4

********************************

Předchozí část:
http://ryon.wbs.cz/3.html

    Poté, co jsem předtím v řece omyl ze sebe i z brnění nejhorší špínu, zamířil jsem k sídlu Cechu Mágů. Poznal jsem ho podle vývěsky erbu s okem nad vchodem. Na sousedícím domě visel podobný erb, ale se zkříženými meči - to budou jistě Válečníci, tam zajdu zítra.
    Dunmerka Ranis Athrys mne do Cechu bez velkých okolků přijala. Původně jsem jí chtěl  předvést, jak umím kouzlit: tasil jsem meč a chtěl si rozříznout prst a nechat ho zahojit. Okamžitě mne však zarazila s tím, že nemusím dokazovat, co umím. Poznal jsem jí  ale na očích, že jen proto, že nerada vidí krev. Prohlásila mne novicem. Jen jsem si vyslechl regule Cechu mágů, co se smí a nesmí. Pravidla jsou jednoduchá: poslouchat zkušenější mágy, držet se disciplíny v sesílání kouzel, pomáhat ostatním členům Cechu Mágů, nekrást,... neslyšel jem to už někde? Jednou za několik měsíců budu muset zaplatit dvěstě zlatých jako členský poplatek, naštěstí ne hned.  A až  pro mě nebudou mít práci tady v Balmoře, mám to zkusit v dalších sídlech Cechu zde na Vardenfellu: na jihu Vivek, na západě Kaldera a  Ald-Ruhn, na východním cípu ostrova  Sadrith Mora. To bylo všechno. Vlastně ještě něco navíc: v každé pobočce je truhla s kouzelnickými zásobami: lektvary, svitky a knihami. Je k dispozici všem potřebným, obvykle hlavně mladším členům Cechu a průběžně je doplňována. Můžu si vzít, kolik potřebuji! Sbohem, bído! Přespat můžu kdykoliv v jakémkoli sídle Cechu.
    Hned jsem chtěl vědět detaily zmíněného noclehu a Ranis mne poslala do nižšího patra.
    Suterén byl rozlehlejší než přízemí. Čekal jsem, že v tuto pozdní hodinu již tu bude prázdno, ale potkal jsem ještě dva čaroděje: vznešenou elfku a orkyni. Jen jsem pokýval na pozdrav. Oba byli zahloubáni do nějakých svitků a nevěnovali mi mnoho pozornosti. V odlehlém koutě čtyřicet stop široké místnosti jsem spatřil za dřevěnými paravany dvě jednoduché palandy a hned k nim zamířil. Při pohledu na dlouhé police plné knih a ohořelou, začouzenou stěnu na trénování zaklínadel na opačné straně místnosti mi trochu zatrnulo. Uvědomil jsem si, že pokud se mám v kouzlení zlepšit, čeká mne tvrdá dřina. Ale vzrušení z nového a představa nečekaných možností všechny pochyby zahnaly. Shodil jsem ze sebe těžkou zbroj a ulehl na jeden z kavalců. Přes množství zážitků jsem během minuty usnul.

 

   

   

***
    „Je tady,“ zaduněl mocný, nadlidský hlas. Jako spodní rejstříky obrovského mosazného zvonu otřásl síní vytesanou do kamene. Mohutná postava zmlkla a  chvíli soustředila svou nezměrnou mysl. „Cítím tě,“ promluvil znovu temně. „Můžeš přijít, ale nezastavíš mě.“

***

    I když byl slamník tvrdý, oproti mému obvyklému nocování to bylo jak v královské posteli. Noční můry z předešlých nocí se neobjevily, spal jsem tvrdě. Ležím a nemám pojem o čase, vychutnávám si vzácný komfort. Až dnes po probuzení  si  plně uvědomuji, že zde v Cechu Mágů nejsou okna a místnost je osvětlena jen lucernami. Světlo je klidné, nemihotá se, jistě to nebude obyčejný oheň. Vychutnávám si klid a pohodlí a poslouchám příležitostný hovor kolegů učňů a čarodějů, kterých je tu více než včera večer. Určitě bude už pozdní dopoledne.
    Najednou klid cechu naruší dvě podivná slova, která zní hluboko i vysoko zároveň a uši se při nich kroutí. Zahučí to, jako když se přileje olej do ohně a náhlý žlutý záblesk pronikne i pod má přivřená víčka. Okamžitě jsem na nohou a rozhlížím se, co se děje.
