Přepadení Bratrstva

Přepadení Bratrstva


        Tupé údery. A pak zvuk tříštícího se dřeva...dole ve vstupní hale. Teď, uprostřed noci!? Z chodby se ozývají zvuky běžících nohou a pak výkřik. Výkřik překvapení - následovaný bolestným zařváním. Někdo běží dál chodbou z haly hlouběji do budovy. Podle dusotu nohou je jich několik.   
          „Vstávej !“ zaslechnu Tarnův syčivý šepot z druhé strany pokoje; přesně ten zvuk, který sice není moc hlasitý, ale proniká jako šíp masem... .  Nenadálý hřmot probudil také mého spolubydlícího, je již na nohou. Procitnutý vyskakuji z pryčny. I v šeru vidím, jak se můj druh shýbá a sahá pod své lůžko. Když ruku vytáhne, třímá v ní svou těžkou dvoubřitou sekeru. Inu, trpaslík se nezapře, pomyslím si.
            Z chodby jdou výkřiky a zvuky boje. Teď není čas přemítat, kdo sem vtrhnul a proč, je třeba se připravit k obraně. Ale ať je to kdokoli, ukážeme mu, že nebyl dobrý nápad troufnout si na bratrstvo čarodějů, i když mnozí z nás jsou zatím jen učedníci ( včetně mne a Tarna ). Hůl, rychle! Samozřejmě, mám ji opřenou o stěnu vedle postele. Se Tarnem se několika gesty rychle domlouvám. Zastrkuje západku dveří a stoupá si za ně s připravenou zbraní. Já se přesouvám do rohu, otočen ke dveřím. Dusot na schodech - už vybíhají do patra k našim pokojům. Na obou stranách chodby jsou čtyři místnosti, naše je nejblíže schodům. Dveře se otřásly pod těžkým úderem. A znovu. Trpaslík náhle uvolňuje západku a prudce otevírá dveře.  V zárubni vidím siluetu vysoké postavy, v jedné ruce meč, ve druhé pochodeň. Vykřiknu formuli zaklínadla: „Fulmeni gorm !“
        V modrém záblesku je vidět, jak se postava ve dveřích zapotácela. Tarn nelení a seká překvapeného hromotluka do kolena, dost drtivým úderem. Zazní nepěkné křupnutí; sténaje, útočník se kácí vpřed k zemi, ani nestačí zmírnit pád rukama. Ještě druhý sek do zátylku.   Postava na zemi znehybněla.
            Rychle na sebe s Tarnem pohlédneme. Jsem celý roztřesený, a při pohledu na mrtvolu se mi začíná zvedat žaludek. Trpaslík však působí chladnokrevně. Není divu, na rozdíl ode mne již zažil mnoho bitev. Sklání se pro hořící pochodeň a mumlá při tom formuli ochranného zaklínadla, jedno z mála kouzel, které se za svůj krátký pobyt zde naučil. „Rychle, za ostatními !“ říká a vychází na chodbu. Uvědomuji si, že slyším z chodby výkřiky a zvuky boje. Jdeme ! Při překračování nehybného těla opět potlačuji nutkání zvracet. Zabili jsme... bohyně, odpusť. Ještě nikdy jsem nepoužil útočné kouzlo proti člověku. Snažím se vzpamatovat a vycházím opatrně na chodbu, osvětlenou mihotavým světlem Tarnovy louče.
            Doleva vede chodba k ostatním pokojům, na konci je mistrův pokoj. Vpravo jsou schody dolů do přízemí. Tarn se vydává vlevo, odkud jsme předtím slyšeli další hluk. Najednou zprava od schodů letí hořící pochodeň a dopadá kousek ode mne. Od schodů vybíhá postava v kroužkové brni s kápí přes hlavu, s mečem a dýkou. Rychle sesílám kouzlo, a dávám do něj dost síly. Vzduchem se mihne modrý záblesk a útočník sebou škubne, jak jej výboj zasáhl do ramene. Ale nezranil jej, blíží se dál ke mně. Má nějakou ochranu před kouzly ! pomyslím si, a rychle chystám svou pevnou hůl k obraně. I pod kápí jsem si všiml jeho dlouhé jizvy od pravého oka dolů přes celou tvář. Z chodby za sebou slyším také zvuky boje, ale nemám čas se ohlédnout. Ač jsem mezi druhy v Bratrstvu Modré hvězdy s dlouhou holí nejrychlejší a dá se říct neporazitelný, protivník je proklatě rychlý. První dva údery stěží odrážím, ale pak se mi daří zasáhnout nepřítele do hlavy. Udělám ti ještě větší jizvu, holoto ! Bojuje však tvrdě dál. Následuje několik dalších odražených výpadů na obou stranách. Vzápětí mi ale jeho meč proniká tunikou a zraňuje mne na boku. Bolest je pronikavá a ochromující. Stěží kryji další jeho výpad.
