5

********************************

Předchozí část:
http://ryon.wbs.cz/4.html

 

    Rozhodl jsem se odbýt si nejprve povinnosti pro Čepele. Za úkol jsem dostal kontaktovat cyrodiilce Hasfata v Cechu bojovníků.
    „Promluv s ním a zeptej se ho, co ví o tajném kultu Nerevarina a o tajném kultu Šestého rodu,“ nařídil mi Kaius. „Nejprve bude asi chtít od tebe prokázat laskavost. Možná to bude nějaká nepříjemná službička. Ale udělej to. Pak od něj získej ty informace a hlas se znovu u mne.“
    Hasfata znám, trénoval jsem u něj přece výdrž v boji. Jakou „službičku“ bude asi chtít?
    Kaius pokračuje: „Při té příležitosti bys měl vědět, že Hasphat studuje historii Ranavanu. Využij té šance a nech se trochu vzdělat.“
    Zajít za císařským učitelem bylo záležitostí několika minut. To, co ode mne požadoval výměnou za informace, mi však mělo zabrat daleko více času:
    „Poblíž jsou staré dwemerské ruiny, kterým se říkalo Arknthand,“ praví Hasfat. „Je potřeba, abys tam doběhl a našel malou skříňku s kruhovým vzorem a jistými symboly na straně. Mělo by se jednat o takzvaný Dwemerský hlavolam. Přines mi ho a já ti pak povím vše, co chceš vědět.“
    Dwemerové, neboli trpaslíci, byli jedni z obyvatel Vardenfellu. Při jedné velké bitvě však byli poraženi a nadobro zničeni. Zbyly po nich po celém postrově jen rozvaliny plné různého harampádí a kovových zařízení, protože se zabývali výrobou různých složitých strojů. Ruiny jejich sídel prý často obývají různí psanci a lupiči, nabral jsem si tedy na cestu dostatek lektvarů na léčení i posílení v boji.
 


Balmora


    Přesně podle popisu cesty jsem dorazil k ruinám, které se rozkládají se za velkým mostem nedaleko císařské pevnosti Měsíční můry. Už zdálky jsem si všiml okrouhlé vysoké věže a spadlé kupole zvíci třiceti sáhů. Ve své době musely být impozantní, nyní je zub času obrousil a věž se kloní a hrozí spadnutím.
    Vstup chtěl trochu přemýšlení, protože jediná brána byla překrytá jakýmisi polokulovými dveřmi z masivního kovu. Po chvíli jsem si vzpomněl, co říkal Hasfat o mechanismu otvírání a objevil až o několik sáhů opodál mosaznou kliku. Když jsem se s ní pokusil pohnout, zavrzala, až mi běhal mráz po zádech. Dvě rezavé polokoule u vchodu se ihned daly do pohybu a odhalily normální dveře ze stejného materiálu. Za pár okamžiků už jsem mžoural v šeru podzemí.
    Ocitl jsem se v prostorné hale, na šířku asi třicet sáhů a stejně tak hluboké, možná i víc. Prostora byla zdola osvětlena pochodněmi v držácích. Na dno jsem nejprve nedohlédl, ale po široké svažující se římse se dalo sejít až úplně dolů. Zpozorněl jsem, protože podle hořících pochodní to tu zjevně někdo obývá. Až když jsem sešel dolů, všiml jsem si rudocha, který se na mne hned vrhnul. Nebyl mi však rovnocenným soupeřem, neměl zbroj a útočil jen dlouhou dýkou. Když jsem jej téměř udolal,  přiběhl nějaký jeho kumpán, tentokrát cyrodiilec. Ani on však nebyl pořádně vyzbrojen a po chvíli dodýchali oba. Já téměř bez škrábnutí jsem popadl jednu z pochodní a vydal se do nejbližší chodby.
    Prozkoumal jsem ruiny Arknthandu, které se ukázaly být velmi rozlehlé. Téměř jsem i zabloudil. Chodby byly samá schodiště, které  se svažovaly a zase stoupaly, tu jsem zase narazil na zamčené dveře a musel se dlouhou cestu vracet. Podél stěn rozvalin mnohde vedly široké rezavé trubky, které se v místnostech napojovaly na podivná zařízení s koly. Některá kola se stále točila a místy vycházela horká pára. Objevil jsem i podivné artefakty, poháry a misky zdobené cizím hranatým písmem a malé mince ze stříbřitého kovu. Cestou jsem narazil ještě na čtyři lupiče, ale měli opět jen dýky a tak jsem je poměrně snadno zlikvidoval.
    Už jsem ztrácel trpělivost, hledat v tak velkých prostorách malou krabičku. Pak jsem si však všiml spadlých kamenů, které vedly na galerii jednoho z velkých sálů a tvořily jakýsi můstek. Tam jsem ještě nebyl!