    Z horního kavalce palandy i přes vysoký paravan mám přehled o celé spodní místnosti. Vidím orkyni a sličnou elfku, které jsem potkal večer,  pak dvě cyrodiilky a jednoho dunmera.  Ženy jsou zahloubané do knih, temný elf však stojí proti očazené stěně, kde se objevila další černá šmouha. Kouří se z ní.
    „...silnější? ...smrtící dost...“  mumlá si elf, ne všechna slova zachytím.
    Oblékám se, upravuji a jdu se pozdravit s novými známými.
    Příslušník mé krve mne zajímá nejvíc. Přicházím k němu, on si stále polohlasem mumlá. Je oděn ve zdobené červené roucho. Zaregistruje mou přítomnost a otáčí se ke mně. Očima, ze kterých vyzařuje velká bystrost, mne bleskově prohlíží.
    „Buď pozdraven, cizinče. Nebo bych měl spíše říci kolego,“ pozvedne trochu koutky. Pochopil jsem, že pro dunmery toto znamená vřelý úsměv. Jejich mimika je poněkud tvrdá. „Nejde si nevšimnout ohnivého kouzla, že?“, pokračuje.
    „Vskutku,“ přisvědčím.
    „Určitě máš plno otázek. Zahrajme si takovou hru: pokusím se na ně odpovědět dřív, než se zeptáš. Takže,“ mluví rychle a nenechá mne ani odpovědět, „Vylepšuji útočné ohnivé kouzlo pro jednoho bojovníka Templu. A ano, musí se to činit postupně a opatrně. I když to tak možná nevypadalo. Uhádl jsem?“
    Jen přikývnu, odpověděl vlastně na vše. Usměji se: „Dobrá, tak dál, hádej.“
    „Jmenuji se Marayn Dren a studuji kouzelné školy Ničení a Mystiky. Mohu tě učit. Ale ty budeš mít otázky spíše praktického rázu?“
    „Opět ses trefil,“ odpovídám mu. „Těší mě, Marayne, jsem Trevyn Varen, dobrodruh. Ranavan je teď můj nový domov a jsem tu teprve třetí den. Rád si poslechnu každou radu, kterou mi budeš moci dát.“
    „Hmm, chceš vědět, jak běží život na Ranavanu? Ve stručnosti takto: Velké rody se vzájemně nenávidí. Krádeže, úkladné vraždy a tajná přepadení jsou na denním pořádku. Dunmerská církev Templ se snaží vyhladit rebelskou frakci Opoziční kněží. Domorodé kmeny Popelovců se  napadají navzájem a nezřídka útočí na poutníky i obchodníky. Nějaký tajemný kult zabíjí Cyrodiilské obyvatele. To vše je dost zlé. Ale skutečný velký problém je Nákaza. Zrůdy a nemoci. Domorodci říkají, že to přichází z Rudé hory. Po léta se o tom ví jako o lokální problému a  monstra s Nákazou byla průběžně hubena.  Poslední dobou se to ale zcela vymklo kontrole.“
    To zní dost znepokojivě.
    „Díky, příteli. Jestli ti tak můžu říkat...“ znejistím. Elf je nejméně o třicet let starší.  
    „Jistě, příteli. Poradím ti ještě jednu věc, pro dobrodruhy téměř nezbytnost. Nauč se přemísťovací kouzla.  Pomohou ti uniknout, pokud se dostaneš do úzkých.“
    „Jak to funguje? A můžeš mne je naučit?“ ptám se dychtivě.
    „Já ne, ale protože spadají pod umění Mystiky, vím o nich mnoho. Nejjednodušší jsou kouzla, která používá snad každý: Boží zásah a Zásah Almsivi. Tato kouzla tě přemístí k nejbližší svatyni císařské Devítky respektive dunmerského Templu. Okamžitě. Se vším, co máš na sobě nebo držíš v rukou.“
    „To se může dost hodit... a co to vlastně znamená Almsivi?“
    „Zkratka trojice dunmerských bohů Templu: Almalexia, Sotha Sil a Vivek. Jsou to žijící bohové, kteří nás ochraňují před Daedrami, temnými bohy.“
    „Aha. A kdo mě je může naučit?
    „Právě v Templu nebo u Císařského kultu tě je naučí, nebo si můžeš koupit svitek. Ten je jistota. Když kouzlo sesíláš sám a moc to neumíš, často selže. Nějaké svitky jsou naštěstí vždy v naší zásobní truhle.“
    Odkašle si a pak pokračuje: „Ale ještě lepší je kouzlo Označit a Návrat. Nejprve sešleš kouzlo Označit na místě, kam se chceš potom vrátit. A pak, kdekoli jseš na Vardenfellu, když zakouzlíš Návrat, přemístí tě to zpět na to označené místo. Sirilonwe v Cechu ve Viveku tato kouzla učí. Pochopitelně to však vyžaduje nějakou úroveň kouzlení, nevím, jak jsi na tom?“
    Přiznávám, že jsem kouzly v zásadě nedotčený  a škola Mystiky je pro mne úplně nová věc. Dunmer souhlasí, že mne bude trénovat.
