7

Předchozí díl:

http://ryon.wbs.cz/6.html

    Překonat úzké průlivy mezi kamenitými ostrůvky východního pobřeží netrvalo dlouho, moře bylo mělké. Využívám vypouklé skalnaté ostrůvky, kterých je tu nespočet. Jsou různě velké, asi deset až padesát stop a úplně holé, jen sem tam se uchytí mořská řasa. Musím se brodit nejdéle tak sto stop, než dojdu k dalšímu z nich.
    Po necelé půlhodině jsem spatřil trochu jižněji další členitou houbovou věž telvannijských čarodějů. Zamířil jsem tím směrem a za chvíli jsem si všiml i několika malých domků v okolí. Tato osada je výrazně menší než rozlehlá Sadrith Mora. Došel jsem až do stínu věže po šlahounovitém chodníku, hledaje někoho místního, kdo by mi poradil cestu. Z nedalekých dveří houbového domku najednou vychází postava – k mému překvapení cyrodiilce. Dává si pod ruku nějaký balíček a míří do spodní části věže.
    Osměluji se a ptám se jej, kde jsem. Nacházím se v Tel Aruhnu, sídle Telvannijského arcimága Gothrena. Překvapuje mne, že vidím i cyrodiilce ve službách rodu Telvanni. Muž odpovídá, že již jeho rodiče začali pracovat pro Telvanni, protože prý nabízejí zajímavé příležitosti. Poradil mi ještě, že nejblíže na pevninu je to ne západním směrem, ale na jihozápad, kde vybíhá do moře větší poloostrov. Dostanu se tak na Pastviny, zvlněnou travnatou pláň, která sahá od pobřeží hluboko do vnitrozemí až k úpatí Rudé hory.
    Vydávám se směrem podle jeho rady. Moře se zde rozlévá do šířky a nevidím ani žádné ostrůvky. Piji tedy lektvar vznášení. Chuť má lehce nakyslou a nepříjemnou. Plný očekávání dělám krok dopředu. Jako bych vstoupil na neviditelný nafouklý měchýř. Po třech krocích se ocitám asi stopu nad zemí a zkouším ještě výš. Je to úžasný pocit, jen zjišťuji, že jdu pomaleji, než kdybych kráčel po pevné zemi. Napínám tedy všechny síly a zkouším udržovat stejnoměrnou chůzi ve výšce asi sedmi stop nad hladinou moře. Lektvar by měl účinkovat poměrně dlouho, ale až přestane, nechci se zřítit z velké výšky.
Kráčím asi hodinu, než v dálce spatřuji písečnou pláž a ještě dál za obzorem skály na úpatí Rudé hory. Najednou zleva zaslechnu podivné zaskřehotání. Otočím se a taktak stihnu uhnout odpornému, stopu dlouhému zobáku. Útočí na mne útesový létavec! Tvor má pětadvacet stop široká kožnatá křídla, kterými teď mocně máchá, aby se udržel ve vzduchu na místě. Zaklání se, aby mne opět klovl. Tasím meč a couvám. Zjišťuji ale, že mečem tento drtivý útok nevykryju. Ze souboje ve vzduchu nemám příjemný pocit. Nechci ztratit drahocenný čas pod vlivem lektvaru a spadnout do vody někde daleko od pevniny. Opět se mi podaří úhyb a přitom sahám po svém ochranném amuletu a přivolávám na sebe ochranu duší předků.
S mečem stále v ruce nabírám nejrychlejší možné tempo a utíkám směrem k pobřeží. Létavec mne podle očekávání pronásleduje. Tři klovnutí mne nezasáhla, ale čtvrté jsem bolestivě pocítil na levém rameni i přes chitinový pancíř. Utíkám co mi síly stačí.
    Pobřeží je již blízko, odhaduji to tak na dvě stě stop. Cestu jsem urazil s vypětím sil a dostal asi deset bolestivých ran, asi i díky kouzelné ochraně žádná neprorazila brnění ani nekrvácím. Naštěstí stále účinkuje vznášení. Dobíhám na pláž lemovanou nízkými srstnatými palmami. Něco jsem však nedomyslel. Jsem sice na souši, ale takto vyčerpaný se agresivnímu predátorovi těžko ubráním. Vtom si vzpomenu a ruka mi rychle zalétne za opasek pro ohnivý svitek, který mi ještě zbyl od Sharn. Útesový létavec znovu útočí. Musím vydržet jedno jeho klovnutí, abych se mohl soustředit na přečtení run z pergamenu. Zobák nyní dopadá na moji přilbu a hlava mi třeští. V další okamžik však šlehnou ovzduším mocná slova a tvora zachvacují démonické plameny. Létavec se skřehotáním padá do písku. Tenká kožnatá křídla strávil oheň, tvor se nemůže skoro ani hnout. Jednou ranou meče ho dorážím. Sedám si a mám pocit, že oheň spálil i mé plíce.
    Po krátkém odpočinku prohmatávám svá záda a syknu přitom bolestí. Musejí být celá barevná podlitinami. Kouzlím na sebe léčení a ihned pociťuji úlevu.
    Zrak mi padne na blízko rostoucí palmy střapatky  a vzpomenu si, že jejich dužnaté listy jsou ceněnou ingrediencí do lektvarů na obnovu síly. Odtrhávám jeden a nožem odlupuji pevnou slupku. Dostávám se ke šťavnaté dužině, která je nasládlá a vyloženě lahodná. Sním takto několik listů a cítím, jak mé tělo opět začíná sílit. Nadšený z nového objevu sbírám zásobu listů a ukládám je do vaku, který již začíná praskat ve švech. Budu si muset opatřit větší zavazadlo.
