda, se kochal malebnou scenerií.
    Vtom jeho pohled upoutal jakýsi pohyb. Nejprve si myslel, že je to malé stádo zvěře. Ta by ale nebyla tak černá. Zaměřil se na pohybující se skvrnky, kterých odhadl asi tucet. Museli to být trpaslíci nebo lidé, rozeznal, že kráčejí po dvou.
Něco tady ale nehrálo. Ta nepřirozená, mírně trhavá chůze na křivých nohou, šedočerná barva – to nejsou trpaslíci ani lidé…
    „Khalo, vidíš to?“ zeptal se Tarn děvčete.
    „Kde?“
    Tarn ukázal směrem k tmavým skvrnkám blížících se po svahu k Šedoskalí. „Je to to, co si myslím?“
    „Orkové!“ odtušila trpaslice bez nejmenšího zaváhání.
    „Orkové? Nesnášim orky!“ vyhrkl Tarn automaticky. Překvapilo ho to, jako by tu větu už někdy slyšel.
    „Každý nesnáší orky,“ pohlédl na něho s údivem Durak.
    Odvěcí nepřátelé trpaslíků, zplozenci nejtemnějšího boha Morurga, byli tady. Nenávist elfů k tomuto odpornému národu je známá. Elfové jako děti hvězdné stvořitelky jsou přímým protipólem temnoty a zkaženosti černých skřetů. Ovšem zavilost trpaslíků tuto elfí zášť kolikrát i předčila. Mohlo to být způsobeno žárlivostí z trpasličí touhy vlastnit všechny podzemní poklady, protože orkové také hloubili v podzemí. Jak nesmiřitelná nenávist skutečně vznikla, však dnes už nikdo z trpaslíků neví. Pravdou je, že kdykoli se obě rasy střetly, útočily na sebe od pohledu.
    Skupinka dětí chvíli stála jako vrostlá do země, než Tarn vykřikl: „Jdou k vesnici! Musíme je varovat!“
Nečekal na reakci kamarádů a rozběhl se z kopce. Po chvíli za sebou uslyšel supění ostatních, zejména zavalitějšího Duraka. Také nechali všeho a spěchali na pomoc. Museli překonat asi tři sta kroků lesa a následně polovinu této vzdálenosti po kamenité pláni, aby se dostali k prvním chalupám Šedoskalí.
    Co mohlo způsobit, že se tyhle potvory, které se běžně vyskytovaly nejblíže sto mil odtud, přiblížily do trpaslíky hustě osídlených končin? Jaká síla přiměla malou skupinu v zásadě zbabělého plemene k tomu, že se vydali hluboko do nepřátelského území?  Tarn v běhu přemýšlel, ale nedávalo to smysl. Důležitá byla aktuální hrozba.
    Jakmile vyběhl ze stínu stromů, v běhu kontroloval, jak moc se tlupa orků vesnici přiblížila. Byli na opačné straně vsi, asi stejně daleko jako Tarn a jeho dva vrstevníci. Oběma skupinám teď zbývalo překonat necelých dvě stě kroků. Tarn už na tuto vzdálenost rozeznával větší podrobnosti: odrané kožené oblečení a křivé šavle v jejich rukou. Vítr vál od orků, takže osamocené trpaslíky nezvětřili. Bohužel ale také vál takovým směrem, že hlídací psi ze vsi nemohli nikoho varovat. Černí nepřátelé si toho byli zjevně vědomi. Nespěchali, chtěli se nezpozorováni dostat co nejblíž.
    Když Tarnovi zbývalo již jen asi padesát kroků ke krajnímu domu, začal volat: „Orkové! Poplach! Orkové!“
    Jeden ze sousedů, který už byl na dohled i na doslech, se na přibíhajícího mladíka otočil s nedůvěřivým výrazem.
    „Orkové, -hek-, ze severu!“ supěl Tarn. „Rychle, jsou už blízko!“
    Bělovlasý vesničan měl hodně důvodů, proč kovářovu vnukovi nevěřit. Tarnův naléhavý tón jej však přiměl se zahledět směrem, kterým mladík ukazoval. Za okamžik na to stařec přecedil přes zuby velmi jadrnou trpasličí kletbu a ruce na násadě motyky se mu sevřely pevněji. Okamžitě se rozběhl sdělit poplašnou zvěst ostatním.
    Tarn se dal také do běhu. Nyní mířil do kovárny, která byla ostatně nejbližším stavením.
V chalupě byl v tu chvíli jen jeho otec a děd.