    Nahoře jsem objevil místnost obývanou svalnatým chlapíkem v železném kyrysu. Ten na mne ihned s řevem zaútočil obrovským válečným kladivem. První ráně jsem se vyhnul. Druhou jsem zadržel štítem, ale náraz mi téměř ochromil ruku. Přitom jsem jej však stihl bodnout do nohy. Třetí úder kladiva schytalo mé levé rameno a já ucítil, jak v něm něco křuplo. Přes otřesnou bolest jsem se vybičoval k protiútoku a znovu sekal po protivníkově nechráněných nohou. Těžkým kladivem se špatně kryje a toho jsem využil. Za okamžik klesl muž na kolena a má rána z milosti ukončila jeho bídný život.
    Vypadalo to, že jsem objevil sídlo šéfa gangu, který tyto ruiny obýval. V místnosti bylo nashromážděno nejvíce pokladů a artefaktů z celého podzemí. A co víc, na jedné z polic jsem spatřil železnou kostku o straně asi pět palců s kruhovými symboly po stranách. To musí být ono! Dwemerský hlavolam byl podezřele těžký, asi byl ze zvláštní slitiny.
    Třikrát jsem musel seslat léčení, než se mi zcela spravilo roztříštěné rameno. S batohem cinkajícím kovovými artefakty jsem vykročil zpět k Balmoře.
    Hasfat byl trpasličí krabičkou nadšen a hned mi pověděl plno věcí o tom, co mě špehmistr poslal zjistit.
    Šestý rod byl rod Dagoth, jeden ze sedmi Velkých rodů, nyní již zaniklý. Krátce po bitvě o Rudou horu se provalilo, že jeho vůdci připravovali zradu a Rod byl tak zdiskreditován. Mnoho příslušníků rodu Dagoth zemřelo při jeho obraně; ti
z přeživších, kteří byli věrní Velké radě, se pak rozdělilo mezi ostatní Rody. Templ tvrdí, že prapůvodními vůdci zaniklé dynastie byla legendární zlá bytost, která stále přežívá pod Rudou horou, udržovaná při životě jakousi temnou magií.
    „Kult Nerevarina přežívá u lidu z popelových pustin,“ vysvětluje dále Hasfat. „Popelovci věří, že Nerevar, velký vojevůdce ve Válce První rady, se znovu narodí, sjednotí Dunmery proti invazi cizáků a obnoví tento starodávný národ. Nerevar je legendární hrdina a patří mezi svaté Templu. Církev ale proroctví o Nerevarinovi popírá a pronásleduje všechny, kteří v ně věří a označuje je za kacíře. Řekni Kaiusovi, že na místní víry a pověry bude lepší zeptat se Sharn z Cechu mágů.“
    Na moji otázku o dějinách Vardenfellu mi odpověděl: „Jestli máš skutečně zájem, přečti si knihy 'Zkrácené dějiny Ranavanu' a 'O Ranavanu, císařské provincii'. Mám je tady, můžeš si je půjčit. Ale co dobrodruh jako ty opravdu potřebuje, je znalost místních poměrů a aktuální událostí. Kdo koho nesnáší ? Kde je zaděláno na potíže? Buď aby ses vyhnul případnému nebezpečí nebo jej naopak využil ve svůj prospěch. To jsou příležitosti pro cizáky, jako jsi ty kteří chtějí poznat tuto císařskou provincii.“
    Pln zvědavosti jsem si sedl na kavalec hned v Cechu bojovníků a knihy jsem jedním dechem přečetl. „Nemá smysl být součástí historie, pokud o ní moc nevíš,“ jak mi ještě řekl Hasfat.
    Ve  'Zkrácených dějinách Ranavanu' se píše toto:
    Předci Dunmerů, emigranti kultury vznešených elfů na současném Ostrově Pozdního Léta, přišli do oblasti Ranavanu pod vedením legendárního proroka Velotha. V nejranějších dobách byli Dunmeři napadáni nebo ovládáni nájezdníky ze Seveních moří. Až když se rozptýlené dunmerské kmeny slučily do podoby předchůdců novodobých klanů Velkých rodů, teprve pak vyhnaly severské utiskovatele a úspěšně pak vzdorovaly dalším nájezdům.
    Pradávné uctívání předků bylo časem vytlačeno teokracií Templu a Dunmeři vyrostli do velkého národa zvaného Resdayn. Resdayn byla poslední provincie, která se podřídila Tiberu Septimovi. Stejně jako Černý močál nikdy nebyla úspěšně dobyta, ale byla pokojně začleněna smlouvou do Říše jako provincie Ranavan.
    Téměř čtyři století po příchodu císařských Legií je Ranavan stále Legiemi okupován. Formálně vládne  císařem dosazený  král Ranavanu, ve skutečnosti jde však spíše o loutku. Císař totiž vyhradil většinu funkcí tradiční místní správy vládnoucím  radám pěti místních takzvaných Velkých rodů.
