1

Hlasování o pokračování příběhu

 

motto :  Mnoho padne, však jeden zůstane....

 

    Hlasité vrzání lodních prken a rachot řetězu spouštěné kotvy mne probírá z tvrdého spánku. Než stačím otevřít  ztuhlá víčka, zachraptí mužský hlas: „Vstávej!“
    Rozespalýma očima se snažím rozhlédnout po temném podpalubí. Moc toho nevidím, prostor osvětluje jen malá lucerna
s jednou svíčkou, na háčku zavěšená u nízkého stropu. Podél špinavých stěn se vrší dřevěné sudy a bedny, v úzkém prostoru mezi nimi leží na zemi tenké rákosové rohože, na jedné z nich já.
    „Probudil ses. To je dobře,“ zachraplal znovu hlas. Pohlédl jsem vedle sebe a spatřil tmavého štíhlého muže. Celým obličejem se mu táhne dlouhá jizva, od čela k ústům přes pravé oko, oslepené touto hroznou ranou. Všimnu si zašpičatělých uší a krví podlitého bělma. Je to temný elf - dunmer, jak si říkají ve svém jazyce.
    Vstávám s námahou na nohy. Neznámý mi pomáhá.
    „Spals celej den i noc. A pořád ses zmítal, asi  zlý sny. “ Odmlčí se a prohlíží si mne. „Ani noční bouře tě nevzbudila.“
    „Dost zlý sny,“ přisvědčím.
     „Jak se vlastně jmenuješ ? Mě říkají Jiub.“ I když z jeho zjevu jde trochu strach, nedokážu se ubránit sympatiím k němu.
    „Jsem... jsem Trevyn.“
    „Zaslech´ sem stráže. Připluli  sme k Ranavanu. Určitě nás už pustí!“
     Ranavan. Drsný kraj. Severovýchodní provincie kontinentu, rozkládající se na velkém ostrově  Ranavanu (kterému se taky     říká Vardenfell) a mnoha přilehlých ostrůvcích. Ranavan je cílem pro mnoho vyhnanců z císařské provincie Cyrodiil, včetně nás dvou. Jiuba sice neznám, ale nemůže být nic jiného než vyvrhel, jinak by se stejně jako já neoctl na této lodi. Císařské zákony jsou tvrdé. Stráže se se mnou nemazlily, když mne ten obchodník přistihl, jak si strkám za halenu ten kus tučného masa. A protože to nebylo poprvé, šoupli mě do šatlavy a čekal mě provaz. Všichni musíme jíst a v Cyrodiilu je plno chudých , kteří nemají co do úst, i já tak denně riskoval. Nemají ale jinou možnost, pokud se nechtějí jít pást.
    Už jsem se loučil se životem, ale soudce mi dal nečekaně na výběr : buď šibenice, nebo vyhoštění. Nechápal jsem proč, ale zvolil jsem rychle, kdyby si to náhodou ještě nechtěli rozmyslet.
     A tak jsem teď tady, na sobě jen pár hadrů a na krku ochranný amulet z pálené hlíny, jediné, co mi zbylo po rodičích.
Protahuji si ztuhlé tělo. Pak se otočím na druhého pasažéra: „Jiube, odkud vlastně jsi?“
    „Pocházim z Ranavanu. Všichni dunmerové odtud jsou. Vlastně se vracim domů.“ Pousměje se. „I když představoval bych si to jinak. A ty ? Vidim, že máš v sobě taky naši krev.“
    Má temně šedá kůže a rudé bělmo očí nenechají nikoho na pochybách. Ale kdo byli moji rodiče, nikdo přesně neví.             Vychovávala mne osamělá bretonka. Byla ošklivá a nikdo s ní nechtěl nic mít.  Z jejího vyprávění vím, že jako novorozence mne prý přinesla neznámá seveřanka. Pro slzy téměř neviděla, jen dala miminko mé opatrovnici do náruče spolu s několika zlaťáky a hliněným přívěskem, odešla a už ji nikdo nikdy neviděl. Jestli to byla moje skutečná matka, to nikdo neví. Tím pádem by musel být dunmerského původu můj otec. Nebo to bylo úplně jinak, ale to mi už nikdo nikdy neřekne... Má bretonská adoptivní matka mi dala jméno Trevyn, prý podle jednoho dunmera, kterého znala. Vychovávala mne do mých dvanácti let. Pak se nakazila  nějakou zlou nemocí a zemřela. Její malý domek propadl na úhradu dluhů a tak jsem se ocitl na ulici a musel se začít starat sám.