            Znenadání se objevuje ve dveřích protějšího pokoje vysoká postava v tunice s vybledlým erbem vlka. Glermeon, jediný zápaďan mezi námi. Zvedá hořící pochodeň z podlahy a odvážně s ní jde na mého soupeře. Ten, sám menší postavy, je dost zaskočen urostlým barbarem. Ustupuji stranou a pronáším polohlasem zaklínadlo. Umím jen zastavit krvácení, ale v tuto chvíli je to nejdůležitější. Už mi nezbývá moc kouzelných sil... Glermeonovi se zatím podařilo jizváka trochu popálit, ale zespoda přibíhají další dva útočníci. Mají stejné černé odění i meče. Jeden je vysoký, druhý vrahoun má dozadu shozenou kápi, což odhaluje jeho holou hlavu. Z přízemí se ozývá výrazný hlas :
„...jak jsem říkal - ty čtyři a čarodějného mistra, mrtvé nebo živé ! Ostatní pobijte !“ Ty čtyři ? Ale učitelé jsou tu jen dva...snad Hrunova družina - ti byli čtyři, ale teď je jich přece pět ?
            Ve dveřích protějšího pokoje se objevuje i druhý učeň - Ertus. Další posila! Čekal bych, že se bude krčit pod pryčnou, vždycky byl trochu zbabělec... Jeho ruce opisují ve vzduchu známé symboly a ústa pronášejí formuli. „Dej pozor, vůči bleskům jsou odolní!“ křičím na něj.  Pozdě, zapraskal výboj a jasný magický oheň osvětlil chodbu. Ale co to ? Holohlavý, který měl být terčem zaklínadla, se hlasitě rozesmál... a Ertus se zčernalou hrudí padá k zemi ! Ono to nejen ruší, ale i odráží kouzla ! Hololebec mě vzápětí zahlédl a vykročil mým směrem.
            Glermeon, přes svou sílu a šermířské zkušenosti má dost práce bránit se dvěma protivníkům. Krvácí již z několika ran. Zatraceně ! Bez kouzel se neubráníme, podřežou nás tu jako selata...
Ze zoufalství se najednou rodí nápad. Sbírám poslední zbytky svých sil a pronáším zaklínadlo. Holohlavý nepřítel se přiblížil, zbraň v nápřahu. Formuji myšlenku, rty se mi samy pohybují a vyslovuji formuli, notoricky známou. Zavírám oči  a dávám do kouzla veškerou nenávist a bezmoc. Teď, anebo nikdy : „Avaglozar idun!“
            Zavrávorám vlivem ztráty síly. Můj pád nazad zastavuje zeď. Stále mám zavřené oči, čekám úder meče. Zlomky vteřiny ubíhají nekonečně dlouho. Místo smrtící rány zaslechnu zoufalé výkřiky a řinčení mečů na podlaze. Otevírám oči. Kouzlo zabralo ! Hololebec a čahoun, křičíce, vyděšeně zírají na své ruce - které jsou nyní prasečí. A zkuste s tímhle udržet meč... Kouzlo „Zesměšni“ bylo úspěšné - to, kterým jsme se jako nejmladší učni neustále mezi sebou bavili. Zjevně jejich ochrany nezahrnují běžnou a iluzorní magii. Jizvák je překvapen také a nevěřícně zírá na své druhy. Zápaďan Glermeon vítězoslavně vykřikne, odhazuje pochodeň do jeho tváře a bere ze země jeden široký meč, který ještě před chvilkou patřil nepříteli. Zjizvenému vzplála kápě a on se ji snaží si ji strhnout z hlavy. Glermeon vzápětí útočí několika rychlými seky. Všichni tři najatí vrazi padají k zemi, ještě než se stačí vzpamatovat z šoku. Zápaďanský učeň je u nás jen několik měsíců. Nikdy příliš nemluvil o své minulosti, ale soudě podle toho, jak to umí se zbraní, asi toho prožil dost a nebylo to snadné. Taky je vidět, že se spolehl spíše na pevnou ocel než na zaklínadla.