     Na začátku pátého století 3. éry bylo Vardenfellské teritorium přebudováno na  Císařskou provinciální oblast. Vardenfell byl do té doby udržován jako chráněná oblast pod záštitou Templu. Kromě několika oblastí kolonizovaných Velkými rody byl neobydlený a zaostalý. Ale když byl králem Morrowindu zrušen století starý zákaz Templu obchodovat a osídlovat Vardenfell, přišla na ostrov záplava císařských kolonistů i dunmerů z Velkých rodů, rozšiřujíce staré kolonizované oblasti a budujíce nové.
    Území bylo rozděleno na oblasti spadající pod rod Hlaalu, Redoran a Telvanni a oblast Templu. Každá odděleně spravovaná radou místního rodu nebo kněžími AlmSiVi, všechny pod radou a se souhlasem vévody Drena v Ebonheartu. Místní zákony v oblastech Rodů se staly směsicí císařských zákonů a zákonů Rodů, společně prosazovaných Legiemi nebo strážemi Rodů. V oblasti Templu platí jeho zákony a zároveň císařské zákony, obojí prosazovány Dohlížiteli Templu. Templ AlmSiVi byl stále rozpoznáván jako hlavní náboženství, ale uctívání Devíti bohů bylo prosazováno Legiemi a podporováno misionáři Císařského kultu.
    Chrámová oblast zahrnuje oblast města Vivek, pevnost Brány duchů pod Rudou horou a všechna posvátná i znesvěcená místa (včetně těch uvnitř Bariéry duchů kolem Rudé hory), ale také všechny divoké a neobydlené oblasti Vardenfellu. Templ ve svých oblastech urputně bojoval proti jakémukoli pokroku a byl v tom velmi úspěšný.
    Rod Hlaalu ve spojení s císařskými osadníky zahájil mohutnou kampaň kolonizace a rozvoje. Po desetiletí reorganizací se neustále rozvíjí oblast v oékolí Balmory a Askadijských ostrovů. Zcela nová osídlení jsou Caldera a Pelagiad. Všechny pevnosti Legií byly rozšířeny, aby mohly pojmout více posádky.
    Rod Telvanni, normálně konzervativní a izolacionistický, byl překvapivě agresivní při své expanzi svých tradičních vesnic věží. Bez ohledu na protesty dalších Rodů, Templu i vévody Drena i Rady, Telvannští průzkumníci začali neoprávněně osídlovat neobydlené oblasti fakticky spadající pod Templ. Telvannská rada formálně popřela odpovědnost za tyto potulné Telvannské kolonisty, ale je veřejným tajemstvím, že jsou podporováni ctižádostivými Telvannskými kouzelnickými pány.
    Konzervativní rod Redoran se pod tlakem Templu vytrvale vzpírá rozsáhlejší expanzi na svých územích. Následkem toho hrozí Redonanům a Templu nebezpečí, že bude politicky a ekonomicky opomíjen před zájmy rozpínavějších rodů Hlaalu a Telvanni.
    Císařská administrativa stojí před mnoha rozbroji v oblasti Vardenfellu. Nejvážnějšími jsou konflikty mezi Velkými rody, útočnost kočovných Popelovců, vnitřní konflikty uvnitř samotného Templu a nákaza z Rudé hory. Soupeření mezi Rody, Templem a císařskými zájmy o kontrolu nad zdroji  Vardenfellu hrozí, že by mohly brzo vybuchnout v otevřenou válku. Popelovci drancují karavany a zabíjejí cizince, kteří vstoupí na jejich divoké území. Templ se neúspěšně pokouší utišit kritiku a volání po reformě zevnitř.
    Ale nejhorší z toho jsou množství nakažených, vytvářených popelovými bouřemi s nákazou, valícími se po úbočích Rudé hory. Vardenfell a celý Ranavan je dlouho ohrožován zlým Dagoth Urem a jeho upířími slpřízněnci, bydlícími pod Rudou horou. Po staletí udržoval Templ tuto hrozbu uvnitř Bariéry duchů, vysokou hradbou kolem celé hory. Ale v poslední době zdroje a vůle AlmSiVi opadly a hrozba z Rudé hory nabrala na síle a intenzitě. Pokud by měla Bariéra duchů selhat a hejna nakažených tvorů by se vevalila do Vardenfellských měst a vesnic, nemělo by Císařství jinou možnost, než evakuovat ostrov a zanechat jej zkáze a zkaženosti.

   
V knize 'O Ranavanu, císařské provincii' je psáno:
...po dobytí Hammerfellu se císařské Legie shromáždily kolem severovýchodní hranice Cyrodiilu a připravovala se invazní flotila. Zpočátku, přestože Legie byly obecně považovány za neporazitelné, prosazovaly Rod Indoril a hierarchie Templu bránit se až do konce. Redoranové a Dresové stáli při Indorilech, rod Telvanni zůstal neutrální. Představitelé rodu Hlaalu navrhovali vyjít Císařství vstříc.    