    „Orkové? U Šedoskalí?“ reagoval starý kovář. „Co jste tam na hranicích dělali, že jste je nechali projít?“ řekl napůl pod vousy a napůl ke svému zmrzačenému zeti, stále apaticky ležícímu na kavalci.
    Bez většího otálení vytáhl z výhně dva rozžhavené ocelové pruty, se kterými zrovna pracoval, a vyběhl ven.
    Tarn se zatím vrhl k otcovu lůžku. O zeď tam byla opřena těžká dvoubřitá sekera, tradiční zbraň trpasličích vojáků. Užuž mladík sahal na mohutný dubový topor, když mu zápěstí sevřela medvědím stiskem ruka. Otcův hlas pevně a jasně pronesl:      „Vem si tu na dříví. Tuhle neuneseš.“
    Ohlédl se na lůžko.
    Felgirovy oči byly v tuto chvíli jasné a živé. Nebyla v nich ani špetka předchozí odevzdanosti a otupělosti. Nebezpečí a nadcházející střet dostaly zkušeného veterána do střehu. Hleděli na sebe krátce, nestačili by ani dvakrát mrkout. Přesto si za tu kratičkou chvíli pověděli beze slov více, než za posledních několik let.   
    Tarn jen mlčky stiskl otci rameno v odpověď i poděkování a zmizel ve dveřích na dvorek. Ještě za sebou zaslechl slábnoucí hlas: „Sekej vodorovně! Tomu těžko uhnou….“
    Za dobu asi dvou nádechů už se přehoupl přes nejnižší místo kamenité stráně, v ruce třímaje štípací sekeru s dohladka ohmataným topůrkem.
    Varovat ostatní obyvatele bylo dílem několika okamžiků, zvěst se nyní šířila o to rychleji. Trpaslíci chystající se k domobraně se začali sbíhat na prostranství, které tvořilo jakousi náves, i když byla jen rozšířením cesty, která osadou procházela. Asi dvacet domů, které tvořily vesnici, se kolem tohoto oválného travnatého plácku rozkládalo v nepravidelných vzdálenostech.
    Někteří byli vyzbrojeni, tím, co zrovna měli po ruce. Jiní třímali zbraně, které byly ještě před chvílí dobře schované, ale tak, aby mohly být v nouzi ihned v pohotovosti. Jako teď.
    Den ještě neskončil, a tak se většina mužských z vesnice ještě nacházela v dolech a hutích v blízkém okolí. Hlouček odhodlaných obránců tedy čítal jen několik hlav. Někteří z vesničanů byli navíc pro boj příliš mladí nebo příliš staří, a tak se zabarikádovali ve svých obydlích. Včetně mladé trpaslice Khaly, kterou její matka přes její protesty vtáhla do domu.
    Ve skupince domobrany byly kromě Tarna dvě další děti – Durak, který se ozbrojil krumpáčem, a trpaslice Borgri, svírající ve svalnatých pažích dlouhou sukovici. Čtyři starce s kušemi a sekerami doplňoval starý kovář. Když Tarn přibíhal jako jeden z posledních, podle útržků rozhovoru poznal, že už Durak stačil ostatním  říct odkud asi nepřátele čekat a kolik jich bude. Poslední dva ze skupinky se však najednou začali hádat.
    „Říkám táhni domů, ženská. Ty nepudeš bojovat,” pravil švec, statný trpaslík v nejlepších letech.
    „Zkus mi v tom zabránit, chrapoune,“ pravila jeho žena Drori a vrazila mu pod žebra rukojetí těžké pánve, až vyhekl. Švec zkroutil bolestí tvář a přestal odporovat.
    „Potřebujeme přece každýho, kdo se umí jen trochu bránit. Jdeme!“ zakončila.
    Přítomnost této trpaslice ve skupině neohrožených obránců překvapila hlavně ty nejmladší. Zírali na ni, hlavně na pánev v její ruce.
     „No co, každý nemá doma štít. To se mám bránit holou rukou?“ odsekla. V druhé ruce svírala nůž s čepelí dlouhou přes dvě dlaně.
    Během několika okamžiků zformovaná domobrana vyrazila spěšným krokem na opačný kraj vesnice. Skupina nyní čítala deset odhodlaných, ovšem kolik z toho bojeschopných, to měly ukázat příští chvíle.
    Najednou se ze severní strany vsi ozvaly hlasité rány. Zapraštělo dřevo. Všichni sebou trhli, zvuk rozbíjených dveří poznal každý. Ozval se srdceryvný výkřik. Všechny se zjevně varovat nepodařilo.
