Orm-uzbra


            Běžet. Běžet-chytit. Už kousek. Kroll uháněl řídkým lesem dlouhými skoky. Jeho silné bosé nohy zanechávaly hluboké otisky ve vrstvě tlejícího bukového listí.
            Dyrry hyff grrlom zygall. Chytit běžící-maso-zvíře. Jeho svalnaté nohy se rychle míhaly, černé vlasy za ním vlály. Cítil, jak mu listí šlehá do tváře a jeho dlouhých uší.  Byl jen spoře oblečen do několika kožešin, nenesl žádnou přítěž. Jen jeho velký kyj, upevněný přes hruď na popruhu z nevydělané kůže, se mu komíhal na zádech sem a tam.

            Být hlad dni dozadu. Chytit maso. Nebýt hlad mnoho dní dopředu.  Do širokých nozder jeho krátkého nosu proudil vzduch neuvěřitelnou rychlostí, kapacita jeho plic byla téměř tři galony.
            Nechtít běžet-až-maso-zvíře-padne-samo. Mít sílu, moc síly běžet-až-maso-zvíře-padnout-samo, ale chtít chytit-rychle.
            Pronásledovaná srna zakličkovala před balvanem vyčnívajícím z podrostu. Kroll jej přeskočil a získal tak rozhodující náskok. Naklonil se a natáhl svou dlouhou silnou paži. Zachytil na chvíli zadní nohu zvířete. To stačilo, aby srna ztratila rovnováhu. Padla na bok a dva sáhy jela listím, zanechávajíc po sobě širokou brázdu. V mžiku se zvedla zpět, ale to na ni již dopadlo tělo mohutného pronásledovatele. Zvíře kopalo a zmítalo se ve snaze se osvobodit, ale marně. Kroll rychlým pohybem stáhl ze zad kyj a plynule přešel do nápřahu. Těžká zbraň dopadla na lebku srny a okamžitě zvíře usmrtila.
            Postavil se a rozpřáhl ruce. „Agmarr!“ zařval vítězoslavně.  Orm grrwachra. Orm pašák.
Pověsil si těžký kyj z dřeva-tvrdého-jako-kámen zpět přes rameno. Poté se sehnul a zvedl úlovek ze země. Přehodil si ho na záda, jako by šlo jen o nějakého zajíce a ne třítalentovou zvěřinu, a vydal se zpět.

            Nebýt hlad. Nemyslet špatné zlé věci přítel-mrtev. Myslet břicho-radost. Potom spát. Spát moc.
            Vracel se ke svému tábořišti, kde z malého ohniště stoupal slabý dým. Krollové nebyli příliš zruční v rozdělávání ohně. Spíše se starali, aby jim nevyhasl. Když k tomu náhodou došlo, někomu jej ukradli.
            Orm shodil úlovek na zem a jal se rozfoukávat táborák. Po chvíli vyšlehly plamínky a pustily se do nově navršené hromádky pečlivě nalámaných větviček. Přiložil ještě jednu silnější větev. Spokojen, že oheň je nakrmen, vytáhl odkudsi ze svého hrubého kožešinového oděvu dlouhý ostrý kámen a pustil se do ulovené srny. Když ji vyvrhnul, pověsil ji přes nízkou větev. Částečně odkrájel a částečně odtrhl zadní nohu, kterou poté stáhl z kůže. Přiložil na oheň další polena a pustil se do opékání.
            Během necelé směny z kýty okrájel opečené kousky a hltavě je snědl. Dále pokračoval v opékání a opět okrájel hotové maso. Takto to opakoval několikrát, až se noha  srny povážlivě ztenčila. Položil ji stranou a silně zafuněl.
            Ngam ngam. Chorrg-arr. Přejíst se. Břicho-radost.
            Položil se na záda listí vedle ohniště. Oči mu sjely k úlovku, zavěšenému na stromě. Srna kůže zítra. Orm teď spát, přesvědčoval lenivě sám sebe. Zavřel oči a odpočíval. Náhle je však otevřel a vztyčil se do sedu.
            Oheň spát taky. Zvedl se. Poodešel do lesa a po chvíli hledání sebral krátkou, ale silnou kládu, která se přesně hodila pro jeho záměr. Nahrnul řeřavé uhlíky na hromádku a pak na ně kládu položil.
            Sedl si zpět na své místo u ohně a chvíli strnule hleděl mezi stromy. Vypadal, jako když se zasnil, ale bylo to jen zdání. Ve skutečnosti pozorně naslouchal svýma citlivýma ušima. Byl schopen zaslechnout myš šustící v listí na sto sáhů.             Když se ujistil, že se v nejbližším okolí nenachází žádný větší tvor, ulehl konečně do listí. Slunce mělo sice zapadnout až za několik hodin, ale to krollovi nevadilo. Se slastným pocitem sytého žaludku usnul lehkým spánkem divokého tvora, který dokáže být při nejmenším vyrušení během zlomku chvíle na nohou a připraven se bránit. 
            Do snů se mu neustále vtíraly nepříjemné obrazy, kdy se šipky z kuše zabodávaly do trupu jeho člověčího přítele. Zag, zag-zag, zag-zag-zag, zag-zag-zag-zag.  Jedna, dvě, tři, čtyři šipky. Ironií bylo, že krollí číslovka tak zvukomalebně připomínala zabodnutí střel do těla. Prorazily tvrzené kožené brnění a až po nažloutlá brka kormidel se zabodly do břicha Yrrela, lidského válečníka a jeho přítele. Ta tragédie se stala před mnoha dny, měsíc od té doby snědl polovinu své tváře. Tento děsivý úryvek se mu snažil vnucovat do vědomí, přes silnou potřebu spánku a otupení z přejedení. Stále dokola, do nejmenších detailů se opakující scéna….

            ...

