8

Předchozí díl:

http://ryon.wbs.cz/7.html

 

    V Ald´Ruhnu a jeho okolí jsem zůstal delší čas. Přitom jsem poznal širší část západního pobřeží, které není jen samá Popeliště, ale nachází se zde i úrodnější pás nazývaný Západní Gash. Tyto kamenité, kopcovité pláně řídce porostlé stromy a keři byly hojnější na zvěř. Obyvatelé se zde trochu mohli věnovat i zemědělství v mezích možností místní nepříliš úrodné zeminy.
    Má práce pro rod Redoran byla pokaždé trochu jiná. Jednou jsem likvidoval agresivní masožravé kraby, kteří ohrožovali malou farmu s chovem guarů. Guar bylo to zvíře s ohromnou zubatou tlamou, které jsem potkal na Ranavanu první den. Jsou vcelku neškodní, jejich mláďata se dají snadno ochočit. Používají se jako tažná zvířata a chovají se i na maso.
    Pak jsem hledal nezvěstného obchodníka, který se ztratil na cestě. Po celodenním pátrání jsem jej objevil schovaného v hrobce. Uchýlil se do úkrytu před silnou popelovou bouří. Zprvu jsem nechápal, ale teď už vím o čem mluvil - popelobouře je snad to nejhorší, co jsem kdy zažil. Místo deště padá jemný dusivý popel. A kdyby jen padal, ale je hnán vichřicí někdy i vodorovně nad zemí, takže větší zrnka pak zraňují kůži do krve. Kdo je vystaven takovému strašnému počasí a nevyhledá si rychle úkryt, má malou šanci přežít.
    Mimo práci kde bylo nutné použít meč jsem dostal úkoly, které otestovaly mé schopnosti přesvědčování. Někteří členové ostatních Velkých rodů roznášeli o Redoranech lživé pomluvy. Mým úkolem bylo tyto lidi přesvědčit, aby vše veřejně odvolali a čest rodu Redoran byla očištěna. Nesměl jsem je ale fyzicky napadnout, to bych pak shodil v očích veřejnostisám sebe i celý Rod.
    Můj hbitý jazyk mne už párkrát zachránil v dobách mé zlodějské kariéry ještě v Cyrodiilu, ale poslechl jsem radu od Nemindy a nejprve se v přesvědčování pořádně vytrénoval. Vyplatilo se to, uspěl jsem u obou roznašečů lží. Jednoho přívržence Hlaalu jsem přemluvil obratnými slovy, u dalšího to však málem sklouzlo k násilí. Musel jsem mu pohrozit povytaženým mečem. Bylo to na hraně, ale ruku jsem na něj nevztáhl, což bylo důležité. Jinak by se hned rozkřiklo, že Redorané jsou jen hrubci a rváči.
    Pak jsem pomáhal ve vzdálenějších výspách Redoranské provincie, městech Gnisis a Ald Velothi. Vykoupil jsem zbloudilého poutníka, kterého vzali jako rukojmí divocí popelovci. Poznal jsem tehdy, že ne všichni z nich útočí na potkání. Také jsem zajistil bezpečí na obchodní  cestě pobitím divoké smečky kagutiů. V neposlední řadě jsem pomohl obnovit vejcodol poblíž Maar Ganu, který postihla nákaza. Tato poslední práce mne zaměstnala na mnoho dní. Při hledání těch, kteří mi měli v založení nové kwamí líhně pomoci, jsem se podíval snad na všechna osídlená místa na Ranavanu, kromě největšího města Viveku. To jsem ještě nevěděl, že jej brzy navštívím.
    Redorané mi za toto vše platili docela slušný žold. Konečně jsem měl na pořádný štít a pevnou koženou tornu. Několik týdnů jsem trénoval s novým vybavením, ať už sám, nebo s cvičiteli v redoranské základně.
    Zhruba v té době jsem si všiml, že se atmosféra na ostrově měnila. Mezi lidmi se plíživě šířil strach. Hodně za to mohly častější a mohutnější popelobouře, ale i nálada mezi lidmi zhoustla. Obyvatelé si začali mezi sebou méně důvěřovat. Báli se ostatních, i vlastních sousedů. Bylo to pozvolné, ale po delším čase patrné.
    Psal se měsíc Prvního Setí roku 428 a byl to tedy již bezmála rok, co jsem byl na Ranavanu, když jsem dostal zprávu od ald´ruhnské agentky Čepelí. Bosmerka Gildan, která se také stala mou učitelkou v několika magických a tajných disciplínách, mi sdělila zprávu od Kaiuse. Mám se neprodleně dostavit do Balmory ohledně zvláštního úkolu.