     „Já ...“ chystám se odpovědět, ale zadrhnu se. Ještě se nedokážu sebrat po těžkém spánku. Zatočí se mi hlava a musím se opřít o stěnu. Ruka mi nepříjemně přilne na dehtované prkno. Doufám tedy, že je to dehet.
    Než stačím dokončit větu, zavrzají padací dveře ve vzdálenější části lodi.
    „Ticho, jde strážný!“ sykne Jiub.
Poklop se otevřel a dovnitř se vlilo o něco více světla. Slyšíme těžké kroky, jak někdo přichází úzkým průchodem mezi naloženými bednami. Světlo lucerny dopadne na vysokou postavu  strážného, který zahlaholí: „Tak, vystupovat. Ty,“ ukáže na mne, „půjdeš se mnou.“
    Sbírám rovnováhu a narovnávám se. Ještě se otočím na svého parťáka. Vyměníme si pohled beze slov, nevím, jestli se ještě uvidíme. Natáhnu ruku a stisknu mu rameno. Jiub pozdrav opětuje.
    „Nebudu to říkat dvakrát,“ zvýší hlas voják, vida mou váhavost.
    „Radši ho poslechni,“ šeptá Jiub.
    Klopýtám  ke strmým schůdkům a šplhám nahoru. „Vylez na palubu a nedávej mi žádnou záminku, abych nemusel...“ pohrozil ještě voják. Jen jsem přikývl.
    Na palubě se do mne opřelo dopolední slunce. Mhouřím oči. Vdechuji čerstvý vzduch  vonící solí a také neznámou zemí. Malá přístavní vesnice s ne více než tuctem domků se krčí na bažinatém pobřeží pod vysokými stromy. Kmeny jsou mohutné, obrostlé mechem a popínavými rostlinami. Mokřady začínají hned na břehu a sahají asi třista stop do vnitrozemí, kde končí pod  nízkými, avšak strmě stoupajícími kopci. Daleko za nimi je vidět vysokou temnou horu holým úbočím a s vrcholem zahaleným do šedého mračna. Mokřiny jsou zvláštní. Střídají se zde mělká jezírka, odhaduji nejvíce tak třicet stop široká, dělí je nízké, mechem zarostlé hřbety, poseté velikými balvany. Stromy jsou sice obrovské, některé mají jistě i sto stop, ale rostou velmi řídce a nejsou příliš košaté, takže pod korunami je stínu málo. Zato života je tu dost. Poklidný ruch malého přístavu je téměř přehlušen hlasitým kuňkáním a bzučením mnoha malých tvorů. Vzduch se hemží mouchami a zvláštně zapáchá. Je to jako bahno, je to jako tlející listí a cizokrajné květy dohromady, a ještě něco víc. Prvních několik nadechnutí mne zarazí, ale rychle si zvykám a po chvíli už pach vnímám jako součást okolí, koření krajiny.
    Stráže mne ale nenechají rozhlížet dlouho a už mne postrkují po můstku na jedno ze dvou přístavních mol. Ještě si všímám vysokého majáku na kamenitém poloostrůvku hned u přístavu. Vedle něj se rozkládá nejrozlehlejší budova ve vesnici, ke které vede vrzající molo. Směrem k moři se do ní otvírají dveře a u nich stojí další voják.
    „Pokračuj dál do kanceláře pana Socucia.“
    „A to je kdo?“, neodpustím si.
    „To je pán, co odpoví na tvoje hloupý otázky.“
    Vejdu do chladu kamenné budovy. Krátká chodba ústí do rozlehlé  místnosti, kde u širokého stolu sedí šedovlasý člověk, zjevně cyrodiilec. Světlo malého okna nestačí a tak je po stěnách rozvěšeno několik loučí a stolu dominuje masivní svícen.
V místnosti je ještě strážný, který stojí u dveří v protější stěně.
    „Ah, výborně, očekával jsem tě,“ promluví stařec. „Jsem Socucius a musím tě zapsat, než budeš oficiálně propuštěn.“ Pohlédne na několik svitků na stole.
    „V dopise, kde psali o tvém příjezdu, byly o tobě dost neúplné informace. Odpovíš mi na několik otázek a budeme brzy hotovi.“
    „Fajn, a můžu mít taky několik otázek ?“
    „Možná, ale až potom,“ zarazí mou dychtivost stařec.
