12

Předchozí díl:

http://ryon.wbs.cz/11.html

 

    „To mě teda spolkni Malacath, kdo by to byl řek,“ zakřenil se Jiub.
    „Kdo je to?“ prohlížel si mě nedůvěřivě ten druhý. Ani nesklonil meč.
    „Známý, kterého jsem dlouho neviděl,“ odtušil Jiub a měří si mne okem. „Říkal jsem si, že v tobě je něco zvláštního už na lodi,“ popotáhl, „na to já mám čuch.“ Znovu popotáhl. Ten zvuk nezněl vůbec hezky. Kolem nosu jsem si všiml stop po bílém prachu. Tak čuch, jo? Rypákem vyleptaným od měsíčáku? Přesto se ve mně objevil nečekaný nával sympatií.
    „Zdravím tě, Jiube. Nevěděl jsem, že tu se svými přáteli bydlíš. Myslel jsem, že je to jen další doupě banditů,“ zkusil jsem co nejopatrnějším tónem.
    „Banditů?“ zasmál se,  „to ani náhodou! I když, v boji se vyznáme. Ale nevyhledáváme ho. Skrýváme se.“
    „Před kým?“ zradila mne má zvědavost hloupou otázkou.
Jiub se podíval na svého druha ve zbrani a pak na něj krátce kývl.
    „Ale co... nemáme co ztratit. Hledali jsme útočiště před Venimovými vojáky. Jeden hodně starý spor.“ Vypadal, že to zatím nechce dál rozvádět.
    „Cože? Před Redoranskou spravedlností se skrýváte na jejich území?“ Musel jsem se hodně držet, abych se neusmál. To bude docela pikantní, až se dozví, že jsem poměrně významný člen Rodu. Budu na to muset postupně.
    „Spíš před nespravedlností,“ ucedil ten s mečem.
To by ovšem mohlo mou situaci dostat do úplně jiného světla.
    „Tak, tak,“ pokýval Jiub a zastrčil dýku za opasek. „Trevyne, ještě jsem ti nepředstavil svého přítele Neldrise,“ pokynul ke strážci, který už také uklízel zbraň.
    Pozdravil jsem Neldrise, který se stále tvářil dost zachmuřeně. Při bližším pohledu na jeho silné ruce jsem byl nakonec rád, že jsem se s ním nemusel potýkat.
    „Musíme se teď postarat o Rinu, doufám, žes na ni byl něžný,“ vytkl mi kousavým tónem.
Rina se pomalu probírala z bezvědomí. Mí noví přátelé jí začali ošetřovat paži zalitou krví, když jsem vytáhl z vaku malou lahvičku.
    „Tady...abych aspoň částečně napravil to nedorozumění...“
Muži jen kývli. Rudoška ještě pořádně nevnímala, co se kolem ní děje, ale léčivý lektvar poznala a hltavě jej vypila. Když začala mizet krvavá boule na jejím čele, všiml jsem si, že je vlastně mladá a velmi pohledná.
    Probraná Rina se rozhlédla a rychle pochopila novou situaci. Upřela na mne zlý pohled.
    „Jestli váháš  mezi kletbou a poděkováním, tak by díky mělo asi převážit,“ předběhl ji Jiub a uchechtl se. Rina chvíli mlčky koukala, než jí taky trochu zacukaly koutky. Podal jsem jí ruku a pomohl na nohy.
    „Mé jméno je Trevyn. Omlouvám se ti. Jiub je dávný přítel, nevěděl jsem...“
    „Rina. V pohodě. A ... díky.“ Měla sytý, medový alt.
    Znovu mne zhodnotila pohledem, tentokrát od hlavy k patě.
    „Možná bychom to mohli probrat u sklenky sujammy?“ zazněl opět Jiubův chraplák.
    „Výborný nápad.“