    Rozhodl jsem se jít pěšky, tuto cestu jsem ještě neznal a chtěl jsem ji prozkoumat. Údajně se podél ní nacházely skryté základny lupičů a pašeráků. V likvidaci těchto lumpů jsem již byl celkem zkušený, za dobu mého působení u Redoranů jsem zneškodnil šest takových doupat v okolí Ald´Ruhnu a Maar Ganu a na prodeji jejich vybavení vydělal slušnou hromádku peněz.
    Jednu takovou základnu jsem skutečně cestou objevil a její čtyři obyvatele ztrestal na hrdle. Když jsem z jeskyně vycházel, bohatší o truhličku zlaťáků a několik velmi drahých lektvarů, uvědomil jsem si, jak moc jsem se změnil. Ať už za to může místní jídlo, ovzduší nebo cokoliv jiného, cítím se silnější a živější víc, než kdykoliv předtím. Když na mě pak cestou  ještě zaútočil nix a já ho v obraně jediným sekem meče zabil, byl jsem na sebe hrdý. Jasně jsem si vzpomínal , jak jsem první setkání s tímto tvorem téměř nepřežil.
    Kaius mne uvítal: „Slyšel jsem od Gildan, žes nezahálel. Ale že budeš vypadat až takhle ošlehaně, to jsem nečekal.“
    „Ošlehaně – doslova,“ ušklíbl jsem se, „pod Rudou horou to ani jinak nejde.“
    „Zavolal jsem si tě, protože potřebuji zjistit důležité informace. Krize na Ranavanu se za poslední měsíce prohloubila. Možná sis toho všiml. Také se začali se objevovat podivíni, kteří postávají u cest a křižovatek a vykřikují nesmyslné věty. Říká se jim – nebo spíš sami si říkají – Spáči. Prověřujeme, co to znamená, ty však teď ode mne dostaneš nový úkol,“ promluvil rozvážně Kaius.
    „Ve Viveku mám několik informátorů, od kterých potřebuji aktuální zvěsti. Jsou to Adhiranirr - khadžitská tulačka, argonianec Huleeya a elfka Mehra Milo – kněžka Templu. Město Vivek je obrovské, takže ti musím podrobněji vysvětlit, kde je najdeš.“ Pozorně jsem poslouchal dál. Když mi Kaius sdělit vše důležité, dodal : „Všem řekni, že tě posílám a že potřebuješ co nejpodrobnější zprávy o kultu Šestého Rodu a kultu Nerevarina.“
     Všiml si mého pohledu. „Ano, už jsme si o nich zjišťovali, ale zdá se, že problém je o dost vážnější a souvislosti jsou širší, než jsme prvně odhadovali.“
     „S okamžitou platností tě také povyšuji do hodnosti Agenta Čepelí,“ doplnil špehmistr. Podal mi přitom naditý cinkající měšec. „Tady máš na úplatky. Anebo si zaplať pořádný trénink. Určitě to budeš potřebovat.“
    Rozkoučil jsem se s Kaiusem a protože se již začalo stmívat, šel jsem přenocovat do Cechu s plánem vyrazit nazítří za rozbřesku.
    Ráno jsem se rozhodl jet bahnochodcem a cestou se rozhlédnout po malebné krajině Askadijských ostrůvků. Shora z obřího brouka byl podle očekávání nádherný rozhled na moře a ostrovy s kvetoucí zelení. Cesta trvala jen asi půl hodiny, můj „kočár“ si to štrádoval docela svižně.
    Když jsme se blížili k cíli, už zdálky bylo vidět ohromné několikapatrové stavby. Ale až když jsme dorazili na stanoviště bahnochodce a já spočinul nohama na zemi mi velikost budov Viveku vyrazila dech. Stál jsem asi dvěstě stop od první z nich a musel se pořádně zaklonit, abych viděl vrchol. Budova musela mít sto stop na výšku. Z boku se jevila jako lichoběžník rozdělený několika patry s ochozem, základna byla čtvercová. Architektura připomínala stavby rodu Hlaalu jako v Balmoře, okrová barva a zaoblené rohy.
    Budovy neboli jednotlivé čtvrtě stály ve vodě kousek od břehu a byly propojeny širokými mosty. Napočítal jsem šest budov, ale bylo jich víc, ztrácely se v ranním mlžném oparu. Kočí bahnochodce mi na mou otázku poradil, že Cizinecká čtvrť je hned ta nejsevernější blízko jeho stanoviště.