        Trvá to jen chvilku. Socucius si předříkává a  zapisuje mé personálie.
    „Takže: Trevyn, rasa: dunmer ... povolání: tulák a zloděj.“
    „Souhlasí,“ hlesnu. Jako by mne ani neposlouchal a pokračuje si.
    „Narozen 27.dne měsíce Večerní hvězdy roku 405 3.éry ... pod hvězdným znamením Hřebce. Rodiče ... neznámí. Vzhled: Černé dlouhé vlasy, vysoká postava. ... Třikrát trestán za ... krádež, jednou za rvačku. ... Zvláštní znamení : poněkud světlejší oči, pravděpodobně smíšený původ.“
    To poslední mne zarazilo.
    „Nikdy jsem si nepřipadal nijak jiný než těch několik dunmerů, které jsem v Cyrodiilu potkal,“ promluvil jsem polohlasem spíše k sobě.
    Úředník hned zareagoval: „Místní poznají přistěhovalce hned, i když na první pohled vypadá jako rodilý dunmer. Podle přízvuku, gest a spousty dalších věcí. Radši si na to zvykni rychle. Vím, co řekneš - jak jsem to mohl zjistit já, když jsem
z Cyrodiilu a tedy nejsem místní. Máš pravdu. Ale pracuji tady už 35 let a věř mi, že za takový čas to už opravdu poznáš. Navíc začneš mimoděk objevovat i skrytější vlastnosti  lidí,“ odmlčí se a chvíli mne upřeným zrakem zkoumá.
    Pak pokračuje: „Jen abys věděl, zde pro tebe začíná úplně nový život. Samozřejmě záleží jen na tobě, jestli se začneš živit poctivě, nebo se budeš pohybovat mimo zákon. Vardenfell je plný obyvatel obojího druhu. Když si najdeš slušné živobytí, a příležitostí je tu nespočet, bude to jen dobře a lidé tě přijmou. Když se spřáhneš se zločinci, je víc než pravděpodobné, že brzo bídně zahyneš něčím mečem. Obvykle to bývá mečem stráží, kterých je i v každé malé osadě několik. Ranavan je součástí císařství a to tvrdě dbá na dodržování zákonů, které jsou na Ranavanu přísné,“ Znovu se na mne zahledí tím dlouhým zkoumavým pohledem. Trochu mě tím znervózňuje.
    „Pro začátek si můžeš zvolit úplně jiné jméno. Mnoho těch, kdo sem připluje jako ty, to dělá. Na Vardenfellu tě nikdo nezná. Změnit si jméno je pomocný krok k tomu, příležitost, jak ze sebe udělat nového, lepšího člověka. Oba víme, odkud přicházíš a žes nežil zrovna pěkně. Tady máš příležitost to napravit. S novým jménem, jak se říká: s čistým štítem...“  
    Položí přede mne svitek. Nahlédnu do něj. Je v něm dlouhý seznam různých jmen.
    Zvednu zrak zpět k němu. „Ne, nepotřebuji.“
    „Možná bys mohl vědět, že to jsou jména již vymřelých rodů. Nikdo tato jména již dvě generace nebo i víc nepoužívá a nezná. Nebudeš se muset cítit k někomu zavázán, pokud ho přijmeš. Nikdo tě nebude moci osočit, že používáš jméno jeho rodu. A věř mi, že dunmerové jsou extrémně hrdí na svá rodová jména. Kvůli cti rodiny již zemřeli mnozí.“
    Zavrtím opět hlavou.
    „Dobrá tedy.“ Pokývá. „Pak je tady ta záležitost s povoláním. Uznej, že když se někdo podívá do tvého propouštěcího glejtu a uvidí „tulák“ nebo „zloděj“ tak to nevypadá dobře. “
    „Hm... to jo.“ Nevím pořádně, co na to říci.
    „Můžeš se rozhodnout pro cokoli. Na Vardenfellu se uživíš jako kovář, horník, zedník, ... Kraj je z velké části neobydlený a je tu plno možností...,“ odmlčí se a natáhne se pro korbel. Usrkne a opět na mě chvíli zírá.