    Sedli jsme si v nejširší místnosti tohoto podzemí, kde stál masivní stůl s židlemi pro deset lidí. Vypili jsme dvě skleničky, než mi Jiub vysvětlil to s tou nespravedlností. Ve stručnosti jde o to, že Venim má pocit na sobě spáchané křivdy, ale zcela neprávem.
    Pokýval jsem hlavou. „Ten člověk je neuvěřitelně samolibý a neštítí se ničeho. Už jsem taky měl tu smůlu.“
    Pak jsem jim pověděl, že jsem členem rodu Redoranů a že vlastně zastávám docela vysoké postavení.
    „...a to je vlastně ten důvod, proč jsem tu. Na blízké planině staví moji pevnost a já chtěl prozkoumat blízké okolí.“
    „No to bude skvělé, mít takového souseda,“ usmál se Neldris s neskrývaným potěšením.
    „Napadlo mě, že nemusíme být jen sousedé,“ začal jsem. „Budu pro pevnost potřebovat spolehlivé vojáky. Co vy na to?“
Zamračili se.
    „Mě se to nezdá,“ vrčel Jiub. „Takhle jsme docela dobře zalezlí. Venim má dlouhé prsty...“
    „Mě se ten nápad líbí,“ ozvala se Rina. „Uvažuj, Jiube. Takhle nás může nechat zabít a prohlásit, že vyhladil doupě pašeráků, jako si to myslel tady Trevyn. Ale když budeme oficiálně pod Trevynovým velením, bude na nás náš milovaný nejvyšší radní krátký. Neprovedl jsi totiž nic proti císařskému ani Redoranskému zákonu, je to jen jeho osobní zášť.“
Jiubova tvář se rozjasnila tak širokým úsměvem, až se jeho jizva zkroutila do nevídané křivky. Zasmál se zhluboka a nahlas.
    „Vynikající, Trevyne. Vynikající.“
    Pozvedli jsme poháry a přiťukli na nové spojenectví.
    „Ovšem tuhle základnu bych si být vámi ponechal. Když o tom tak uvažuji, má mnoho výhod,“ konstatoval jsem pak.
    „Zrovna jsem to chtěl říct,“ ozval se Neldris. „A to ještě nevíš o všech jejích výhodách,“ začal odhalovat utajené věci, jak mu sujamma rozvazovala jazyk. Rina do něj pod stolem kopla.
    „Nepotřebuji znát všechna vaše tajemství,“ poznal jsem správný okamžik a uhnul od tématu. Jsou sice milí a máme společného nepřítele, ale znám je teprve chvíli a nebudu riskovat. Na druhou stranu, bylo potřeba zjistit o svých nových druzích ve zbrani co nejvíc. Sám jsem vlastně neměl co skrývat a tak jsem jim stručně vyprávěl celý svůj téměř dvouletý život na Ranavanu.
    Skončil jsem o další dva pohárky později a i přes vypité množství bylo vidět, jak na mně skupinka obdivně visí pohledy.
    „Bude mi ctí sloužit pod tak schopným Redoranem,“ překonával Neldris opilou ztuhlost svého jazyka, ale věděl jsem, že mluví ještě s neotupeným rozumem.
    Rina jen kývla a položila ruku na hlavici svého obouručáku.
    „Dobrá práce, Trevyne,“ uzavřel Jiub. „Jsme domluveni.“
    „Jen mi vrtá hlavou, že jsme se tu nepotkali dřív,“ přemítal jsem.
    „Nemohli jsme,“ zamračil se Jiub. „Až donedávna jsme sloužili jako otroci Telvanni. V dole na magickou ebonovou rudu. Naštěstí jsme se asi po roce vykoupili.“
    „Jak kdo. Já a Rina jsme tam už byli, kdyžs přišel. Celkem jsme museli makat tři roky,“ vysvětloval Neldris.
    „Nebuď skromný, Jiube. Ne vykoupili, tys nás vykoupil.“
    Zvedl jsem tázavě obočí.
    Jiub přikývl a ušklíbl se. „Jo, ty mé konexe...  jsme venku, ale máme kvůli tomu trochu problém s jednou Venimovou příbuznou.“
    „Tak takhle... předpokládám, že se starému nelíbilo, že jeho rodina musela platit výkupné Telvanniům za tři otrhané otroky?“
    „Takhle úplně to není, je to trochu složitější... ale výsledek je stejný.“
    Pak ještě vyprávěli Neldris a Rina. Jejich příběhy se v lecčems podobaly, byli oba chudého původu a život je dlouho vláčel, než se sešli v ebonovém dole s Jiubem. Dá se říci, že teprve od té chvíle začali pořádně žít.
    Stačil jsem si mezi konverzací všimnout, že Jiubova záliba v měsíčním prachu nebude nijak dramatická. Naštěstí. Zvláštní, nikdy předtím mě nenapadlo myslet na svou pověst a dobré jméno. Ale když má člověk postavení a pevnost skoro postavenou, spřáhnout se s pašeráky drog by stručně řečeno mohlo pokazit vše, čeho jsem dosud dosáhl.
    Poměrně dlouho jsem rozvažoval, jak zareaguji, pokud mi nabídnou nocleh. Dalo se očekávat, situace k tomu směřovala. Neldris už načal druhý demižon sujammy a naše mysl a jazyky se začaly zaplétat. Pokud by mě chtěli zabít, nic by tím zjevně nezískali, peníze jsem u sebe neměl skoro žádné. Pokud by mě chtěli zajmout a prodat za výkupné, poštvali by si proti sobě velkou část Redoranského rodu a navíc by na sebe upozornili.
    Když nakonec opravdu očekávaná otázka noclehu přišla, souhlasil jsem. Vyfasoval jsem provizorní visuté lůžko v jedné z oddělených chodeb a během chvíle se mi únavou i opilostí zavřela víčka.