    S obnovenými silami vyrážím dál. Z pláže stoupám na mírnou vyvýšeninu, ze které se mi naskýtá pohled na rozlehlé Pastviny. Zelená zvlněná rovina se rozkládá všude přede mnou, daleko na západě vidím šedé štíty nízkých avšak strmých skal. Rostou tu chuchvalce vysoké trávy s velkými klasy, podle všeho to bude známá luční pšenice, nejúčinnější přísada do léčivých lektvarů. Sem tam se vypínají stromy s rozložitou korunou a jen řídce porostlé listím.
Na širokých pláních je vidět nebezpečí už zdaleka. V dáli na severu jsem si všiml obávané bestie alita. Na dvou silných nohách a krátkém trupu sedí čtyři stopy dlouhá hlava připomínající draka a s řadami ostrých zubů. Vydávám se opatrně oklikou, abych se vyhnul jeho jedovatému kousnutí.
    Putuji několik hodin dál na západ a cestou sbírám divokou pšenici. Když se slunce chýlí k západu, všimnu si nedaleko záře ohně. Sice křesadlo mám, ale bude bezpečnější strávit noc ve společnosti více poutníků. Můžeme se střídat na hlídce.
Když se přiblížím asi na dvě stě stop od tábořiště, rozpoznám postavy dvou temných elfů, sedících u ohně. Trochu se zaraduji. Snad budou přívětivější, když uvidí, že jsem též z jejich krve. Za dnešek jsem již putoval dost a pociťuji únavu v celém svém těle.
    Přicházím blíž a tábořící dunmerové mne již spatřili. Jsou oblečeni v lehkých kožených zbrojích, jeden z nich drží v ruce šedobílé chitinové kopí a jeho tupým koncem šťourá do uhlíků.
Upřeli na mne své pronikavé rudé oči a nevypadají nijak vstřícně. Přicházím s úsměvem a zdravím je: „Bohové s vámi. Může se utrmácený poutník ohřát u vašeho ohně?“
    Pohlédnou na sebe. Ten s kopím zavrčí: „Bohové? Čí bohové? Je to cizozemec!“ Zvedá se na nohy.
    Ten druhý vykřikne slovo, které jsem už slyšel: „N´wah!“ a sahá po ostnaté sekeře, která dosud ležela vedle něj v trávě. Zatraceně, musím zase bojovat proti vlastním? Jestli to nejsou ti divocí popelovci, kteří útočí na všechny příchozí, bleskne mi hlavou.
    Ustupuji a tasím meč. Oba se na mne střemhlavě vrhají. Uhýbám před bodnutím dlouhého kopí, ale nestíhám pořádně vykrýt ránu sekerou. Ta naštěstí sklouzává po chitinovém ramenním chrániči, ale ruka mi tou ránou zdřevěněla, naštěstí levá. Dbám poučky trenérů cechu Bojovníků a provádím co nejrychlejší protiútok. Snažím se vyřídit nejdříve toho s kopím, má nebezpečný dosah. Třemi seknutími ruším jeho obranu a dostávám se na kontaktní vzdálenost. Stojí mne to hluboký šrám na noze, ale v tuto chvíli to není důležité. Sekám na krk v tempu s navazujícím bodnutím na břicho. Oba údery jsou ještě účinnější díky ohnivému kouzlu meče  při každém seku a vyřazují popelovce z boje. Otáčím se právě včas, abych čelil druhému rozzuřenému dunmerovi. Seká shora na hlavu, útok je velmi předvídatelný a já snadno z úhybu sekám po jeho ruce. Zraněn nedokáže již zvednout zbraň a rychle hyne po dalších mých úderech. Vracím se k ležícímu zraněnému, který se přes masivní krvácení z rány u klíční kosti snaží doplazit ke kopí ležícímu opodál.
    Napřáhnu na něj hrot své stříbrné zbraně a pravím: „Nechám tě žít, když mě necháš na pokoji.“
    Pozvedne hlavu a probodává mne pohledem: „Zemři, cizozemče!“
    Plazí se dál k torzu svého kopí. S obrovským přemáháním napřahuji zbraň a bodám doprostřed jeho zad. Meč okamžitě přeťal páteř a popelovec s heknutím vypustil duši.
    Roztřesený hněvem a šokem chodím pomalu kolem tábořiště. Nemohu ani v klidu usednout. Co je žene k takové nenávisti? Mokro v levé botě mne však přivádí z šoku zpět do reality. Zranění na první pohled nevypadalo nebezpečně, ale najednou mám v botě louži krve. Sedám si do trávy a sesílám uzdravovací zaklínadlo, celkem třikrát a pak ještě musím vypít hojivý lektvar, abych si byl jistý, že budu moci bez problémů chodit.
    U tohoto ohniště noc však trávit nebudu. Abych nepřilákal predátory k táboru, musel bych mrtvoly dunmerů odtáhnout dost daleko nebo vykopat aspoň mělký hrob. Ale to by stálo příliš mnoho námahy. Beru tedy do náruče zásobu dřeva, která je poblíž ohniště, a jednu hořící větev. O pár set stop dál dělám nové tábořiště v závětří pod malým návrším. Oheň odežene šelmy a dopřeje mi v klidu spočinout. Snad.
    Zatím se již udělala tma. Kraj osvětlují jen hvězdy a bílý měsíc, červený teprve bude za chvíli vycházet. Zachumlávám se do přikrývky a upadám do neklidného spánku.
    Kalné světlo šedého rána mne nutí vstát a pokračovat v putování. Kvůli nočním můrám nejsem dobře vyspalý, cítím se ale i tak silný.  
    Protahuji se, snídám sušené maso nixe a pár listů srstnatky a vydávám se opět na západ, k Rudé hoře. Její vrchol je jako vždy skryt v temně šedých mracích. Musím už být blízko, na úbočí již vidím sem a tam úzké rudé stezky žhavé lávy.