 

Vivek


    Ve Čtvrti cizinců jsem chvíli bloudil, než jsem pochopil systém pater a jejich propojení. Zcela nahoře je náměstí s obchody a případně významnými budovami. Pak následovalo horní středové patro a spodní středové patro, kde se nacházely menší obchody a hostince. Úplně dole bylo patro kanálů, kde byla soustředěna odpadní voda z horních pater a pokračovala širokými zamřížovanými dírami dále dolů. Tady se zdržovali většinou žebráci nebo obyvatelé, kteří neměli střechu nad hlavou, a i těch bylo málo. V tomto patře se nacházely jen skromné příbytky těchto existencí, malé svatyně nebo dokonce rodové hrobky.
    Tak obrovské město mělo i strážné, ze kterých šel respekt. Procházeli po Viveku v lesklé zbroji zlatavé barvy a říkalo se jim Dohlížitelé. Všichni byli dunmeři, pyšní a arogantní. Když jsem zabloudil, zeptal jsem se jednoho na cestu, ale zavrčení odpovědi mne odradilo od dalších otázek a příště jsem se radši ptal obyčejných lidí. Na to, jak se Templ poměrně svědomitě stará o všechny obyvatele, mi přišlo chování církevních strážných téměř jako protiklad toho, co Templ hlásal.
    Jakmile jsem se zorientoval, Huleeyu jsem našel rychle. V hospodě U Černého ohňobrouka bylo nějaké pozdvižení a argoniánec byl jeho součástí, tato zvěst se nesla širokými chodbami rychlostí létavce. Ihned jsem tavernu vyhledal.
    Vešel jsem a obhlédl situaci. Ač byla hospoda v Cizinecké čtvrti, tedy části Viveku pro všechny cizozemce, do nálevny přišlo několik dunmerů patriotů a začali se do ještěra navážet. Schylovalo se k velké mele. Huleeya byl zahnán do kouta a obstoupen třemi dunmery, kteří jej zjevně chtěli vyprovokovat k boji. Argonianec se však přes nesčetné urážky a hrozby nenechal vyvést z míry.
    Přistoupil jsem blíž ve snaze navázat s Huleeyou kontakt. Z dunmerů čpělo špatně zkvašené mazte.
    „Potřebuju mluvit s Huleeyou,“ konstatoval jsem. Výtržníci se ke mně obrátili.
    „Ta věc má jméno?“ zavrčel jeden z nich.
    „Nechceme tady žádné hnusné ještěry. Ty se s nimi kamarádíš?“ Obrátil se ke mně druhý.
    Za svůj krátký, ale pohnutý život jsem již naučil, jak se chovat k opilcům a tak jsem je decentně ignoroval a podíval se na argoniánce: „Musím s tebou mluvit, posílá mě Kaius.“
    „Tady ne, přítel musí počkat,“ zavrtěl hlavou Huleeya. „Přítel mě zbaví těch otrapů, odejdeme a promluvíme si. Huleeya by se ubránil a zabil by je, ale pošpinilo by jeho čest zabijáka Morag Tong.“
    Moc jsem nerozuměl tomu, co by ho snížilo, ale pochopil jsem, že musíme najít klidné řešení.
    Vytáhl jsem hrst zlaťáků a povídám těm dunmerům: „Co se budete zdržovat s jedním ubohým ještěrem? Radši se napijte. Kdo by se s ním špinil…“
    Chvíli na mě koukali a pak ze sebe jeden z nich vyrazil: „Pravdu má, kašlem na něj. Ať si táhne. Dáme ještě rundu.“
Vrátili se k nálevnímu pultu a já na sobě cítil nejen Huleeyův vděčný pohled. Nikdo v nálevně nestál o krvavý konflikt. Venku před hospodou jsem se mu ještě omluvil za toho špinavého ještěra, ale zarazil mne: „Přítel zná svoje řemeslo. Hueeya děkuje. Opilci jsou pryč a to hlavní. Půjdeme do přítelova knikupectví. Tam my promluvíme.“
    O chvíli později se ocitáme v malém krámku ´Džobašovy vzácné knihy´. Hovořím s Huleeyou poměrně dlouho o Nerevarinově kultu. Vyrůstá z dávných střetů mezi Velkými rody dunmerů  a kočovnými Popelovci. Nerevar pro ty druhé zmíněné představuje úplně něco jiného, než kým je pro dunmery z Velkých rodů. Abych správně pochopil vznik a účel tohoto kultu, poučil mne o historii lidu pustin, pronásledování Nerevarina Templem a odkazu Falešného vtělení Nerevarina.