***

První paprsky slunce pohladily mraky nad Rudou horou. Kdesi hluboko pod zemí, v prostorách osvětlených jen žhnoucí lávou, se pohnula veliká postava. Démon před chvílí vyslal sny plné strachu a nenávisti. Mysli těch, které sugestivní noční můra zasáhla nejhlouběji, vytvořily jakousi ozvěnu, kterou mohl „slyšet“ svými nelidskými smysly.

„Hanarai… Assi... Rararyn. Dobře...“ zaduněl hlas těžký jako menhir.

***

    Má nedočkavost před dokončením první fáze pevnosti mne ničila. Asi půl dne mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mám co na práci, abych se zbavil čekání. Vlastně velmi důležitý úkol najít Ztracená proroctví. Okamžitě se vydal cechovním teleportem rovnou do Viveku za kontaktem ve víře nejvzdělanějším – za Mehrou Milo.
    Brzy jsem si již vykračoval po širokém ochozu Vivekských čtvrtí známou cestou směrem k chrámové věži. Uvnitř budovy Templu jsem jen jednou špatně odbočil, ale vzápětí jsem knihovnu našel.
    Avšak spolupracující agentku jsem nikde nenašel. Vzhledem ke svému utajení jsem předstíral, že hledám nějaké knihy a pak jsem radši vypadnul. Musel jsem najít Mehřin byt, protože jestli se jí něco stalo, vzkaz nebo stopa budou tam.
    Věděl jsem, že kněžka obývá jeden z kamrlíků zde v budově Moudrosti, Nechtěl jsem se vloupat do dveří a stanout proti Dohlížiteli, to bych asi nevysvětlil. trvalo mi několik hodin, než jsem určil, které to jsou. Při „odemykání“ jsem si uvědomoval, že za rohem stojí Dohlížitel hlídající blízké sídlo dohlížitelského velení. Když jsem tedy úspěšně vyháčkoval zámek, vnikl dovnitř a tichounce za sebou zavřel, spadl mi ze srdce asi největší balvan, který tam kdy ležel.
    Mehra ve své komůrce samozřejmě nebyla, ale na stolku jsem si všiml popsaného svitku a hned mi svitlo. Dopis adresovaný jakési Amaye líčil, kde se Mehra nyní nachází.  Amaya bylo kódované jméno, které měla Mehra použít v nouzi, samozřejmě. Už to byl ale nějaký ten měsíc, co mi to špehmistr sděloval a já si slíbil, že takto důležité věci si musím příště vštípit ještě líp. Dále psala, že mám přinést lektvar Božského zásahu. Asi jsem se dovtípil, nač ho bude potřebovat. Ve svých zásobách jsem jej neměl, Mehřina skříň však ukrývala několik lahviček a zmíněný lektvar byl mezi nimi. Mohl jsem vyrazit.