    Proti legiím měl Ranavan žalostné milice místy vyztužené bojovníky Redoranů, elitních jednotek Velkých rodů a chrámovými Vysvěcenci a Ozbrojenci. Další komplikací bylo odmítnutí rodů Indoril, Dres, Hlaalu a Telvanni obsadit západní hranice. Indorilové a Dresové navrhovali místo toho stáhnout se do vnitrozemí a vést guerillovou válku. Jelikož rod Hlaalu obhajoval spolupráci a rod Telvanni zůstával nestranný, čelil rod Redoranů vyhlídce, že by zůstali proti Císařství v otevřeném boji sami.
    Situace se radikálně změnila, když se Vivec objevil osobně ve svém městě a prohlásil, že bude osobně jednat s císařem Tiberem Septimem o reorganizaci Ranavanu jako císařské provincie, ale s garancí  zachování „všech práv na vládu i víru“. Šokovaný Templ, který zřejmě neměl o vyjednávání ani tušení, přijal toto oznámení s trapným mlčením. Indorilové přísahali, že budou vzdorovat až do smrti, s loajální podporou rodu Dres. Redoranové, vděční za elegantní výmluvu, že nebudou muset čelit Císařství sami, se přidali k rodu Hlaalu ve vítání dohody. Také Telvanni, jakmile zjistili, odkud vítr vane, se přidali k Hlaalu a Redoranům a dohodu podpořili.
    Není známo nic o osobním jednání Viveka a Septima, ani kde k němu došlo. Zvěsti tvrdily, že Vivek nabídl pomoc s dobytím země vznešených elfů Ostrova Pozdního léta výměnou za významné ústupky, jako bylo zachování vlastní vlády, tradic Rodů a náboženských praktik Ranavanu.
    Lord Vrchní Kancléř Velké rady, Indoril, odmítl přijmout dohodu a odmítl odstoupit. Byl zavražděn a nahrazen zástupcem Hlaalu. Rod Hlaalu využil příležitosti k vyrovnání některých starých účtů s rodem Indoril a mnoho místních rad přešlo krvavě do jiných rukou. V těchto sporech mezi Rody bylo prolito více krve, než proti císařským Legiím během transformace Ranavanu z nezávislé země v Císařskou provincii.
    Generálové Legií se obávali invaze do Ranavanu. Dunmerové byli považováni za nejděsivější a nejfanatičtější nepřátele, inspirováni tradicemi Templu a svými klanovými tradicemi. Generálové nechápali politické slabiny Ranavanu, které viděl a využil císař Tiber Septim. Vzhledem k tragickým  civilním obětem a ničení, které válka způsobila v jiných provinciích dobytých Septimy a hladké a pohotové asimilaci Ranavanu do císařského právního systému a ekonomiky s poměrně malým dopadem na všechny třídy obyvatel Ranavanu, si také Tribunál AlmSiVi zasluhuje uznání za odhady beznadějnosti obrany Ranavanu a zisk důležitých ústupků u jednacího stolu tím, že jako první nabídnou mír.
    Oproti tomu mnoho Indorilských šlechticů dalo raději přednost sebevraždě před Císařstvím, čehož výsledkem bylo výrazné oslabení tohoto Rodu v období přeměny. To vedlo ke ztrátě vlivu a síly ve prospěch zejména rodu Hlaalu, jehož vliv rostl zejména díky nadšené spolupráci s impériem. Templ zvládl ztrátu tváře lépe, držel se mimo politické problémy a získával podporu lidí soustředěním se na jejich materiální, výchovné a duševní blaho.

     Předal jsem informace špehmistrovi. Nedalo mi to a zeptal jsem se, co vlastně o kultu Šestého rodu ví on sám.
    „Důvěryhodný informátor tvrdí, že jsou tajným kultem, který je spojen s některými nedávnými podivnými událostmi,“ povídá Kaius, „a co je ještě důležitější, že s těmito událostmi nějak souvisí Nerevarinská proroctví.“
    „Proroctví?“ divím se.
    „Negramotný lid z popelových pustin si předává  své zvyky a dějiny v podobě básnických veršů. Vědmy Popelovců mají navíc sny a věštecká vidění, která se staly součástí těchto veršů, zvláště část předpovídající příchod Nerevarina. Moc o tom nevím a proto tě posílám to zjistit.“
    „A co se vlastně ví o Popelovcích, lidu z pustin?“ chci nasytit svou neodbytnou zvědavost.
    „Většina lidí si myslí, že jsou to vražední divoši. Ale většina lidí jsou idioti, co nenávidí své dunmerské příbuzné skoro stejně jako cyrodiilské přistěhovalce. Popelovci musejí být velmi tvrdí a houževnatí, když obývají Popeliště. Není s nimi nikdo moc v kontaktu, i když vlastně nevím, proč by taky chtěl.“
    Musím toho zjistit víc. Kaius mne podle Hasfatovy rady poslal za orkyní Sharn.