    „V minulosti se občas objeví někdo, kdo tvrdí, že je převtělený Nerevar neboli Nerevarin. Vždy se nakonec ukázalo, že to skutečný převtělení nebylo,“ vysvětluje Huleeya. „Poslední takový byla dívka z pustin zvaná Jasnohvězda, která vstoupila do legend místních kmenů před asi padesáti lety. Templ však tvrdí, že tato falešná ztělesnění sama vyvracejí proroctví, protože zklamou a vyšumí se do prázdna. Tajemný Nerevarinův kult ale spíše oslavuje úkazy falešného ztělesnění jako jasný důkaz toho, že se skutečné znovuzrození Nerevara blíží.“
    Také se dovídám, že během  prvního věku si byly kočovný rod Popelovců a usedlé dunmerské rody v mnohém podobné. Avšak po vzniku první rady a po ustanovení, které stvořilo Velké rody, začal být lid z pustin čím dál víc vytlačován do stále chudších a drsnějších oblastí. Teď kočovné kmeny doufají už jen v proroctví o návratu Nerevara, který obnoví jejich prastará práva.
    Popelovci nenávidí dunmery, které se staly příliš změkčilými a opustili tradiční uctívání předků ve prospěch bohů Tribunálu. Také nenávidí cizáky, kteří jim obsadili a ukradli jejich zemi. Znovuzrozený Nerevar, který může vytlačit cizácké obsaditele a zničit falešné bohy Tribunálu, se tím stává u lidu z pustin velmi populárním hrdinou.
    O Kultu Šestého rodu však neví Huleeya nic: „Nikdy jsem o takovém kultu neslyšel. Rod Dagoth byl šestý rod, ale ve válce První Rady byl kvůli své radě zničen. Dagoth Ur, pradávný vůdce rodu Dagoth, je ďábel – jak praví učení Templu, a nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by ho uctíval.“
    „Víc bude vědět Adhiranirr,“ pokračuje argoniánec. „Ovšem Adhiranirr ve Čtvrti cizinců teď není. Trevyn se zkusit podívat do Čtvrti svatého Olma, tam se stahují pochybné existence její sorty.“
    Po další hodině bloudění po Viveku nacházím Čtvrť svatého Olma. Zjišťuji, že je na dohled od velké budovy Templu a knihovny, paní Mehru tedy pak najdu snadno.
    V Olmově čtvrti jsem se na Adhiranirr ptal, ale všichni se odvraceli, přestože jsem byl docela diskrétní. Pak mi jeden olysalý khadžit v kanálech za několik zlaťáků prozradil, že Adhiranirr se schovává v Podstokách. Shání ji císařský výběrčí daní a běhá prý kvůli tomu po celé Olmově čtvrti. Nutno říci, že jsem si okázale oblečeného cyrodiilce také všiml. Zeptal jsem se tedy žebráka, kudy se dostanu do Podstok a ten mi ukázal poklopy v podlaze. Takže ještě další patro…
    Otevřel jsem poklop a začal sestupovat po rezavé železném žebříku dolů. Do nosu mi vnikl puch zkažené vody a odpadků. Rozhlížím se pod sebou do šeré prostory. Zatím moc nevidím, ale podle toho, jak se rozléhá šplouchání vody poznávám, že Podstoky jsou hodně široké.
    Žebřík končí na suché zemi. Sestoupil jsem a rozhlédl se očima nyní již přivyklýma na temnotu. Patro Podstok sestává jen z velmi širokého vodního kanálu těsně nad úrovní hladiny moře. Kolem vody je asi deset stop široký ochoz, na kterém teď stojím. Světlo líně proniká výtokovou mříží na opačném konci, takže vidím, že klenutý strop sahá do výše asi patnácti stop. Po celé délce ochozu se sem tam válejí odpadky či prázdné dřevěné bedny. Ve vodě to často šplouchne, hemží se to tam rybami, které se živí odpadky. Po břehu zase pobíhají krysy, které tu mají taky plno žrádla.
    Vydávám se na průzkum a po chvíli rozeznávám siluetu postavy se švihajícím ocasem. Oslovuji ji radši z bezpečné vzdálenosti: „Hej…neboj se, chci si jen promluvit. Jsem Trevyn a přicházím od Kaiuse. Hledám Adhiranirr…“ odmlčím se očekávaje odpověď.