    Takže Ministerstvo Pravdy? Vyšel jsem z budovy a zadíval se na nebe. Levitující měsíc, který kdysi božský Vivek zastavil před pádem na zem, stále nehnutě visel asi dvěstě stop nad Chrámem. Pravda, už minule se mi zdálo divné, že v něm jsou po straně nějaké pravidelně hranaté otvory a před nimi jakoby dřevěná podesta. Jednalo se samozřejmě o dveře, které vedly do nitra meteoru.
    Po vypití lektvaru vznášení jsem se vydal vstříc obří skále a věděl jsem, že se musím připravit na nejhorší. Naštěstí jsem měl v záloze vzácný lektvar neviditelnosti, který jsem se nedávno naučil sám připravit.
    U dveří stála strážkyně v zlatavé zbroji Indorilů. Ksakru, věděl jsem, že tu budou Dohlížitelé, ale hned přede dveřmi… Dunmerka vypadala poměrně mladě a překvapivě i vstřícně. Když jsem připlachtil, rozšířily se jí oči a pokynula mi zcela nedohlížitelským gestem, abych šel k ní a mluvil co nejtišeji. „Jsi Trevyn, že? Mehra říkala, že se asi zastavíš.“

    „Souhlasí. Jak..." Věděla, na co se chci zeptat: „Je nás tu víc, co sympatizujeme s Opozičními kněžími.“ Mrkla na mě a letmo se pousmála.
    „Běž dál, dveře jsem odemkla. Mehra bude nahoře ve vězeňském sálu a tam je taky zamčený vchod, s tím už se ale budeš muset popasovat sám,“ konstatovala. Pak se jí v hlase objevil náznak obav: „Mehra sice říkala, že si umíš poradit, ale i tak ti přeji hodně štěstí. Kdo skončí tady v Balvanu, málokdy se dostane ven...“
    Jen jsem kývl. Věděl jsem, že čas na povídání nemáme. Někdo si mohl všimnout mého letu vzhůru, i když jsem se k Ministerstvu přiblížil z opačné strany, od moře.
    Vstoupil jsem do skály a dveře za mnou klaply. Temná, hrubě otesaná chodba přede mnou mírně stoupala a zatáčela vlevo a já se opatrně vydal vpřed.
    Za zatáčkou se chodba rozvětvila se do křižovatky. Chodby po stranách vedly obloukem a opět nahoru, chodba rovně směřovala ke trojici dveří. Věděl jsem, že musím pokračovat vzhůru, tady byly buď ubikace Dohlížitelů. Po asi čtyřiceti krocích jsem zaslechl zakašlání. Přitiskl jsem se do výklenku chabě osvětleného koridoru a pokusil se vrůst do skály. Asi se mi to podařilo, protože Dohlížitel, který prošel kolem, si mne nevšiml. Když mne minul, rozběhl jsem se co nejtišeji vzhůru do ohybu chodby.
    Tady už byla navigace jednoduchá – chodba končila jedněmi velkými dveřmi s velmi ohmatanou klikou. Když jsem se k nim blížil, už jsem měl rozmyšlený plán. Musím co nejdříve vypít lektvar neviditelnosti, měl by vydržet asi minutu a mezitím najdu Mehru Milo. Vzal jsem opatrně za kliku, s dryákem v ruce, ale ouha. Vždyť to říkala ta spřátelená Dohlížitelka – bude zamčeno. Vytáhl jsem tedy i šperhák a znovu vyháčkovával zámek s minimem hluku. Dokonce jem se ani nezapotil jako při vloupávání do Mehřiny komůrky u knihovny. S pomalým otevíráním jsem do sebe nalil obsah flakónku a vklouzl dovnitř.