Tehdy přilétla i pátá šipka a zabodla se do paže Orma, který šel pár sáhů za Yrrelem. Tato střela nebezpečná nebyla, Yrrel však byl smrtelně raněn. Zapotácel se a rozhodil ruce do stran. Jeho vysoká postava, mezi lidmi impozantní, avšak oproti krollovi stále o hlavu menší, ještě z posledních sil udržela rovnováhu. Hned mu došlo, že tohle je nad jejich síly.  „Orme, utíkej !“ zachroptěl, než padl na záda do bláta. Orm si vytrhl šipku z ramene a strašně zařval. Před sebou na cestě nikoho neviděl, vepředu podél úvozu však bylo po obou stranách houští.
Skočil vpřed a dopadl na všechny čtyři na zem, ke svému druhovi. Popadl jej za ruce a smýkal s ním zpět, sám se pohybuje napůl v kleku a v podřepu. Zaslechl opět zadrnčení tětiv a ihned zareagoval přikrčením. Kolem něj zasvištěla pětinásobná smrt, tentokrát minula. Yrrel se snažil co nejvíce nahlas a naléhavě druha přesvědčit : „Orme, těch… (zakašlal)… hajzlů je moc. Zdrhej, zachraň se ! Orm za-nwymra, Orm zuguuuth-hyyff !“ Orm ne zbabělec, Orm zdrhat.
            Ta slova byla jednoduchá, ale měla v tu chvíli pro Orma obrovský význam. Ač mu jeho instinkt velel rozběhnout se s napřaženou zbraní vstříc nepřátelům v neprostupném křoví, poslechl přítele, který vždy radil dobře, a obrátil se na ústup zpět východním směrem. Rozbíhal se s hlavou i trupem skloněným, ale každým skokem nabíral rychlost a postupně se napřimoval. Svým citlivým sluchem za sebou zaznamenal zklamané výkřiky lupičů a další drnknutí tětiv, tentokrát jen dvě, ale už se neshýbal ani neuhnul. Aniž to věděl, byl již mimo účinný dostřel kuší. Zaslechl jen šustivý tupý zvuk, jak se střely zaryly do země několik sáhů od něj – jedna stranou a druhá za ním. Uběhl asi třicet sáhů a skryl se za silný kmen stromu. Krátkou chvilku těžce dýchal v úkrytu, ale pak se naklonil a vykoukl zpět. Mocně se nadechl a zařval : „Shkabruuth ! Zkrruub ! Zkrrruub – ngarr ! Zurrrg !“ Sviňáci ! Potrestám vás ! Smrrt !
            Skryl se zpět za strom. Ze směru, odkud přiběhl, zaslechl překvapené hlasy. A kromě toho také smích. Ten zvuk okamžitě poznal, i když trval jen chvíli a skončil zakašláním a podivným zabubláním. Takhle se smál Yrrel. Umírající zaslechl Ormův řev po pomstě a vysmíval se svým vrahům. Věděl totiž, že Orm své slovo dodrží a bude je lovit, dokud je všechny nepobije nebo sám nezahyne. A ta první možnost byla pravděpodobnější.
            Kroll zaslechl nový, nečekaný zvuk. Štěkání. To nebylo dobré, měli tím pádem velkou výhodu při pronásledování. Štěkot se blížil. Kroll rozpoznal, že zvíře je jen jedno.
           
Chtěl se rozběhnout dál, ale uvědomil si bolest rány na paži. Věděl, že si nemůže dovolit zanechat po sobě krvavé stopy. Rozhlédl se kolem sebe. Na zemi bylo jen mokré listí po nedávném dešti, na stromě trochu mechu. Zahrabal rychle zdravou rukou po zemi, hlouběji, až vytáhl hrst sušších spadaných listů. Otřel krvácející ránu a odhodil zrudlou hrst listí na zem. Pak strhl ze stromu velký polštář mechu a přitiskl si jej na ránu. Takto mohl urazit velkou vzdálenost, bez toho, aby za sebou zanechal rudé krůpěje. Štěkot se již blížil. Orm tryskem vyběhl z úkrytu. Přestože utíkal s rukama nepřirozeně zkříženýma, jak se snažil zastavit krvácení, dařilo se mu udržet si slušný náskok. Nechtěl se zdržovat ohlédnutím, ale stále slyšel štěkot jednoho zvířete. Pes byl příliš blízko na to, aby jej Orm setřásl. V běhu vymyslel rychlý plán.
Jakmile před sebou uviděl silnější strom, zaběhl za něj. Za lesním velikánem byl mělký dolík, ze dvou stran obklopený křovisky. Měl štěstí. Skvělé místo pro léčku.