    Můj první úkol je ale naučit se staré dunmerské písmo.
    „Všechny důležité knihy jsou v něm psány. Také všechny kouzelné předměty se jím označují,“ vysvětluje mág. Aha, tak to asi byly ty malinké klikyháky na Fragothově kouzelném prstenu,  napadá mne. Marayn mne tedy odkazuje ke knihovně a dál se věnuje své práci. Já se mezitím seznamuji s dalšími učni a mágy.     
    Vznešená elfka se jmenuje Estirdalin a učí ohnivá a blesková kouzla  školy Ničení a také kouzla školy Iluzí.
    Orkyně Sharn není moc sdílná. Prý by mě mohla učit obnovovací kouzla, tedy ta, která léčí zranění a nemoce, ale v tuto chvíli na mě nemá čas.  
    Cyrodiilské dívky studují na kouzelnické učnice. Jsou plaché a vůbec se mnou nechtějí mluvit.
    Zahlédnu vchod do malé sousední místnosti, které jsem si včera nevšiml. Za širokým stolem plným šuplat a přihrádek sedí Khadžitka a něco zkoumá nad skleněnými baňkami. Opodál u nízkého kruhového podstavce stojí světlovlasá bretonka, která na mne kývne.
    „Mluv, pocestný.“
    „Buď pozdravena, paní. Mé jméno je Trevyn a od včerejška novicem Cechu. Přicestoval jsem na Ranavan před třemi dny a ještě se moc nevyznám.“
    „Máš štěstí, žes našel mne. Mám totiž na starost Cechovní transport. Dokážu tě dopravit teleportovacím kouzlem do ostatních sídel Cechu mágů na Vardenfellu. Je to rychlé a levné.“
    Také se dovídám, že Masaline učí kouzla školy Vyvolávání. Například si lze vyčarovat mocný meč nebo zbroj, ovšem jen na krátkou chvíli. To mne moc nezaujalo, co když budu potřebovat se bránit déle, než kouzlo trvá a ocitnu se najednou s prázdnýma rukama?
    Přivolání pomocníků z démonického zásvětí mne zaujalo více. Je však zapotřebí značné zkušenosti a umu ve Vyvolávání a pro tuto chvíli to tedy opouštím.
    Rozhovor zaujal Khadžitku za stolem. Sleduje mne nepokrytě svýma velkýma kočičíma očima.
    „Co pro tebe Khadžit může udělat?“ zapřede.
    „Včera jsem se stal novicem Cechu a rozhlížím se, kde bych se mohl naučit něco, co mi usnadní život dobrodruha,“ odpovídám jí. Pak se zarazím: „Trevyn je mé jméno, zapomněl jsem se představit.“
    „Mé jméno Adžira. Adžira je kouzelnický učeň a studuje na kouzelnický tovaryš. Dobře umí alchymii. Prodává lektvary, které pomáhají v boji nebo vynesou temného elfa do výšin.“
    Kočka mluví vznosně a trochu samolibě a stejně se i tváří. Mluví velmi dobře, i když cizí přízvuk má stále silný.
    „Adžira taky prodává místní pití: mazte a shein. Ty tě udělají silného jako kaguti, ale zpoloviny tak bystrého. Ježí se
z toho chlupy.“ Výraz její tváře teď odráží spíše znechucení, důležitost je pryč.
    „O vyrábění lektvarů bych se rád  něco naučil. Navíc bych měl pár ingrediencí na prodej.“
    „Dobrá, Adžira se podívá.“
    Sundavám ze zad svůj ošoupaný vak a vybaluji rostliny a houby, nasbírané cestou.
    Učnice si prohlíží ingredience téměř bez výrazu. Jsem z toho nervózní. Nemají se třeba trhat jinak? Nepomačkaly se cestou ve vaku? Pak se rozvinul velký list, ve kterém byly zabalené perly a vykutálely se ven. Khadžitce se rozšířily oči.
    „Adžira koupí ty perly.“
    Netrvalo dlouho a mé kapsy se obohatily o dvakrát sto zlaťáků. To docela ujde, za jedno ponoření do jezera.