    Tři nejmladší členové skupiny se dali do běhu, Tarn jim byl v čele. Za několik okamžiků doběhli ke stavení. Tarn se s napřaženou zbraní skrčil u vchodu, kolem kterého se povalovaly úlomky dveří. Ostatní jej následovali a schovali se za něj.
    Varovný výkřik starších trpaslíků běžících za nimi je donutil otočit. Kolem druhého domu od kraje přibíhala trojice orků a dostala se tak mladým obráncům za záda.
    Pohled zblízka na odporné plemeno ještě prohloubil trpasličí nenávist. Tvorové měřili asi tři čtvrtě sáhu, stejně jako trpaslíci. Kůži měli šedou jako těžké sněhové mraky, v některých částech obličeje ještě o odstín tmavší. Jejich kůže neměla vůbec žádné ochlupení, pokud se nepočítaly řídké zplihlé rousy na temeni, které byly vidět u jedinců bez přilby.
Ve tváři se otevírala jako pekelná jáma ústa, ze kterých trčely v nepravidelném rozestupu křivé hnědé zuby. O nosu moc nebyla řeč. Byl tak krátký, že se jevil jen jako úzké nozdry v místech, kde se nos u člověku podobných tvorů očekává. Oči orků však mohly nahánět slabším povahám strach. Rudé duhovky shlížely z tak špinavě žlutého bělma, až téměř přecházelo do šedé.
    Zadrnčela tětiva samostřílu. To jeden ze starších sousedů vystřelil po nepřátelích. Minul.
    Mezitím už se otočil Durak. Jeho protivník se již chystal seknut jej šikmo přes břicho svou zubatou křivou šavlí. S rychlostí, kterou ork nečekal, se mu však do těla zabořil špičatý mladíkův krumpáč. Dlouhá násada měla tentokrát výhodu, šavle na trpaslíka nedosáhla. Durak mířil shora na hlavu, ale úder nedopadl přesně tam, kam zamýšlel. Přesto krumpáč útočníka zastavil, když projel těsně za klíční kostí a pádnost ztratil až po přeražení orkova třetího žebra.
    Druhý z černé trojice běžel tak rychle, že málem vrazil do svého zabitého druha.
Než se zorientoval, zadrnčela další tětiva. Zmatený ork zjistil, že najednou visí pár coulů nad zemí. Vypustil duši dřív, než se stačil podívat na opeření šipky, která jej ke stěně domu přibodla.
    Třetí na situaci zareagoval včas a zaútočil na nejblíže stojící trpaslici Borgri.
    Ta sukovicí úder jen tak tak odrazila. Tarn už se zvedal ku pomoci, když zaslechl chraplavý hlas.
    „Hej, ty svině!“
    Ostatní se již přiblížili a kovář vzkřikl, aby na sebe upoutal pozornost. Ork se otočil a ustoupil trochu stranou, aby se mohl věnovat novému protivníkovi. Sekl po kováři svou šavlí, ale zkřížené ocelové pruty úder se zazvoněním odrazily. Vzápětí se horké konce ingotů, které ještě zářily slábnoucí hnědočervenou barvou, mihly vzduchem. Hlasitý jekot a odporný smrad byly známky toho, že se jeden žhavý ingot potkal s orkovým obličejem a druhý s jeho břichem.
    „Buďte ve střehu, přijdou další!“, chraptěl bělovousý kovář.
    Tarn stále číhal u vchodu do prvního domu. Po očku sledoval, co se děje po jeho pravé straně, ale věděl, že někde uvnitř se musí nacházet jeden nebo více orků a hodlal zastavit jejich útok z této v daném momentě pozapomenuté strany. Nervy měl přitom napnuté jako řetěz uvázaného psa.
    Čekání se vyplatilo. V pološeru vchodu napůl zahlédl a napůl zaslechl pohyb. Další okamžik potvrdil, že se jedná o nepřítele. Tarn sekl. Vodorovně a velkou silou. Čepel dopadla a ozvalo se chrochtavé zaúpění. Ork, který vyběhl ze vchodu, padl podivně rychle obličejem na zápraží. Sekera mu totiž zcela přeťala nohu nad kolenem. Následné seknutí do páteře ukončilo jeho bídný život.
    K Tarnovi se již připojil Durak, který vyprostil krumpáč z mrtvého skřeta. Pak spolu rychle nahlédli dovnitř, odkud očekávali další nepřátele.