            Opřel se o kmen, zahodil mech a připravil si kyj. Štěkání sílilo a po několika chvílích vyběhl zpoza tlustého kmene čtyřnohý pronásledovatel. Pes byl poměrně velký, měl v sobě mimo jiných rodokmenů i krev Erundilského ohaře. Vzápětí mu na hřbetě přistál těžký konec kyje ze železného dubu. Zvíře s přeraženou páteří dopadlo kňučíc o dva sáhy dál. Orm přiskočil a udeřil jej ještě jednou. Druhá rána přerazila psovi krk a ukončila jeho bídný život.
            Kroll se zaradoval malým vítězstvím, i když byl stále ve svízelné situaci. Nevěděl, jestli jsou mu v patách i jiní pronásledovatelé, a tak se na chviličku zaposlouchal. Neslyšel však ani běžící nohy, ani křik nepřátel.
            Trochu si oddechl. Věděl, že teď by utekl bez problémů, dokázal by se jim ztratit v lese. Zkontroloval si poraněné rameno. Rána již nekrvácela, a to bylo dobré. Dále se tím nezabýval, byla by to nwym , slabost.
            Nyní nastal čas vymyslet pomstu. Krollové měli odjakživa  ve zvyku provádět svým nepřátelům rrag - to by se dalo nejlépe přeložit jako neplecha, syčárna, sviňárna. V menší míře se takto častovali i mezi sebou vzájemně : podrážením nohou, buzením z hlubokého spánku kopnutím, v neposlední řadě přidáním hořkých bylin nebo ještě nechutnějších věcí do pití…  Udržovali se tak ve střehu a ostřili smysly a intuici pro něco špatného, pro léčku.  Také je to utužovalo v tom být grrwachra a ne žádný nwymra, slaboch, nebo dokonce yura, bolestín.
            Orm byl kroll a tedy tvor divoký a primitivní, přemýšlel jednoduše. Na druhou stranu, vynalézavost jak udělat pořádnou rrag měl zaprvé v krvi a zadruhé léty vypilovanou do dokonalosti. A chtěl se pomstít, velmi pomstít. Velmi rychle tedy přišel na to, jak způsobit banditům bolest, vztek a strach. A o to tady šlo.
            Vytáhl z oděvu svůj pazourkový hrot. Upřel oči na zvířecí mrtvolu a s temným uspokojením se usmál. Pak se zarazil a chvilku přemýšlel. Jeho úsměv se roztáhl až ke hranici možností a tiše, hlubokým hlasem se zachechtal. Sklonil se a chvíli s mršinou něco kutil.
            O několik chvil později  pomalu a kradmo vyšel z úkrytu zpoza stromu. Vyrazil nejprve od místa střetnutí, ale postupně se širokým obloukem vracel lesem z druhé strany. Plížil se mezi stromy jako šelma a skutečně k ní neměl daleko. Zrakem a čichem zkoumal nejbližší okolí, ale zejména uši jej neklamně upozornily na téměř každého tvora v širokém okruhu. Po delší chvíli zaregistroval opět hlasy lupičů.
            Na chvíli zastavil a odhadoval vzdálenost. Ano, úspěšně útočníky obešel a oni stále byli na místě přepadení, nebo alespoň blízko něj.
            Znehybněl a zaposlouchal se. Slyšel postupně pět různých hlasů a ještě další zvuky. Po zhruba směně naslouchání byl s to určit, že lupičů je šest. Jeden z nich je žena, dva z nich jsou celkem vysocí a jeden je velmi mlčenlivý.
            Nerozuměl všemu, co říkají – jednak neuměl ještě moc dobře obecnou západštinu a také byl poměrně daleko. Pochopil však, že Yrrela  obrali i o meč a zbroj a nechali jej ležet u cesty. Orm se rozhodl, že přítele pohřbí, ale musel počkat, až se loupeživá banda vzdálí. Trpělivost byla jeho silnou stránkou. Skrčen v podrostu čekal, vzdálen na krollí doslech. Bandité jej slyšet nemohli. Sluch této poloobří rasy byl neuvěřitelně citlivý, dokázali s jeho pomocí lokalizovat cokoli, co vydávalo nějaký zvuk a odhadnout velikost a vzdálenost. Všechny ostatní rasy nemají sluch tolik vyvinutý, jen někteří z rodu elfů mají výjimečně srovnatelný.
            Asi po hodině zaslechl, jak se lupiči vydali do lesa podél cesty. Nejprve vyrazil napřed ten mlčenlivý jako zvěd, ostatní jej ve skupince následovali s odstupem asi padesát sáhů. Vydali se podél cesty na východ, tedy směrem odkud šli i Yrrel s Ormem.
            Orm chvíli sledoval, kudy putují, a pak se vrátil k místu přepadení. Tělo Yrrela leželo stranou u cesty, nedbale zaházené větvičkami a listím. „Shwehk ! Shkabruth !“ zanadával si pro sebe. Popadl tělo svého přítele a nesl jej do lesa, rozhodnut najít důstojnější místo pro jeho poslední odpočinek. Ušel jen asi třicet sáhů, když objevil malou skalku, pod kterou Yrrela uložil. V blízkosti bylo dost kamenů a během několika chvil z nich navršil  na tělo malou mohylu, až je úplně zakryla.
            Dlouho na místě nepobyl. Vrátil se na cestu a vyrazil zčerstva po trase, kudy se předtím vrazi vydali. Netrvalo dlouho a byl jim na doslech.
            Pohybovali se poměrně tiše, cestující na cestě by je téměř neměli šanci odhalit, ale krollí lovec je snadno stopoval. Asi hledat své zvíře, pomyslel si škodolibě Orm a tiše se smál, a nenajít. V  ruce nesl připravený malý krvavý dárek, a už se těšil, až jej předá.