    „Adžira potřebuje další perly. Pro mocné lektvary. Trevyn přinese Adžiře všechny perly, co najít. A až Adžira utratí všechny peníze, řekne Trevynovi, kde prodat zbytek. Přítel Ra´Virr má v Balmoře obchod. Ra´Virr bude chtít koupit perly také. A Ra´Virr bude mít mnoho zboží, které Trevyn potřebuje.“
    „A co ostatní přísady? Koupí Adžira i houby a rostliny?“ Přešel jsem na oslovování ve třetí osobě.
    „Koupí. Ale Adžira potřebuje víc a další. Dělá velkou studii o vlastnostech rostlin a hub Vardenfellu a  jejich použitelnosti do lektvarů. Adžira dokončí tuto důležitou práci a stane se pak brzy kouzelnickým tovaryšem. Trevyn bude teď poslouchat, co Adžira potřebuje...“
    Khadžitka mne podrobně popsala asi tucet rostlin a hub, které potřebuje pro svůj výzkum. Až je přinesu, podělí se se mnou o informace o jejich účincích. Znamenitě.

    Vyrazil jsem na doporučení Adžiry za obchodníkem Ra´Virrem. Našel jsem jej rychle, sídlí v blízkosti Cechu. Na můj pozdrav se tvářil netečně, ale když jsem mu řekl, že mne posílá naše společná známá, roztál.
    „Ach, moudrá malá Adžira,“ zapředl. „Znám ji od doby, kdy jsme byli ještě koťata.“
Dozvěděl jsem se, že se tento kočičí muž kdysi živil také jako dobrodruh a zvěd. Pověděl mi mnohé o přežití v divočině.
    „Ohniště je nejdůležitější zázemí pro Khadžita, vlastně elfa ... prostě kohokoliv v divočině,“ nechal se slyšet Ra´Virr, „odstrašuje šelmy, dává teplo v chladných nocích a můžeš si na něm přichystat jídlo.“
    Koupil jsem od něj křesadlo a kousek velmi hořlavé pryskyřice, díky které mohu rozdělat oheň i v dešti, a  ještě několik užitečných věcí: lehkou přikrývku z nepromokavého  plátna, cestovní lucernu  a malý kotlík. Mezitím mi sdělil, co se dá na Ranavanu ulovit a jíst: maso nixe, guara a krabů je chutné a snadno se opeče nebo uvaří. Maso z jeskynních krys, kagutiho a alita je nedobré, nicméně v nouzi, opravdu hodně dlouho vařené a silně kořeněné se dá pozřít. Poměrně dostupná a chutná jsou vejce kwamy. Jedná se o zvíře, které žije podobně jako hmyz a také má několik rozdílných životních forem. Od průzkumníka - to byl ten velký, jed plivající červ, kterého jsem již potkal - přes dělníka velikosti loveckého psa až po vojáka, který je vyšší než dospělý muž. Život kwam je velmi podobný včelám -  také obývají jakési „úly“ , které si jejich královna vyhloubí pod zemí. Lidé tyto úly, kterým říkají vejcodoly, opatrují a kwamí vejce v nich sbírají. Vejcodůl se časem rozroste do obrovských rozměrů, protože průzkumníci a dělníci neustále hloubí další chodby, aby tam mohla růst nakladená vejce.
    Z rostlin jsou nejvíce vyhledávané tyto: mokřadní třtina, popelové jamy, slanorýže, listy srstnaté palmy, kořen korkovnice a luční pšenice.  Všechny zmíněné jsou chutné a výživné a místní obyvatelé, kteří se živí jako farmáři nebo zemědělci, je pěstují na svých farmách. Několik dalších rostlin je používáno v malém množství jako koření, například listy hořkozelence nebo dusivky, ostatní jsou jedovaté. Ale o tom mi prý víc poví vzdělaná Adžira.
    Prohlížím ještě Ra´Virrův sortiment: od dříví na otop přes nádobí a oblečení až po meče a šípy. U těch jsem se na chvíli zastavil. Ra´Virr mne poučuje:
    „Trevyn by si měl koupit očarovanou zbraň. Obyčejným železem nezraní nemrtvé, duchy ani démonické zplozence jako třeba nižší Daedry. Potřebuje stříbrný nebo kouzelný ocelový meč. Stojí dost peněz, ale věř, že pro dobrodruha je to nutnost.“
    Zmínka o živých mrtvolách a démonech mi moc nepotěšila, ale chci být připraven a hodlám na takovou zbraň brzo našetřit.