    Hlasité tříštění skla a křik však připoutaly pozornost všech. Z okna domu na opačné straně cesty vyskočila či spíše vylétla malá postava. Tělo se několikrát překulilo na zemi. Trpasličí dítě, kterému nemohlo být víc než deset zim, se nečekaně rychle otřepalo a s výrazem hrůzy se rozběhlo směrem k obráncům. Z okna za ním vyskočili dva orkové. Švec s masivním krátkým mečem v ruce se rozběhl jim vstříc, následován jedním ze starochů svírajícím bitevní sekeru.
    Poměr sil se vzápětí změnil ve prospěch orků, když zpoza domu od severovýchodu vyšly tři jejich trojčlenné skupinky. Prozradila je jejich kostrbatá hrdelní řeč. Trpaslíci konečně spatřili, kdo orkům rozkazuje. Vyšel zpoza stavení a byl o půl hlavy vyšší než ostatní. Odlišoval se i masivní zbraní připomínající mačetu, kterou držel obouruč.
    „Takže patnáct,“ řekl si pro sebe Tarn. Spočítal jsem to špatně. Ale teď už vlastně jen dvanáct. Dvanáct ku deseti.
    Tři z orků napnuli krátké černé luky.
„Kryjte se! Kličkujte!“ řval jeden ze starců, zkušený válečník. Sám nepřátelům začal nadbíhat ze strany, následován kovářem. Ne všichni stihli zareagovat. Jiný bělovlasý trpaslík  skončil s černým šípem hluboko v břiše. Zakolísal, ale pak se i přes zranění vrhl do boje.
    Boj se brzy rozdrobil na souboje dvou až tří soupeřů. Dva orkové si vyhlédli štíhlejšího Tarna jako snadný cíl. Pozdě zjistili, jak se spletli. Zvlášť když mu okamžitě přišel na pomoc rozzuřený Durak. Hrot jeho krumpáče se zasekl do nekrytého boku prvního z dvojice. Tarn jej pak dorazil neblokovatelným širokým sekem, který otevřel orkovo břicho jako měch s vodou. Nadělal podobně mokrou paseku, jen tekutina byla černá a odporně páchnoucí. Druhý ork seknul po Durakovi, který se po nápřahu špatně kryl. Uhnul, ale málo. Špinavá čepel mu rozťala předloktí. Durak zuřivě zařval. Křečovitě ještě držel zbraň a změnil pohyb, který teď nebyl ani kryt, ani útok. Ork nestačil ustoupit. Na obličej mu dopadla naplocho hlavice krumpáče. Do stran se rozletěly odporně žluté orčí zuby a tvář protivníka se změnila k nepoznání. Následně přilétla čepel Tarnovy sekery a hlava s tupým žuchnutím přistála v trávě.
    Mladí trpaslíci se obrátili k ostatním, kteří čelili přesile. Boj se moc dobře nevyvíjel. Starý veterán sice zlikvidoval sekerou jednoho lučištníka, byl ale těžce raněn orčím velitelem a nyní ležel bez hnutí. Kovářovy ingoty zvonily, jak se bránil rychlému sledu úderů jednoho ze sveřepých skřetů. Další dva starci již zahodili kuše, protože nebyl čas je natáhnout a bránili se třem dotírajícím nepřátelům. Těžce raněný švec se belhal k ohnisku boje, poté co spolu se zbývajícím sekerníkem zlikvidovali dva orky pronásledující dítě. Sekerník však nepřežil.
    „Borgri!“ vykřikl najednou Tarn. Viděl obouruční šavli největšího orka, jak opisuje široký oblouk. Jeho nohy se snažily nabrat co největší tempo. Marně. Byl příliš daleko. Těžká orkova čepel se zasekla trpaslici nad lopatkou a zabořila se do ní na několik coulů. Ten obraz se Tarnovi otiskl do mysli a už tam zůstal.
    „Neee!“ řval nepříčetně.
Ork vytrhl čepel a v klidu se znovu napřáhl. V nejbližším okolí nebyl nikdo, kdo by trpaslici pomohl. Mačeta s tichým žuchnutím dopadla podruhé a ork si vítězoslavně odfrkl. Borgri padla na zem do kaluže vlastní krve.