            Nějakou chvíli před soumrakem se bandité rozhodli utábořit. Poodešli asi sto sáhů od cesty, kde dvě nízké skály a balvan tvořily přirozený úkryt. Prostor byl zhruba kruhový, asi pět sáhů široký. Oheň, který rozdělali, byl  vidět jen nejširším ze třech průchodů, a ten vedl zhruba na jih, tedy od cesty. Orm je zpovzdálí sledoval, a když padla tma, přemístil se na vyšší, asi třísáhový skalnatý pahorek, který se tyčil na dohled od lupičského ležení.
            Z konverzace v ležení Orm vyrozuměl, že mají několik dnů cesty ke stálému táboru. Shkab, pomyslel si. Loupí podél delšího úseku cesty, nemají jediné přepadové místo a nedají se tak snadno odhalit. Čekal vleže v úkrytu za kamenem a měl tábor skoro jako na dlani. Ten málomluvný bandita chvíli prohledával okolí tábora, ale pro Orma nebyl problém se před ním ukrýt. Poté ještě hlídkoval asi hodinu, než jej vystřídala lupička, jediná žena ze skupiny.
            Měla nezvyklou barvu vlasů - zrzavou. To Orm ještě neviděl.  Čekal by, že se k ní budou ostatní chovat jako k majetku, protože u lidských žen to tak bývá, ale spíše se jí stranili. Zjevně si dokázala vydobýt postavení a jakémukoli obtěžování by se velmi rychle ubránila. Alespoň to vypadalo, jako že to takto v minulosti párkrát proběhlo. Orm  tiše zafuněl. I když skupinu banditů nenáviděl a přísahal jim pomstu, v tomhle byla zrzka bližší krollí kultuře než tušila.
            Lupička byla také ostražitá, ale ne tolik jako stopař nemluva. Chvílemi obcházela tábor a rozhlížela se do tmy, ale častěji seděla do ohně a koukala do plamenů, což jí zhoršovalo možnost cokoliv spatřit. Naopak Orm, který koukal ze tmy na plameny osvětlené tábořiště vše mohl pozorovat, aniž by si namáhal oči. Počkal ještě, až se vyměnily další hlídky.
            Tentokrát ji dostal na starost jeden z vysokých lupičů. Orm jej několik směn pozoroval a zjistil, že co se týkalo ostražitosti, byl na tom z těch třech zatím nejhůř. Vhodná to chvíle  pro čas pomsty.
            Kroll tiše vyrazil z úkrytu. Širokým obloukem se tichounce připlížil za jednu z nízkých skal u tábořiště. Přikrčený zůstal ve střehu a ještě naslouchal. Určil pět osob spících, jedna sedící, v polospánku. Vše bylo připraveno.
            Ticho noci prořízlo najednou strašné zakvílení. Byl to neurčitý zvuk, neartikulovaný. Zvuk tvora s přirozeně hlubokým hlasem, který se snaží vydat co nejvyšší zvuk v rozsahu svých hlasivek a to co nejhlasitěji. Za jistých okolností by se dal trefně označit za legrační, nikoli však za temné noci. Následně něco těžkého dopadlo blízko ohniště. Pozorné ucho by ještě možná odhalilo slabé a rychle se vzdalující  kročeje v podrostu, ale v šoku vytvořeném výkřikem  tento tichý zvuk téměř nebylo možné zaregistrovat.
            Lupiči se ihned probrali ze spánku. Vyděšeni příšerným křikem se polekaně rozhlíželi a sahali po zbraních. Noc však byla temná a tichá. Rozhlíželi se okolo, a jeden z nich se podíval i níže. Náhlý výkřik, který pak vydal, trhnul všemi ostatními bandity. Lupič ukazoval mečem do listí u táborového ohně. Všichni se tam podívali a hrůzou strnuli.
            Kulila na ně mrtvé oči psí hlava, která v tlamě svírala uříznutý psí ocas.
            Orm tiše utíkal lesem a pomalu zvolňoval tempo. Když uslyšel výkřik hrůzy z tábora banditů, krátce se zasmál. Bežel ještě chvíli, než zaběhl za strom. Vyhlédl opatrně zpět. Byl přes padesát sáhů od tábora. Protože si vybral směr, kudy vedl průchod k táboráku mezi skalami, viděl naoranžovělou záři mezi stromy. Světlo kolísalo, to byla známka, že bandité panikařili a pobíhali okolo tábora. Zaklonil se zpět za strom, popadl dech a rozesmál se pořádně. Rrag dobrá. Nwrruth mít strach a zlost. Nwrruth nespat jedna noc. Zítra Orm vymyslet další rrag. Nebo rovnou Yrrel-nwrruth zabít. Zítra.
            Vydal se opatrně nocí dál. Předtím si mohl dovolit běžet, měl obhlédnutou cestu. Nyní však dával pozor, aby nevyrušil nějakou noční šelmu, která by na něj zaútočila. Při své síle a velikosti by sice měl velikou naději na vítězství v boji s téměř každým lesním predátorem, ale potyčka ve tmě byla vždy ošidná. 
            Za necelou směnu dorazil na místo, kde velký dvojitý strom tvořil vhodný úkryt. V šeru si sedl a chvíli naslouchal okolí, aby se přesvědčil, že nehrozí žádné nebezpečí na doslech. Pak se schoulil na zem do podrostu a během několika chvil usnul. Ani se neobtěžoval nahrnout si pod sebe více listí, nebyl žádný nwymra, jemu na vyspání stačila zem.

….