    Po zhruba hodině putování spatřím v dálce podivnou lichoběžníkovou strukturu. Jestli je to budova, tak je ohromná. Fascinován se blížím a skutečně objevuji ohromnou stavbu. Šedý hranatý podstavec se zaoblenými rohy je asi sto stop široký a svými šikmými stěnami sahá do výše dobrých třiceti stop. Na horních okrajích této základny se tyčí asi sedmistopé hradby. Uprostřed podstavce stojí hranatá věž či pevnost, která má na výšku dalších padesát stop. Také má trochu zaoblené rohy. Celá stavba je zhotovena z šedého kamene. Stojím v uctivé vzdálenosti, ale nevidím nikoho, žádné obyvatele či obránce. V obavách, že by na mne zaútočilo ještě víc sveřepých dunmerů tuto pevnost blíže nezkoumám a pokračuji na západ, kde již vidím nízké šedé vrchy úpatí Rudé hory.
    O nečekané dobrodružství se vzápětí postarali dva aliti, kteří mne zvětřili a přihnali se od jihu. Naštěstí jsem jejich chrochtavé funění zaslechl včas. I díky očarované čepeli jsem je udolal brzy a nezranili mne. Jsem na sebe hrdý, ale šťouravý hlásek svědomí mne nabádá, abych se přemírou pýchy nenechal ukolébat a byl ve střehu.
    Z Pastvin vede do skalnatého úpatí Rudé hory jediná cesta: průchod mezi typickými štíhlými menhiry. Vcházím do kaňonu, který se mezi nimi otevírá. Neschůdné, temně šedé stěny se tyčí do výše asi dvaceti stop, zhruba stejně široké dno kryje vrstva popela, která je vprostřed mírně udusána nohama poutníků. Rokle míří podle úbočí, tedy směrem, kudy potřebuji.
Krajina je pustá a plná smutku. Úzký kaňon se vine mezi skalnatými pahorky, které vypadají jeden jako druhý. V duchu si přeji, aby tu nebylo moc křižovatek. Přijde mi, že  bloudění muselo být vynalezeno v tomto kraji.
    Putuji šedou pustinou dál, nic jiného mi ani nezbývá. Po chvilce se stezka stáčí od hory, což mne trochu znejistilo.
    Zvedl se vítr a žene mi do očí prach a popel. Olíznu si rty a odplivnu si. Je nahořklý. Musím mhouřit oči a postupuji vpřed pomaleji. Najednou zaslechnu povědomé zaskřehotání a přeběhne mi mráz po zádech. Poznávám létavcův hlas a instinktivně tasím meč. Musím obdivovat letové schopnosti tohoto dravce. Drží se jen pár stop nad zemí a ještě stihne útočit svým zobanem. Kouzelné svitky už nemám, musím se spolehnout na svou kouzelnou zbraň. Beru iniciativu do svých rukou a překvapuji jej sérií navazujících seků. Létavec toto nečekal a na jeho krku se otevřely velké rány. V bolesti opětuje mocným klovnutím, kterému nestíhám uhnout a zasahuje mne doprostřed hrudi. Cítím, jak chitinový krunýř praskl a bolest mi ochromuje celé tělo. Téměř rutinně reaguji a létavci odsekávám hlavu od těla.
    Po vyléčení se vydávám dál, meč však nechávám obnažený. Mezi členitými skalami kolem může čekat další hrozba.
    Cesta se klikatí, odhaduji, že na jih a jihovýchod. Bohové, já nechci zabloudit v téhle pustině… Po chvíli spatřím odbočku na západ a zaplavuje mne úleva.
    Okamžitě zabočuji správným směrem, ale jen abych vběhl do střetu s dalšími dvěma útesovými létavci, kteří se neuvěřitelně rychle snesli z okolních skal a teď na mne útočí ze dvou stran. Náročný souboj jsem zvládl, znám už vítěznou strategii: útočit co nejvíce, téměř bezhlavě a vydržet údery nepřátel.
    Zvítězil jsem, ovšem opět na pokraji sil. Již nemám energii na seslání léčení, stojí mne to tedy tři léčivé lektvary, než se konečně cítím fit pokračovat v cestě. Situace začíná být napjatá, mám totiž poslední dva hojivé dryáky a začínám mít trochu strach. Pro jistotu si je dávám za opasek, aby byly na dosah ruky.
    Cesta se klikatí kaňonem mezi skalami, odhaduji směrem na západ nebo severozápad. Krajina kolem stále vypadá bezútěšně. Vítr na chvíli ustal, takže se pochoduje o něco lépe, potom opět začal vát, dokonce silněji.
    Za dalším záhybem cesty překvapeně narážím na malé tábořiště popelovců. Malý ohýnek z kdovíodkud sehnaného dřeva hlídají dva muži odění do hrubých kožených brnění a kalhot. Jakmile mne spatří, vykřiknou a sahají po zbraních. Nechci další konflikt s bytostmi mé krve a rychle se rozhoduji pro útěk. Vedle mne zasviští  šíp a zaboří se téměř neslyšně do vrstvy popela na zemi. Jímá mne hrůza, střelám se bez štítu bránit nedokážu.  Utíkám, co mi síly stačí, dále kaňonem na severozápad a snažím se přitom kličkovat. Slyším za sebou výkřiky chraplavých dunmerských tembrů a mám pocit, že  získávám trochu náskok. Nepolevuji v tempu a spěchám vpřed. Rozsedlina mírně stoupá vzhůru. Za zatáčkou po asi dvěstě stopách mne však čeká zlé překvapení: kaňon je slepá ulička! Na všechny strany ční do výše nyní asi čtyřiceti stop strmé šedé stěny, které by těžko zdolal i ten nejobratnější zloděj. A pak mi klesá čelist údivem. Na severu nad kaňonem vidím podivnou hrozivou stěnu. Dobrých sto stop vysoké sloupy stojí na skalnatém úbočí, propojené stejně dlouhým provazem silným jako... jako břicho bahnochodce. Mezi sloupy a provazem se blýská průsvitná bariéra podobná hladině vody. V ní se míhají jako za sklem vitríny mlhavé tvary či mraky. Stěna samotná nemůže být široká více než půl stopy, avšak vypadá zcela neprostupně. To musí být ta Bariéra duchů! , napadne mne.