    Tarn stále běžel. Již byl asi deset kroků od orčího velitele, když se po něm ohnal další nepřítel. Trpaslík nemohl v běhu zpomalit, a tak jen mírně odchýlil dráhu od útočníka. Přitom přitáhl ruce se sekerou k hrudi, aby alespoň trochu zvětšil vzdálenost mezi sebou a orkovou šavlí. Ta mu nakonec jen rozťala tuniku a prosekla rameno asi půl palce hluboko. Zranění, i když bolestivé, nedokázalo snížit trpaslíkovu útočnou sílu. Tarn již stačil zastavit a rychle napřáhl sekeru. Nepřítel byl zkušený bojovník a pokusil se před očekávaným úderem ustoupit a zároveň se kryl šavlí. Zbytečně. Tarn přenesl váhu na přední nohu a vedl sek podle rady svého otce vodorovně.  Dal do něj veškerou sílu a zuřivost, které do něj smrt Borgri vlila.     Úder byl drtivý. Srazil černou šavli zpět a zarazil ji orkovi do hrudníku tupou stranou. Sekera ještě stačila přeseknout hrudní kost.
    Třetí zářez.
    Tarn zapátral zrakem po orčím veliteli. Přitom obhlédl situaci na bojišti. Už jen šest proti čtyřem … Na nohou stáli už jen jeden ze starých bojovníků, Durak, kovář, švec a jeho žena. Švec
i Durak však byli těžce raněni a stejně tak poslední ze starých válečníků. Přesto druhové ve zbrani dávali díky svému odhodlání orkům zabrat a postupně získávali vrch.
    Velitel černých bestií si také všiml neblahého vývoje situace a začal ustupovat za domy do táhlého svahu směrem k blízkému lesu. Tarn se s připravenou zbraní vydal za ním.
    Jeden ze zuřivých černých nepřátel, který před chvílí udolal jednoho ze stařešinů, se Tarnovi postavil do cesty. Vtom se z nečekané strany přitočila ševcova žena a zaútočila těžkou pánví. Hlasitou ránu, která všem zazvonila v uších, následovalo křupnutí. Orkovi se sklonila hlava pod nepřirozeným úhlem a vytřeštil prasečí oči. Než padl na zem, byl mrtvý.
    Tarn se s řevem vrhl za orčím velitelem, který zrychloval krok vzhůru po kamenitém úbočí kopce.  
    Mířil k nedalekému remízku. Asi dvacet sáhů před ním jej Tarnův zlostný výkřik donutil se otočit. Trpaslík jej dostihl. Orkovu tvář zkřivil úšklebek, štípací sekera působila v porovnání se strašnou mačetou uboze.
    Cinkla ocel o ocel.
    Ork vztekle zavrčel. Tarn bez problémů vykryl úder horní hranou sekery, i když pod silou útoku trochu zakolísal. Další seknutí mačety. Tarn uhnul dozadu a nechal čepel proletět těsně kolem těla. Vzápětí zaútočil nečekaně odspoda. Velký ork
si však své postavení nezasloužil marně. Zkušeně se trpaslíkovu útoku vyhnul. Pak se bleskurychle napřáhl a chystal se seknout shora.
    Tarn příliš pozdě přenesl váhu, aby uskočil před očekávaným útokem na hlavu.
    Něco zasvištělo vzduchem.
    Ork však zůstal ztuhlý, zbraň nad hlavou v nápřahu. Pak zachroptěl a z úst se mu vyvalila černá krev.  Nakonec padl tváří k zemi.
    Mladý trpaslík chvíli nechápal, co se děje. Pak si všiml, že orkovi čouhá něco z krku. Přistoupil blíž, aby se podíval. Spatřil rukojeť stříbřitého vrhacího nože označenou neznámou trpasličí  runou.
    Pohlédl směrem, odkud projektil vylétl a spatřil je. Od remízku se klidným krokem blížila trojice trpaslíků v tmavé zbroji.
    Než se přiblížili, stačil si je důkladně prohlédnout. Přilby zakrývaly hlavu a velkou část obličeje. Měly černou barvu, tak odlišnou od stříbrolesklé, kterou nosil jeho otec. Průzory pro oči se spojovaly pod nosem v širší mezeru, která odhalovala ústa a bradu. Těla jim halila hladká zbroj podobné barvy. Až když přišli blíž, všiml si, že je to vlastně kroužková brň, ale z tak jemných kroužků, že zdáli vypadala jako plátno. Na některých místech byla ošoupaná častým používáním a odhalovala původní stříbřitou barvu. Tarn jako kovářský učeň okamžitě poznal mithril. Ale proč ho nosí začerněný? Pod těžkými koženými botami, na holeních vyztuženými kovovými pláty, křupal štěrk. V rukách drželi těžké válečné sekery, jeden z nich ji měl přehozenou přes rameno.
    Trpaslíci došli až ke skolenému orkovi. Tarna si nevšímali, jakoby tam nebyl. Jeden z nich se sklonil k mrtvole, vytáhl vrhací nůž a začal jej čistit o chuchvalec trávy.