    „Rrrrrr, Trrevyn,“ zavrněla, „přítel Kaiuse. Našel Adhiranirr. Ale Adhiranirr nemá čas si povídat. Císařský výběrčí slídí nahoře a chce vyřídit staré účty. Trevyn nejprve zařídí, aby výběrčí odešel. Pak mu Adhiranirr poví vše, co Kaius potřebuje.“
Zdálo se, že nemám na výběr. Vyšplhal jsem tedy zpět do středního patra a po chvíli cyrodiilce našel. Čekal jsem obtížný rozhovor, ale chlapík si sám naběhl. Zjevně se ptal na Adhiranirr každého a to samé spustil i na mě. V mžiku mne napadla výmluva, že jsem khadžitku viděl nastupovat na loď na pevninu a on na to skočil! Ještě mi poděkoval a za chvíli zmizel směrem k Ebonheartu, odkud velké lodě vyplouvají.
    Když jsem to o chvíli později toto khadžitce vyprávěl, zastříhala ušima: „Dobré, to musí Adhiranirr někdy zkusit.“
Pak se rozhovořila: „Adhiranirr ví mnoho o kultu Šestého rodu. Protože jde o pašování. Je v tom zapojeno hodně lidí. A určitě hodně peněz. Ale všichni jsou tajemní, tak tajemní, že nejde vůbec zjistit, co vlastně pašují. A pozor, hodně divných postav se kolem toho motá.“
    „A co Nerevarin?“ zjišťuji.
    „Znovuzrozený hrdina který zachrání všechny na Ranavanu? Jen pohádky pro malá koťata,“ odbyla mne. Víc informací jsem z ní nedostal a tedy jsem se rovnou vydal za třetím agentem.
    Nejvyšší sídlo Templu nebylo tak okázalé, jak jsem čekal. Čtvercová základna byla vyvýšená nad okolní moře jen jako jedno patro, nahoře na něm bylo malé náměstí. Uprostřed něj se tyčily asi padesát stop vysoké propojené věže s průchodem mezi nimi, podobné Bráně duchů.  Do kolen mne dostalo něco jiného. Kousek od tohoto sídla Dohlížitelů a patriarchy Templu se ve vzduchu vznášela ohromná skála. Obrovský kus kamene visel zhruba ve výšce věže chrámu.
     Mého zírání s tevřenou pusou si všiml jeden místní člen Templu. Vysvětlil mi, že kdysi na zem padal obrovský kámen z nebe, ale Pan Vivek svou mocnou božskou silou zastavil jeho pád dříve, než mohl meteorit zasáhnout zemi. Byla to pěkná podívaná, ale nechtěl jsem se zdržovat dlouho.
    Vyhledal jsem se raději svůj poslední kontakt. Po vstupu do knihovny na mne padly pohledy mnichů a církevních hodnostářů. Hlídkoval tam i Dohlížitel, ale přesto jsem působil na takovém místě poněkud nepatřičně, s mečem a ve zbroji odřené častým používáním. Předstíraje zájem o knihy procházel jsem mezi policemi s úhledně srovnanými svazky.
Kaiusovy instrukce byly v tomto případě zvlášť přísné. Mehru Milo jsem nesměl v žádné případě kompromitovat. Musíš se obrátit přímo na ni a diskrétně, velmi diskrétně!, řekl mi. Elfku jsem objevil téměř okamžitě – charakterizovaly ji krátké zrzavé vlasy a světle červené oči. Pomalu jsem přišel a zkusil nenápadně navázat hovor ohledně tématu Templu a Almsivi. Pochopila skrytý náznak a pokynula mi, abych ji následoval. Prošla mezi policemi do nejtemnějšího kouta knihovny, kde jsme začali téměř šeptem rozmlouvat.
    Nejdůležitější informace byla ta, že Templ skrývá důležité historické události a trestá všechny, kteří by hlásali jinou ´pravdu´, než byla ta oficiální. Včetně odkazu Nerevarina, který vnímal jako rouhačství. Ti, kdož následovali učení o Nerevarinovi, pronásledovali horliví služebníci Templu, mnohdy i za cenu krve.
    Byl jsem diskrétní a Kaiusovu agentku jsem dlouho nezdržel. Ještě jsem se znovu zastavil v Džobašově knihkupectví, protože jen tam se dala sehnat kopie zakázané knihy s názvem Pokrok pravdy. V ní bylo podle Mehry Milo detailněji popsán vnitřní rozkol v Templu, který je před veřejností zatajován a díky němuž se část služebníků AlmSiVi od hlavního proudu odtrhlo. Říkají si Opoziční kněží a skrývají se na tajném místě na Ranavanu.