    Jakoby toho nebylo málo,že za patami mi supí naštvaní popelovci, z blízkých skal se snesli dva obzvlášť velcí létavci a chystají se na mne zaútočit. Když přilétnou blíže, všímám si, proč jsou tak velcí. Jsou nakažení. Nemoc je znetvořila a nafoukla do nestvůrných rozměrů. Instinktivně sahám ke krku a modlím se k duchům předků. Tohle bude tvrdý boj.
    Prvního dravce již téměř udolávám, vtom mne ale zasahuje mocný úder druhého zobanu do hlavy. Pak se mi něco strašně zakousne do lýtka a já nezadržitelně padám k zemi. S pusou plnou popela se otáčím a zjišťuji, že diví popelovci mne již dohonili a to, co mne bolí v noze, je šíp jednoho z nich. Tohle bude nad moje síly. Bohové, já nechci umřít. Ne tady. Bohové... dostávám spásný nápad. Přestože se dusím popelem, mumlám zaklínací formuli Zásahu Almsivi.
    Zableskne se mi před očima a na maličkou chvilku se ocitnu v mrazu a ve tmě. Pak  přede mnou vybuchne opět oblak popela a já dusivě kašlu. Když se trochu vzpamatuji, uvědomím si, že jsem jinde a je klid.
    Ležím ve vrstvě prachu jiné popelové rokle, výrazně širší. Plivám popel a pomalu vstávám. Rozhlédnu se a užasnu. Za mnou se tyčí k nebi Bariéra duchů a v ní dvě široké oblé věže, které se tyčí až k jejímu hornímu okraji. Mezi nimi, těsně nalepená, stojí štíhlejší a ještě vyšší věž, skrz kterou vede mříží chráněný tunel na druhou stranu ochranného zátarasu. Věže mají barvu hnědošedého hladkého kamene jako balmorské domy.
    Nejdřív ale musím vyléčit zraněné lýtko. Vytahuji šíp a sesílám několikrát léčení, než se zraněná noha zaceluje. Pak vstávám a mířím k té mohutné stavbě.
    Do obou kulatých věží vedou dveře. Vybírám si tu nalevo a vstupuji.
    Ocitám se v úzké chodbě, která vede po vnitřním obvodu věže a po chvíli mne zavede k místu, kde doprava vede vchod doprostřed věže, doleva pak povlovné schodiště dolů zakončené dveřmi. Za vstupním otvorem vpravo vidím několik osob a jdu se zeptat, kam mne vlastně únikový teleport odnesl. Místnost vyplňuje celou vnitřní kruhovou základnu věže, v zadní části vedou schody do vyššího patra. Je zde rozmístěno několik stolů a všímám si dvou dveří do malých přístěnků. Napravo ode mne je bar a to potvrzuje mou domněnku, že jsem v nějakém hostinci. Osazenstvo tvoří pouze dunmerové, většina z nich ustrojených v kompletní zbroji, většinou chitinové, ale vidím tu i ošlehaného bojovníka v lesklé ocelové zbroji. Za barem stojí postarší štíhlá elfka.  
    „Naše dveře jsou vždy otevřené,“ zdraví mne.
    „Buďte pozdravena, paní. Mohu se zeptat, kde jsem?“
    „Tohle je Brána duchů, poutníku. Výspa Templu pod Rudou horou a základna Vznešených ozbrojenců a jediný průchod do oblastí kolem Rudé hory zamořené nákazou.“
    „Aha, díky. Už jsem i ní slyšel. Nepředstavoval jsem si ji ale takhle… impozantní.“
    „Většina poutníků je ohromena mocným dílem Viveka, Almalexie a SothaSila. Díky jejich síle a modlitbám všech členů Templu dokáže Duchoval, jak se Bariéře nejčastěji říká, vzdorovat popelovým bouřím roznášejícím nákazu. Bohužel někdy bouře překonají i nesmírnou výšku bariéry a máme pak nákazu i daleko od Rudé hory…“
    Dunmerce selže hlas. Raději měním téma: „Jsem Trevyn Varen, poutník a dobrodruh. Hledám přístřeší a rád bych věděl, jestli tady někdo nabízí nějaké služby.“
    „Ach , ano. Těší mne, Trevyne, jsem Galora Salvi. Ohledně služeb můžeš začít u mne. Pronajímám postele a mám taky nějaké zboží na výměnu. Budeš mít zájem?“
    „Podívám se na to zboží. Je tu ještě jiný obchodník? Potřeboval bych kováře.“
    „Máš štěstí, tady v podzemním podlaží Věže soumraku sídlí jeden z nejlepších kovářů na Vardenfellu jménem Dronos Llervu. Určitě ho jdi navštívit.“
    Procházím její zboží a vybírám jen pár porcí slanorýže, sušeného masa mám s sebou ještě dost. Mezitím se Galora rozpovídala a dovídám se více o Bráně duchů. Sestává ze dvou věží: Věže soumraku, západní pevnosti, a Věže úsvitu, východní pevnosti, s chrámem mezi oběma věžemi. Tunel pod chrámem vede nahoru skrz foyadu Esannudan na Rudou Horu. Poutníci sem chodí často, k poutnické svatyni ležící podél cesty západně od pevnosti. Foyada znamená „ohnivá řeka“ v původním jazyce popelovců. Nazývají se tak hluboké, popelavé tmavé rokle, které se táhnou dolů z vulkánu. Protože mají i přes nános popela tvrdý podklad a nejsou zarostlé, používají je místní jako cesty.