    „Je moc chytrá, na orka. A má nezdravý zájem o temné síly. Bude po tobě asi taky chtít na oplátku nějakou blbinu. Vyjdi jí vstříc a zjisti pak od ní co nejvíc.“
    Se Sharn jsem se již potkal, i teď si držela nepříjemný odstup. Až když jsem se prezentoval jako spolupracovník Kaiuse, dala se se mnou do řeči.
    „Kaius a já máme velmi uspokojivou dohodu. Jsem si jistá, že se nějak domluvíme, pokud pro mě zařídíš jednu pochůzku.“
    Sharn se oficiálně zaměřuje údajně na kouzelnou školu Obnovování a léčení. Její sklon k nečisté magii se mi však odhalil v plné síle, když jsem zjistil, co mám pro ni udělat:
    „Úkol je velmi jednoduchý. Potřebuji lebku zesnulého Llevula Andrana. Najdeš ji v hrobce předků rodiny Andrano. Ale dej pozor, abys nenaštval místní. Dunmerové mají dost zvláštní a  primitivní předsudky co se týče nekromancie a neoprávněné vniknutí do rodinných hrobek berou velmi vážně.“
    „Na co ti bude lebka mrtvého temného elfa?“ ptám se nedůvěřivě.
    „Po tom ti vlastně nic není. Je to součástí mého výzkumu. Ale můžu tě ujistit, že to nebyl nikdo významný. Průměrný tovaryš ve vyvolávání a zaklínání.“
    „A co když tam bude lebek víc? Jak ji mám poznat?“ Začíná mě to děsit.
    „Tahle bude mít určitě na sobě nějaké rituální znaky. Jsem si jistá, že ji rozeznáš od ostatních.“
    „A kde najdu tu hrobku?“
    „Leží jižně od Pelagiadu, kousek od místa, kde se cesta rozvětvuje mezi směry  Seyda Neen a Vivek. Ještě mi napadá - asi budeš potřebovat očarovanou čepel, někteří duchové jsou imunní vůči obyčejným zbraním. A taky se může hodit nějaké kouzlo.“ S těmi slovy orkyně zaloví v polici knihovny a po chvíli mi podává čtyři svitky. Dva mají na sobě temně rudou pečeť, což značí, že se jedná o zaklínadla ze školy Ničení, dva zelenou jako barvu školy Obnovy. Moc mne to neuklidňuje.
    „Promiň, nemůžu si pomoct, ale proč se zabýváš nekromancií a přitom školou Obnovy?“
    „Víš, nekromancie je v Císařství seriozní kouzelnický obor, přestože tělo i duše jsou chráněné vlastnictví a nesmějí být použity bez souhlasu majitele. Ale na Ranavanu se nekromantů štítí a odsuzují je k smrti. Je to samozřejmě absurdní, protože Dunmeři sami vyvolávají duchy svých  vlastních mrtvých ke strážení rodinných hrobek a ochraně rodiny. Svatá nekromancie je povolena, kdežto filosofická je zakázána. Primitivní pověry, toť vše.“
    S obavami, že budu muset čelit duchům, o kterých nevím, jestli je kouzelnými svitky přemůžu, vyrážím za Adžirou pro zásobní lektvary.
    Najednou cítím , jak můj hliněný amulet jakoby ztěžknul. Zastavím se a sevřu jej v ruce. Co to bylo ? Nezdálo se mi to, citelně se zachvěl. Tak to není jen památeční kus hlíny, jediné, co mě pojí s mou rodinou?  Mé myšlenky zalétnou o chvilku zpět, přemýšlím, co mohlo způsobit. Amulet najednou znovu zareaguje, cítím to nyní jako kratičký nával tepla. Zvláštní pocit a ne nepříjemný.
    Pak si vzpomenu, že bosmerka Galbedir zde v Cechu mágů se zabývá očarovanými věcmi a amulety. Třeba mi poradí ?
    Vyrážím za ní a uvědomuji si, že od ní budu rovnou chtít i něco dalšího: koupit nový meč nebo nechat očarovat můj nynější.
    Malá lesní elfka Galbedir nevypadá nijak překvapeně, když jí ukazuji svůj amulet. Prohlíží ho mlčky delší chvíli.
    „Měl by to být  slabší ochranný amulet,“ konstatuje poté.
    Když vykládám o tom, co se mi přihodilo, trochu zpozorní. „Pocit tepla je běžný, to nositelé očarovaných předmětů někdy zažívají, ale pohyb ne.“ Další tajemství.
    „Trevyne, tohle mne zaujalo. Dokázal by ses bez amuletu třeba jeden den obejít? Prozkoumala bych ho důkladněji. A zadarmo, zajímá mě to čistě jen kvůli mé profesi.“
    Rychle souhlasím. Dopřeju si aspoň den odpočinku.