            Probral se již před úsvitem. Přesto, že prožil opět ve snech dramatické událost posledních dnů, cítil se odpočatý. Posadil se a rozhlédl se okolo.
            Zrak mu padl na srnu, pověšenou na blízké větvi. Maso, cesta dlouho.  Vstal a oddělil ze srnky druhou zadní nohu. Pak přikročil k ohništi a nabral hrst vychladlého popela. Potřel tímto popelem kýtu na řezné straně, kde maso nechránila kůže. Dle naučeného odvěkého postupu svých předků, léty prověřeného, tak potlačil pach krve a maso mu vydrží o něco déle.
            Lupiči měli tábor několik set kroků cesty od jeho ležení. Orm věděl, kudy přibližně zítra vyrazí - rozhodně ne směrem k jeho tábořišti. Během dnů stopování a odposlouchávání totiž zjistil, že banda se neživí jen občasným přepadnutím pocestných. Byla to poměrně zkušená družina nájemných vrahů, která měla nyní za úkol zastavit jednu konkrétní skupinu dobrodruhů. V západštině měl ještě velké mezery, ale protože se bandité k tématu stále vraceli, porozuměl této informaci velmi dobře.
            Jeden ze skupiny se dokonce na dva dny vzdálil, aby zjistil současnou polohu hledaného cíle. Věděli totiž, že se dobrodruzi často zdržují v městě Torann. Když se zvěd vrátil se zprávou, že družina je v Torannu a brzy se chystá na cestu na sever, bylo rozhodnuto o dalším směru putování zabijácké party.
            Za těch několik dní měl několik příležitostí vykonat svou pomstu, ale ještě čekal. Správná rrag se musí dobře načasovat. Několik nocí byli lupiči velice vynervovaní po události s psími ostatky, bylo znát, že mají strach, drželi hlídky ve dvou. Ale bylo třeba, aby jejich ostražitost opět trošku povolila.
            A pak udeřit v okamžiku, kdy to budou nejméně očekávat.
            Orm stopoval vrahy celý další den. Obcházeli širokým obloukem velké město Torann od západu a pak směřovali přibližně na sever. Stále se drželi velké obchodní cesty, po které měla družina putovat. Cesta vedla hlavně lesem, jen zřídka se objevila travnatá a kamenitá krajina.
            Někdy odpoledne se zastavili a zvěd lupičů se na několik hodin od hlavní skupiny opět oddělil. Když se hodinu před soumrakem vrátil, zaslechl kroll z jejich rozhovoru, že jejich cíl je blízko. Detailům nerozuměl, ale pochopil, že vrazi se vydají ještě ten večer s družinou skoncovat. Během necelé směny sbalili primitivní tábor, zamaskovali ohniště a vydali se podél cesty na jih, hrdlořez průzkumník šel opět o něco napřed.
            Putovali necelou hodinu, když se zastavili. Slunce se již sklánělo za les. Orm zaslechl z jihovýchodu od cesty vzdálené praskání ohně a hovor. Družina se zjevně již utábořila, a to velice blízko cesty. Vrahové mezi sebou několik minut mluvili, zjevně vymýšleli taktiku útoku. Orm se zatím přiblížil o něco více táboru, kde mělo dojít k přepadení, přitom však byl stále na doslech zabijácké party. Na delší vzdálenost byl schopen zjistit jen to, že kolem ohně cílové družiny jsou čtyři osoby a pes. Ne moc, ne málo. Orm Yrrel málo. Ještě počkat, přemýšlel si.
            Pomalu se přesouval a zkracoval vzdálenost mezi táborem. Slyšel, že i banditi se přesunují. Nemohli jej slyšet, jednak neměli tak jemný sluch a jednak se neuměli plížit tak tiše jako šelma. Také se zdálo, že čím více se blížili, tím méně dbali na opatrnost. Zapraskalo několik větviček, tu a tam tlumeně cinkla přezka.
            Vrahouni se rozdělili. Čtyři utvořili široký půlkruh a postupovali ze severu. Zvěd a mlčoch tábořiště obešli a postupovali od jihu. Orm se postupně přiblížil asi na třicet sáhů od tábora dobrodruhů, byl od nich na západ. Během putování si připravil několik kamenů velkých akorát tak do dlaně. Uměl poměrně přesně házet a lovil tak malou kořist, která měla moc rychlé nohy nebo křídla.  Rozhodl se, že se na družinu nejprve pořádně podívá a pak banditům vpadne do zad, a pro začátek překvapení bude zbraň na dálku užitečná.
            Na tuto vzdálenost již viděl zřetelně táborový oheň i všechny členy družiny. Ti zatím neměli tušení, že se na ně něco chystá. Tábořili na širokém palouku navazujícím na obchodní cestu. Uprostřed na zemi se rozkládal sáh široký kruh z kamenů a v něm plápolal malý oheň. Nejblíže plamenům seděl urostlý zápaďan. Dlouhým klackem šťoural do uhlíků a sem tam se rozhlédl po svých druzích, ne, vlastně družkách. Všichni další členové skupiny byli ženského pohlaví. Štíhlá elfka seděla téměř zády k Ormovi, opírala se o strom dále od ohně. Povídala si s lidskou dívkou, která se opírala o luk a seděla na povaleném kmeni kousek od ní. Poslední postava v tmavém plášti, také dívka, měla asi poloviční výšku než ostatní. Seděla blízko ohně, asi sáh od barbara a sledovala hovor svých přátel. U kmenu s lučištnicí seděl i velký hnědý pes.
            Ten náhle zavětřil a zaštěkal. Několikrát, krátce a varovně. Dívka s lukem se napřímila a bystře se rozhlédla. Něco řekla a ostatní pohotově vyskočili na nohy. Válečník tasil meč, elfka sáhla po kuši, dívka s lukem založila šíp na tětivu a malá postava zvedla ze země dokonale rovnou dlouhou hůl a druhou ruku zvedla dlaní před sebe do výše hrudníku, jako by chtěla něco chytit ve vzduchu. Pes nepřestával štěkat a postavil se zády k lukostřelkyni.
            Mezi stromy zapraskaly větvičky a ozval se hlas. Orm poznal šéfa bandy vrahounů. Zaznělo několik vět a barbar a elfka krátce odpověděli směrem mezi stromy. Pak se pes otočil a štěkotem upozornil svou paní na  vrahy blížící se z druhé strany. Orm se začal pomalu přibližovat. Přitom stále poslouchal dialog, který však neměl dlouhého trvání. Obě strany si vyměnily každá ještě jednu větu a pak zazněl ze strany zabijáků výrazný povel.
            V tu chvíli se rozpoutal prudký boj. Zaznělo několik brnknutí tětiv kuší, ale vrazi vesměs minuli, jen jedna střela se zabodla do zápaďanova štítu, kterým se barbar obezřetně kryl. Orm, který při přibližování již nedbal na to, aby nedělal hluk, viděl mezi stromy, jak se s cinkáním srazily čepele a štěkot psa přecházel velmi rychle v sekvencích od vrčení po rychlé vyštěknutí a pak tlumené temné vrčení, jako by něco nebo někoho kousal. Do toho najednou zazněla vysokým pronikavým hlasem divná cizí slova, která na zlomek sekundy rozvibrovala celé okolí. Nejprve se jakoby nic nestalo. Pak však dva z útočníků v chůzi zavrávorali a jakoby podklouzli. Za okamžik později se váleli po zemi.
            „Zabte tu kurvu kouzelnickou !“ ozvalo se z úst velitele banditů. Orm nerozuměl celé větě, ale pochopil. Chwyrz. Zlé kouzlo.
            Zasvištěl šíp a šipka z kuše, jak nepohyblivých terčů na zemi využily lidská a elfí dívka. Ani jedna neminula, i když útočníky jen zranily. Opět se ozvala nějaká divná, zkroucená slova a ve vzduchu teď zapraskalo jako při bouřce. Z ruky malé postavy vystřelil dlouhý-tenký-modrý oheň, který zasáhl velitele lupičů do ruky, ve které svíral kovový štít. Zařval bolestí, když se štít během okamžiku rozžhavil do ruda. Třepl s rukou, jak chtěl štít odhodit, ale musel tak učinit ještě jednou, než se to povedlo - jako by ho měl přilepený na ruce. Nebyl přilepený, ale přiškvařený, o čemž všechny přesvědčil jeho další bolestivý řev, jak kov odletěl i s kusy jeho kůže z dlaně. Vrahové se zarazili jen maličko, poté pokračovali v útoku se stejnou intenzitou. Museli vědět, že v družině je čarodějka a byli na to připravení.
            Za-chwyrzra. Murrwara gorrg Yrrel-nwrruth. Nak-tark-murrwara, letělo Ormovi hlavou. Ne zlá čarodějka. Dobrá šamanka, zabít nepřátele Yrrela. Malá nekrollí dobrá šamanka.
