Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Můry

 

    Můry

    Už poněkolikáté obešel stavení, pohladil přitom vlčáka ležícího před boudou a zase se vrátil ke vchodu. Pohlédl na svou ženu, sedící na terase. Stále četla ve světle lucerny, zavěšené nad stolem. Hejno můr se neúnavně snažilo dostat za vábivým světlem žárovky. Skla lucerny však úsilí nočního hmyzu s klidem odolávala.
    „Pojď do postele, už bude půlnoc.“
    „Josefe, víš, že neusnu, dokud se Jana nevrátí,“ odpověděla klidně žena. Jen slabý podtón v jejím hlase dával tušit, že podobnou odpověď řekla ten večer už mnohokrát.
    „Vždyť už je jí devatenáct…,“ namítl.
    „No právě.“
    „Hani, nemusíme přece jít hned spát…,“ pronesl s nepatrnou nadějí v hlase Josef. „Ten bigbít přece vždycky končí až kolem jedné. A mladej už taky spí.“
    „Dneska ne, zlato, promiň,“ odpověděla téměř mechanicky Hana, která očima neuhnula od knihy.
    Josef jen pokrčil rameny. Pak se vydal do sklepa pro lahváče.

    ***


    Malý Peugeot zastavil na lesní cestě. Ještě dříve, než pohasly reflektory a ztichl motor, byl už řidič otočen ke spolujezdkyni a zkoumal svými ústy ta její.  Ozvalo se tlumené zabzučení zipů kožených bund, cinkly pankáčské řetězy, vrzla sklápěná sedačka. Jana slastí vydechla, jak Lukáš objevoval její nejcitlivější místa.
    Šťastně se zasmála. Lukáš se zarazil.
    „Co je?“
    „Nic… pokračuj…“
    „Ses smála…“
    „Když jsem šťastná, tak se směju,“ vysvětlila.

    Když se po nějaké době vynořili z říše rozkoše, mrkla Jana na palubní hodiny.  Protože se ze zábavy ztratili o něco dřív, do jejího očekávaného návratu domů zbývala ještě hodina.
    „Máme ještě čas,“ špitla.
    Lukáš i ve tmě osvětlené jen ubývajícím měsícem našel opět její ústa.
    „Počkej,“ odstrčila milence.
    „Co je?“
    „Pojď se projít,“ vyzvala jej.
    Lukáš v sobě probudil i romantickou část své povahy a kývl.
    Stanuli na hrbolaté cestě, vinoucí se mezi loukou a západním okrajem lesa. Jana Lukáše ovinula jako břečťan.
    „Krásná noc,“ začal Lukáš. V duchu si zanadával, že ho nenapadlo nic lepšího.
    „Jo,“ broukla spokojená Jana.
    Chvíli bezhlesně pozorovali noční oblohu. Přestože v krajině kolem Blaníku neruší velké světelné znečištění, hvězd bylo vidět málo. Ukousnutý koláč měsíce měl stále sílu.
    „Hele, padá hvězda,“ všiml si Lukáš.
    „Jůů…“
    Je zvláštní, jak ten kratičký záblesk při shoření kosmického prachu lidi pořád dojímá. Dívali se zaklonění dál v naději, že tenhle meteor nebude jediný.
    „Hele, další,“ píchnul Lukáš prstem do nebe.
    „Kde?“
     Jana si nechala otočit hlavou.
     „Týýjo, ta je rychlá…“
    Světelný bod se skutečně pohyboval nezvykle rychle. Ale hlavně nepřestával zářit.
    Než stačila Jana říct: „Hele, ona nezhasla…“, z bodu se stal malý jasný flíček. Ten vyrostl do ještě jasnějšího kolečka a pak do velkého intenzivně zářícího kotouče, či spíše elipsy.
    Svítící objekt zpomalil a zastavil během mrknutí oka. Nepřirozeně, nepravděpodobně.
    Neuvěřitelně.
     Tím spíš, že neslyšeli žádný zvuk. Jakoby někdo otočil knoflíkem hlasitosti nočních cvrčků a sov.
    Teď se ta věc bez hnutí vznášela nad protějším kopcem asi kilometr od nich.
    „Vi…vi… vidíš to?“ třásla se Jana.
    „Kurva,“ ulevil si Lukáš.
    Zírali na zářící elipsu. I na tu dálku rozpoznali, že objekt musí mít na šířku přes padesát metrů. Beze slova, v nevyslovené shodě se vydali ruku v ruce k neidentifikovanému objektu.