    Dozvěděl jsem se také, že kdybych nic neulovil, můžu si nějaké jídlo koupit u Ra´Virra. Chléb si sice skoro každý peče sám doma, ale on dodává jídlo pro balmorský Templ a vždy mu nějaké přebývá.
    Poděkoval jsem  a sbalil koupené věci do svého starého vaku.
    „Nechť chodíš po teplých píscích,“ loučí se Khadžit. Tohle řekne někdo, kdo to umí opravdu ocenit.
    Na sousedícím domě visí podobný erb jako na Cechu Mágů, ale se zkříženými meči - to budou jistě Bojovníci. Zamířím tam. Cítím se silný, několik měsíců nucené práce v kamenolomu jako trest za mé první dvě krádeže mne zocelilo. A snad jen díky tomu jsem mohl pobít otrokáře u Seyda Neen. Avšak po zkušenosti s nixem, který má být lovnou zvěří a přitom jsem to byl já, kdo byl málem uloven, se musím ještě hodně zlepšit.    
    Vnitřek vypadá velmi podobně jako u Mágů, zjevně byly budovy stavěné souběžně. V úzké vstupní hale potkávám cyrodiilku a rudocha, kteří spolu tlumeně hovoří. Když ve mne spatří nově příchozího, který se hodlá k Bojovníkům přidat, pošlou mě po schodech nahoru za správkyní tohoto cechu, Eydis Ohňookou.
    „Á, nová krev přichází. Vítej, cizinče,“ promluví urostlá seveřanka se zrzavými vlasy, oděná do okrového kostěného brnění. O hlavu mne převyšuje a v ramenou je dost široká, nechtěl bych se jí dostat do rány. „Chceš se přidat k Cechu Bojovníků?“, pokračuje.
    „Ty budeš Eydis, že, paní? Ano, rád bych se přidal. Nejprve bych ale o vás chtěl víc vědět,“ odpovídám. „Jaké budou mé povinnosti?“
    „Tak zaprvé mi neříkej paní, všichni mi říkají Eydis. Ale to neznamená, že se s tebou budu hned kamarádíčkovat. Jsem šampionem Cechu, to je něco jako první hodnost pod šéfem Bojovníků na Vardenfellu. A jsem správcem v Balmoře. Takže poslední slovo o všem mám tady já.“
    „Dobře, Eydis,“ opravím se. Pyšná a samolibá, omezit jen na nejnutnější kontakt.
    „Povinnosti jsou zaplatit roční poplatek. To je vše. Správce cechu má přehled o tom, jaká práce je k mání. Jsou to nejčastěji kontrakty na likvidaci nepohodlných zvířat nebo obtížných lidí... nebo to bylo naopak?“ zasměje se vlastnímu vtipu.
    „Každopádně,“ pokračuje seveřanka, „můžeš si vždy vybrat, předtím než nějakou práci vezmeš. Ale není dobré přijmout úkol, na který nestačíš. Když zjistíš, že můžeš přijít o kejhák, klidně se vrátíš a řekneš, že to je nad tvoje síly. Zapomeň pak ale na odměnu za nějakou snahu, platíme jen za odvedenou práci. A taky to nevrhne dobré světlo na to, jak jsi schopný bojovník...“, přeměřuje si mě z výšky svýma pronikavýma očima. Už chápu, proč se jmenuje Ohňooká.
    „Tak co, přidáš se?“, vyštěkne na mě.
    „Počítej se mnou, Eydis,“ snažím se taky o arogantní tón.
    „Výborně. Řeknu to hned ostatním, že máme nového člena. Můžu ti klidně rovnou dát práci, jestli chceš.“
    „Chtěl bych nejprve vědět, kdo mě tu může co naučit? Mám se ještě v čem zlepšovat,“ přiznávám neochotně.
    Dozvídám se, že jsou tu tři učitelé. Cyrodiilec Hasfat Antabolis trénuje boj s dlouhými zbraněmi a učí, jak mít výdrž a fyzičku.  Rudoch Wayn mi může poradit, jak bojovat v těžké zbroji a jak se o ní starat. Konečně boj s mečem a štítem učí světlovlasá Fasila.
    Seznámení s nimi mi netrvalo dlouho. Potřeboval jsem služby všech třech, ovšem to znamenalo sehnat nemalé peníze. A tak jsem následujících několik týdnů jsem prožil v pilné činnosti. Zpětně to vypadá jako rutina, ovšem každý okamžik mi přinášel nové zkušenosti.
