Na počátku

 

Na počátku

 

Uvedení do souvislostí pro všechny, kteří nečetli Silmarillion nebo si to už nepamatují:

     Jedná se o příběh z Tolkienovy Středozemě, jež je dílem stvořitele zvaného Ilúvatar a dohlíží na ní 14 nižších bohů zvaných Ainur. Jeden nich jménem Morgoth se zkazil a od vzniku světa jen škodí a se stvůrami, které vytvořil, páchá zlo. Svět je obydlen i nižšími duchy, takzvanými Maiar. Morgoth si několik Maia podmanil, takže teď slouží jeho temným úkladům.  
    Středozem je v době tohoto příběhu obydlena jen trpaslíky a elfy, lidé přišli na svět teprve nedávno a ostatní rasy o nich ještě neví. Část populace lidí pod vedením Balana (později zvaného Beor) připutuje z východu na západ Středozemě do kraje jménem Beleriand. O své minulosti říkají jen: „Za námi leží tma, my jsme se od ní odvrátili a nechceme se tam vracet ani v myšlenkách.“ Příběh je z tohoto období, o kterém vlastně není nic známo. 

 


    Temné mraky, ze kterých nikdy neprší, visely nad krajem. Vítr se změnil. Nehladil jako obvykle listoví všudypřítomných stromů, nečechral trávu na pasekách. Nesl v sobě divný smutek a zmar.
    Pelroth se zasmušil. Takové počasí nezažil za celých šedesát let svého života. Přehodil si kopí do pravé ruky. Dnes vedl skupinu do lesa on, nepsaný vůdce této osady. Lovci, dřevorubci a jejich ochránci vykročili bránou v palisádě. Palisáda! Ještě nedávno by nás ani nenapadlo jí stavět a teď je to jedna z nejdůležitějších věcí, která nám pomáhá přežít, pomyslel si.
    Před několika lety žili v tomto lesnatém kraji v  řídce roztroušených obydlích. Avšak poté, co se v lesích začali objevovat vlci o velikosti jelena a jiné nestvůry, byli nuceni se spojit a opevnit svá sídla, aby nebyli zcela vyhlazeni.
    Pelrothovy oči pohlédly na vnější stranu brány. Škrábance pronikly do dřeva až palec hluboko.
    „Budeme to muset zase opravit,“ povzdechl si  Eradan, který se k němu připojil.
    „Ještě, že se za bílého dne neodváží tak blízko,“ opáčil Pelroth.
    Chvíli šli mlčky. Pak Pelroth promluvil tišeji: „Zdá se to divné jenom mě, že tohle počasí souvisí s příchodem toho cizince?“
Eradan se smutně usmál: „Nezdá. Trvá to opravdu stejnou dobu, co se tady objevil.“
    Bylo to už čtyři měsíce, co našli toho muže v bezvědomí pod padlým kmenem. Jeho tělo však neslo jenom pohmožděniny. Když přišel k sobě, říkal, že zabloudil v lese a nemohl najít cestu několik dní. Podle všeho přišel odněkud ze severu, protože hřeben severních kopců prý znal ze své domoviny vyšší.
    Cizinec si říkal Zorun. Vypadal skoro stejně jako lidé z Pelrothova rodu. Byl urostlý a štíhlý. Hlavu mu zdobily tytéž hnědé vlasy jako většině vesničanů. Jen oproti jejich šedým duhovkám byly ty jeho tmavě hnědé, skoro černé.
    „Vůbec ho nemám rád,“ pokračoval Pelroth, „i když se tak rychle zapojil do života v osadě.“
    „To je pravda,“ broukl si do bílých vousů Eradan. „Rychle si získal přízeň lidí, ale…“
    „Víš, že jsem ho ještě neviděl pracovat? Všem radí, pusu nezavře, ale rukama toho moc neudělal,“ hodnotil Pelroth.
    „Jo, taky jsem si všiml. Ale je na něm něco ještě divnějšího. Nikdy jsem ho neviděl se mýt.  Nevím, jak to dělá, že je pořád tak čistý.“
    Pelroth udiveně pozvedl obočí, ale nic neřekl. Mezitím došli k zelené stěně stromů.  
    „Tak dobrý lov,“ zabručel Eradan a odpojil se od skupiny za svými povinnostmi, opodál hučely kláty usilovnou činností včel.
    Lovci a bojovníci pozdrav opětovali a vzápětí se ponořili do šustící zeleně.