    ***

    Otec se v jedné věci mýlil. Miki nespal.
    „Ségra si jde klidně na bigbít a já tvrdnu tady,“ nadával na rodiče.
    Byla teplá májová noc a on se převaloval na lůžku. Nic nepomáhalo, dokonce se chvíli snažil v duchu počítat ovce. Nikdy to nedělal, zkusil to až ze zoufalství a také ze zvědavosti, jestli to funguje.
     Nefungovalo.
     Po delší době skončil s baterkou a oblíbeným komiksem pod peřinou. Když už jej bolelo za krkem a pálily jej oči, zkusil si opět normálně lehnout.
    Nic.
    Necítil únavu, ani energii jako za úplňkových nocí. Jen takový nejasný, divný pocit.  
    „Vykašlu se na to.“ Hodil na sebe tepláky a mikinu, kecky vzal do ruky a už se plížil z okna. Ve svých dvanácti letech to tak nedělal poprvé.
    Během minuty už šel obutý po polní cestě do vsi. Vlastně nevěděl, kam ho nohy nesou, ale nudu z nepřicházejícího spánku hodlal rozptýlit alespoň nějak.
    Zvolnil. Zaklonil se a pozoroval měsíc. Pak se pomalu rozhlédl po nebi. Navzdory svému věku už znal většinu souhvězdí a nedělalo mu potíž je na nebi najít.   
    Najednou jej upoutal pohyb. Mezi Herkulem a Drakem se náhle objevil letící, stejnoměrně svítící bod.
    Divné, jsme přece mimo letové koridory, pomyslel si Miki. Když světlo začalo nabírat na intenzitě, zbystřil o to víc.
    Najednou se zářící hvězda, která již měla velikost ořechu, začala snášet k zemi. Když zastavila těsně nad mírným svahem protějšího kopce, chlapci poklesla čelist.
    Miki jako v transu vyrazil k místu přistání.
    Běžel. Cestou mnohokrát zakopl, ale nedbal na to. Tvář mu pošlehaly kopřivy, kamení rozedřelo ruce. Běžel, musel to vidět zblízka.
    Tolik, tolik se chtěl dotknout té věci. Prozkoumat ji.
    Ze sta kroků poznal, že těleso je lesklé, pravděpodobně kovové. Odráželo měsíční světlo, ale zároveň samo vydávalo oslepující zář. Miki se zastavil a zaclonil si oči.
    Létající talíř nehybně levitoval asi deset metrů nad zemí. Zprostřed jeho spodní části vycházel asi metr široký kolmý pruh světla. Připomínalo to obrovský klobouk houby, který stojí na nízkém tenkém třeni.
    Pak si Miki uvědomil, proč neslyší noční zvuky.
    Ta věc hučela. Ne, hrála. Zpívala. Nenacházel vhodné slovo. Ty tiché, ale zároveň vlezlé cizí zvuky tvořily jakousi melodii. Škrábala na vnitřní straně lebky a zároveň kroutila mozkovými centry slasti.
    Potřásl hlavou, ale nepomohlo to. Díky tomu si však opodál všiml siluet dvojice postav.
    V první chvíli v něm hrklo.
     Mimozemšťani!
    Pak si uvědomil, že postavy k zářící elipse přicházejí, a to od lesa. To musejí být taky lidé, co se přišli podívat, říkal si. Jeden z nich zpomalil, ale druhý kráčel jako v transu dál, lákán podivným světlem.
    Když se ocitli zhruba ve stejné vzdálenosti od tělesa, jako byl on, zalapal po dechu podruhé. Podle pankáčského číra poznal Lukáše, takže ten druhý musí být…
    „Jano!“ Strachy se mu sevřelo hrdlo, takže jen vypískl.
    „Ségra, nechoď tam!“ vykřikl znovu. Pud sebezáchovy byl u něj silnější než fascinace neznámým objektem.
Dívka však kráčela blíž nezměněným krokem, přímo ke světelnému sloupu. A dříve, než stačil Miki vykřiknout znovu, v podivném bliknutí zmizela. Jako by se propadla.
    Lukáš zařval strachy.
    Miki omdlel.