    „Dobra šupa, Zaraku,” prohlásil jeden ze stojících.
    „Nedobra, miřil jsem na ucho,” opáčil Zarak, který si očištěnou zbraň právě zastrkoval ke dvěma podobným za opaskem.
Pak se konečně otočili k užaslému Tarnovi. Podívali se na jeho sekeru zčernalou orčí krví.
    „Seš chlapik, synku,” prohlásil ten, kterého předtím oslovili jako Zarak. Přešel k mladíkovi a plácnul jej uznale po rameni. Ovšem po tom zraněném a rukou v těžké kroužkové rukavici.
    Tarn sebou lehce škubl, ale ani nesykl.
    „Ď-... díky,” vyhrkl.
    Ozbrojení trpaslíci se ani neohlédli a vykročili pomalu ke vsi.
    V tu chvíli k nim doběhl starý kovář. Díval se na vojáky a jen pokýval hlavou na poděkování. Dva z nich mu nevěnovali ani pohled. Ten, který měl sekeru přes rameno, jen prohodil se stejným těžkým přízvukem jako prve:
     „Všecka dalši havěť pobita?”
    Kovář přisvědčil. Pak si něco uvědomil a vyrazil ze sebe:
    „Jsou někde blízko další? Co se to vlastně děje?”
    „Stopovali jsme je. Tohle byli posledni,” prohodil jeden z nich přes rameno. Ani se nezastavili a pokračovali klidným krokem k vesnici.
    Tarn na ně stále zíral jako na zjevení a také částečně z nervového vypětí po bitvě. Zuřivost opadla. Bylo mu na zvracení. Rozseknuté rameno navíc pálilo jako rozžhavená výheň.
    „Kluku, u Ingarových vousů, víš, kdo to je?” brumlal polohlasem Tharag.
    „Nevím, děde...”
    „To jsou jedni ze Zirnkharam, zatraceně!”
    „A co to znamená?” nechápal kovářův tovaryš.
    „Tarne, tihle na nikoho skoro ani nepromluví. A tebe dokonce pochválili! To je obrovská pocta, což to nechápeš?”
    „Zirnkharam... železní bratři?” překládal Tarn.
    Děd mu vše vysvětlil. Zirnkharam neboli Nejželeznější, jak se jim někdy říkalo, byli elitní vojenskou jednotkou království. Jako že jsou trpaslíci všeobecně udatní, tihle byli nejobávanějšími protivníky ve známém světě. Jediný Zirnkhurm by se mohl postavit padesátce orků a vyšel by ze střetu jako vítěz, možná jen s lehkými zraněními. Tarnovi začalo docházet, co se stalo.
    Vydali se spolu také ke vsi. Sledovali přitom elitní trpaslíky, kteří se teď bavili s dědkem bylinkářem. Ten teď, když bylo po všem, přispěchal z úkrytu na pomoc raněným. Horlivě přikyvoval na to, co mu bojovník říkal. Netrvalo ani několik chvil a Železní bratři zamířili po široké cestě na sever.
    „Kluku,” zaduněl opět kovářův bas, „ještě i já tě musim pochválit, u Thirovy sekery. Tak malej a už jsi rozsekal tolik černých potvor.”
    „To šlo tak nějak samo,” pronesl Tarn po pravdě, ale lichotka jej těšila. Pak se ale zasmušil a vztek v něm začal kypět: „Dostali Borgri, u Thira!”
    „Já vím... a Anduše, Malazuda a Throrida. A k tomu tkadlenu a ženu Galuzuda. Bestie zkurvený! Ale sám Ingar stál při nás, mohlo to bejt horší.”
    „Co tu dělali? Zatraceně!”
    „To kdybych věděl, Tarne,” povzdechl si starý kovář.
    Mezitím došli mezi domy.
    „Ty jsi taky zraněný. Honem pojď sem”, obrátil se k mladíkovi bylinkář a ranhojič v jedné osobě. Měl již nachystanou léčivou směs proti zákeřnému orčímu jedu, kterou mu před chvílí jeden Zirnkhurm poradil použít.
    Ze všech zraněných byl na tom nejhůře Durak. Ztratil hodně krve a ruka měla několik přeseknutých šlach. Bylo potřeba ránu šikovně zašít tak, aby neztratil schopnost ovládat alespoň některé prsty. Nicméně zručný dědek ranhojič se této úlohy brzy zhostil.
    Pohřeb padlých naplánovali na druhý den. Málo lidí promluvilo a ještě méně jich té noci spalo, přestože ustavili trojčlenné hlídky pro případ dalšího ohrožení.