            Vrahouni měli přesilu. Několik chvil to znát nebylo, pak ale začali nabývat převahu. Ti dva, co upadli na náhle kluzké zemi, znovu vstali a barbar měl nyní tak tak co dělat, aby se kryl před dvěma meči. Čarodějka ještě jednou vyvolala dlouhý-zlý-oheň, s ještě ničivějším účinkem, tentokrát na druhého dlouhána. Blesk mu vypálil hlubokou díru do hrudníku a vysoký muž klesl na zem. Hnědý pes zle potrhal zvěda a zaměstnal jej natolik, že ten nemohl pomáhat ostatním nepřátelům v útoku na ostatní. Vrahové však přesto družinu obkličovali a zatlačovali. Lučištnice odložila zbraň na dálku a tasila meč, i elfka musela dát pryč samostříl a vytáhla dlouhou dýku. 
            Orm byl již pět sáhů od okraje palouku. Poznal moment, kdy bylo třeba zvrátit rovnováhu sil a vykonat pomstu. Napřáhl se a vrhl kámen velikosti husího vejce. Zrzka, která právě dávala pořádně zabrat mladé elfce, byla zasažena projektilem do hlavy. Lupička zavrávorala a couvla o dva kroky. Pravá ruka s napřaženým mečem jí poklesla, levou si sáhla na čelo, kde se jí z roztržené kůže začala řinout krev a stékala jí do očí. Mrštná elfí dívka toho hned využila, pronikla pod její čepelí a bodla ji do břicha. Pak přiletěl další kámen. Zasáhl šéfa bandy s popálenou rukou, také do hlavy. Orm byl s kameny přesný. Protože však měl bandita přilbu, úder nebyl tak drtivý - přesto byl velice překvapivý a možná zachránil život lučištnici, která by možná další útok vůdce vrahů nevykryla.
            Že se děje něco neobvyklého, si nyní všimli i ostatní. Potvrzením toho jim byl divoký a hlasitý řev, který se ozval z lesa. Orm vyběhl na palouk a v ruce již třímal svůj mocný kyj. V běhu jej napřáhl a jako smršť zaútočil na prvního banditu, který mu stál v cestě. Byl to ten nejmenší ze skupiny. Právě se snažil pomoci zvědovi a útočil zezadu na psa, aby se jej konečně zbavili. Ruka s mečem však úder na zvíře nedokončila. Ve vzduchu se střetla s krollovou sukovicí a byla odražena zpět s velmi ošklivou tříštivou zlomeninou pažní kosti. Úder odhodil vraha několik kroků stranou a ten padl na kolena, při pádu se opřel o zdravou ruku. Než se vyhrabal na nohy, druhý úder těžkého kyje mu rozdrtil lebku.
            Po tomto vpádu boj skončil velice brzy. Nový spojenec kromě drtivých úderů dodal družině elán a ti s posledními zbytky sil zaútočili. Nájemní vrahové byli naopak rozhození a zmatení. Když zbyli jen zrzka a popálený velitel, v poslední chvíli jim došlo, kdo družině vlastně pomohl. „Zkruub! Zkruub! Zurrg nwrruth!“ řval Orm. Smrt nepřátelům. Poznali ten hlas a v očích se jim zračila hrůza. Netrvalo to však dlouho a krollův kyj i zbraně dobrodruhů je poslaly za Olgerdem.
            Najednou nastalo ticho. Dívky i barbar koukali společně s údivem na obrovského krolla. Ten je nejdřív nevnímal. Pohledem zkontroloval mrtvoly na zemi. Najednou se rozpřáhl a s výkřikem zlosti ještě bouchl mocně kyjem do hlavy velitele nájemných vrahů. Nebyl to pěkný pohled ani zvuk, ostatní polekaně uskočili. Poté Orm pozdvihl kyj k nebi. „Agmarr!“ vykřikl. Působil hrozivě, postříkaný krví a navíc vybarvený zapadajícím sluncem. Spustil paže a rozhlédl se po družině.
            Chvíli na sebe mlčky koukali. Orm na ně shlížel z výše jednoho a čtvrt sáhu.  Barbar měl instinktivně meč v obranném střehu i hraničářka měla stále zbraň připravenou. Přestože byl zápaďan vyšší než většina lidí, když se chtěl podívat krollovi do očí, musel též zvednout zrak.
            Napětí přerušil Orm. Sevřel levou ruku v pěst a bouchl se do hrudi. „Orm. Orm-uzbra.“
            Pak se sklonil a zvedl jednou rukou mrtvolu ryšavé lupičky, jako by to byla hadrová panenka. I podobně bezvládně visela. „Nwrruth zurrg. Gerrha-uzb“, řekl a jakoby podával mrtvolu zápaďanovi. „Gerrha..-..uzb, gerrha..-..uzb“, opakoval pomalu. Pak položil tělo zrzky užaslému barbarovi k nohám. Znovu se bouchl do hrudi. „Orm.“ Upravil si popruh na kyji a pověsil jej přes záda, aby zdůraznil, že schovává zbraň a neútočí. „Uzbra“, řekl a pozvedl prázdné dlaně v mírovém gestu, kterému rozumějí všechny bytosti. „Prý - tel ?“ Zkusil jedno z mála slov, které v obecné západní uměl.
            Barbar porozuměl. Sevřel pěst a gesto opakoval. „Hrun“, zaduněl jeho hlas. Schoval meč a opakoval po krollovi. „Hrun - uzbra. Hrun přítel.“
            Podobně se seznámili i ostatní členové družiny. Kroll vždy jejich jméno opakoval :
            „Rillian“, představila se elfka.
            „Ri-li“, na to Orm. Víceslabičná slova v jiné než jeho řeči pro něj nebyla snadná.
            „Tuilin“, pravila lidská dívka.
            „Tui - li“, opakoval snaživě Orm.
            „Vedelea“, ozvalo se nesměle z výšky půl sáhu. Orm se sklonil k hobitce.
            Další dlouhé jméno. „Ve - a ?“
            „Ve-de-le-a“, pomalu opakovala Vedelea.
            „Ve - a. Vea.“ Jak krátce může někdy trvat někoho znovu pokřtít. Vedelea čekala, že se kroll narovná a jejich vzájemné představení skončí, Orm se však dál díval na hobití dívku a pokračoval v mluvení.
            „Vea murrrrwara. Vea gorrg nwrruth. Vea nak-tark murrrrwara !“ Vea mocná šamanka. Zabít nepřátele. Mocná trpasličí šamanka! Orm přitom ukazoval na mrtvoly okolo, zejména na ty popálené. Ač malá kouzelnice nerozuměla slovům, díky jeho gestům pochopila, že k ní chová respekt.
            Barbar si mezitím vzpomněl, co kdysi zaslechl a poučil ostatní členy družiny :  „Poslechněte, jedny z kmenů u nás tyhle tvory znají. Jsou to krollové.“ Ukázal na Orma. Ten souhlasně zabručel, protože porozuměl: „Krroll.“ 
            „Něco mi to říká, někde jsem o nich určitě četla,“ přidala se Vedelea. „Vybavuju si, že jsou údajně hrozně divocí a nebezpeční. Zajímalo by mě, co dělá tady v Thorwalu, většinou prý žijí spíše na severu.“
            Promluvil opět zápaďan Hrun: „No jo, to je pravda. Ale vim, že jeden z našich severních kmenů s nima žil v míru, a sídlili blízko sebe. Prej když se spřátelí, tak je to na smrt. Teda až do smrti.“
            „A ty tedy umíš jejich řeč?“ ptala se čarodějka.
            „Jen pár slov...“ nesměle odvětil barbar.
            „Aspoň něco. Snad se brzy naučí obecnou řeč. A my tu jeho,“ odtušila Vedelea.
            Promluvila Rillian: „Nebezpečný je, o tom není pochyb, když jsem viděla ten jeho kyj v boji. Jsem moc ráda, že je na naší straně.“ Pak dodala o poznání tišeji: „Kdyby aspoň tolik nesmrděl, co?“
            „Takže to nás teď bude pět...“ Tuilinina otázka skončila vlastně jako konstatování.
            „Jojo, tenhle silnej chlapík se nám ještě hodí, uvidíte.“ Hrun se otočil k Ormovi a pomalu a zřetelně prohlásil: „Orm přítel, Orm sednout u ohně s Hrun a Rili a Tuilin a Vea.“ Rukou ukázal postupně na všechny a nakonec k ohništi.
            Orm kývl, že porozuměl. „Oh - ně,“ zkusil opakovat. „Gwysh. Gwysh arr.“ Oheň dobrý.  Vykročil za Hrunem, který se již vydal k ohništi.
            „To je hezký, ale napřed bysme to tu mohli trochu uklidit. Nebudu si na noc lehat do kaluže krve,“ promluvila čarodějka.
            „Hobitko,  ty všechno moc řešíš,“ popichoval ji barbar sarkastickým tónem.
            Čarodějky se zastala hraničářka Tuilin. „Vedelea má pravdu, je to tady nechutný. Odtáhneme je aspoň kousek pryč.“
            Dali se do odklízení těl. Na krollovu přítomnost si brzy zvykli, když si uvědomili, že jim z jeho strany nic nehrozí. Po chvilce byl tábor alespoň trochu uveden do původního stavu.
            Slunce již zapadlo, ale obloha byla stále světlá, když sedali k ohni. Orm zůstal stát a pravil: „Orm gerrh ngam.“ Gesty přitom ukazoval do otevřených úst a na břicho. Í-st.
            Pak se otočil a rychlým během zamířil mezi stromy.
            „Tak zas ahoj,“ mávala za mizející postavou Vedelea.
            „Veo, já myslím, že nás neopouští, ale že jde lovit. Ukazoval, že má hlad,“ vysvětlovala kouzelnici Tuilin.
            „Aha. To je dobře, začal se mi docela líbit,“ odpověděla jí hobitka.