    „Potřeboval bych taky očarovat zbraň,“ povídám ještě a ukazuji ji svůj již trochu zubatý široký meč. Dozvídám se, že bude lepší koupit si něco úplně nového. Bosmerka mi ukazuje svůj arzenál již hotových zakletých mečů, seker a kopí. Za poměrně slušné peníze tří set zlatých mohu dostat meč ze slitiny stříbra, navíc očarovaný magickým ohněm, který bude účinkovat na duchy, nemrtvé i démony. Zkouším jej potěžkat, nebudu kupovat zajíce v pytli. Je o asi pět palců delší než ten co mám teď, ale v ruce sedí perfektně.
    „Koupím ho, ale musím napřed zajistit víc peněz.“ Nedá se nic dělat, z původně plánovaného dne odpočinku se stane i den lovení perel.
    Odpoledne jsem tedy strávil v chladných vodách jezera Amaya u Pelagiadu a odměnou mi bylo šest velkých třpytivých úlovků. Za to si koupím očarovanou čepel a ještě mi zbyde. Po návratu do města jsem prodal perly Ra'Virrovi. Za přebytek peněz jsem zakoupil láhev sujammy a s plánem na klidný večer jsem se uvelebil na terase nad Kaiusovým domkem.
    Noční nebe jiskřilo hvězdami. Sledoval jsem velká souhvězdí a fialové mlhoviny. Když mne to omrzelo, vyšel rudý měsíc a opět bylo na co se dívat. Seděl jsem tam a popíjel asi dvě hodiny, než mne zmohla únava.


    Probral jsem se za úsvitu, jako vždy když spím pod širým nebem. Posnídal jsem pečené maso nixe a sušené bobule česalky. Zvědav na to, co mi řekne Galbedir o mém amuletu, vykročil jsem k Cechu Mágů.
    Bosmerka už byla vzhůru a s úsměvem mne vítala.
    „Dobré ráno, kolego,“ začala bez okolků, „vlastníš malý poklad, víš to?“
    Také nerad chodím kolem horké kaše: „Jen povídej, Galbedir. Co vlastně ten kousek hlíny umí?“
     „Jedná se o ochranný amulet. Na první pohled slabý. Pokud jej ale správně aktivuješ, začne působit silné ochranné kouzlo. Mocní duchové předků brání nositele tohoto amuletu před fyzickým zraněním a pravděpodobně před kouzly.“
    „Pravděpodobně?“ zpochybňuji její um.
    „Nebuď uštěpačný, Trevyne. Zjistit rozsah kouzelných ochran vyžaduje nejvyšší stupně zasvěcení do školy Vyvolávání společně s pokročilým Očarováním. Zjistila jsem jen nejdůležitější a věřím, že i to se ti bude velmi hodit.“
    Usměju se. „Dobrá. Jak to tedy funguje?“
    Galbedir vysvětluje rozsah působení amuletu, vyvolání ochranného kouzla i jeho omezení. Nositele chrání v malé míře jen tím, že je v kontaktu s jeho tělem, stačí jej tedy mít na krku. Pokud se však vyvolá kouzlo, spustí se pevnější ochrana, která odklání útoky čepelí, rukou či šípem. Ochranné kouzlo je aktivováno větou, která stačí říct i v duchu. Mimo jiné obsahuje výraz „duchové předků“, proto se amulet zachvíval vždy, když jsem na tato slova pomyslel. Kouzlo však lze použít jen jednou denně, pak se síla amuletu vyčerpá. I tak je však ohromná pomoc pro dobrodruha. Ochranné amulety s podobným kouzlem jsou běžné, ale s takto silným zakletím stojí údajně i přes tisíc zlatých. Jsem novým zjištěním nadšen a mé srdce zalévá vlna odvahy. Také přemýšlím, kdo asi byl můj otec, když měl takový silný rodový talisman…
    Pak elfce ještě platím za očarovaný meč. Loučím se a dávám si jej za opasek. Musím ho ještě vyzkoušet v boji, než se pustím do hrobek.
    Do Pelagiadu mi to trvá asi hodinu. Asi po polovině cesty vidím opodál u cesty dvojici obávaných kaguti. Raduji se, protože mohu vyzkoušet svou novou zbraň, a blížím se k nim. Obě šelmy útočí zároveň a jen taktak se vyhýbám. Sekám zpět a žasnu, jak se při zásahu čepel rozsvítí do červena a do nosu mi vniká pach spáleného masa. Zvíře bolestí zaryčelo a couvlo. Meč je dobře vyvážený a padne mi přesně do ruky. Další tři seknutí a obě šelmy dokonávají u mých nohou. Jsem spokojen a okolí Pelagiadu je zároveň o něco bezpečnější.
     O necelou míli dál nacházím podle Sharnina popisu oblé dveře do hrobky, zapuštěné do úbočí nízkých kopců. Podle nápisu ve starém dunmerském písmu poznávám, že jsem správně, zde odpočívá rod Andrano. Potlačím strach, pořádně se nadechnu a opatrně otevírám.