***

    Nazítří, když měli navrátit padlé zpět do kamene, Tarnův otec všechny překvapil. Začal komunikovat.
    Nejprve projevil přání účastnit se pohřbu. Nikdo proti tomu nic nenamítal. Kovář přinesl jednoduché berle, které připravoval již předchozí den. S jejich pomocí a současným opíráním o Tarna se mrzák dostal celkem bez problémů k šedoskalskému  hřbitovu.
    Obřad trval krátce, ostatně jako pokaždé. Mrtví trpaslíci byli uloženi do země, aby se mohla jejich těla i duše odebrat zpět do kamene. Horník Galuzud nesl ztrátu své manželky těžce. Ševci, který zachránil život jeho dítěte, však projevil ohromnou vděčnost.
    „Tarne, rád bych se ještě prošel,” oznámil po pohřbu Felgir. Mladík nic nenamítal. Rodina byl ráda, že se otec dostal z nejhorších chmur.
    Matka chtěla jít s nimi, ale muž  její přítomnost odmítl. Nakonec se nechala přesvědčit a odešla.
    „Půjdeme k potoku, co říkáš? Není to daleko,” nadhodil otec.
    „Dobře. Pojďme.”
    Od plácku s nenápadnými náhrobky, na které se ani nepsala jména, se vydali po mírně klesajícím svahu. Veterán se ještě částečně opíral o syna, chůze s berlemi byla náročná.  Mířili ke shluku skalisek, největšímu z několika takových v okolí, asi sto sáhů vzdálenému. Barva těchto kamenů ostatně přinesla osadě její jméno. Kolem skal tekla bystřina asi jen půl sáhu široká. Její tok však během tisíciletí vyhlodal v jednom místě hluboké koryto. Strž nebyla dlouhá, táhla se jen zhruba třicet sáhů. Zařezávala se ale až čtyři sáhy pod úroveň okolního terénu a ani v nejužším místě se nedala přeskočit ani s rozběhem.
    Felgir se cestou rozpovídal. Vyprávěl, jak se dal k armádě a jak jej toto poslání naplňovalo celý jeho život. Pak začal líčit nedávné události. Povídal napůl synovi, napůl ulevoval sám sobě od napětí uplynulých dní.
    „...pak jsme ten tábor objevili. Následoval rutinní přepad. Napřed podpora kušníků, pak jsme nastoupili my na boj tváří v tvář. Tábor jsme vyčistili. Já byl zrovna v chýši jejich šamana. Do oka mi tam padla jedna věc. Na jejich obřadním místě, jestli se tomu u těch sviní tak dá říkat, byl zvláštní kámen. Zajímavý. Asi magický. Nevím. Chtěl jsem jim uškodit a tak jsem ten šutr vzal.
    A pak jsem si řekl, že by to mohl být pěkný suvenýr,” vzpomínal bojovník.
    „Ale asi je to pěkně prokleté svinstvo,” doplnil, „přinesl mi jen neštěstí.”
    „Hned jak jsem vyšel z toho stanu jsem to koupil do nohy. Jedna orčí četa byla totiž při přepadu mimo tábor. Ani naši zkušení stopaři o nich nevěděli. Ti orkové se schovali a vystřelili na nás několik šípů. Chlapi je během pár chvil našli a sejmuli.”
    Na chvíli se odmlčel. Pak přiškrceně pokračoval: „Naši mě pak ošetřili. Rána ale nazítří zhnisla a zhoršovalo se to. Nakonec to museli udělat...” Nedořekl.
    Hodnou chvíli mlčel. Mezitím došli ke strži, kde se Tarnův otec zastavil. Po chvíli začal opět mluvit, ale jeho monolog se začal stáčet k jedinému tématu.
    „Za všechno můžu já. To kvůli mě včera všichni zemřeli. Kvůli tomu prokletýmu šutráku. Kvůli tomu pekelnýmu kusu skály.”
    Sáhl za široký opasek a něco vytáhl. V jeho široké dlani se objevil ten nejzvláštnější kámen, jaký kdy Tarn viděl. Felgir ho celou dobu měl u sebe.
    Pravidelný obdélník se zakulacenými hranami se pyšnil barvou téměř jako safír, avšak byl průsvitný jen trochu, šedě opaleskoval. Kouřově zakaleným vnitřkem se různými směry táhly tenké černé žilky. Jakoby několik krystalových soustav srostlo do jedné. Co bylo podivnější, linie  připomínaly písmo.
    „Chtěli ho zpátky. Je to zkurvený kouzlo, který potřebujou. Pro tohle si ty svině přišly.”