    “... ovšem také plno nebezpečí. Je zapotřebí také čarodějů, léčitelů, bojovníků ... Plno lidí se uživí jako nájemní žoldáci nebo dobrodruzi, kteří se skoro ničeho nebojí a hledají třeba poklady ve starých ruinách, kterých je tu nespočet. Ranavan má totiž bohatou historii plnou řinčení zbraní a prolité krve. Vlastně je krev prolévána neustále. A jak se tak na tebe dívám, ty určitě nejsi ten, kdo vydrží být dlouho na jednom místě.“
    „No, to je ... pravda,“ vysoukám ze sebe. Zarazilo mne, jak mne prokoukl i když mne vidí teprve pár chvil. „Říkal jste bojovníci? Alchymisté a čarodějové?“
Vím, že taková povolání existují, ale na pevnině jsem  se s nikým z nich nikdy pořádně nepotkal. Jistě, drobná ochranná zaklínadla byla běžná. Stejně jako hojivé lektvary. Běžné, ale pro nás chudáky jen velmi těžko dostupné. Ale teď bych se mohl stát jedním z těch, co kouzla vytvářejí... anebo si koupit vysněný meč a naučit se s ním zacházet, jak jsem to viděl u vojáků a rytířů.
    „Jistě,“ pokračuje starý muž, „asi nevíš, že na Ranavanu jsou kouzla nejsilnější z celého císařství Tamriel. Neví se, čím je to způsobeno, pravděpodobně tajemná Rudá hora, která se tyčí uprostřed ostrova.“
    „Tu horu jsem viděl už z lodi...“
    „Ano. Způsobuje mnoho zla, zvlášť poslední dobou se kolem ní stahují podivní a nebezpeční tvorové kteří i útočí na obyvatele. Jako by ti neměli dost starostí s lupiči nebo šelmami. Stráže, bojovníci, Legie, ti všichni mají plno práce chránit prosté lidi. A alchymisté, inu,  ti téměř nestačí zásobovat zraněné bojovníky léčivými nebo různými posilujícími lektvary.“
    Odkašle si a opět si přihne z korbelu.    
    „Takže, jaké povolání napíšeme do tvého propouštěcího glejtu, než tam dám razítko?“
    Položí přede mne pergamen, do kterého celou dobu psal. Přemýšlím jen chvíli.
    „Povolání dobrodruh,“ říkám pevným hlasem.
    „Myslel jsem si to,“ zamumlá a napíše slovo na svitek. Zvedá pečeť, ale mě ještě něco napadá.
    „Pane,“ oslovím ho ještě, „přemýšlím a přece jen bych si upravil jméno.“ Beru do ruky svitek.  „Přidáme k němu ..., jak jste to říkal ? Rodové jméno.“
    „Jak chceš.“
    Pročítám dlouhý seznam několikrát, ale stále se vracím k jednomu slovu, které rezonuje mým tělem.     
    „A... říkal jste, že si můžu vybrat jakékoli?“
    „To jsem říkal.“
    „Dobrá. Pište tedy: Trevyn Varen.“
    „Hm... zní to dobře,“ pronese polohlasem, když to zapisuje.
    Socucius opatří  dopsaný svitek pečetí a stočí jej. Pak se ke mně obrátí:    „Jestli se nepletu, chtěl ses na něco optat?“
    Přikývnu. „Proč ... jsem vlastně tady? Měl jsem přece viset?“
    „Nevím. Rozkazy jdou z vyšších míst, já se dozvím jen jména. Zhruba čtyřikrát ročně sem na Ranavan připlouvá několik  odsouzenců do vyhnanství a já o nich dělám záznam. Jen  se mohu domyslet z jejich průvodních glejtů, co jsou zač, ale nejde posoudit, proč si zasloužili milost.“
    „Ale proč zrovna já? Ne, že bych nebyl rád ... bohové chraň, vlastně - jaká čest, pane, že tu mohu být....“
    „Dost blábolení. Nevím, proč tu jsi.“ Zamyslí se a opět na mne pohledem zkoumá. „I když... je na tobě asi něco zvláštního, protože poslední loď s vyhnanci tu byla před dvěma týdny. Ta vaše tedy dost spěchala a to je neobvyklé. Tohle bude vědět spíše kapitán Gravius. Má instrukce přímo od císaře... Stejně s ním musíš promluvit, má pro tebe výslužné.“
     Odkašle si. „Ještě něco?“
    „Na lodi se mnou byl nějaký temný elf  Jiub, asi taky odsouzenec. Nebylo jasné, jestli taky vystupuje tady.“
    „Hm...Jiub,“ stařec prochází pergameny. „Ne, o něm tady nic nemám. Pravděpodobně pluje dál do Ebonheartu, to je větší přístav taky na Vardenfellu, ale jižněji. Občas někoho posílají tam.“
    Socucius mi podá stočený glejt. „Takže jak jsem říkal, čeká tě kapitán stráží Gravius. Jdi touhle chodbou, ven a hned dveřmi naproti do strážnice,“ ukáže na druhé dveře, než kterými jsem vešel a podává mi pergamen. Zarolovaný je najednou malý, jen o kousek přesahuje šířku mé dlaně.