    Ráno jsem obvykle šel něco ulovit. Obvykle se mi podařilo chytit kwamí larvu nebo kraba a hned jsem si jejich maso opekl na ohni. K tomu opečené hlízy popelových jamů nebo několik lodyh mokřadní třtiny a byl jsem sytý na celý den. Obecně jsem si na vardenfellské jídlo zvykl poměrně rychle. Jednak nejsem vůbec vybíravý. „Nejhorší je nic,“ říkávala stará žebračka přežívající v závětří u našeho domu vždy, když jí má adoptivní matka darovala trochu jídla. A měla pravdu. Dále jsem zjistil, že místní strava mi opravdu prospívá. Cítil jsem se silný a plný života.
    Dokonce jsem za pár dnů měl příležitost zabít svého prvního nixe. Už jsem totiž věděl, jak na tuto šelmu. Podle rady nové známé Fasily z Cechu Válečníků jsem překvapil zvíře mnoha rychlými údery za sebou, aby nemohlo provést svůj protiútok. Fungovalo to. Nix nestihl včas ustoupit a tak se mi podařilo mu odseknout jednu přední nohu. Pak to mělo rychlý konec. Za necelou hodinu jsem už ochutnával opečené maso ze zadní masité nohy uloveného zvířete. Poznal jsem, že není nakažené, to už jsem se  také naučil. Nákaza se pozná u lidí i zvířat zakalením očí, šedobílými skvrnami na těle a zvláštní zvětšení svalů, jakoby byly oteklé.
    Po lovu jsem se vždy vydal nasbírat byliny a perly, abych si jejich prodejem něco vydělal. V blízkém jezeře i na pobřeží jsem jich našel každý den dost, abych pokryl výdaje za své učení.
    Odpoledne jsem týral svaly v Cechu Válečníků a večer jsem se pak zahloubával do tlustých svazků v knihovně kouzelnického Cechu.
    Ve studování starých run jsem pokročil a mohl jsem se tak naučit nová kouzla. Dbal jsem na Maraynovy předešlé rady a zaplatil nejprve za naučení teleportačních neboli přemísťovacích kouzel. Chtěl jsem je hned vyzkoušet. Odešel jsem tedy asi míli od města a tam vyslovil sesílací slova pro Zásah Almsivi. Zablýsklo se mi před očima a zhoupl se mi žaludek. Když jsem se o okamžik později rozhlížel, stál jsem před chrámem balmorského Templu. Zalila mne radost.
    Hned jsem pak vyzkoušel kouzlo Boží Zásah. To mne odneslo do blízké pevnosti Měsíční můry, kde se nacházel svatý oltář Devítky císařských bohů.
    Když jsem se pak chtěl přenést zpět do Balmory, něco bylo najednou špatně. Cítil jsem v těle podivné prázdno a kouzelná formule najednou vázla na jazyku. Pak jsem si to uvědomil: vyčerpal jsem své čarodějné síly!  V nadšení jsem na to zapomněl a netušil jsem, jak jsou teleportační kouzla náročná na magickou energii. Musel jsem tedy do města šlapat po svých a pro další trénink v čarování se pořádně vyspat. Protože jen nerušený odpočinek může doplnit přirozené magické síly. Kromě toho se dají obnovit jen mocnými lektvary, ale ty jsou drahé a jejich výrobu zatím neovládám.
    Všednost dnů zpestřovala ještě nájemná práce pro Bojovníky, což mi hodilo i nějaký zlaťák. Poprvé se jednalo o zlikvidování přemnožených krys v jednom domě v Balmoře. To byla záležitost necelé hodiny a pár škrábanců na nohou. Další kontrakt znamenal odstranění pytláků, dunmerského muže a ženy, v blízkém vejcodolu. Tato práce byla nebezpečnější, odnesl jsem si několik nepěkných šrámů od přiostřených krumpáčů těch dvou loupeživých vyvrhelů. V důsledku ale nic, co by mé hojivé kouzlo nakonec nezvládlo.
    Třetí rozkaz od Eydis byly znepokojující. Měl jsem  za úkol zlikvidovat čtyři Telvannijské agenty, kteří se schovávají někde u nedalekých Kalderských dolů. Dostal jsem přibližný popis svých obětí. Úkol jsem se však zdráhal přijmout. Jeden proti čtyřem, to nevypadá ani zdaleka vyrovnaně. Musel jsem být už sakra dobrý v zacházení s mečem, abych měl nějakou šanci. Toto jsem však měl možnost zjistit velice brzy.