            Tělům na zemi se po smrti pomalu změnily prasečí „ruce“ do původní podoby. Třesu se rozrušením a vyčerpáním po tvrdém boji. Rána na boku bolí, jako bych tam měl vražené rozžhavené železo. Tělo po zažitém vypětí odmítá poslušnost, břich se mi sevře v křeči a já zvracím. Přitom si uvědomuji, že v chodbě slyším další hřmot. Údery na dveře. Mezi dávením slyším Glermeonův chraplavý hlas : „Dva jsou u mistra ! Na pomoc !“  Podle zvuku jeho kroků  se rozbíhá směrem k Ryonovu pokoji.
            Nevolnost mne za chvilku přešla. Rozhlížím se okolo. Zabili jsme už čtyři...ale kdybychom to neudělali, zabili by oni nás, uvědomím si.  V chodbě svítí několik dalších loučí v nástěnných držácích - asi je zapálil Tarn, v noci bývají zhasnuté. Tarn ! Kde je ? Dveře všech pokojů jsou otevřené, chodba je však prázdná. Pozornost upoutává světlo, linoucí se od pokoje mistra Ryona. Dveře jsou vyražené, z otvoru zárubní jdou červené a žluté záblesky. Musím jim pomoci, ale už nemám k dispozici žádnou magenergii, a hůl těžko pronikne jejich pevnou brní. Odhazuji svou hůl, pak se shýbám k zemi a beru těžkou dýku, která původně patřila jizvákovi. Všímám si, že mrtvý útočník má na zápěstí tetování - podivný symbol, jakási vlnitá čárka s rozdvojeným koncem. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Co to měli za ochranu ? Zvědavost mi nedá a zběžně prohledávám tělo. Na krku nacházím zavěšený kulatý amulet ze stříbřitého kovu, popsaný starými runami.  Beru ho. To se může hodit.
            Vstávám a ještě nejistým krokem vyrážím chodbou, kudy se předtím vydal Glermeon. Černí útočníci byli asi z velké části úspěšní; ve všech místnostech panuje mrtvé ticho. Mihotavé světlo pochodní z chodby osvítí jen tak dva sáhy dovnitř, nikde nevidím žádná těla... U Morurgova smrdutého dechu, oni je pobili ještě ve spánku...zbabělci ! Vrazi !
            Ve dveřích jednoho pokoje narazím na dvě ležící těla. Jedno dlouhé s černou kápí leží obličejem k podlaze. Druhé je malé, s povědomým hnědým plnovousem...Tarne ! Skláním se k němu. Leží na zádech, krvácí z několika ran. V ruce stále svírá svou sekeru. „Tarne, žiješ ?“ Žádná reakce. Bohyně, to ne, on je mrtev... Věděl jsem, že je zkušený bojovník, přesto mě udivuje, že stačil ještě zlikvidovat jednoho vraha úplně sám. Trpaslík se najednou pohnul. „Tarne !“ vyhrknu. Vydá tichý sten. Žije ! „Vydrž, ještě se vrátím !“ Vztek ve mě vzedmul novou sílu. Vstávám a rozbíhám se k mistrovu pokoji. Záblesky už odtud nejdou, je však slyšet zvuky boje. Zastavuji asi sáh ode dveří a sevřu pevněji dýku v pěsti, čepelí dolů.

            Skrz zárubně dveří opatrně obhlížím situaci. Krásná dominanta mistrova pokoje, velký krb s fialovým ohněm, osvětluje místnost. V jeho příjemném přísvitu se však odehrávají hrozivější věci. Vysoký útočník v kápi bojuje s Ryonem.