    Chystám se strčit svitek do rukávu, úředník se však pro něco otočí a říká: „Počkej vlastně, ještě je tady něco tvého.“
V ruce drží můj omšelý plátěný vak a podává mi jej. Překvapením téměř zapomenu poděkovat.
    Sáhnu do vaku a kontroluji svůj ubohý majetek: stočená tenká přikrývka, ve které je zasunut malý nůž zabalený do hadru. Uklidním se. Aspoň něco. Pak si pověsím si provázek vaku na rameno.
     „Tak hodně štěstí, mladíku,“ loučí se starý muž.
    „Sbohem,“ odpovím.
    Strážný mi odemyká dveře.
    Jdu chodbou osvětlenou několika loučemi. Po asi deseti sázích zatáčí doprava. V levé stěně je průchod a úzké schody, vedoucí do jakéhosi sklepa. Chodba se pak otevírá do malé síně za dveřmi vedoucími ven. Celou jednu stěnu zádveřního rozšíření zakrývají dlouhé police s korbely a talíři. Naproti je podél zdi dlouhá lavice a před ní úzký stůl. A na něm... stříbrné nádobí. A svícen.
    Zastavím se.
    Je třeba krást tak, aby to moc nebylo poznat. Bohatí budou pořád bohatí, i když jim trochu vezmeš, ve skutečnosti jim neubude a ty díky tomu málu co vezmeš, přežiješ, vybavuji si slova svého dobrého známého z císařského města, který mne naučil zlodějině.
    Popojdu potichu několik kroků zpět. Slyším klidný hovor, Socucius hovoří se strážným, tam je to v pořádku. Ještě prozkoumat dveře ven...
    Lehounce, tak, aby ani trochu nevrzly, otevírám dveře ven. Vedou na malý travou zarostlý dvoreček obehnaný zdí, naproti jsou další dveře. Opravdu zde nelze zabloudit.
    Nechávám je pootevřené, abych slyšel, kdyby někdo přicházel a otáčím se ke stolu.
Stříbrný nůž a vidlička rychle mizí v mé zatočené dece. Stejně tak stříbrný džbánek. Rozhlížím se kolem. Na polici je asi tucet lahví s nějakým pitím. Jednu z nich také schovávám do deky tak, aby o nic nezacinkala. Pak rychle, ale opatrně vyrovnávám rozestup mezi nimi, aby nebylo hned zjevné, že jedna chybí.
    Rychlým pohledem zkontroluji ještě stůl a lavici. A vida, košík plný bochníčků chleba. Čerstvých, krásně voní. Riskuji a přibalím ještě do vaku jeden z nich, zbývá jich tam ještě pět.
    Pak opouštím budovu a vcházím na dvorek, rovnou ke dveřím do strážnice. Pokrývka ve vaku je trochu neforemná, musím svůj lup trochu upravit. Když dávám zavazadlo znovu přes rameno, všimnu si, že se v rohu dvorečku mezi kameny u zdi něco blýská. Sehnu se pro to.
    Prsten!  Prsten ze žlutého kovu se zeleným hladkým kamínkem. Chvíli ho prohlížím, mám z něj zvláštní pocit, docela příjemný. Třeba je kouzelný? Jak to říkal ten stařík - že na Ranavanu je všechna magie silnější? Radši prsten uklízím do kapsy. Tak aspoň na pořádné jídlo bude..., pomyslím si.
    Vejdu do druhé budovy.
    Malá místnost je velmi jednoduše zařízena. O jednu stěnu se opírá úzký dřevěný regál s pěti téměř prázdnými  policemi. Jen nahoře se krčí jedna kniha a v prostřední polici odpočívá dlouhý meč s ohmatanou rukojetí. Uprostřed místnosti u malého stolu sedí ramenatý muž v lesklé bronzové zbroji s ornamenty.
    „Takže ty jsi ten propuštěný vězeň,“ konstatuje.
    „Souhlasí,“ procedím přes zuby.