***

    Peldan seděl zamyšlen u šplouchající říčky. Vrše musely být již dávno plné ryb, on však přesto otálel s odchodem. Ani jeho druhům se nechtělo jít. V blízkosti vody se jim vždy plnila srdce štěstím a nadějí. Jakoby k nim živel promlouval neslyšným hlasem. Často se přistihli při bdělém snění, hrstka jich vídala i jasné obrazy, rady a poselství. Již dávno sny brali jako součást života, naučily je mnohému.
    Vybledlé slunce za zlověstnými mraky vystoupalo na vrchol své cesty. Čas jít. Peldan se přinutil vstát. Vytáhli proutěné vrše a naplnili rybami připravené koše až po okraj. Řeka je obdarovávala štědře.
    Do večera je čekalo ještě plno práce, musejí ryby vykuchat a připravit na sušení. Jestli se ovšem lovci vrátí s tak chabou kořistí jako včera, většinu ryb nakonec budou muset upéct k večeři.  
    Ještě nebyli ani na dohled, když Peldanův blízký přítel Danar zavrčel:
    „Co to tak divně smrdí?“
    Ostatním též vnikl do nosu pach spáleniny.
    „Hoří!“
    Okamžitě položili koše a rozběhli se.
    Od vesnice se vinul k nebi černý dým.
    Za bránou do osady se rozkládalo asi padesát kroků široké prostranství, jakési shromaždiště. Zhruba veprostřed zpozorovali sloupec černého dýmu. Stoupal z podivné kamenné hromady. Kolem postávalo několik vesničanů.
    „Co je to zač? To tam ráno nebylo…“ oddechoval Peldan.
    „Je u toho Zorun!“ sevřel pěsti Danar.
    Okounějící hrstce lidí vévodil ten podivný cizinec. Něco říkal a podporoval svůj projev okázalými gesty.
    „Museli to postavit za dopoledne,“ uvažoval další z rybářů, když se blížili k podivnému ohni.
    Neopracované, ještě od hlíny olepené kameny tvořily asi tři stopy vysoký stolec se čtvercovým půdorysem. Na primitivním oltáři hořela hromádka z kostí, dřeva a věcí, které už po ohoření nešlo poznat. Odporný puch se rozlézal po celé osadě, nemocný vítr jej neměl sílu rozehnat.  
    „Pokloňte se oběti pro Pána smrti!“, zvolal autoritativním hlasem Zorun, když obrátil své temné oči k příchozím. Peldan ani Danar se nepohnuli, jeden z rybářů se začal rozpačitě uklánět.
    „Nech toho!“ zastavil jej Peldan.
    „Pořád stejné řeči?“ poznamenal Danar k mračícímu se cizinci. „Koukni, Peldane, ode dneška má smrtipán i oltář.“
    „Ty zabedněný bezbožníku! Kvůli tobě podobným na nás přijde zkáza! Zahyneme pod drápy netvorů, když se nebudeme kát!“
    „To spíš chcípneme z toho smradu,“ procedil přes zuby Peldan. Nenávistně hleděl na Zoruna, ale bál se něco udělat. Osadníci u oltáře, kteří stáli v kazatelově blízkosti, zjevně jeho řečem uvěřili.
    „To vy jste mu to pomohli postavit? To jste neměli nic lepšího na práci?“ Jako syn vůdce osady si to mohl dovolit říci.
Vesničané neodpovídali. Vzdorně hleděli do země, dva z nich však své zraky upřeli do Peldanových. Našel v nich nepochopitelný nesouhlas a vzdor.
    „Celý den sedíte u vody, vypláchla vám rozum z hlavy,“ halekal dál Zorun  a dával si záležet, aby jej bylo slyšet po celé osadě. „V noci opět přijdou stvůry a Pán smrti je utiší, když přijme naši oběť!“
    „Sedíme u vody, aby osada nepomřela hlady!“ vykřikl Danar, který se už neudržel. Rozvážnější Peldan poznal, že by se situace mohla vyhrotit. Popadl Danara za paži a raději jej odvedl.
    „To je neuvěřitelné. Mele to svoje pořád dokola a už má své stoupence!“  Mladí muži si zoufali, když musel jen přihlížet, jak plíživě a zároveň vytrvale roste Zorunův vliv.
    „Tohle se otci nebude líbit…,“ ucedil Peldan.