    Byl právě dvacátý sedmý den mého nového života na Ranavanu, když jsem obstarával poslední  vzorky alchymických ingrediencí pro Adžiřin výzkum. Musel jsem tehdy pěšky zpět na jih na Hořké pobřeží a dál až k Askadijským ostrovům a po cestě  jsem se střetl s ukrutnou šelmou. Její krátký trup stojící na dvou svalnatých nohou již vypadal podivně, ale hrůza šla teprve z tři stopy dlouhé hlavy s širokou tlamou opatřenou deset palců dlouhými kly. Podle předchozího popisu jsem poznal kagutiho, obávaného masožravce Vardenfellu. Souboj však netrval dlouho a po pěti úderech mé čepele zvíře padlo. Své krvácející rány jsem následně vyléčil vlastnoručně vyrobeným dryákem podle receptu Adžiry. Sice slabým, nicméně dostatečně účinným. Mé sebevědomí vzápětí vylétlo do nevídaných výšin.
    Když jsem se vrátil k balmorským Mágům s vakem plným bylin, Adžira byla velmi spokojena. Neměla sice už peníze, dala mi tedy výměnou hotové lektvary a pak ještě pořádný tyglík a retortu. Poté, jak předtím slíbila, mi udělala několikahodinovou přednášku z alchymie o dalších důležitých dryácích. Nyní umím připravit všechno zásadní, co dobrodruh obvykle potřebuje: obnovu tělesné výdrže, když tělo umdlévá, lektvary pro posílení v boji, doplnění magické síly pro sesílání kouzel, různé jedy,  dokonce i lektvar, po jehož vypití se můžu volně vznášet ve vzduchu! Není to tak, že bych létal jako pták - nepohybuji se při vznášení moc rychle a změna směru je dost neohrabaná. Stále se však díky tomu dostanu výš, než se mi kdy zdálo, nebo mohu vyšplhat i na nejstrmější skály.
    Několik dní jsem pak strávil „vařením“ svých vlastních lektvarů. Šlo to ztěžka a plno svých nepovedených výrobků jsem musel vylít. Nakonec jsem však měl slušnou zásobu lektvarů na léčení, lektvarů obnovy výdrže a obnovy magické síly. Lahvičky byly sice malé, ale když jich bylo hodně, docela se pronesly a navíc jsem se bál, že by se mohly rozbít. Vzal jsem tedy od každé jen půl tuctu a dobře je zabalil do svého vaku. Zbytek jsem si po domluvě s Adžirou uschoval v Cechu. S tímto vybavením jsem si již troufl zkusit nebezpečnější dobrodružství.
    Potřeboval jsem však konečně zjistit více o Velkých rodech na Ranavanu a politice, než se budu moci rozhodnout pro další úkol pro Bojovníky. Něco mi pověděli přímo kolegové z obou Cechů, na něco jsem se vyptal přímo u městských radních, protože Balmora je oficiální sídlo rodu Hlaalu.
    Dlouho jsem se rozmýšlel. Přidat se k jednomu z Velkých rodů je na zbytek života. Nerad bych si vybral tak, abych potom litoval. Pokud si úkolem pro Bojovníky znepřátelím Telvanni, pravděpodobně už se k nim nebudu moci někdy v budoucnu přidat.
    Rozhodl jsem se poradit se o tom se šéfem Čepelí, Kaiusem. Jako špion zná plno souvislostí a pochopil jsem, že i odhad na lidi.
    Když jsem k němu přišel, hned ve dveřích jsem si vyslechl pochvalu. „Zdravím tě, Trevyne Varene. Co se týče práce pro císařské Cechy, zatím jsem na tebe slyšel docela dobré hodnocení,“ pokýval uznale Kaius, „jako krycí identita to slouží svěle.“
    „Díky, pane.“
    „Vidím, že se docela sžíváš s Vardenfellem. Možná už jsi připraven pro nové rozkazy?“
    Sděluji mu své dilema.
    „Takže sis už něco zjistil? A stále ti přijde, že toho víš málo pro jasné rozhodnutí. Chápu,“ uklidňuje mne Kaius. „Mohu ti říct o nich něco ze svého pohledu?“
    „Jistě,“ odpovídám.
     Špehmistr Kaius mi doplnil  mozaiku informací. Ve shrnutí teď vím toto:
    Většina cizinců preferuje císařské Cechy a radši se drží u nich nebo Legií. Ale služba pro Velké rody, tam jsou skutečné možnosti. Cizozemce tam sice nemají moc rádi. A je třeba hodně vytrvale hledat nějakého ochránce - někoho, kdo se za mne přimluví a pomůže mi postoupit do vyššího postavení. Ale když si vybuduji reputaci, přijmou mě za svého.