    „Potřeboval bych se také zeptat na cestu.“
    „Obrať se támhle na Fonasu Retheran,“ ukáže mi na opodál stojící ženu v hnědých šatech, „zná okolní cesty velmi dobře.“
Přistupuji k dunmerce, sedící u stolu blízko schodiště. Vypadá tak nějak vznešeněji, než ostatní okolo.
    „Požehnání Almsivi, paní. Řekli mi, že dokážete poradit ohledně cesty.“
    Žena si mě změří očima. Chvíli mlčí, než řekne: „Mám pocit, že jsem tě už někde viděla…“
    „Ještě jsme se nesetkali, paní. Jsem v Ranavanské provincii jen pár týdnů a v Bráně duchů jsem poprvé. Jmenuji se Trevyn Varen.“
    „Hm, asi máš pravdu. Tvé jméno mi nic neříká. Nevadí,“ pousměje se. „Jsem Fonasa Retheran, zástupkyně Velkého rodu Redoran pro Bránu duchů. Ptal ses na cestu, že?“
    „Rád si poslechnu, co víš, paní,“ zkouším být co nejzdvořilejší.
    „Takže poutník… Dopravní služby jako bahnochodec tady nejsou, to ti jistě nevadí,“ řekne spíš sobě. Nadechne se.             „Vlastně jsou tu jen tři hlavní cesty, z toho do osídlených míst vedou jen dvě, ta zbylá směřuje za Duchoval. Pokud nemáš velkou zásobu hojivých lektvarů a léčení nákazy, vůbec o cestě dovnitř neuvažuj.“
    Dozvídám se pak, že cestou na jih podél foyada Mamaea a přes starobylý kovový most se dostanu do Balmory. Fonasa zná trasu velmi dobře a popisuje i nejmenší podrobnosti. Když se dostane k popisu cesty kolem Pelagiadu do Seyda Neen, zastavuji ji: „A co Ald´Ruhn? Podle mapy by měl být blízko.“
    „Do Ald´Ruhnu vede západní cesta kolem Duchovalu. Zprvu je dost strmá, ale pak se po ní dá docela příjemně cestovat. Za několik hodin jsi ve městě.“
    Tohle jsem potřeboval vědět. Děkuji elfce a ještě se před rozloučením ptám:
    „Hostinská říkala, že jste obchodnice. Můžete mi nabídnout něco ke koupi?“
    „Promiň, cizinče, ale zásobuji jen členy rodu Redoran a ty k nim nepatříš.“ Zklamaně se loučím a otáčím se k odchodu. Pak moje uši chmatáka, zvyklé zachytit ten nejmenší noční šelest, zaslechnou, jak si dunmerka ještě mluví pro sebe: „…ale když tě tak vidím, možná by ses mohl připojit. Odvaha ti určitě nechybí….“ Letmo se po ní ohlédnu. Zamyšleně si prohlíží mé poškrábané brnění a opotřebovanou čepel za pasem. Ten zatajený kompliment mě docela hřeje.     
    Protože se však právě o svou otlučenou zbroj teď potřebuji postarat, vydávám se najít toho věhlasného kováře. Vcházím do spodního podlaží Věže soumraku a otevírám těžké dveře. To, že je tu kovář, zjišťuji překvapivě ne podle zvuku kladiva, ale podle vůně ohně, která se šíří celým tímto podlažím. Jdu krátkou chodbou do jakési haly. Tam potkávám dunmerskou ženu a muže, kteří mi však nevěnují pozornost. Z místnosti vedou čtvery dveře. Neomylně mířím k jedněm pootevřeným, odkud pableskují odrazy ohně.
    Spatřuji vysokého temného elfa, kterak taví cosi v hluboké kovové pánvičce. Je do půl těla svlečený, v místnosti je vedro i přes dobrý odtah otvory ve stropě. Muž není nijak výrazně svalnatý, oblečený by vypadal jako každý jiný dunmer. Všimnu si však jeho štíhlého předloktí, kde se pod kůží vlní svaly a šlachy pevné jako ocelová lana, jak pracuje. Tomu bych se nechtěl dostat do rány, pomyslím si. Muž soustředěně nahřívá pánvičku nad výhní. Je to krásná podívaná na řemeslo, když jde někomu pěkně od ruky. Už ho chci pozdravit, když on stále otočen k ohni najednou povídá: „Počkej chvíli, pane, hned jsem u tebe.“
    Rozhlížím se zatím po místnosti a spatřím kusy zvláštní zbroje, kterou jsem ještě neviděl. Velké kusy blyštivých zelených kamenů jsou pospojované stříbřitým kovem. Je překrásná. Mé pozorování přeruší krátké zasyčení, jak je roztavený kov nalit do formy. Za okamžik později se ke mně kovář otáčí:
    „Prošel jsi dlouhou a nebezpečnou pouť sem do citadely, poutníku. Moje jméno je Dronos Llervu. Potřebuješ mé služby ?“
Ukazuji mu svou prasklou zbroj. Téměř se na puklinu ani nepodívá a jde pro něco do jedné z polic. Pak se vrací s malou hrstičkou neznámé hnědé hmoty. Musím kyrys sundat, aby mohl touto pryskyřicí prasklinu zalepit. Ještě brnění vytvrzuje nad výhní a za několik chvil mi ho podává spravené. Jsem ohromen kvalitou i rychlostí opravy a platím mu zasloužených padesát zlatých. Mé finance už se sice povážlivě tenčí, ale toto byla nutnost. Zuby na svém meči si opravím sám, jako brousek mi poslouží jakýkoli lávový kámen venku.