    Tón jeho hlasu se změnil.
    „A ještě museli přijít Nejželeznější, aby se o to postarali. Aby nás zachránili. Taková hanba...” veterán se začal zajíkat.
Než se Tarn stačil na cokoliv zeptat, otec se napřáhl a mrštil kámen do strže. Divoce přitom zařval. Výkřikem úlevy a zadostiučinění.
    Tarn měl najednou na jazyku sto otázek, ale došlo mu, že na ně není vhodná chvíle. „Ať se bůh vod postará o to, co k nám nepatří a co nám nepřísluší,” uzavřel.
    Felgir se otočil k synovi.
    „Dobřes to řekl.  Ještě je ale třeba udělat jedno.”
    Mladík na něj tázavě pohlédl.
    „Potrestat toho, kdo je vinen smrtí nevinných.” S těmito slovy odhodil berle.
    Tarnovi došlo, co se chystá otec udělat. Ten byl totiž jen krok od okraje propasti.
    „Otče!” zařval a vrhl se vpřed, aby jej zastavil.
    Felgir byl však rozhodnutý. Odrazil se a překonal okraj strže. Byla dost hluboká na to, aby si v ní mohl člověk i trpaslík srazit vaz.
    Tarn jej však stačil chytit za paži, takže mrzák jen sklouzl přes okraj a odřel si bok, jak jím zabrzdil o hranu skály.
    „Pusť mě, kluku!” vrčel Felgir. Škubal sebou, jak se snažil vytrhnout.
    „Otče, u Thirovy sekery, co to děláš?” Musel teď překřičet proud vody, který ve strži hlasitě hučel a kypěl.
    Tarn držel statného válečníka ze všech sil. Scházelo jen málo, aby sklouzli oba do hlubiny.
    „Nemůžu ... takhle dál,” přerývaně sípal. „Šest mrtvých! A Borgri ... tak mladá!” Otcův hlas zněl nezměrnou lítostí. V očích     se mu zračilo zoufalství. Tarn v nich také viděl to, co tam nikdy nespatřil. Slzy.
    „Otče!” ječel, až mu přeskakoval hlas, „to chceš udělat nešťastné tři další?” Hekal námahou, jak se bránil tomu, jak jej    těžké tělo stahovalo do propasti.
    „U Ingarova ohně, otče!”
    Felgirův výraz obličeje se změnil. Nejsilnější trpasličí kletba, taková, která se říká jen jednou za život, jím pohnula. Ohnivý bůh, strážce všech trpaslíků, možná opravdu v té chvíli zasáhl.
    Mrzák máchl volnou rukou a zachytil se kraje.
    Po chvíli pachtění se jim oběma podařilo vytáhnout Felgira nahoru. Když rozdýchali námahu poslední minuty, otec syna pevně objal.

***

    Později večer na lůžku se Tarnovi ještě divoce honily hlavou zážitky z posledních dnů. Obrazy umírajících trpaslíků, které znal. Odporné tváře orků. Nečekané setkání se Zirnkharam.
    Dospěl k pevnému rozhodnutí. Skončím s kovařinou. Přidám se k armádě. Toužil stát se jedním z Železných, i když věděl, že z uchazečů uspěje jen jeden z tisíce.
    Sáhl si na rameno, kde ho svědilo pod obvazem zranění. Podrbal se. Ruka mu potom přejela přes jinou jizvu nad loktem, velmi starou.
    No jasně, pomyslel si. To je z té hospodské rvačky, když jsme poprvé hráli s kapelou.
    Hlavou se mu najednou roztočil vír. Vybavil si několik skutečností z jiného světa, ale jakoby je prožil sám. Bleskově si vzpomněl.
    Chytil se oběma rukama pelesti v obavě, že by jej mělo něco přenést jinam. Jeho svět, bohatý, nádherný a dobrodružný, mu vyhovoval. Nechtěl jej opustit.
    Tady byl správně.
    Bylo tu plno násilí a zla, ale v tom cizím, původním světě také: jen jiného, skrytého.
    Najednou vše zapadlo. Zapadlo do sebe. Cizí myšlenky se ztratily v mihotající se šmouze. Ležel stále na slaměném lůžku v kovárně. Ale najednou věděl.
    Jsem tu cizincem. Přicházím z daleka.
    Vea. Oči, úsměv a pocit rozkoše. A navíc povědomí, že zná něco víc.
    Přicházím z daleka. Ale patřím sem.
    A najdu ji. Jestli je tady, já ji najdu.
    Najdu.



 konec

TOPlist