    Když jsem se vydal zpět k Viveckému stanovišti bahnochodce, trochu jsem zabloudil. Měl jsem hlavu plnou nových informací  a než jsem si uvědomil, že jsem na křižovatce pěšin, které neznám, spařil jsem polonahého dunmera postávajícího u cesty. Nepřítomně hleděl do dáli a mumlal si nesrozumitelná slova. Otočil jsem se, abych se vydal správným směrem. Elf si mne však již všiml a vzkřikl: „Upírá se na tebe jeho zkoumavé oko. Vidíme tě, bdícího i spícího.“
    Z podivína a jeho řečí šel trochu strach, ale zvědavost zvítězila. Popošel jsem k němu několik kroků, ale nechal jsem mezi námi odstup asi dvanácti stop, abych mohl případně včas reagovat na útok.
    „Kdo jsi?“, zamračil jsem se.
    „Sním sny, duše Šestého rodu, maso pána Dagotha.“ Díval se na mne, ale měl jsem spíše pocit, jako by se díval skrz mne.
    „Cože?“, neudržel jsem se.
    „V osamělé půlnoční hodině… létám. Když hvězdy pláčou. Pod ozvěnou duší, můj spící duch.“
    V jeho slovech jsem nenalezl rozumu ani co by se za nehet vešlo. Sklouzl jsem očima trochu stranou a začal jsem pomalu ustupovat dozadu. Stále jsem však polonahého dunmera sledoval. Měl jsem v úmyslu odejít nebo utéct, podle toho, jak se situace vyvine.
    Neustále zíral mým směrem, ale už nic neřekl ani neudělal.
    Pro jistotu jsem pronesl kouzelnou formuli zásahu Almsivi a po okamžiku ve tmě jsem se ocitl v Balmoře.
    Sešel jsem k řece Odai na severním konci pod chrámem Templu a opláchl si obličej křišťálově čistou říční vodou. Tohle setkání mi hlava nebrala. Co to jen s tím člověkem bylo? Dozajista se jednalo o toho „Spáče“, o kterém mluvil Kaius. Musím za ním tak jako tak zajít, povědět mu zprávy vivekských agentů a předat zakázanou knihu pokrok pravdy.
    Pomalu nadcházel soumrak. Ulice Balmory se téměř vyprázdnily. Když jsem vstoupil na  most přes řeku, jeden z osamělých chodců na druhém břehu se zrovna rozhodl také přejít řeku. Když se blížil, zaslechl jsem, že si něco polohlasem drmolí. Když jsme se míjeli, už už jsem se mu vyhýbal, ale on do mne téměř vrazil a vyhrkl: „Pod Rudou horou se probudil Dagoth Ur. Spáči a snílci povstali a prach byl odvát pryč. Přijď k našemu pánu, Pánu Dagothovi. Šestý rod povstává, a Dagoth Ur je jeho sláva.“
    Znal jsem ho. Toho chlapíka jsem znal. Vídal jsem ho často na tržišti nebo porůznu ve městě. Se svou dlouhou zelenou róbou byl těžko zaměnitelný.
    Nevěděl jsem, co mu říct, a tak ze mne vyšlo jen: „Klid, pane, co se děje?“
    Zamračil se a jeho hlas nabral na síle: „jsem Spáč, jeden jeden ze služebníků. Přináším ti zprávu. Dagoth Ur si s tebou přeje mluvit. Nemůžeš zapřít svého pána. Pro Šestý rod a jeho slávu!“
    „Šestý rod?“, zajímal jsem se.
   „Šestý rod, spící rod, rod Dagoth, rod pána Dagotha,“ teď už téměř křičel. „Ten pravý rod, který vítá všechny pravé Dunmery a vyžene všechny n´wah z této země! Raduj se a pojď se přidat k nám. Rudá hora bude místem jeho příchodu!“
    Rozhodl jsem se neodporovat tomu bláznovi a zkusit se nějak vykroutit.
    „Ano, jistě, zrovna jsem na cestě na Rudou horu. Opatruj se,“ odvrátil jsem se od něj a chvátal na druhý břeh.
    „Jdi k němu, pod Rudou horu, plaz se před ním a on ti ukáže slitování...“ halekal ještě za mnou jeho hlas.
    Brzy jsem již bouchal na Kaiusovy dveře. Zevnitř však žádná odpověď. Vzal jsem za kliku, ale ouha. Bylo zamčeno.
    Ale co, řekl jsem si, nevadí. Bude to muset počkat na zítra. Nechtělo se mi znovu vydávat do bohatší čtvrti, kde se potuloval poblázněný dunmer. Vylezl jsem na terasu jednoho z domů, který sousedil se špehmistrovým obydlím. Měl jsem tam již vyhlédnutý koutek, kam nebylo z ulice vidět a kde se dalo pohodlně přenocovat. Dům patřil bojovnici Rithleen, která učila své rudošské umění boje kohokoliv z agentů Čepelí. Má přítomnost na střešní terase by ji tedy stejně nevadila. Noc byla jasná a teplá, takže nic nebránilo se schoulit do pokrývky a počkat, až mne unaví sledování hvězdného nebe a vklouznu do náruče spánku.