    Podivné, uvnitř není tma. Stěny jsou osvětleny tlumeným světlem malých loučí, které jsou rozmístěny ve velkých rozestupech po stěnách chodby. Uklízím lucernu a pevněji sevřu meč. Do druhé ruky si připravuji ohnivý svitek. Chodba klesá a po zdolání krátkých schodů se lomí doleva. Není zde příjemně. Je tu sice ticho, ale chvílemi mám pocit, jako bych slyšel ševelení tichounkých hlasů. Chodba se najednou rozšiřuje v malou místnost. U stěn na širokých masivních podstavcích stojí vysoké šedé nádoby. Mají oválný tvar, kulaté dno i víko a jsou vysoké dobře dvě stopy. Prozkoumávám jednu z nich a uvnitř nacházím jen popel a úlomky kostí. Takže pohřební urny. Co jiného tady čekat, ale stejně mi přeběhne mráz po zádech. Pro jistotu aktivuji své obranné kouzlo. Prozkoumávám všechny urny, ale nikde ani náznak celých kostí, natožpak zachovalé lebky. Z místnosti vede dále chodba hlouběji do hrobky. Pokračuji opatrně dál a najednou se zarazím. Zaslechl jsem totiž zespodu podivný zvuk. Chvíli čekám a naslouchám. Zase. Zní to jako kroky, ale nějak moc tvrdě. Podzemí je stále osvětleno krátkými loučemi, které musejí být jistě kouzelné, nevypadá, že by na nich hořela nějaká smola nebo dehet. Držím čepel v nápřahu a sestupuji dál. Přede mnou se otevírá další místnost, také hranatá, avšak o něco větší. Má asi deset sáhů na šířku a vprostřed je strop podepřen dvěma masivními sloupy. A už poznávám zdroj toho podivného zvuku: po místnosti mašíruje kostra ozbrojená mečem a štítem. Je to strašná podívaná, nechápu, jak mohou kosti držet při sobě. Oživlý duch předků mne nějak zaregistroval a blíží se s napřaženou zbraní.
    První útok shora vykrývám a srážím kostlivcův meč stranou. Můj protiútok zasahuje jeho žebra a několik jich praská. Protivník vydává podivné zvuky, jako vzdechy, ale zní to jako zkresleně a zdálky. Mám husí kůži po celém těle, ale strach mne neznehybněl, mohu bojovat. Zjišťuji, že kostlivec se se zbraní umí docela ohánět, zjevně byl za života dobrý šermíř. A možná právě proto byl povolán, aby střežil místo odpočinku svých příbuzných… Utržil jsem dvě rány, které naštěstí trochu zbrzdila zbroj. Po několika dalších úderech získávám vrch a odsekávám ohnivým mečem kostlivcovu ruku se štítem. Následující můj úder přeráží dva krční obratle a kostra se hroutí s chrastěním a řinčením k zemi. Znehybněla.
    Oddechuji si a pro jistotu kontroluji lebku. Nic zvláštního, Llevule Andrano asi odpočívá jinde.
    Teď mám čas více se rozhlédnout po této místnosti. Je zde opět několik podstavců s urnami, u některých z nich jsou položeny předměty. Vypadá to jako obětiny nebo dárky. Tady leží svazek suchých květin, tam kniha, tady nějaká lahvička s lektvarem … zjevně předměty, které měly mrtvé potěšit i za branami smrti. Raději se jich nedotýkám a pokračuji dále.
    Podzemí skrývalo ještě dvě dlouhé chodby a tři menší místnosti. V poslední jsem narazil na šedobílou mlhavou postavu, která se vznášela několik palců nad podlahou a … málem jsem si znečistil brnění. Duch předků se rozletěl přímo ke mně a sáhl na mne, jestli se tomu tak dá říct. Bylo to jako vítr, jemný průvan. Ale tam, kde se mne dotkl, to neskutečně zamrazilo a zabolelo. Pak jsem zareagoval a než na mne stihl duch sáhnout znovu, přečetl jsem těch několik slov na kouzelném svitku a napřáhl ruku. Vyšlehl ohnivý kužel a mlhavá bytost strašně zaječela. Přivřel jsem oči před oslepujícími plameny a stáhl se. Když jsem je znovu otevřel, meč v nápřahu, nikdo zde již nebyl. Má radost z vítězství byla nesmírná, ale příšerné prostředí mne nabádalo rychle splnit úkol a co nejdřív utéct. Po chvíli jsem našel jsem malou truhličku a vedle ní lebku s podivnými vyrytými znaky. To bude ono ! Beru ji opatrně do vaku a obracím se k odchodu.
    Konečně se dostávám na denní světlo. Ještě není ani poledne a přesto mám pocit, že den byl nekonečně dlouhý. Spěchám do do Balmory, abych se zbavil té nemilé přítěže.