Z jeho rychle svištícího meče jde strach, Ryon se však nepřirozeně mrštně vyhýbá útokům a kryje se přitom svou mocnou holí s onyxem. Glermeon zaměstnává druhého vraha, ten má však převahu a zatlačuje barbara ke stěně. Mám jen jeden účinný útok, než na sebe upoutám pozornost; pak se dýkou meči těžko ubráním. Glermeonův nepřítel je blíž, rychle se rozhoduji.
            Čtyři skoky a bodnutí. Čepel dýky pronikla zbrojí a zajela nepříteli do zad až po příčku. Útočník ztuhnul. Pouštím rukojeť a ustupuji vzad. Glermeon využívá chvilkové strnulosti protivníka a seká širokým obloukem. Vystříkla krev, něco odlétlo stranou a bezhlavé tělo se sune k zemi. Na tvář mi dopadla sprška horkých kapek.  Otáčím se k nepříteli, který bojuje s Ryonem. Koutkem oka ještě zachytím, jak bezhlavé tělo na zemi trhavě pohybuje rukama a nohama v rychle se rozšiřující rudé kaluži. 
            Mistrova rychlost je nepřirozená, jistě je to kouzlo. Oči skoro nestíhají vnímat jeho míhající se hůl, která úspěšně kryje všechny výpady nepřítele. Ryonovi však teď přichází na pomoc barbar Glermeon. Černý útočník si toho všiml, a znejistěl. Začal pomaličku ustupovat ke dveřím, ale zápaďan jej obešel a útočí na něj zezadu. Přesila je rychle znát, o několik úderů srdce později Ryon zasazuje nepříteli drtivý úder holí do hlavy. Černá postava v kápi padá k zemi. Barbar následně napřahuje meč ke smrtícímu úderu.
            „Glermeone, zadrž !“ vykřikne Ryon. „Nech ho naživu, chci ho vyslechnout !“  Sklání se k nájemnému vrahovi, sraženému k zemi. Těžce zraněný, napůl omráčený útočník na zemi se ještě hýbe. Ještě než jej stačí mistr či Glermeon odzbrojit, přejede přesným pohybem čepele přes své hrdlo. Na jeho tváři se rozlije pohrdavý výraz, přitom se ještě snaží říct několik slov. Vyjde z něj však jen odporné zabublání. Pak znehybní.
            „Aevarův hrom na tě...“ hlesne zápaďan.
            Ryon se jen ještě více zasmuší a pokrčí rameny.
            Je po boji... Mistr Ryon se rozhlédne po pokoji, nahlédne do chodby a pak se zadívá na nás. Jeho tvář byla vždy vážná, ale takhle pochmurného jsem ho ještě neviděl. Pak praví: „Děkuji vám. Jste nesmírně stateční.“
            „Tarn...na chodbě.... Pojďte !“ přerývaně vykoktám. To, že jsem mistra zapomněl uctivě oslovit, Ryon neregistroval nebo mi okamžitě prominul. Popojde ke svému stolu a vytahuje ze zásuvky nějakou lahvičku.
            Než vyjdeme s mistrem na chodbu, otočí se k zápaďanovi : „Glermeone, podívej se, jak jsou na tom ostatní.“
            „Ano, mistře.“ odpoví barbar. Oběma nám je jasné, že tím Ryon myslel „jestli přežil někdo z ostatních“.
             „Veď mne za Tarnem,“ praví mistr. O chvíli později se skláníme u trpaslíkova těla.
Ryon otvírá Tarnovi ústa a lije mu do nich z flakónku několik kapek stříbřitě světélkující tekutiny. Pak chvíli čeká. Zranění na přítelově těle přestala téměř okamžitě krvácet a rozšlebené sečné rány se zavírají.  Pracoval jsem dva roky u apatykáře, ale takový dryák jsem ještě neviděl - je mnohem účinnější než rudý lektvar. Můj trpasličí přítel sebou náhle zazmítá. Otáčí se na břicho a silně kašle.
            „Tarne, budeš v pořádku. Pomůžeme ti vstát. Hýbej se pomalu,“ hovoří k němu klidným hlasem hlava Bratrstva.