***


    Když se vrátila lesní výprava, byli všichni její členové taktéž vylekáni páchnoucím kouřem.
    „Co je to za svinstvo?“ zařval Pelroth, když doběhl k oltáři a spatřil příčinu dusivého oblaku.
    Zorun se přiblížil důstojným krokem. Vyrovnaným, avšak nesmlouvavým hlasem pronesl: „Oběť pro Pána smrti. Chceme jej uklidnit, aby od nás odvrátil své oči.“
    „Okamžitě to uhaste!“ volal vzteky rudý Pelroth. Tři z bojovníků se rozeběhli stranou.
   Mezitím se Zorun a Pelroth měřili pohledem. Křik také přilákal téměř celou vesnici, lidé se sbíhali k nevšednímu představení.
    Za okamžik se bojovníci vrátili s měchy plnými vody.
    „Stát!“ pronesl Zorun. „Chcete nést vinu na smrti pro nás všechny? Chcete se rouhat proti Temnému pánu?“
    „Uhaste to,“ pronesl Pelroth hlasem nepřipouštějícím námitky.
    „Zaduste ten oheň dřív, než zadusí nás.“
    Pět vesničanů, shluklých u Zoruna, zastoupilo těm s měchy cestu.
    „Ustupte! Húrele, Ulrasi, Brimire, do toho!“ Jasný velitelský tón přiměl vzdorující vesničany uhnout. Dnes ještě ano. Zítra    už možná ne.
    Horké kameny zasyčely a bílé oblaky páry začaly bobtnat nad kamenným oltářem.
    „Uvidíte, že se nám to vymstí. Brzy všichni uvidíte!“ prorokoval Zorun.
    Pelroth se zamračeně odvrátil. Odmítl dál ztrácet s tím poblouzněncem čas. Ten se nám odvděčuje za záchranu, přemýšlel. Měl bych s ním něco udělat, ale co?  Vyhnat cizince se mu příčilo. Zabít ho ani nenapadlo. V jejich rodu zatím nikdo nevztáhl ruku na někoho ze svých.  Lidský život měl odjakživa nezměrnou cenu. Chtělo by to jej umlčet, ale jak? Zítra mu musím dát nějakou práci. Odvedu jej se skupinou do lesa, aby přišel na jiné myšlenky.
    Zbytek dne utekl v ještě tísnivější atmosféře. Celá osada večeřela ryby, lovci totiž neulovili téměř nic, ostatně jako už několikátý den. Pach spáleniny z obětin navíc prostoupil celou osadou. Zalezl do vlasů, ulpěl na kůži, vsákl se do oblečení.
Za soumraku ještě vůdce osady vydal rozkazy, aby se na noc zdvojnásobily stráže. Bál se. Oprávněně.
    Jsou to tak hloupé, otravné řeči, musel si Peldan před usnutím stále opakovat. Jed cizincových slov všem pomalu, ale vytrvale pronikal do duše.
    Tu noc nikdo dobře nespal.