    Orkyně Sharn je opět strohá. „Skvělé. To je přesně to, co jsem potřebovala. Dej sem tu lebku.“ Přebírá strašlivou zásilku a uklízí ji kamsi do velké truhly.
    „Tak, a teď, jak jsem slíbila, povím ti vše o Nerevarinově kultu. Udělala jsem ti k tomu dokonce nějaké poznámky,“ povídá a podává mi hustě popsaný pergamen.
    Dozvídám se, že tento kult Popelovců věří, že dlouho mrtvý hrdina Nerevar se vrátí a uctí staré sliby dané jejich kmenům. Podle legendy má tento dlouho předpovídaný hrdina svrhnout falešné bohy Tribunálu Almsivi, obnovit tradiční uctívání předků doposud vykonávané Popelovci a vyhnat všechny cizozremce z Ranavanu. Tento kult je zapovězen zákony Templu i Císařstvím, ale stále přežívá mezi Popelovci, kteří se nestarají o císařské ani církevní zákony.
    Pročítám si poznámky a mířím přitom za špehmistrem. Již jsem zde tak často, že se ani neobtěžuji klepat. Nebyl to však dobrý nápad. Kaius dělá něco u stolu a je mým příchodem tak překvapen, že se zakucká. Záchvat kašle zmítá jeho svalnatým tělem a on při tom sráží ze stolu nějaké nádobí. To se naštěstí nerozbije, jen cinkne o zem.
    „To sem musíš (kuc kuc) lézt bez ohlášení? Co tu děl-(kuc kuc kuc), takhle po ránu v poledne?“ blábolí Kaius a urychleně sbírá spadlé věci, které uklízí do truhly. Na bradě má hnědou skvrnu a kolem úst bílý prach a krystalky.
    „Nezlobte se, pane, omlouvám se. Mám noviny ohledně mého úkolu.“
    „Příště klepej,“ mrmlá ještě Kaius, ale už je klidnější.
    Koukám na věci, které sklízí ze země. Podivná měděná baňka s trubičkou a velké bílé kostky… kde já jsem je už viděl? Už vím, v jeskyni u pašeráků!
    „Tuhle bílou věc jsem už někde našel,“ říkám a ze svého vaku lovím stejné kostky. Málem jsem na ně už zapomněl.
    Podívá se na mne a utírá si pusu hřbetem ruky. Pak prohlásí: „Ale co, stejně všichni, co mne znají, už o tom vědí. To je měsíční cukr neboli měsíčák. Zakázané narkotikum. Ale povznášející. Když se to nepřehání, je to příjemné zpestření života. Jen to trochu  leze do peněz.“
    Takže to tím myslel Bacola z Jižní zdi, když říkal „starý cukromilec“…
    Kaius navrhl, že bychom novinky mohli probrat u dávky měsíčáku. Chvíli jsem se zdráhal, ale pak jsem souhlasil. Chci něčím překrýt ty strašidelné vzpomínky na hrobku, v které jsem dnes ráno byl.
     Měsíční cukr je sladký a trochu štiplavý a trochu stoupá do nosu… a najednou je svět nádherný a já se cítím strašně silný a rychlý. Ale točí se mi hlava a to nemám rád. Jako bych vypil dva demižony sujammy najednou, a to mi Kaius dal jen málo.
    Během půl hodiny mu vše vypovím a nechávám mu i pergamen s poznámkami od Sharn.
    Pak odcházím do Cechu bojovníků trochu potrénovat, musím si vyčistit od měsíčáku hlavu i tělo. Každý můj sval je plný energie, cítím, že to musím někde vybít. Ale nemám to moc pod kontrolou a to se mi nelíbí. Už vím, že tohle nebude mé oblíbené koření.
    V Cechu si platím lekci boje s Fasilou. Musela si všimnout, že jsem trochu pod vlivem, ale neřekla nic. Pořád je v boji lepší než já a tak se asi nebojí, že bych jí v tomhle stavu ublížil. Zavede hovor jiným směrem a dává mi nové rady ohledně boje. Zkoušíme chvíli bojovat i se štítem a tenhle způsob se mi začíná líbit. Rozhoduji se, že si nějaký štít musím také koupit.
    Odpoledne tréninkem uteklo poměrně rychle, utahaný za celý den se uvelebuji na erární cechovní pryčně a brzo upadám do hlubokého spánku.

    Měl jsem ošklivý sen. Vysoká postava ve zlaté masce mne vedla mezi mrtvými jako při nějaké hostině. Slyšel jsem mnoho hlasů, ale nikdo nemluvil. Chtěl jsem se nadechnout, ale má hruď se nepohnula. Vysoká postava hovořila s každým, kterého míjela. Smála se a vtipkovala, jako by byli naživu, ale oni neodpovídali. Chtěl jsem vykřiknout, ale bez dechu se mi jen bezmocně třásl jazyk.

 

Následující část:

http://ryon.wbs.cz/6.html

TOPlist