            „Kdo nás asi chtěl oddělat?“ přemýšlela později nahlas Vedelea, když seděli u táboráku. nyní již všech pět dobrodruhů a nasycení masem jelena, kterého Orm ulovil.
            Tuilin zareagovala : „Jestli prý jsme Hrunova družina. A prý: Někdo vlivný si objednal vaši smrt, tak to ten zabiják říkal. Taky mi to není jasné. Ale jak to, Hrune, že znal tvoje jméno?“
            „Hruna zná každý, kdo chodí na truňk do Buclaté děvečky,“ neodpustila si hobitka.
            „Přestaňte se zase do sebe pouštět, tohle je důležitý,“ snažila se uklidnit rozmíšku Tuilin.
            Rillian vstoupila do hovoru: „Mimochodem, koukněte, co měl ten hlavní pobuda u sebe.“ A ukázala postavám složený pergamen s rozlomenou pečetí. Jako správnou zlodějku ji napadlo, že by měla mrtvoly prohledat.
            „Ukaž,“ sápal se po dopise Hrun.
            Rillian odtáhla ruku. „Vždyť neumíš číst. Vea nám to přelouská, že jo?“
            Hobitka převzala dopis od elfky. Než sklonila zrak k psaní, otočila se ještě na Rillian: „Šikovná, ale co kdybys nám příště řekla, až budeš někoho prohledávat? Co měli ještě zajímavého u sebe? Určitě ne jenom tenhle svitek.“
            „Kromě zakrvácených zbraní, několika osobních amuletů a cinkajícího měšce nic,“ odvětila s naprosto nevinným výrazem Rillian.
            „Měšec ! Aevar ať do tebe...“ zahřímal zápaďan. „Naval, pěkně se rozdělíme.“
            „U mě je to v bezpečí,“ zkoušela přesvědčit družinu sladkým hlasem elfka.
            „Nekecej a dej to sem,“ přidala se čarodějka.
            „No tak dobře,“ řekla neochotně a předala měšec přátelům. Vlastně jí to příliš nevadilo, její  zručné prsty totiž hned po nalezení měšce z něj vytáhly několik mincí a schovaly je do tajných kapes tak, aby necinkaly.
            „Samé zlato, žádný stříbrňák a ani kousek mědi.“ Čarodějka se na chvíli odmlčela, když peníze přepočítávala. „Je tu deset zlatých grošů. Jestli nic neutratili, tak na nás dostali slušnou zálohu.“
            „Zatraceně... deset zlaťáků,“ vyvalil oči Hrun. Pak se ještě zamračil na elfku a zahrozil jí. Ta se na něj podívala s nechápavým pohledem o-co-jako-jde.
            „To je akorát dva zlaťáky pro každého z nás, i na Orma se dostane, navíc ten si je víc než právem zaslouží,“ řekla hobitka.
            Kroll, který stíhal rozhovoru rozumět jen zčásti, po zaslechnutí svého jména zpozorněl.
            „Ogga?“ zeptal se.
            „Co říká, Hrune ?“ ptala se Tuilin.
            Barbar odpověděl. „Ptá se co říkáme.“
            „Peníze. Odměna. Prachy,“ odpovídala Ormovi Vedelea.
            „Nebo taky kořist. To kořist, Orme.“ Vstal od ohně, přešel k hobitce a vzal z vysypané hromádky čtyři mince. Dvě si uložil do kapsy a pak se otočil a natáhl ruku k novému členovi.
            „Kořist. Peníze. Orm bojovat dobře.“
            Orm vzal mince do své obrovské dlaně. „Mmm..“ mručel si pro sebe a kývl. „Zgurr.“ Poklad. Pohlédl na Hruna a pak i na ostatní. „Zla - to ?“
            Rillian s úsměvem reagovala : „Nemluví zas tak špatně, už umí dvě slova. Šikula je to.“
            Dívky se zasmály. Pak si během chvilky vzaly každá své zlaťáky.
            Tuilin se pak otočila k Vedelee.
            „Přečti už ten pergamen,“ naléhala nedočkavě.
            Hobití dívka sklonila zrak ke svitku.