            Pomáháme trpaslíkovi na nohy. „Gluzdúm khîm zibar...“ zanadává v trpasličtině a znovu se rozkašle. „Ti parchanti... kouzla neúčinkovala...“
            „Víme, Tarne. Už je po všem. Opři se o nás, za chvíli ti bude líp,“ přerušuje ho Ryon.             „Pusťte...Khazd...musí...sám...“
            „Mlč, teď na tohle není čas..“ snaží se jej přesvědčit Ryon.
            „Ještě že jsem....Čarovným štítem... jinak bych asi nevstal...“ brblá ještě trpaslík.
Je neuvěřitelné, jak stále svírá v ruce svou zbraň.
            V tom přichází Glermeon. „V patře jsou všichni mrtví,“ praví pochmurně se svěšenou hlavou. „Ještě se podívám dolů.“ 
            Do nosu mne náhle udeří štiplavý pach kouře. Ne, takhle louče nesmrdí. Hoří ! Podpálili budovu ! Mistr Ryon také najednou vzhlédne : „Je zle.“ Glermeon také ucítil kouř a rozbíhá se ke schodům do přízemí. Krátce shlédne dolů a rychlým krokem se vrací.
            „Celé přízemí je v plamenech!“
            „Rychle, do mé pracovny,“ říká Ryon. Nevíme, co mistr zamýšlí, ale vracíme se spěšným krokem do jeho pokoje, podpírajíce přitom zraněného trpaslíka. Tarn již jde lépe, jeho rány se před očima rychle zacelují vlivem podivného lektvaru.
            Když dojdeme do místnosti, oslovuji svého učitele : „Mistře...zaslechl jsem, jak před bojem těm vrahům někdo dole rozkazoval. Říkal : chci ty čtyři a mistra - mrtvé nebo živé.“
            Ryon chvilku mlčky hledí stranou. Pak se ke mně otočí: „Něco takového jsem si myslel. Bohům žel teď nemáme čas, abych vám to blíže vysvětlil. Jde o to, že Vedelea a její druhové mají velmi důležité poslání.“ Nadechne se. „Poslání natolik důležité, že je někdo potřebuje odstranit a nezastavil se ani před vyvražděním Bratrstva. Věděli, že  se zde družina často zdržuje...“
            Ryon zatím popošel ke své polici s věcmi. Bere z ní rychle nějaké věci a dává je do většího vaku. Ukáže rukou do rohu : „Támhle si vyberte nějaké šaty.“ Uvědomím si, že mám celou dobu na sobě jen krvavou rozsekanou tuniku. Glermeon jako první otevírá velkou truhlu a bere z ní roucho. Já si také beru jedno, a pak ještě další pro mého trpasličího přítele. Tarn již vypadá celkem dobře, stojí bez opory, jen je nezdravě bledý. Podávám mu hnědý kouzelnický háv a sám se soukám do tmavě modrého. Trpaslík bude mít asi problém s velikostí...pomyslím si škodolibě. On se však obléká se bez jakýchkoli poznámek, což je pro něj dost netypické. Buď si je vědom vážnosti situace, nebo se ještě úplně nevzpamatoval z šoku.
            Když se nově oděni otočíme k mistrovi, má v rukou podivný šedý kámen : má tvar pravidelného mnohostěnu a je pokryt zlatými žilkami. Ryon jej drží před obličejem a z jeho úst zní tichá slova v cizím, neznámém jazyce. Pak jej mistr hází na zem. Ve slabém fialovém záblesku se najednou před námi objevuje dva sáhy vysoký a sáh široký podivný lesklý ovál s rozmazaným okrajem. Povrch připomíná vodní hladinu, avšak tato zvláštní kaluž je kolmo k podlaze.