     Mé zlodějské smysly mne probraly v pravou chvíli. Někdo byl v mé těsné blízkosti… a hrabal se mi ve vaku! Otevřel jsem oči a vyskočil na nohy. Tasil jsem zbraň. Mé oči byly slepené ospalostí, ale stačil jsem ještě zahlédnout stín nějaké postavy, jak se mihl na schodišti terasy. Popadl jsem batoh a vyrazil za zlodějem. Po cestě po schodech jsem si uvědomil, že stín postavy byl nějaký divný, jako by měl tři nohy. Během sekundy mi to došlo. To poslední, co se na schodech mihlo, byl khadžití ocas!
    Na ulici jsem spíš vytušil, než spatřil, kam se chmaták vydal. Protože jako naprostá většina khadžitů neměl boty, nemohl jsem slyšet, kudy se ubírají jeho chvatné kroky. V duchu jsem zaklel. Seběhl jsem do dolní úrovně domů, již téměř při řece, a napínal všechny smysly. Vtom mému cvičenému uchu neuniklo jemné klapnutí. Bylo téměř na prahu slyšitelnosti, ale zkušený zloděj jako já jej zachytil. Leckdo by si jej mohl splést s lehkým pohybem okenice v mírném vánku, ale já neomylně poznal, že někdo chtěl tiše zavřít dveře a nepovedlo se mu to. Ano, většina obyvatel by tomu zvuku nevěnovala pozornost, ale já věděl, jak si ten zloděj teď vyčítá svou neobratnost. Okamžitě jsem také poznal dveře, které před okamžikem vpustily to dítě noci dovnitř. A když jsem si všiml vývěsky vedle nich, ani jsem se nedivil.
    Jižní zeď, nálevna. Sídlo Gildy, podsvětní organizace, jak bylo veřejným tajemstvím. V podniku jsem již před časem byl, a nepůsobil nijak nepřátelsky ani vůči mě osobně, ani vůči jakýmkoli cizozemcům. Měl jsem teď tisíc chutí hned vtrhnout dovnitř, ale trochu jsem se zdráhal. Co když je to nějaká léčka?

 

Následující díl:

http://ryon.wbs.cz/9.html

TOPlist