    Má zvědavost mne nutí se zeptat na to nádherné zelenavé brnění:
    „To je skleněné brnění a na to zapomeň. Nemáš ani čtyři tisíce zlatých, je to na tobě vidět.“
    „Čtyři tisíce…“ vzdechnu.
    „Ano, a to jen za ten nejmenší kus, chránič předloktí. A až budeš mít dalších třicet tisíc, s radostí ti prodám i kyrys.“ Ušklíbne se při pohledu na mou pokleslou čelist.
    „Ale nevěš hlavu, už tu bylo několik dobrodruhů, kteří zpočátku neměli nic než meč a po čase si na mou skleněnou zbroj vydělali.“
    „Tak na viděnou, až přijdu s narvaným měšcem,“ pokouším se nevalně o humor.
    „Opatruj se. Možná budeš mít štěstí a nějakého toho dobrodruha najdeš někde pod Rudou horou.“ Odmlčí se. „Už dlouho jsme o mnohých z nich neslyšeli.“ Hrozba prokleté hory prostupuje každodenností Vardenfellu.  
      Prozkoumávám ještě druhou věž a chrám, umístěný nad průchodem za Duchoval. Po cestě potkávám zkušené Vznešené štítonoše v kompletní skleněné zbroji a začínám závidět. U apatykáře ve svatyni Templu si pak kupuji za téměř poslední peníze jeden zásobní léčivý lektvar. Zbývá mi tak akorát na bahnochodce nebo teleport. Musím se dostat do nedalekého Ald´Ruhnu, kde jsou tyto služby k mání.
    Slunce se snaží prorazit nízké šedavé mraky, které sahají skoro až na zem. Podle něj odhaduji, že je zhruba poledne. Do města Ald´Ruhn bych tedy měl bez problémů dojít do soumraku. Vyrážím do strmého svahu západní stezky. Po mé pravé ruce strmí bariéra Duchovalu. Obří sloupy, mezi kterými se stříbřitě mlhavá stěna rozprostírá, mají mezi sebou rozestupy neuvěřitelných stopadesát kroků.
    Stezka už stoupá jen mírně. Jdu nehlubokou foyadou další hodinu a pak se cesta začíná svažovat. Krajina je stále skalnatá a šedá, plná vystupujících balvanů a oblých menhirů. Sem tam spatřím ohořelé torzo stromu, který podlehl žáru lávy. I přes tuto fádnost má kraj určité kouzlo.
    Za necelou půlhodinu se cesta stáčí na jihozápad zároveň s foyadou. Za záhybem cesty narážím na obludně znetvořeného kagutiho, chroustajícího nějaké staré kosti. Tasím a vrhám se na něj. Útočím ze strany a při dalších útocích jej obcházím. Taktika jak se vyhnout kousnutí vychází, jeho oteklé těžké nohy nestíhají reagovat a brzo klesá udolán mou silou i ohnivým kouzlem meče.
    Po další asi hodině putování bez dalšího střetu se stěny foyady splývají s povlovnými svahy nízkých kopců a já se ocitám na další křižovatce. Na západ by měl již ležet Ald´Ruhn, cesta vedoucí na jih však v dáli odhaluje podivnou stavbu. Pokroucená hranatá věž se tyčí do výše asi šedesát stop. Kolem jsou neuspořádaně roztroušené sloupy, na vrcholu ozdobené křivými nesouměrnými rohy. Neuspořádanost a zvrácenost kroutí i mými mozkovými závity a pohled na stavbu by dokázal po delší době dohnat k šílenství. Mezi sloupy však zahlédnu pohyb a světlo a zaostřím tam. Ihned se otřesu hrůzou. Kráčí tam vysoká ohnivá postava s bodci na helmě i na rukou. Plameny kolem něj tančí a zanechávají za ním dlouhou ohnivou stopu. Přes  obrovskou vzdálenost mám obavy, aby si mne ta bytost nevšimla, a pospíchám cestou na západ.
Vlevo na návrší nad cestou si všímám cimbuří cyrodiilských hradeb. Zaraduji se a šplhám po prašném úbočí. Když se ocitám na vrcholu, přichází zklamání. Tohle přece nemůže být Ald´Ruhn, je to jen malá pevnost. Ptám se u hradeb stojícího císařského legionáře.
    „Otoč se,“ odpoví lakonicky. Obracím své zrak na druhou stranu a je mi vše jasné. Na sever od cesty, po které jsem přišel, se za nízkým hřbetem rozkládá dunmerské město. Nízké oblé hradby, tvarem podobné pustinným menhirům dokonale zapadají do okolní krajiny. Vpravo sedí na malém pahorku oválná budova dunmerského chrámu. Další dominantou města je ohromná kruhová budova na vzdáleném severním okraji města s hladkou střechou, která má na šířku nejméně dvě stě stop. Západní vstup do města pak střeží dvě štíhlé strážní věžičky, sahající do výše osmi dospělých mužů. Mezi těmito orientačními body se krčí menší i větší kopulovité domky typické okrové barvy. Slunce se pomalu kloní k západu a vytváří nádhernou scenerii. Nažloutlé světlo hladí oblé střechy z popraskané hlíny a rozlévá se po okolních pahorcích. Všudypřítomné štíhlé menhiry dělají dlouhatánské stíny. Vtom se ozve bručivé zadunění bahnochodce a jeho ozvěna se odráží od severozápadního strmého úbočí Rudé hory. Netuším, proč se mi po jeho zaslechnutí najednou roztahují koutky úst do uvolněného úsměvu.