***

    Všichni obyvatelé měli dojem, že než opět vyšlo slunce, netvoři za hradbou se zlobí a zuří více než obvykle. Měli pravdu.
Brána v palisádě utrpěla takové poškození, že ji bylo nutno opravit hned ten den. Další noční nápor by nevydržela.
    Skupinu lovců opět vedl Pelroth. Dnes se výprava rozrostla o několik dalších mužů s dřevorubeckými sekerami, aby zajistili dost materiálu na opravu hradby.
    Pelroth šel vzadu a hlídal si, aby měl Zoruna stále na očích. Muž neprojevoval žádným způsobem nevoli pomáhat v lese, naopak se snažil zapřádat hovor s dřevorubci a byl družný. Pelroth tušil, že je to maska, ale nevěděl, jak na to reagovat. Tak se jen držel ve střehu a dával si na nevyzpytatelného muže pozor. Vlastně je to lepší, než kdyby se mračil, přemítal Pelroth. Starostí je už takhle dost.
    Výprava se musela vydat hlouběji do hvozdu. V okolí již les nemohl poskytnout vhodné stromy. Buď byly pokroucené, nebo na pasekách nedávno vyrostlé mladé stromky ještě neměly potřebnou sílu. Nohy se jim bořily až po kotníky do mechu, odhrnovali šlahouny břečťanu, klestili si cestu mlázím. Brzy však našli ten správný materiál a dali se do práce. Lovci se od skupiny oddělili s malou eskortou bojovníků, většina členů party kácela stromy a osekávala větve.
    Pelroth ze Zoruna nespouštěl oči. Ten usilovně pomáhal, alespoň se to všem tak jevilo. Držel v ruce sekeru, avšak máchl s ní jen několikrát. Zato byl první v hodnocení stromu pro skácení, první utíkal, když strom s praskotem padal k zemi nebo radil dřevorubcům, kam seknout. Nerozkazoval. Uměl rady vyslovit tak samozřejmě, že muži mu za ně byli téměř vděční. Pelroth nevěděl, co si počít. Kdyby Zoruna pokáral, sám by se před muži ponížil.
    Po chvíli zvláštní náhodou nastalo, že se většina začala zaobírat pokáceným kmenem, zakleslým v korunách sousedících stromů. Strážci se rozptýlili a Pelroth se ocitl na okraji skupiny. S uvízlým kmenem pomoci nemohl, nastala tam již tlačenice.
    „Tady, podívej, další. Krásně rovný,“ pronesl najednou k Pelrothovi Zorun, který se vynořil odkudsi z houští.
Vůdce osady pohlédl do lesa a na chvíli zcela zapomněl na ostražitost. Byl tam opravdu pěkně rostlý strom. Pelroth popošel několik kroků.
    V tu chvíli se za ním ozval podivný vřískot, z nějž mu zamrazilo v zádech. Ozvěna prázdnoty a utrpení, která plnila duši bezmezným zoufalstvím. Bleskově se otočil.
    Spatřil Zoruna a brada mu poklesla. Cizincův obličej byl teď ztělesněním hrůzy. Kůže nabyla šedý odstín. Z rozšklebených úst čouhaly nepřirozeně ostré zuby. A jeho oči… černočerná noc, kterou osvětlují plameny hořícího města.
    Než z Pelrothových úst vyšel výkřik nesmírného strachu, ozvalo se za ním stejné zakvílení, jaké před okamžikem vyloudil démonický Zorun, jen několikanásobné. Pelroth se otočil právě ve chvíli, kdy se na něj snášeli tři, ne, čtyři netopýři s křídly dlouhými jako jeho paže. Jejich pařáty a ostré zuby se mu zabořily do obličeje, krku a hrudi. Vůdce rodu ani nestačil pozdvihnout mohutnou sekeru na svou obranu.
    Klesl k zemi. Trvalo to jen několik máchnutí křídly a strašní tvorové se opět vznesli do vzduchu.
    Ve stejný okamžik se opodál mocně zapraskalo a ozvaly se vítězné výkřiky, jak se podařilo z větví uvolnit strom.
Zorun najednou nelidsky rychle kmitl ve vzduchu rukou a dva z netopýrů spadli jako přezrálá jablka. Pak pozvedl sekyru a do každého nestvůrného těla několikrát sekl.
    Pelroth na zemi se ještě hýbal, ale z hlubokých ran na krku mu rychle odtékal život. Jeho hrůzou rozšířené oči opět spočinuly na proměněném Zorunovi. Temnotou podrobený Maia, který se celý čas vydával za člověka, se na něj šklebil svými odpornými ústy. Pelroth se pokusil vykřiknout, ale nebylo mu dáno, aby své zjištění předal ostatním. Ještě kalícím se zrakem spatřil, jak si Zorun kleká, bere do ruky ostrý pařát nestvůrného netopýra a do masa si rozdírá předloktí, rameno a tvář. Mezitím se mu vracela lidská podoba. To už Pelroth nevnímal. Byl mrtev.  
    Pak teprve začal Zorun volat vyděšeným hlasem o pomoc.