Rikte, je tu družina čtyř mladých dobrodruhů - urostlý barbar, říká si Hrun, lidská dívka se psem, štíhlejší elfka a blonďatá hobitka. Podle posledních zpráv se vyskytují v Torannu. Najdi je a zabij. Doruč mi všechny dokumenty, knihy, klenoty nebo artefakty, které budou mít u sebe. Ostatní si můžeš ponechat a samozřejmě dostaneš i slíbenou odměnu trojnásobku zálohy.

Nezklam mě.

Malkor

            Tuilin hvízdla. „Trojnásobek zálohy - to je celkem čtyřicet zlaťáků, s tím, co jsme našli. To by si žili.“
            Vedelea se ozvala : „Musí to nějak souviset s tím proroctvím, co teď hledáme. Ptáme se všude a všech a tak si toho někdo všiml. Jsme mu nepohodlní a chtěl nás odstranit, hajzl,“ dokončila s nadávkou.
            „Ogga gwug rrharrtha-gwu ?“ otázal se Orm. Co tam psát ?
            Dobrodruzi sice nerozuměli slovům, ale i tak otázku pochopili. Hrun a Vedelea chtěli začít oba mluvit ve stejný okamžik. Podívali se na sebe a rozesmáli se. Hrun pak ukázal, že to vysvětlí. Otočil se na krolla a spustil, ukazuje přitom na mrtvoly opodál v lese a pak na družinu: „Oni dělat nás gorrg. Tam psát kdo chtít nás gorrg. Tam psát kdo dát zgurr, aby oni nás zabít.“
            Orm vypadal, že porozuměl. Každopádně se již dál neptal, otočil svůj zrak zpět k plamenům.
            Hrun zaklonil hlavu a chvíli mlčky přemýšlel.
            „Tak teda Malkor. No jen počkej, taky na tebe dojdem,“ vrčel zlobně Hrun.

            ...

(na dokončení pracuji)

 

 

TOPlist