   

Ald´Ruhn


    Za několik chvil už vcházím do města a mám zvláštní pocit. Je to ještě silnější, než první dojem z nové země v Seyda Neen. Ve vzduchu je opět cítit zvláštní, slaboučká vůně, která záhadným způsobem rozrušuje a uklidňuje zároveň. Scházejí mi slova. Jsem… prostě doma.
    Míjí mne městská stráž ve žlutohnědém kostěném brnění. Nohy místo chráničů zakrývá sukně a já poznávám, že je to žena. Zvláštní, nikde jinde v Ranavanu jsem ženské stráže neviděl.
    Dvě velké budovy blízko za strážními věžemi nesou emblémy Cechu bojovníků a Mágů. S úlevou se vydávám k erbu s meči. V malé vstupní hale potkávám bosmera oděného v kompletní kostěnou zbroj. Jen si krátce pokyneme na pozdrav. Sestupuji do podzemního podlaží a jsem ohromen, jak veliký prostor pod zemí je. Schodiště zároveň podepírá strop ve výši asi dvacet pět stop. Hala je přibližně obdélníková a má dvacet na padesát stop.
    Hned u paty schodiště potkávám postaršího robustního cyrodiilce s ošlehanou tváří. Dívá se na mne pronikavýma bystrýma očima. Tělo mu zakrývá kožený kyrys, mnohokrát spravovaný, a v levé ruce drží jednoduchý, avšak masivní kožený štít. Musí to být nějaký velitel, čiší to z něj na všechny strany.
    Neuhýbám jeho pohledu a zdravím jej. „Požehnání Almsivi, pane. Najde se místo k přenocování pro druha ve zbrani?“
    „Vítej, bojovníku. Kdo jsi? Ještě jsem tě v Ald´Ruhnu neviděl.“
    „Trevyn Varen, nováček u Bojovníků a taktéž u Mágů. Zatím jsem trénoval v Balmoře, na Vardefellu nejsem dlouho.“
    „Percius, správce cechu v Ald´Ruhnu. Těší mne. Takže zatím plníš úkoly pro Ohňookou Eydis?“
    „Ano, pane. Zatím to jde,“ odpovídám. „Také příležitostně pracuji pro Kaiuse.“ Zarazím se, když to řeknu. Vždyť Kaius nepatří k Bojovníkům. Čepele by měly být tajná organizace. Teď jsem si to asi hodně podělal…
    Percius se naopak uvolňuje: „Jo tak ty znáš Kaiuse? No to je hned jiná věc. Je to taky můj starý známý,“ usmívá se. Neznám ho, ale už od začátku mi je sympatický.
    Pokývne a měří si mne pohledem: „Vidím, žes už bojoval a něco zažil. Dobře pro tebe.“ Pak se ke mně nakloní a mluví trochu tišeji: „Poslyš, Trevyne, Ještě před pár lety jsem byl hlavou Cechu já. Poslední dobou, co je Nejvyšší bojovník Sjoring Tvrdosrdce, jsou časté úkoly pro Bojovníky jen jít a někoho sejmout. A nemají se ptát proč a kdo si to objednal. Dost často to smrdí klanovými válkami nebo vyřizováním konfliktů mezi místními frakcemi. A to vůbec nemá být práce císařského Cechu.“
    Při pohledu do mých zvědavých očí pokračuje: „Vidím, že chceš vědět víc. Tedy poslouchej: vím, že se Sjoring sčuchl se špatnými lidmi. On a jeho nohsledi teď lížou boty Camonna Tongu, místnímu kriminálnímu syndikátu, jehož konexe prorůstají až do struktur Velkých rodů. Je to nebezpečná hra. Ale stále máme plno dobých bojovníků, kterým záleží více na stanovách Cechu a osobní cti, než na kradmých nebo otevřených vraždách a zaprodání se za peníze.“
Pokyvuji na porozumění a souhlas.
    „Kdybys potřeboval poradit ohledně jakéhokoli úkolu, jsem tvůj člověk,“ pokračuje dál Percius. „Jsem na Ranavanu už třicet let a tak znám místní politiku.“
    Svěřuji se s úkolem, kterým má být odstranění Telvannijských agentů v Kalderských dolech: „…a zatím se necítím na to, abych sám zlikvidoval čtyři ozbrojené a zkušené agenty,“ dokončuji.
    „To je v pořádku. Nemáš se za co stydět. Ale zatím trénuj, pak se pořádně vybav a půjde to,“ uklidňuje mě cyrodiilec. „I co se týče oprávněnosti tohoto kontraktu, zdá se to v pořádku. Kaldera je na území Hlaalu a pokud by jiný rod vyslal ozbrojence, kteří by buď vskrytu nebo otevřeně vyvolávali konflikty, je to protizákonné a mohou být zabiti. I když ostatní Rody toto skoro nedělají, tohle je typické pro Telvanni. Ještěže jsme na území Redoranů. To jsou čestní bojovníci.“
    „Můžeš mi říct ještě něco o Velkém rodu Redoran?“
    „Jsou to hrdí obyvatelé Ranavanu, asi nejkonzervativnější ze všech. Ale své zvyky dovedou tvrdě bránit. Jsou nejodvážnějšími bojovníky ze všech, co jsem poznal. I divokost a brutalita seveřana bledne před rozzuřeným Redoranským válečníkem. Přesto jsou většinou mírumilovní, jen jsou vždy připraveni tvrdě čelit komukoliv, kdo jim jejich tradice chce vzít. A pokud tyto hodnoty přijme za svoje některý z přistěhovalců – „cizozemců“, rádi ho přijmou jako svého. Ale pozor. Jak jednou zradíš důvěru Redoranů, ztratíš ji navždy.“
    Ti Redorané se mi začínají čím dál víc líbit. Vyptávám se, kde mohu zjistit něco o přijímání nových členů. Tu správnou osobu prý najdu pod Skarem – tak se říká té velké hnědožluté budově na konci města. Skar je údajně je to krunýř pravěkého mořského kraba, ve kterém vyhloubili sídlo pro nejvyšší představitele Velkého rodu Redoranů.