    Do očí mne bodlo světlo mnoha pochodní, které širokou místnost osvětlovaly. Následoval šok. Dvě stopy přede mnou stál Dohlížitel. Byl ke mně naštěstí otočen zády. Stál jsem na vysokém dřevěném ochozu, procházejícího středem sálu, na jehož podlaze posedávali nebo jinak zevlovali vězni. Z ochozu dohlíželo ještě pět dalších Dohlížitelů. Zatím si mne nevšimli, a tak jsem jen stál a očima hledal Mehru. Během pár sekund jsem zjistil, že v sále není. V zadní části místnosti se krčily vchody do cel, bude tedy zjevně tam. V tu chvíli se strážce přede mnou ošil a zamumlal něco o průvanu. Otočil se, aby zjistil, že jsem nedovřel dveře. Než jsem jej stačil obejít, vykročil k nim, aby je zavřel. Nestačil ani zanadávat na svého kolegu, který je měl zamknout, když o mě zakopl.
    Zacinkaly o sebe naše zbroje a on si okamžitě uvědomil, o co jde.
    „Stráže! Vetřelec!“, zařval.
    Odstrčil jsem ho veškerou silou, až se zapotácel a málem spadl dolů mezi vězně. Musel jsem využít své neviditelnosti. Několika skoky jsem překonal ochoz do místa, kde byl nejníže nad podlahou a pokusil se o plavný skok Docela se podařilo, dopadl jsem na nohy a jednou se překulil. I když se zvedla trocha prachu, v nastálém zmatku po výkřiku Dohlížitele se to zcela ztratilo. Vězni začali nekontrolovatelně vyvádět a jak jsem si stačil všimnout, Dohlížitelé zatím neměli páru, kterým směrem jsem běžel. Dostal jsem se ke dveřím první cely a okamžitě začal ordinovat se šperhákem. Překvapivě se mi netřásly ruce, když jsem byl takhle v úzkých. Asi mě utěšovalo vědomí, že se mohu kdykoli teleportovat kouzlem, které mne donese k nejbližšímu svatyni Devítky. Během několika okamžiků jsem zámek vyháčkoval, byl to primitivní mechanismus. V rámci prodloužení nejistoty, kde se nacházím, jsem po vstupu do cely za sebou zaklapl.
    Ocitl jsem se v překvapivě široké jeskyni, měla na délku alespoň třicet stop. Stěny byly stále nahrubo otesaná skála. Na zemi zde leželo jen několik hadrovitých pokrývek a na nich muž. A bosmer k tomu. Ksakru, vedle. Abych se však dostal ven, musel jsem se opět prolámat zámkem – zevnitř totiž nebyla klika. Tak jednoduchý mechanismus to tedy není... Přesto jsem během pár chvil již opět stál v hlavní místnosti, kde pokračovala vřava. Bohužel si právě jeden Dohlížitel všiml otevíraných dveří a i když jsem byl stále neviditelný, bylo to, jako bych jim zamával a volal na uvítanou. Okamžitě jsem přeběhl k druhé cele a modlil se, aby ta byla správná, zbývala totiž ještě třetí. Už při odemykání jsem slyšel , jak Dohlížitelé rozhánějí řvoucí vězně, aby mohli slézt po žebříku z ochozu a zpacifikovat mě. Naštěstí jsem zámek prolomil ještě rychleji díky tréninku v nedávné minutě. Klap.
    Strefil jsem se. Tohle je její cela!
    Upřela o či ke dveřím a okamžitě věděla, o co jde. Neviditelnost navíc přestávala působit a její odeznění je stejně rychlé jako nástup kouzla.
    „Rychle! Máš ty svitky?“
    Podal jsem jí domluvený pergamen, klíč ke svobodě.
    „Najdi v Ebonheartu ženu jménem Blatta. Je v přístavu. Řekni, že bys rád jel rybařit,“ prozradila mi.
    „A co pak?“
    „Doveze tě tam, kde se spolu znovu setkáme,“ mluvila horečně rychle, protože už slyšela dusání za dveřmi a chrastění klíčů.
    „A teď rychle!“
    Rozlomila pečeť svitku a rychle, ale s pečlivou výslovností přečetl kouzelná slova. Svist, lup, a byla pryč.
    Rozletěly se dveře a do cely vtrhli tři rozzuření dohlížitelé. Než se stačili v šeru rozkoukat, pronesl jsem inkantaci a zmizel také.
    Okamžik krutého mrazu, lup, a už mi do očí znovu pálilo sluníčko. Poznal jsem velkou kapli Devítky v Ebonheartu. No výborně, do přístavu to nebudu mít daleko.

 

(dokončení tohoto dílu bude ještě následovat)
 

.

TOPlist