    Kapitán Gravius si ode mne vezme mou propouštěcí listinu. Mého vaku si naštěstí nevšímá.
    „Trevyn Varen, hmm...“ rychle prolétne očima svitek. „Čas od času mám tu povinnost přivítat jisté nově příchozí na Ranavan. Takže, vítej na Ranavanu, Trevyne,“ slušně, ale velmi strohým tónem pronáší nutné fráze. „Jsme v přístavní vesnici Seyda Neen na jihozápadě ostrova.“
    „Pan Socucius naznačoval, že byste možná mohl vědět, proč jsem tu...“ zkouším se zeptat.
    „Ne, nevím proč jsi tady. Nemám tušení, proč jsi byl propuštěn a odeslán lodí sem na Ranavan. Ale schválil to osobně císař Uriel Septim a já víc vědět nepotřebuji.“
    Ignoruje můj zklamaný pohled. Sakra, pomyslím si, všichni jsou tajemní jak nepolíbená mladá elfka. Gravius pokračuje: „Z vůle císaře jsi tedy propuštěn. Až odejdeš z této kanceláře, budeš svobodným mužem. Ale než půjdeš, mám pro tebe instrukce ohledně tvých povinností zde na Vardenfellu. Pokyny přímo od císaře Uriela Septima, takže bedlivě poslouchej.“
    Aha. Není to jen tak. Za svobodu budu muset něčím zaplatit.
    Na stole leží hranatý balíček zabalený do plátna a několikrát pevně převázaný provázkem. Velitel jej vezme do ruky a podává mi ho. „Tuto zásilku musíš doručit. Osobně. Adresát se jmenuje Kaius Kosades a žije ve městě Balmora. Kde přesně, to se budeš muset doptat v hospodě U Jižní zdi. Jižní zeď je v Balmoře na východní straně řeky. Pokud budeš chtít podrobnější pokyny nebo popis cesty do Balmory, zajdi za Elonou. Jako zvěd zná všechny cesty v okolí, poradí ti, kudy se vydat. Najdeš jí v Arillově domě. To je jediný obchod a zároveň nálevna tady ve vesnici.“
    „Ale být tebou,“ pokračuje ještě Gravius, „Jsi tu nový. Najmi si bahnochodce. Je to rychlé, levné a bezpečné. Za mostem doprava. Nemůžeš to minout.“
    „Bahnochodce?“
    „Takový velký brouk. Nespleteš si to,“ vysvětluje.
    „A ještě mám pro tebe nějaké peníze. Mzda po propuštění. Abys nemusel krást, než si najdeš živobytí. Nerad bych tě hned první den znovu dával do želez.“
    Položí na stůl malý plátěný měšec. Vezmu jej do ruky a s překvapením zjistím, jak cinká zlaťáky. Cinká, U Zenithara! Jak božský zvuk! Nikdy jsem neměl tolik mincí pohromadě, aby cinkaly v měšci.
    Gravius reaguje na mé překvapení: „Osmdesát zlatých. Hned to neprochlastej. Poradím ti: kup si radši zbraň. Pořádnou. Takovou, na kterou se budeš moct spolehnout.  Na Ranavanu se bez dobré čepele daleko nedostaneš.“
    „Hm, tak asi děkuji... kapitáne,“ soukám ze sebe.
    „Přeji ti lepší život, než jsi dosud měl. Dveře jsou támhle,“ prohlásí Gravius a již mi nevěnuje pozornost.
        
    Ocitám se na malé návsi. Za mými zády, na jihu, je strážnice a úřad. Na západě ohraničuje vesničku malá zátoka, vedle které znovu vidím vysoký kamenný maják, na jehož vrcholu hoří veliké ohniště. Na severu stojí vysoký dům s vývěsním štítem, to bude jistě Arillův dům.  Vpravo vedle něj vede mostek přes malý potůček na severovýchod. Návsi dominuje obrovitý strom s kmenem obrostlým houbami a silným alespoň dvanáct stop. Sahá do stejné výšky jako maják, odhaduji tak osmdesát stop.
    Opět se zhluboka nadechuji toho zvláštně vonícího vzduchu. Již jsem si na to zvykl, je to zvláštní a ne nepříjemné. Promýšlím své další kroky. Do města Balmora se určitě vydám, ale vesnice i její okolí by možná stály za prozkoumání.
 

Následující díl:

http://ryon.wbs.cz/2.html

TOPlist