Loučím se s Perciem. Dnešní den byl skutečně dobrodružný a mé tělo potřebuje pořádně odpočinout. V přilehlé malé místnosti nacházím pryčny. Rychle ze sebe shazuji zbroj a padám do hlubokého spánku.

   
    Probudil jsem se polámaný, ale odpočatý. Budova Cechu zela prázdnotou. U Akatoshovy dračí hlavy, jak dlouho jsem spal? Vyšel jsem ven, kde se do mne opřelo polední slunce a vítr z popelišť.
    Procházím se nejprve městem a pak i okolní krajinou. Nedokážu si to vysvětlit, ale cítím se tu neskutečně příjemně. I když mi vítr žene do tváře zrnka popela, i když je okolní krajina až na osamělé houževnaté rostliny s načervenalými kožnatými listy téměř pustá, i když kamenné řady rozeznívá jen skučení větru a rozléhá se jimi bručení neznámých tvorů, cítím, že jsem zde správně. Rozhoduji se a vydávám se na návrší, kde se nachází Skar.
    Budova musí mít dobře dvěstě stop na šířku. Pod vyklenutou střechou vidím na straně otočené k městu vchod. Je zakrytý širokými dveřmi a veřeje jsou ohlazeny častým používáním.
    Vcházím a ocitám se na okraji obrovské podzemní prostory, opravdu připomínající krunýř velkého tvora. Hladké stěny se svažují dolů, naštěstí jsou zde visuté dřevěné lávky. Přesně uprostřed jeskyně se tyčí kamenný hrot, vlastně obrovský stalagmit, kolem kterého je také obehnán chodník na lanech. Ve stěnách vysoko pod střechou, tedy ve skutečnosti v úrovni země, si všímám pravidelně rozmístěných dveří. Vedou k nim další visuté chodníky jako vlákna pavučiny od středového obřího krápníku.
    V jeskyni hlídkuje dvojice redoranských strážných. Dozvídám se, že pokud chci sloužit velkému rodu Redoran, potřebuji mluvit s rudoškou Nemindou.
    Nacházím ji v hale za prostředními ze dveří, kterých jsem ve Skaru napočítal sedm. Neminda sedí za širokým stolem. Za ní v rozích místnosti pokračují široké chodby hlouběji do redoranského sídla. Po stranách haly stojí opět stráže, ovšem na první pohled je vidět lepší zbroj, zjevně elitní vojáci.
    „Vítám tě, cizozemče,“ pozdraví mě, i když od rudošky to zní poněkud nepatřičně. Mezi tmavě hnědými vlasy jí sem tam probleskne šedivý, na tváři si všimnu začínajících vrásek. Vlastně to nebylo zas tak nepatřičné, asi tu slouží už dlouho.
    „Jak se jmenuješ?“ praví stroze.
    „Trevyn Varen, paní.“
    „Přicházíš nabídnout své služby rodu Redoran?“
    „Ano, proto jsem zde,“ odvětím sebevědomě.
    „Redorané vítají všechny, kteří jsou ochotni ctít hodnoty našeho Rodu. Měj na paměti, že čest je u nás na prvním místě. Tvá čest je tvá hrdost a síla, tvé slovo musí platit. Pokud ztratíš důvěru svého rodu a vyloučíme tě ze svých řad, už není cesty zpět. Budeš plnit povinnosti, které ti rod uloží, budeš jej chránit svým slovem i činy.“
    „Svůj rod nezklamu,“ zachraplají mé dunmerské hlasivky.
    „Co můžeš našemu rodu nabídnout?“
    Chvilku přemýšlím, než odpovím: „Svůj meč?“
    Sjede mne pohledem. „Dobrá, Trevyne. Vypadáš, že by ses mohl jako bojovník hodit. Musíš ale nejprve složit přísahu. Opakuj po mně…“
    O několik chvil později dokončuji odříkávání slavnostních slov.
    „Gratuluji, Trevyne. Právě ses stal členem rodu Redoran,“ usměje se na mne. „Dodržuj disciplínu a braň čest svého rodu.“
    Došla mi slova, tak se jen letmo usměju.
    „Nějakou dobu tě budu mít na starost – jako všechny další nováčky. Poslouchej mé příkazy a plň svěřené úkoly, za své zásluhy můžeš brzy povýšit.“
    „Povýšit?“
    „Můžeš se vypracovat na spřízněnce rodu a pak i na bratřence rodu. Tomu budou odpovídat i tvé povinnosti. Jako bratřenec rodu si budeš moct vybudovat své vlastní sídlo na území rodu Redoran. Ovšem jen málo cizozemců to dotáhnou tak daleko.“
    Vlastní sídlo? To beru všemi deseti!
    „Budu pro tebe mít brzy nějaké úkoly,“ pokračuje Neminda. „Zatím se můžeš porozhlédnout po Skaru, máme tu kováře a plno učitelů, kteří jsou ochotní se věnovat nováčkům i zkušeným bojovníkům.“
    Mít vlastní dům? O tom jsem vždy jen snil!  S pocitem štěstí procházím dále do redoranské základny, zvědavý poznat své nové soukmenovce.
 

 

 

Následující díl:

http://ryon.wbs.cz/8.html

TOPlist