    ***

    Vesmírnou lodí se neozýval žádný zvuk. Posádka komunikovala na telepatickém pásmu mozkových vln fí, kterou okolí nemohlo rušit. Když však chtěli, v pásmu epsilon naopak mohli slyšet veškerý život v okruhu několika kilometrů.
    První vyslal myšlenku svému druhovi: „Člověk-žena v zóně přistání.“
    Stál u přístrojové desky a hleděl svýma velkýma očima na výstupy z palubních senzorů.
    Druhý se dotkl prstem jiného místa na přístrojové desce a chvíli manipuloval s jedním z mnoha displejů.
    „Přesunuta do časové kapsy, jako obvykle. Za 500±5 sekund opětovný návrat, stejné místo plus 1,0-3,0-0,2 metru.“
    Jménem se neoslovovali. Nezměrná mysl těchto bytostí, která dokázala pochopit i komplexnost naší jedenáctirozměrné reality, neměla problém si zapamatovat telepatický otisk myslí několika milionů svých soukmenovců. Vesmírné souřadnice a vesmírný čas narození, které tvořily jakési jméno či rodný list, se používaly výhradně k identifikaci v koloniích.
     „Proč se vždycky někdo najde? Co je tak láká? Jdou jako můry za svíčkou.“
    Druhý podotkl: „Navíc stejně jako ony by i zahynuli, fúzní pohon je zblízka smrtící. “
    První reagoval: „A aby se jim nic nestalo, o to se musíme postarat my. Kdyby věděli, jak jsou pro tuhle planetu důležití a jak je Země důležitá pro celý vesmír…“
    „Ale neví a zatím vědět nesmějí. Jen škoda, že se o planetu neumí starat.“
     „Ber to tak, že když to musíme dělat za ně, i když v utajení, aspoň je můžeme pozorovat … Třeba když se páří. Kdybych ještě mohl cítit tu emoci, někdy bych jim záviděl.“
    Po odpojení genů pro vybrané emoce bytosti chápaly, co poddruhy cítí, ale nedokázaly citům podlehnout.
     „Moc nechápu, co bys jim záviděl. Uvědomuješ si, čím vším musejí ještě projít, než se posunou na inteligenčním žebříčku? Vždyť ještě pořád mezi sebou válčí kvůli náboženství…“
     „To máš pravdu,“ poslal mu myšlenku druhý.
     „Já zase, kdybych mohl ještě pocítit nenávist, bych je za to, jak se chovají, někdy nenáviděl. I když… můžeš nenávidět – když použiju přesnější výraz lidí – vlastní pravnoučata?“
    Chvíli se věnovali svému úkolu.
    „Alespoň se občas narodí někdo výjimečný, který to má v hlavě srovnané a můžeme mu předat část našeho vědění,“ zavzpomínal první. „Trismegistos, Ježíš, Newton, Souček…“
    Druhý odpověděl: „Toho posledního jsem měl nejradši. Jaká škoda, že-“
    Nedokončil.
    Palubní umělá inteligence blikla do pološera kabiny informační hologram. Komunikační supersíť posílala po vláknu temné hmoty důležitou zprávu.
    „Neočekávaná událost. Výbuch supernovy v druhém oktantu. Souřadnice 44,103°;35,658°;2,540°. Vzdálenost 3,895.1014 hvězdných jednotek od unistředu.“
    Oběma proběhla hlavou stejná toužebná myšlenka.  „To si přece nenecháme ujít.“
    První konstatoval: „Navíc úkol, kvůli kterému jsme přiletěli, je už hotov.“  Začal zapínat mezihvězdný pohon.
    Bytosti se vydaly za vábivým světlem umírající hvězdy…

 

TOPlist