            „Není moc času. Bearachu, Tarne, je třeba, abyste vykonali důležitý úkol,“ říká mistr. „Tento teleport vás odnese kousek východně od města. Vyhledejte Vedeleinu družinu. Vydali se na sever. Zkuste se zeptat ve Fonlimu, tam se jistě zastavili. V tom městě také sídlí Bratrstvo Modré hvězdy. Pokud tam družina byla, budou to v Bratrstvu vědět. Až je najdete, vyřiďte jim, ať pátrají dál po Proroctví, a dávají si pozor na Spasitele slunce a na Sarogovy přisluhovače. A že se zase setkáme.“
            Poté promlouvá k zápaďanovi: „Glermeone, my dva unikneme oknem na střechu kaple. Víc než je dva ten teleport nepřenese.“
            Glermeon nevypadá nijak zklamaně; skoro si myslím, že je rád, že je mistrovi nablízku. Pak se náš učitel otáčí ke mně a podává mi vak, do kterého předtím balil věci.
            „Tohle si vezměte. Jsou tam nějaké peníze a nezbytné věci na cestu.“ Zadívá se na nás svýma temnýma očima a pokyne rukou k čarovnému portálu. „Pozor, musíte do teleportu vstoupit oba najednou.“ 
            Štiplavý dým z chodby dráždí ke kašli a vzduch začíná být nepříjemně horký. Na cestu budu potřebovat zbraň... dělám několik rychlých kroků ke sťatému černému vrahovi. Vytrhuji z jeho zad těžkou dýku, která se mi již osvědčila. Pak jdu k Tarnovi, beru jej kolem ramen a přistupuji k teleportu.
            Poslední ohlédnutí na Ryona a Glermeona.
            „Ať nad vámi hvězdy bdí,“ loučí se mistr tichým, ale pevným hlasem. Glermeon jen pozvedne ruku v zápaďanském gestu - symbolu vítězství a úspěchu. Já ze sebe nedokážu vydat ani slabiku, Tarn je apatický. Stejně nemáme na výběr, musíme odtud utéct.
            Otáčím se ke stříbřitému portálu. Tři, dva, jedna, teď-
            Tma. Chlad. A žádný kouř, jen slabá vůně - jako před bouřkou. Cítím trpaslíkovo rameno pod svou rukou. Vše trvá jen tak dlouho jako mávnutí motýlího křídla.
            Ocitáme se ve sněhu, na nějaké pláni. Je stále noc. Eol, pár dní po poslední čtvrti, vychází nad obzorem a osvětluje krajinu. Bílá zasněžená planina jeho bledý svit umocňuje, takže je docela dobře vidět tak na padesát sáhů. Rozhlédnu se. Z jedné strany je planina ukončena temnou stěnou - to bude les.  Na opačné straně vidím v dáli ohně města. Je to Torann ? Zadívám se pečlivěji na oblohu. Červený měsíc Styr již asi zapadl, pomyslím si. Nad obzorem září souhvězdí Jednorožce a Hada. Hm...ale kde je Koruna.... aha, tady. Takže se opravdu nacházíme východně od města. Ale jestli je to opravdu Torann, to nepoznám. Napínám oči, jestli neuvidím zář požáru.
             „Gluzdúm! Brr, to je zima.“ Á, můj trpasličí přítel se probral z netečnosti. Otáčím se k němu.
            „Tak už je líp, Tarne ?“
            „Zatraceně, to jsme si nemohli vzít kus našeho hořícího domu s sebou ?“ odpovídá mi svým typicky příkrým způsobem. Je to dobré, už je v pořádku.
            „Pojď, půjdeme kousek támhle k lesu a rozmyslíme, co dál.“
            Vyrážíme mlčky studeným sněhem.  Hlavou se mi honí myšlenky jako komáři za soumraku. Vidím výjevy z nedávného přepadení. V mysli mi vyvstává mnoho otázek a ani na jednu neznám odpověď. Co je to poslání Vedeleiny družiny ? Kdo byli ti černí útočníci ? O jakém proroctví to mistr mluvil ? A co teď bude dál ?
            Uvědomuji si ale náš hlavní, řekl bych mrazivě nejpalčivější, problém. Do nočního ticha, rušeném jen vrzáním sněhu pod našimi kroky, říkám : „Tarne, můžeš ještě čarovat ? Nemáme křesadlo, a já dnes v noci spotřeboval všechny své síly...“
            „Určitě, oheň ještě zvládnu,“ uklidňuje mne můj druh.
            „To se mi ulevilo.“

***

           

 

 

TOPlist