    Na Ranavanu žije pět takzvaných Velkých rodů - Dres, Indoril, Hlaalu, Telvanni a Redoran.
    Rod Dres je nejvíce uzavřený, má přísnou hierarchii a příliš se nezajímá o dění na Ranavanu,  natož v okolních provinciích. Jeho představitelé si hlídají své državy a žijí podle tradiční Dunmerské kultury.
    Indorilové jsou ze všech rodů nejbližší církvi Templ, která uctívá žijící boží trojici Almsivi. Členové tohoto rodu jsou nejvíce oproti ostatním rodům zastoupeni v členech a představitelích, dokonce ozbrojené stráže, která chrání zájmy církve Templu, takzvaní Ordinátoři, se mohou rekrutovat jen ze členů Velkého rodu Indoril. A na základě toho všeho se dá řící, že jsou to největší fanatici.
    Rod Hlaalu je nejvíce oddaný císařství. Jsou ze všech rodů nejotevřenější novým vlivům. Vítají císařské zákony a Legie, svobodu obchodu a svobodu náboženství. Respektují  tradiční zvyky temných elfů, uctívání předků a Templ, nicméně chápou, že časy se mění a s tím se mění i císařství. Oni sami o sobě říkají, že chtějí žít v míru  a harmonii s ostatními rasami a sdílet prosperitu císařství. Nicméně mnoho členů tohoto rodu jsou vychytralé, sobecké a podlézavé  povahy. Pokud jde o dobrý obchod, jsou schopni všeho. Obchod totiž znamená pro Hlaalu vše. Je snadné vstoupit do jejich služeb i pro cizince.
    Kouzelničtí páni rodu Telvanni se tradičně straní všech a věnují se hledání moudrosti a mistrovství v magii. Avšak někteří ambiciozní čarodějové a jejich sluhové se celým srdcem vložili do soupeření o kontrolu nad Vardenfellem a vytěžení jeho zdrojů. Budují své věže a základny po celém východním pobřeží ostrova. Telvanni si myslí, že moudrost uděluje moc a moc uděluje právo.
    Členové rodu Redoran se mohou pyšnit označením opravdových bojovníků podle tradic prastarých Dunmerů. Ačkoli rod Hlaalu přijal více císařských způsobů a zvyků, Redorani jsou respektováni jako obránci Ranavanu. Jsou oddaní Templu, avšak ne tak slepě jako rod Indoril. Bez pomoci bojovníků tohoto rodu by se Vardenfell neubránil velké invazi seveřanů ze Skyrimu před pár sty lety. Jsou to také oni, kteří mají nejvíce práce s bojem s nakaženými stvůrami - oblast, kterou ovládají je totiž přímo v podhůří Rudé hory. Pro Redorany je nejdůležitější čest, osobní i rodová. Údajně se lze také dát do jejich služeb, ale pečlivě prý vybírají, koho přijmou a koho ne.
    V úvahu tedy připadají tři rody, kterým může cizozemec složit slib loajality : Hlaalu, Redoran nebo Telvanni. A začínám mít celkem jasno, co udělám.
    „Hm, tak mi připadá, že pokud mám zlikvidovat několik agentů tak arogantní dynastie jako Telvanni, myslím, že mi to nebude činit potíže,“ říkám Kosadesovi.
    „Já osobně tento rod taky v lásce nemám. Jsou bezohlední a sobečtí, slyšel jsem, že jsou schopni zradit vlastní lidi,“ říká Kaius.
    „Doporučím ti ještě jednu věc. Vydej se sám do měst, kde tyto rody vládnou. Telvanni ovládají východní pobřeží. Nejrychlejší bude Cechovní teleport do Sadrith Mora. Stejným způsobem se podívej za Redorany do Ald'Ruhnu. Balmoru a rod Hlaalu už jsi celkem poznal.“
    To zní jako dobrý nápad. Navíc se už cítím dost zkušený na prozkoumání ostatních částí ostrova.
    „Navíc bych měl pro tebe nové rozkazy. Není na to příliš spěch, jsou potřeba zařídit během přibližně měsíce. A jedná se o poměrně blízké okolí Balmory. Můžeš se nejprve vrhnout na povinnosti a po cestě se podívat do sídel Velkých rodů,  nebo se naopak trochu procestovat a rozkazy vyřídit, až se vrátíš.“
    Rozhodl jsem se rychle. Špehmistr na mé rozhodnutí jen kývl a popřál mi šťastnou cestu.
   

Následující část:

http://ryon.wbs.cz/5.html

TOPlist