***

    Zorunovu příběhu o bránění vůdce vlastním tělem skoro každý uvěřil. Vyšel ze všeho jako hrdina. „Pelrotha potrestal Pán temnoty za jeho rouhání!“ pravil nakonec.
    Rozzuřený Peldan mohl jen přihlížet, jak jej lidé začali jako očekávaného nástupce ignorovat. Nešlo o zděděný titul, Peldan se již mnohokrát prokázal jako schopný vůdce. Přesto se lidé obraceli se k Zorunovi jako k nové autoritě. Tušil, kam to povede a bouřil v něm pocit strašné nespravedlnosti. Nemohl však dělat skoro nic. Cizincovy řeči již otrávily srdce jeho lidí.
    Naštěstí Peldan nebyl sám, kdo k novému vůdci rodu absolutně nevěřil. Důkazem, že se Zorunem není něco v pořádku, byla skutečnost, že si nenechal ošetřit svá poranění od nestvůrných netopýrů. Lesní lid jakékoli poranění potíral medem, aby se nezanítilo. Cizinec se však obratnými výmluvami tomuto procesu vyhnul. Přesto se mu rány zacelily podivně rychle.
    Peldanovo a Danarovo podezření sdílela asi třetina obyvatel. Věděli však, že musejí své myšlenky skrývat v tajnosti, protože jim bylo jasné, že Pelroth zemřel kvůli svému otevřenému odporu vůči Zorunovi.

***

    Během následujících dní se Zorunovy promluvy pozvolna měnily, jak Peldan očekával. Postupně překrucoval většinu dosavadních zvyklostí. Věci, které se odjakživa říkaly nebo dělaly, najednou přestávaly být pravdou.
    Nad vesnicí se opět vznášel smrdutý kouř. Nově ustavený udržovatel posvátného ohně dohlížel na to, aby plamen nikdy nevyhasl.
    Lidé se nořili do stále temnějších chmur. Peldan začal potají s Danarem uvažovat o útěku a přestěhování těch několika lidí, kteří si ještě zachovali zdravý rozum.

    Vývoj událostí nabral spád, když Zorun prohlásil, že ochrana před netvory již nestačí a bude zapotřebí živé oběti pro Temného pána. Protože zvěř z lesů odešla a o rybách nemohla být řeč, bylo jediné řešení. Večer měl být losováním vybrán jeden z nich.  
    „Zešílel! To přece nedává smysl!“, ulevil Danar svému spravedlivému hněvu. „Abychom se ochránili před sežráním, tak se necháme postupně sežrat?“
    Jeho zoufalý křik však nebyl vyslyšen. Zorun jen pokývl bradou. Čtyři muži z dvou tuctů jeho skalních stoupenců přešli k protestujícímu. Když ho výhrůžně obestoupili, Danar zmlkl a jen skřípal zuby.
    Většina lidí již příliš otupěla nebo se bála, nikdo jiný se neozval.

***

    Před soumrakem byli již všichni shromážděni před kůlem před osadou. Losování určilo, že první obětí se stane patnáctiletá Faleth.
    „Ne! Nepustím tě!“, objala ji Falaen, její jednovaječné dvojče. Davem se neslo mumlání. Teď by byla ta správná příležitost, pomyslel si Peldan. Významně pohlédl na Danara. Ten lehce pokývl.
    Najednou se však od lesa ozvaly hlasy a praskání větví. Všichni se tím směrem obrátili.
    Z listoví vystoupila početná skupina lidí. Nesli na zádech vaky a táhli několik primitivních vozíků s nákladem. Všichni byli ozbrojeni kopími nebo sekerami. V jejich čele kráčel urostlý muž s jasnýma očima.
    „Kdo jste?“ zahřímal Zorun.
   „Jmenuji se Balan,“ pronesl muž, vyrovnaný a sebejistý. „A ty se mi představovat nemusíš. Už jsme se potkali, vzpomínáš?“
    Mluvil a přitom kráčel k Zorunovi. Z lesa pořád vycházel zástup. Danar jejich počet odhadl na několik set a přicházeli stále další.
    Zorun ucouvl o krok. Chtěl něco říci, ale Balan jej předstihl a hlasitě zvolal: „Kde je váš pravý velitel, a nemyslím tohoto mistra lží a zvrácenosti?“, ukázal na Zoruna.
    Peldan okamžitě předstoupil. Zorunovi lidé byli novými příchozími natolik překvapeni, že jen mlčky stáli. „Já, Peldan, syn Pelrotha.“
    „Peldane, lidé,“ obrátil se Balan ke shromáždění. „Proberte se ze zlého snu. Kolikátá je to jeho oběť?“ ukázal na Faleth. „Opravdu se necháte takto ovládat? Nechat se zabíjet jako zvěř, která jde na porážku?“
    Dav mlčel. Jen nemnoha lidem opět zazářilo v očích světlo svobodného ducha, probuzené Balanovými slovy.
    „Známe Zoruna, protože se kdysi u nás pokoušel o to samé,“ pokračoval. „Včas jsme ho vyhnali mezi ty tvory, které sám potají uctívá a láká k obydlím mírumilovných lidí. Bohužel není sám. Jemu podobní již dokázali dohnat ke zkáze početné vesnice nebo proti sobě poštvat do války celé rody. Hlas řeky nás varoval a jako vždy měl pravdu.“
    „Neposlouchejte ho,“ zaječel Zorun.
    Balan zatím přišel až k němu a chytil ho pod krkem. Temnooký muž se zdál najednou menší.
     „Hlas řeky? Říční duch?“ ozval se Peldan. „Taky k nám mluví…“
    „Říční duch nebo hlas, prostě náš jediný ochránce před podobným zplozenci,“ odvětil Balan.
    Zoruna uchopilo několik silných paží. Najednou už neměl takovou moc.
    „Už vím, co jsi zač,“ řekl Peldan. „A taky už vím, jak s tebou skoncovat.“
Pokynul do údolí.
    „Řeka si s ním bude vědět rady.“

***

    Voda jakoby se Zoruna štítila. Chvíli se vznášel v prohlubni na hladině a vlny kolem tvořily zpěněný lem. Dotek živlu však odhalil jeho pravou podobu a lidé z osady konečně prohlédli svůj klam.
    Zorun příšerně, nelidsky ječel. Pak se voda rozevřela a pohltila ho. Ještě dlouho to vypadalo, jako že voda v říčce vře, než se Ulmo o démona definitivně postaral.

    „To jsem rád, že jsme přišli včas,“ vydechl pak Balan.
    „Je vás mnoho,“ nadhodil Peldan.
    „Ti, kteří jdou se mnou, jsou jen pozůstatky kdysi početných osad,“ vysvětloval, „utíkáme ze zničené země.“
    „Kam?“ zjišťoval Peldan.
    „Hlas řeky nám radí jít na západ. Překročit šedé velehory, potom pláněmi podél řek a přes hory s namodralými štíty.“
Balan zrakem zkoumal zamyšleného Peldana a jeho lid.
    Věděl, že se přidají.

***

    Balan stál na vysokém kopci a shlížel na krajinu pod sebou. Obzor právě barvilo sklánějící se slunce. Za jeho zády se tyčil hřeben modravých hor, který se svým lidem dnes překonali.
    Zrak se mu na chvíli rozostřil a on zavzpomínal na událost před dvěma dny.
    Temné bytosti, které je cestou pronásledovaly, se odhodlaly k otevřenému útoku. Bojovali statečně, přesto tři sta padlo. Byly to kruté ztráty, i když to nebyla ani desetina shromážděného lidu. Stvůry však byly pobity. Unikla jich jen hrstka a od té doby se žádné neukázaly. Kéž by to byla známka toho, že na téhle straně hor nežijí…
    Jsme znovu na počátku. Za námi leží tma. Před námi jsou nové země, osvětlené zářivým sluncem. Snad se konečně dostaneme pod ochranu bohů.

TOPlist